 |
Československé sklo Czechoslovakian Glass Mistři českého skla - Czech Glass Masters |
Poslal pan Algebra
Sklo doma za pecí i za kopečky …
S exhibicemi skla se nám doslova roztrhl pytel. Sklené dožínky roku 2011, chtělo by se říct. Letošek v celém vesmíru byl právě jednou, a v prostoru stejné obsáhlosti se již nikdy nebude opakovat. Uvažte sami, co že z jeho úrod uložit pro časy příští svátečné hodovní do stodol.
Vladimír Jelínek – libo vánočku ke kávičce?
Myslím, že je-li kdo zažádaný pokochat se střídmostí a klidem svátečního dne, jako vystřeleného na střelnici, má-li možnost, pak si nenechá proklouznout mezi prsty výstavu obrázků a sklených objektů pana Vladimíra Jelínka, harmonicky se tetelících v umírněně zvlněné krajině středních Čech. Jelínkovic laskavé, nevnucující se dílo, prosycené kouřem usýchajících stvolů bramborové natě, i tušených domečků uprostřed opuštěných přerostlých višňových sadů, provázených skleněnými slzičkami a talířky - na kterých naservírované chutné rubíny sytých barev, lze s příchutí melancholie - pro jádro naší slovanské povahy tak blízké, shlédnout v galerii IKAROS ve městě Slaném, na ulici Fuegnerové 667, do 29. října 2011.
Výstava je zpřístupněná ve všední dny od 10:00 – 17:00, v sobotu od 9:00 – 12:00 hodin.
http://www.galerie-ikaros.cz/nabidka-del.php?id_gallery=11
Jiří Šuhájek – Karlovy Vary
Spíš v tažení než v ležení, v jakési nikdy nekončící cirkursácké pouti krajinou, představuje ve stylu „a la Berousek“, své dílo sklářský výtvarník, malíř a designér Jiří Šuhájek, tentokrát v manéži Galerie umění Karlovy Vary – podnázvem „Jiří Šuhájek: sklo, plastiky, obrazy“, od 16. září do 27. října 2011. A ztečí hned vzal i další nedalekou manéž: Sun Gallery v areálu Spa Resort Sanssouci, kde výhradně do hlavní role obsadil Sklo. Posledně zmiňovaný sklářský happening přístupný od 17. září do 13. ledna 2012. Musím se přiznat, že mi v počinech lecos sympatického na tomto spanilém, šuhájkovském tažení, plném kejklů a srandiček, ve kterém autor čeří zkalené vody našeho malého českého rybníka, tím že do něj hází čiré střepy - jako když se přikládá pod kotel. Nakonec, jak již tradičně, sám autor v rámci performance bude demonstrovat své umění u Moserů u sklářské pece. Přesto mi to nedá, by má mysl při obhlídce některých zdivočelých sklených šuhájkovských artefaktů nezabloudila k Dale Chihulymu, potažmo k některým mistrům sklářského fachu od Murana, jako Lucio Bubacco, etc.
Inu, nechci tím nic důsledného naznačit, snad jen že horká, spontánně tryskající indiánská krev pravděpodobně nezná hranic :)
http://www.galeriekvary.cz/
http://www.jirisuhajek.com/news/suhajek-v-karlovych-varech/
Marián Karel v Sových mlýnech na Kampě
V intencích důsledně okřesaného minimalismu zkouší, a přiznejme na plnou pusu – pokouší sklo, s cílem doslova poznat, kolik se mu jen dá naložit, co je ještě ochotné unést. Ve svém vyjádření dospívá do polohy, ve kterém stran vyjádření snad již neexistuje možnost dalšího zjednodušení. V projekci zjevně jednoznačně směřující k aplikacím v architektuře, ponechává v monumentálních rozměrech prořezávat sklenou tabuli několikacentimetrový plát zarezlé oceli, nebo nakládá na dutý skleněný kvádr rustikálně opracovaný několikatunový šutr. Tuto válku i materiálů vede po linií křehce vypjaté harmonie, až k zbláznění. Deja vu sice není na místě, ale asi takhle nějak, bez skrupulí a sentimentálních ohledů, musel kdys (přes barvy, plátno a železo utavené v betonu) na to jít u svých prvopočátků praotec suprematismu – Kazimír Malevič a jeho neméně futuristicky laděný souputník, Eliahu Lisickij. Přesto, a jde výhradně o subjektivní dojem, poznávám, že hladina teploty vlastní krve je někde jinde, než za polárním kruhem, i když se pocitu až sanitární čistoty z výstavy nemohu zbavit ani za pomoci žádné známé chemikálie.
Marián Karel – Průniky, Museum moderního umění Kampa, 21. srpna – 30. listopad 2011.
http://www.museumkampa.cz/cs/Vystavy-15.htm
Stanislav Libenský award 2011 & Glass.Design
Aneb 46 dnů světového skla v Císařské konírně na Pražském hradě.
Poznovu, již po třetí v řadě, se já, toulavý pocestný počtař, šinu z toho světa širého domů, celý namlsaný a plný očekávání - co jako, s čím jen ten světový sklářský potěr na mne vyběhne, jak draze si založí na prodej vlastní kůže na rynku. Nakonec nebylo to v našich dějinách moderního umění především mládí, co kdys zatopilo ve sklářské peci na slávu? Navíc čím je člověk rozvrzanější, tím víc se přirozené uchyluje k mládí jako k přirozené naději pro pokračující život, včetně jeho kultury. No a vždy tu zůstanu nakonec jako opařený, za živa přitlučený ke kříži.
Prolog jako obvykle plný monstrancí, slávy a celebrit, počínaje ochranným křídlem prezidentské choti, přes porotu renomovaných akademiků, teoretiků a zasloužilců, ve které neusedl nikdo menší než pani vdova po profesoru, ve jménu kterého se fest koná, dále výtvarníci Vladimír Kopecký, Jiří Harcuba, Oldřich Plíva, Marián Karel, kunsthistorici Milan Hlaveš, Jiří Šetlík, rodem česká galeristka z nedalekého Hesenska – Eliška Stoelting. Dali hlavy dohromady, vybírali, výběr z výběru pak nechali exponovat v konírně hradu českých králů, z výběru výběrů vypíchli, ocenili 3 resp. 4 exponáty. Co říct, již jen fakt že konírna sice není zatížená pro sklo rušivými dekorativními prvky – přesto tím výčet komparativních výhod tohoto prostoru pravděpodobně končí. Prostorné sklepení mi spíš přijde vhodné pro ukládaní pokladů vzácných vinných moků než molem, které by nechalo vyniknout čirostem jako z oka vypadlým. Exponáty halící pod pláštěm temnoty proto nechává zviditelňovat pouze nepříliš transparentní bodové osvícení. Osobně jsem proti této jednoznačně okcidentálně orientované, monokulturní galerijní presentaci dost negativně vychýlený – sklo vzešlo z živlů, a pokud se nemá vystavovat jako pivo, je pro jeho expozici svět živlů logickým ideálem životního prostoru – prostor – světlo – vzduch – voda – oheň– a pevná země pod nohama (by neupadalo po hlavě do akademického hnoje).
Ale vezměme to popořádku. Předskokanem soutěžního klání světových sklářských jiker je výstava produkce sklářského designu věhlasných hutí. Nechybí legendární Iittala, Moser, Venini, Orrefors, Crystalex, a mnohé další. Myslím, že zajímavý, ač již chronicky známý je nápojový servis z dílny Patrika Illa, realizovaný v Lednickém Rovném – a že jde asi o to lepší, snad nejlepší, co autor do skla vtělil, ač se pohybuje na samé hraně mezi očekávanou užitkovostí a bizarností. Sklenky a tvarově úsporné karafy mají na základně natavený vyčnívající pupík – čímž obzvlášť při doplňování nápojem potácivě oscilují po stole kolem osy vysunuté vůči vlastní ose souměrnosti. Takovýmto způsobem „přioopilé“ sklenky si musí ve stádiu, kdy se jejich počet před očima násobí koeficientem přirozeného čísla, dobrat každého ochmelku. Zkrátka do stolního servisu je vtělený kinetický fór, zlehka překračující hranici samoúčelné snobárny. Rovněž zdánlivě pouze dekorativní objekt z Venini, jak se domnívám, stojí za nepřehlédnutí, nejen pro jeho sklenou buclatost a vlašskou čistotu tvaru, ale především pro to, že potvrzuje původní smysl a fenomenologii smyslu sklářské tvorby. Totiž co přirozeně, nezastupitelně sklené – láhev, pohár, sklenka, to nachází svůj odraz a promítnutí i v jiných sekundárních žánrech – malbě, sochařině, plakátu, fotografii, v užitkových předmětech a asociacích běžného vezdejšího lidského života. Autoři, kteří naopak promítají věci známé z běžného života, ukotvené tradičně v jiných nesklených materiálech, do bytí skla, tím že je provedou bez patřičného předžvýkání, pouze zopakováním tvaru či předmětu do skla, nastupují na tvůrčí dráhu nevzdálené scholastice. Jejich úsilí je k nerozeznání blízké pokusu udělat z kůže oko. Ve zkratce sklo nemá rádo eklektismus neskleněného.
Ze soutěžních prací nelze již jen pro svou rozlehlost obejít záhon flakónků – nášlapné minové pole ručních granátů ze skla, obklopující v soustředěných kruzích zlaté jablko sváru /pravděpodobně v představě autora symbol rozpínavého US imperializmu/. Každý granátek je vybaven rozbuškou – autentickým lidským zubem. No všichni mí zlatí, máme se na co těšit, doba těhotná apokalypsou již tluče, buší na vrátka. Jen doufám, ba víc – pevně věřím, že popisný symbolismus a žánrová simplifikace zůstanou pro jednou a pro vždy za prahem, v sklepeních koňské stáje. (obrazek: 1).
Třetím místem oceněná maďarská studentka Dóra Varga. Nelze pochybovat o talentu dívky, jen se mi nezdá, proč jej nevybíjí v avantgardním stánku cukrovinek. Jako cukrářka by medovým slepováním cukrové vaty na kolovrátku byla neodolatelná na celé čáře, i bez pomoci neonů(obrazek: 2 )
Druhým místem se blejsknul Mai Yamamoto, z kraje vycházejícího slunce. Jeho těžítka vskutku nepostrádají až subtilní filištínské rafinovanosti stran tvaru, spící zmražené barvy v těle artefaktů, a nepopíratelnou virtuositu při vybrušování povrchu – umění struktury povrchu předmětu je specielně u Japonců neobyčejné senzitivní záležitostí – asi přisuzují vněmu doteku daleko hlubší význam, než my, pivní barbaři ze srdce starého kontinentu. Suma sumárum, těžítka nepůsobí urážlivé, spíš nenápadně rozechvělým, romantizujícím dojmem. Nemohu si však pomoci, od druhé příčky bych ale očekával víc. (obrazek: 3 )
Světovou soutěž budoucnosti skla kardinalizují na první místo vypíchlé rozřezané luxferky – prej tak trochu jinak, jak tvrdí elév Jiří Růžička. No cement, no comment. (obrazek: 4)
Stačil jsem ještě minout čerstvě svlečenou utrženou ruku feťáka, bezprostředně po aplikaci((obrazek: 5 ), ale pak se již jen posadil na jeden z artefaktů, který mi připadal pro celé světové závodění příznačně nejvýmluvnější – je to v hajzlu (obrazek: 6 ). Do mé bolestí prasklé lepky se přes otvory v očních bulvách počaly sypat laviny pestrých tobolek tablet, zásluhou jakési adeptky umění z Prešporku, která si v tom bídném životě, chuderka, asi nepřišla zatím na nic lepšího, než na migrénu ((obrazek: 7 ). Ó jak snadná záměna: kapsle tablet z umělé hmoty, leskne se to stejně jak sklo nebo psí kulky, již chybí jen lékorky slepené ze skla. Nakonec nelze vyloučit, že nás jednou přijdou Maďaři učit sklu … .
http://www.prazskagalerie.cz/stanislav-libensky-award/stanislav-libensky-award-2011-glass-design-1
Lommel in glass match
K nepřehlédnutelnému sklářskému klání dochází v belgickém Lommelu (již zde zmiňovaném), mezi vlámskou většinou a valonskou většinou (zatím co německá menšina němě mlčí). Neviděl jsem na dosah doteku, těžko tedy soudit, do jaké míry bude sklený kumšt vznosný. Co jisté, že Nizozemec Richard Meitener si dílem „La dernierre bouchee“ bere právo posledního zásahu parožím.
http://www.hetglazenhuis.be/
Avšak daleko zajímavějším a zaslíbenějším se zde jeví zcela mimořádná příležitost pro mladé naděje – náležitě se otrkat! Soukromá nadace již dnes zesnulé pani Charlotte van der Seijs již vyhlásila soutěž o nejlepší THE OBJECT ze světa skla, designu, soudobého ztvárnění. Poněkud vágní zadání, více na stránkách nadace:
http://www.internationalglassprize.be/
A pospíšit třeba, uzávěrka již 1. února 2011, ale těch 20.000,00 EUR přece stojí za to plivnout si do dlaní!
