Opravdu tentokrát nevím jak začít.
Že bych pohovořil o nádherném Letohrádku královny Anny, o Zpívající fontáně a pak jen tak lehce vyjmenoval vítěze ceny? Pohovořil o výborném dopravní spojení a skvělém výběru místa na výstavu?
Ale ne.
Je to můj web, sám si jej tvořím, sám si jej platím, a jako v umění nevzdělaný laik si mohu dovolit se mýlit proti proudu.
Už když jsem viděl pana Ronyho Plesla hovořit v televizi o vítězích Ceny Stanislava Libenského a „konceptu“, cítil jsem, že to asi bude průšvih.
František Vízner říká: „nesnáším slovo experiment“ a já k tomu přidávám další slůvka jako „hledání, autentický prožitek, či tvůrčí přístup“. Děsím se, že pak uvidím barvami pocákanou zeď s nesrozumitelným názvem jako třeba „včera jsem se zahleděl do ticha“ nebo „dovolená mezi dobrem a zlem“.
Umělec je člověk jako každý jiný, má jistě i své problémy, ale proč k čertu je řeší „uměleckou tvorbou“ a ne jako my obyčejní smrtelníci s psychologem, psychiatrem nebo hostinským?
Tak připraven na nejhorší jsem dorazil k Belvedéru. Z radostí jsem zjistil, že je povoleno fotografování, a prý ani použití blesku sklu neublíží. „S fotkami pak je to ale horší“, říkám si.
Mé očekávání se naplnilo jen z části. Mezi pracemi uchazečů o cenu jsem našel pár, tedy dvě, díla, která bych rád vlastnil, především čistě a precizně provedený broušený objekt Martina Prokeše a pak dílo Birgid Pahlapuu z Estonska nazvané „Suzanna“. Asi Vás nepřekvapí, že tito žádnou cenu nezískali. Můj vkus prostě nějak nejde s dobou.
Objekt oceněný první cenou, jsem málem zapomenul vyfotografovat, nebýt pozorné paní uvaděčky, která mě na ocenění upozornila. Dílko nazvané „Schránka mého těla – element I“ by se jistě uplatnilo i na chystané výstavě galerie Rudolfinum „Dekadence teď“ ovšem s názvem „Starcovo mrazivé ráno“.
Můj rozpačitý dojem z výstavy ještě umocňovalo neustálé kvílení kakofonického orchestru skleněných dechových nástrojů, který předváděla jako prezentaci další ze soutěžících, Charlotte van Wouwe z Belgie, která dokázala, že na sklo se sice dá hrát, ale nedá se to poslouchat.
„Nahoře se potěšíte“ ujišťovala mě milá paní uvaděčka.
V patře letohrádku je totiž umístěna doprovodná výstava s divným názvem Sklo.Klasik, která by měla dle záměru autorů výstavy představovat cituji: „výběr nejslavnějších skleněných děl ilustrující vývoj moderního uměleckého skla“.
No, řekl bych, že záměr vyšel tak 50 na 50. Některá vystavená díla dle mého soukromého názoru vůbec vzniknout nemusela, natož aby byla vystavována, jiná opravdu „uměleckým sklem“ nejsou – například ony hořčičné sklenky či půllitry, ať už od Jiřího Brabce nebo Rony Plesla.
Někteří velcí autoři českého sklářství nejsou zastoupeni vůbec, jiní by možná mohli ještě počkat, až je mezi velké mistry teprve zařadí čas.
Velmi mě ovšem zaujaly doprovodné texty, bez ohledu zda bych jako representanta té či oné vlastnosti volil jiného autora nebo jinou jeho věc, zahraniční přátelé ocení i anglický překlad.
No, nepotěšili jste mě, ani já Vás nepotěšil.
Přesto co škaredého jsem tu napsal, i tak výstavu doporučuji navštívit, každý má jiný vkus a ten můj není ani odborně kvalifikovaný, ani směrodatný.
Když nic jiného, tak samotný letohrádek a výhled na naši Stověžatou za to stojí.
Jindra Pařík 27.9. 2010
Sklo.Klasik je zde:
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/SkloKlasikGlassClassic9102010Praha?authkey=Gv1sRgCPakiffOm4r95wE#
Cena Stanislava Libenského zde:
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/CenaStanislavaLibenskehoStanislavLibenskyAwardPraha2010?authkey=Gv1sRgCPitpv7E0enGPQ#
