Milí příznivci skla!
Nikdy jsem nechtěl být smutečním řečníkem a přece se musím nějak vyjádřit. Odešel náš velký přítel a skvělý umělec.
Přidávám pár vzpomínek.
Václav Šilhánek, Jihlava
Radu „Udělej něco ze skla a pochlub se tím“, mi dával František Vízner vždy, když jsem tápal při úvahách o své budoucnosti ve sklárnách a o budoucnosti českého sklářství. S bolestí v srdci beru na vědomí, že už Františka Víznera neuvidím a že se mu už ani nepochlubím, že jsem přece něco málo udělal, ale velmi nepatně proti jeho životnímu dílu.
Františka si poznal v září 1967, kdy jsem do škrdlovické sklárny nastoupil jako tavič skla. Pamatuji si ho jako urostlého bledého blonďáka. Pocházel z blízké Polničky. Tou dobou už pracoval jako zaměstnaný výtvarník ve Sklářské huti Uměleckých řemesel a bydlel ve vilce u vrátnice sklárny v přízemí. Ve sklepě této vilky byly sudy s pivem, kterým skláři hasili žízeň. Na patře byla vzorkovna, ze které se vydávaly vzorky pro výrobu.
Protože František byl tou dobou ještě ženatý s Laděnou, neměl bydlení zařízené honosně. Ve Škrdlovicích měl jen obytný atelier. Myslím si, že byt měli manželé Víznerovi asi ještě v Teplicích. V Polničce měl František ještě někoho z rodiny, jen si nevzpomínám, koho. Snad otce nebo strýce. Několikrát jsem ho vezl k autobusu, když odjížděl na Prahu.
Laděnu, Františkovu první ženu si pamatuji jako krásnou rudovlásku a že jezdila na výlety po vlastech českých s Františkem na kole. Byla už úspěšnou výtvarnicí, která si v roce 1969 osobně jela vyzvednout do Mnichova Bavorskou cenu za skleněný šperk. Škrdlovická sklárna tam okolo velikonoc vypravila zájezd autobusem a jeli skoro všichni zaměstnanci škrdlovické hutě. To už sklárnu vedl Jaroslav Svoboda po Pugnerovi, místním neodborníkovi, ale politicky pevném.
To „něco“ ve výtvarně zpracovaném skle jsem nedokázal realizovat , protože mi chyběly výtvarnické ambice i vzdělání. Komu není shůry dáno……
Po mě tam nastoupil Petr Hora do vedení hutě a ten se opravdu realizoval a já mu to přeju.
Já jsem k životu potřeboval fabriku, pece, žár, puch ze spáleného dřeva a namočených forem, skláře, brusiče, prostě práci mezi lidmi. Proto jsem se uvázal ve sklárně v Antonínově Dole na 15 let pro půjčku 12 tisíc korun československých na složení členského podílu v družstevní bytové výstavbě v Antonínově Dole. To jsem si poctivě odsloužil. Do 25 let u firmy mi chyběly 2 měsíce a ve 49 letech věku mě moji milí mladší nadřízení, které jsem rád zapracovával po nástupce škol propustili pro nadbytečnot z funkce kvalitáře podniku. Pak jsem na pár let jsem se usadil v Tesle, kde jsem jako dělník zinkoval, cínoval, stříbřil a zlatil elektrické součástky, i když už to nebylo nic společného se sklem. Ale přece jen další „něco se sklem “ následovalo. Učil jsem učně v Třešti v oborech sklář foukač, malíř skla a zušlechťovač skla. Tam jsem se cítil opravdu využitý v oboru, který mě docela pohltil a byl jsem rád, že vůbec ještě to někoho zajímá.
S hrdostí jsem učňům vyprávěl, že Františka Víznera znám od roku 1967 a že jsem byl u toho, když tvořil své návrhy pro škrdlovickou huť. Dokonce jsem vypravil exkurzi žáků učiliště do škrdlovické huti za Vlastíkem Beránkem, dědicem firmy a stihli jsme i sklárnu na Karlově. Jen jsem už nestihl navštívit Františka Víznera, nevyšel mi čas. Letos jsem s výukou skončil, obory byly zrušené.
Františka Víznera jsem občas navštívil v jeho domečku pod Zelenou horou. Postěžoval si, že mu hnije krov, když tesaři zapomněli udělat odvětrání půdy. Představil jsem mu šikovného brusiče Jardu Procházku z Jihlavy, který ještě v důchodu také vzoroval vlastní návrhy. Obdivoval jsem Františkovu dílnu, ve které tvořil. Zajímalo mě jako sklářského technologa, jak a kdo mu taví bloky skla. Měl svého dodavatele někde z Jablonce a obvykle na to padla jedna pánev, ve které se sklovina nechala vychladnout. Vychladit takové bloky je velký problém, aby při broušení kus nepraskl vnitřním pnutím. František si prakticky sám postavil vlastní elektrickou chladicí pec ze železné konstrukce, sibralové izolace a elektrických topných těles a bloky si ještě sám znovu přechlazoval.
Při jedné návštěvě mi představili Víznerovi hezkou dcerku ve věku mé mladší dcery. V dětech jsem měl náskok, vychoval jsem na dvě dcery. Obě dcery jsou učitelky v mateřské školce, tedy nic pro sklářství. Několikrát jsme si s Františkem ve sklářství vypomohli, já s nějakou surovinou ze sklárny, on zápůjčkou skleněných válců jako podstavce na exponáty pro výstavu skla v Jihlavě v roce 1981. Mám přímo od něj několik publikací, kde se prezentuje jeho práce. Několik výrobků z produkce škrdlovické sklárny jsem si přivezl, aby mi připomínaly dobu, kdy jsem tam pracoval.
Po rozjetí webových stránek nadšence Jindry Paříka jsem se chystal Františka navštívit, jen co se uzdraví. Už to nikdy nedoženu.
Sejdeme se až na sklářské věčnosti……………
Jsem rád, že jsem Františka Víznera poznal. Čest jeho památce!
Františka si poznal v září 1967, kdy jsem do škrdlovické sklárny nastoupil jako tavič skla. Pamatuji si ho jako urostlého bledého blonďáka. Pocházel z blízké Polničky. Tou dobou už pracoval jako zaměstnaný výtvarník ve Sklářské huti Uměleckých řemesel a bydlel ve vilce u vrátnice sklárny v přízemí. Ve sklepě této vilky byly sudy s pivem, kterým skláři hasili žízeň. Na patře byla vzorkovna, ze které se vydávaly vzorky pro výrobu.
Protože František byl tou dobou ještě ženatý s Laděnou, neměl bydlení zařízené honosně. Ve Škrdlovicích měl jen obytný atelier. Myslím si, že byt měli manželé Víznerovi asi ještě v Teplicích. V Polničce měl František ještě někoho z rodiny, jen si nevzpomínám, koho. Snad otce nebo strýce. Několikrát jsem ho vezl k autobusu, když odjížděl na Prahu.
Laděnu, Františkovu první ženu si pamatuji jako krásnou rudovlásku a že jezdila na výlety po vlastech českých s Františkem na kole. Byla už úspěšnou výtvarnicí, která si v roce 1969 osobně jela vyzvednout do Mnichova Bavorskou cenu za skleněný šperk. Škrdlovická sklárna tam okolo velikonoc vypravila zájezd autobusem a jeli skoro všichni zaměstnanci škrdlovické hutě. To už sklárnu vedl Jaroslav Svoboda po Pugnerovi, místním neodborníkovi, ale politicky pevném.
To „něco“ ve výtvarně zpracovaném skle jsem nedokázal realizovat , protože mi chyběly výtvarnické ambice i vzdělání. Komu není shůry dáno……
Po mě tam nastoupil Petr Hora do vedení hutě a ten se opravdu realizoval a já mu to přeju.
Já jsem k životu potřeboval fabriku, pece, žár, puch ze spáleného dřeva a namočených forem, skláře, brusiče, prostě práci mezi lidmi. Proto jsem se uvázal ve sklárně v Antonínově Dole na 15 let pro půjčku 12 tisíc korun československých na složení členského podílu v družstevní bytové výstavbě v Antonínově Dole. To jsem si poctivě odsloužil. Do 25 let u firmy mi chyběly 2 měsíce a ve 49 letech věku mě moji milí mladší nadřízení, které jsem rád zapracovával po nástupce škol propustili pro nadbytečnot z funkce kvalitáře podniku. Pak jsem na pár let jsem se usadil v Tesle, kde jsem jako dělník zinkoval, cínoval, stříbřil a zlatil elektrické součástky, i když už to nebylo nic společného se sklem. Ale přece jen další „něco se sklem “ následovalo. Učil jsem učně v Třešti v oborech sklář foukač, malíř skla a zušlechťovač skla. Tam jsem se cítil opravdu využitý v oboru, který mě docela pohltil a byl jsem rád, že vůbec ještě to někoho zajímá.
S hrdostí jsem učňům vyprávěl, že Františka Víznera znám od roku 1967 a že jsem byl u toho, když tvořil své návrhy pro škrdlovickou huť. Dokonce jsem vypravil exkurzi žáků učiliště do škrdlovické huti za Vlastíkem Beránkem, dědicem firmy a stihli jsme i sklárnu na Karlově. Jen jsem už nestihl navštívit Františka Víznera, nevyšel mi čas. Letos jsem s výukou skončil, obory byly zrušené.
Františka Víznera jsem občas navštívil v jeho domečku pod Zelenou horou. Postěžoval si, že mu hnije krov, když tesaři zapomněli udělat odvětrání půdy. Představil jsem mu šikovného brusiče Jardu Procházku z Jihlavy, který ještě v důchodu také vzoroval vlastní návrhy. Obdivoval jsem Františkovu dílnu, ve které tvořil. Zajímalo mě jako sklářského technologa, jak a kdo mu taví bloky skla. Měl svého dodavatele někde z Jablonce a obvykle na to padla jedna pánev, ve které se sklovina nechala vychladnout. Vychladit takové bloky je velký problém, aby při broušení kus nepraskl vnitřním pnutím. František si prakticky sám postavil vlastní elektrickou chladicí pec ze železné konstrukce, sibralové izolace a elektrických topných těles a bloky si ještě sám znovu přechlazoval.
Při jedné návštěvě mi představili Víznerovi hezkou dcerku ve věku mé mladší dcery. V dětech jsem měl náskok, vychoval jsem na dvě dcery. Obě dcery jsou učitelky v mateřské školce, tedy nic pro sklářství. Několikrát jsme si s Františkem ve sklářství vypomohli, já s nějakou surovinou ze sklárny, on zápůjčkou skleněných válců jako podstavce na exponáty pro výstavu skla v Jihlavě v roce 1981. Mám přímo od něj několik publikací, kde se prezentuje jeho práce. Několik výrobků z produkce škrdlovické sklárny jsem si přivezl, aby mi připomínaly dobu, kdy jsem tam pracoval.
Po rozjetí webových stránek nadšence Jindry Paříka jsem se chystal Františka navštívit, jen co se uzdraví. Už to nikdy nedoženu.
Sejdeme se až na sklářské věčnosti……………
Jsem rád, že jsem Františka Víznera poznal. Čest jeho památce!
Václav Šilhánek, v Jihlavě 9.7.2011
