Naše skvělé sklářské výtvarnice se snad neurazí, první dámou československého skla už navždy zůstane paní Ludvika Smrčková. Nejen pro její obdivuhodnou sklářskou tvorbu, ale i proto, že byla skutečně první i ve smyslu chronologickém. Paní Smrčková se narodila na v Kročehlavech 24. února 1903, na Kladně i maturovala na realném gymnasiu. V letech 1921 – 1927 vystudovala pražskou umělecko-průmyslovou školu v ateliérech profesorů Dítěte, Brunnera a Kysely.
Umělecko-průmyslová škola počátkem dvacátých let nebyla rozdělena na jednotlivé obory, většina vedoucích umělců pracovala v několika oborech současně, navíc na škole převažoval tenkrát historizující dekorativismus s národovecko-lidovým nádechem. Ve sklářském umění se většina výtvarníků zaobírajících se sklem soustřeďovala jen na autorskou unikátní tvorbu. Od svých učitelů tedy mladá Smrčková získávala pouze obecné předpoklady a rozhled, svoji cestu sklářské výtvarnice si musela vyšlapat sama. Prvním velkým úspěchem Smrčkové byla účast na mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925, kde vystavovala svůj broušený pohár, kterým vzbudila pozornost našich tehdejších odborníků. Hned po návratu z Paříže ji pak požádal o spolupráci karlovarský Moser, v následujícím roce vyhrála soutěž na sokolský sletový pohár, v roce 1927 pak získala první místo v soutěži Svazu československého díla na návrh užitkového skla pro výstavu soudobé kultury v Brně.
Její sklo bylo tehdy opravdu nové a moderní, vyznačovalo se účelnými, jednoduchými tvary, působilo krásou obrysových linií a vyvážeností proporcí, dávající vyniknout ušlechtilému materiálu.
Zdálo by se, že kariéra Ludviky Smrčkové, jako československé sklářské výtvarnice prvořadého formátu, byla již dána a předurčena, ale nestalo se tomu tak. Smrčková nebyla přijata jako profesorka na sklářskou školu v Železném Brodě a po dalších 20 let se věnovala sklářskému oboru pouze ve svém volném čase, kdy jejím hlavní zaměstnáním byla pedagogická činnost na různých středních školách, kde vyučovala kreslení.
Smrčková se ale nevzdávala, cestovala, studovala, navrhovala a získávala zahraniční ocenění - ve Stockholmu 1931, Bruselu 1935. V roce 1935 odmítá lukratvní nabídku zřídit ve Finsku vlastní huť a sklářskou školu, Smrčková chtěla pracovat jen pro české sklo.
Další úspěch na světové výstavě v Paříži v roce 1937 už konečně přináší příznivé ohlasy i doma. Začíná intenzivnější spolupráce s Krásnou jizbou Družstevní práce, jednoduchý a čistý styl jejích návrhů si konečně získává domácí spotřebitele. Smrčková pokračuje i v experimentování s hutnickým sklem započatým v roce 1936 v Rücklově sklárně v Nižboru v Českomoravských sklárnách v Krásně nad Bečvou, vytváří čeřené sklo s bublinkami, různě kolorované a zdobené barevným prachem (1943). Smrčkovou žene dopředu idea uplatnění umění v průmyslu, zkouší přenést do seriové výroby různé způsoby výzdoby, používané dříve jen u děl unikátních, zejména rytinu, lept, leptaný tisk, pískování, kolorování transparentními barvami, perokresbu a jiné.
V roce 1948 se Ludvika Smčková konečně věnuje práci sklářské výtvarnice na plný úvazek, stává se prvním vedoucím výtvarníkem zaměstnaným v československém sklářském průmyslu. Pracuje jako vedoucí výtvarník národního podniku Inwald, sama navrhuje a má dozor nad návrháři, sestavuje vzorkové kolekce, obesílá výstavy a veletrhy, dozírá na výtvarnou úpravu veškerého propagačního materiálu. Později se stává vedoucím výtvarníkem Skloexportu a nově zřízeného Výtvarného střediska průmyslu skla. V roce 1958 Smrčková opouští zaměstnanecký poměr a věnuje se až do své smrti sklářské tvorbě na „volné noze“.
Ludvika Smrčková, z vlastního rozhodnutí, obětovala československému sklu úplně vše, na vlastní lidský a čistě soukromý osud resignovala. Prožila prací naplněný život, který nebyl jen cestou od úspěchu k úspěchu.
Byl to někdy trpký boj o uznání a porozumění, zápas s předsudky a se závistí a malostí.
Dnes, s odstupem let vidíme, jak moc tato dáma ovlivnila užité československé sklářské umění dvacátého století a titul uvedený v nadpisu jí bezpochyby náleží.
Shodou náhod, nebo snad řízením osudu, zrovna když jsem si připravoval materiály k své poznámce k výročí Ludviky Smrčkové mi přišel dotaz, o kterém píši v rubrice „Varování“. Říkám si, dobrá Koloman Moser a Wiener Werkstätte – zvuk to vážně nemá špatný.
A co Ludvika Smrčková? Dobrý????
Pozor, móc dobrý.....
Jindřich Pařík 21.2. 2010
