U dveří domku Víznerů v Žďáru nad Sázavou jsem poprvé zazvonil koncem listopadu 2008. Kolega a kamarád Marcus Newhall jej navštívil o rok před tím, když pracoval na své knize o lisovaném skle Sklo Union a slíbil, že až knihu dokončí ji osobně panu Víznerovi předá a tento slib dodržel.
Poprvé jsem tehdy slyšel Františkovo mnohokrát opakované:
„Děkuji, dík, dík a volejte, kdyby něco, volejte, ve dne v noci, volejte, kdyby cokoliv....“,
tedy tu formulku, kterou pan Vízner vždy vyprovázel návštěvy. Později jsem se přesvědčil, že u pana Víznera to nebyla jen zdvořilostní fráze, ale že to prostě tak chtěl.
Pak jsem pár měsíců volal a navštěvoval Žďár a zase volal, celé jaro 2009 jsme s panem Víznerem intenzivně pracovali na sestavení přehledu jeho návrhů lisovaného a škrdlovického skla. Pan Vízner měl těžce namožené rameno, nemohl tedy do dílny, což byl pro něj nepředstavitelný trest a muka. Protože byl člověk, který k životu potřeboval nějakou práci, našel si v tom pátrání ve vlastní minulosti trochu rozptýlení a já na našich pracovních schůzkách tohohle velkého muže začal blíže poznávat.
Pan Vízner měl za ta léta, co se pohyboval na špičce českého sklářství už vypracovaný solidní a pevný příběh svého života. Poskytnul už tolik rozhovorů a bylo s ním natočeno tolik reportáží, že se zdálo, že vlastně všechno už někdy řekl, a někde někdo i napsal a asi ještě mnohokrát napíše.
Já měl to ohromné štěstí, že jsem při našich debatách, zejména na cestách, zaslechl tu a tam i některé věci „mimo záznam“ a tak mám tu mozaiku životního příběhu Františka Víznera trochu pestřejší, ale dnes ještě nejsem schopen Vám to všechno vypovědět. Mám pocit, že kdybych nechtěl zůstat na povrchu, musel bych napsat mnohosvazkové dílo o rozsahu Tichého Donu a stejně by se mi tam všechno nevešlo.
Přesto povím o panu Víznerovi jen v několika bodech, to co možná nevíte, nebo víte, ale stejně stojí za připomenutí:
Pan Vízner byl nezměrně pilný a pracovitý
Při srovnání jeho výkonnosti s naší, všichni do jednoho vypadáme jako lenoši. Také to často o druhých říkal: „talentovanej, ale strašně línej“, nebo „ona to tam někde má, ale je líná se kouknout“.
Pan Vízner neměl rád pohodlné lidi. Neznal dovolené, nejezdil k moři, do hor ani do lesů. Žil uprostřed Vysočiny v krásném prostředí, ale příroda nebylo to, co by ho naplňovalo.
Říkal: „Do lesa? Tak na houby, to možná dává smysl, ale procházet se???“.
Pan Vízner byl precizní, neústupný a perfekcionista
Ze svých představ neslevoval, chtěl všechno mít dokonalé. Od publikací po výstavy, o skle už vůbec nemluvě. Vše muselo být vyrobeno tak, jak to chtěl, a to bez kompromisů. Všichni vidíme v jeho umění, že tenhle životní postoj vedl k výsledkům a úspěchu.
Pan Vízner byl konzervativní
V tom dobrém slova smyslu. Říkal: „nesnáším slovo experiment“. Své umělecké kolegy rozčiloval tvrzením v mírné nadsázce, že „stejně nejdokonalejší tvar je koule, tak co pořád chcete vymýšlet“.
Pan Vízner miloval řád, čistotu a symetrii, prostě dokonalost.
Pan Vízner byl velmi skromný a přátelský
Každý z výtvarníků i sklářů, kterého jsem potkal, mě vždycky říkal. „Až uvidíte pana Víznera, pozdravujte jej prosím. Potkal jsem ho tenkrát tam a tam, a moc mě pomohl.“
Ačkoliv sám hvězda první velikosti, neměl pan Vízner žádné „hvězdné manýry“, pomáhal nezištně a přátelsky.
Pan Vízner byl důvěřivý a štědrý
Kde mohl, tam pomohl. Půjčoval peníze, které mu nikdy nebyly vráceny a dluhy zapírány.
Jít s panem Víznerem na oběd znamenalo nedostat šanci zaplatit, ať už se jednalo o oběd ve dvou nebo pohoštění pro deset lidí. Jeho důvěru a štědrost někteří ničemové zneužívali, a protože věřím v rovnováhu v přírodě a životě, jsem si jist, že je trest za to nemine a jejich lumpárny jim štěstí nepřinesou.
Mohl bych takto pokračovat, ale začíná zase na mě doléhat tíseň.
Pan Vízner neodešel náhle a nečekaně, jeho nemoc jej trýznila rok a půl.
Přesto jsme všichni věřili, že to musí dobře dopadnout, pan Vízner měl v hlavě plno nápadů, co by chtěl udělat, a dokonce forma, na jeho poslední hutnický kousek je už vyrobená a připravená u Víznerů na půdě. Chystali jsme článek, plánovali výstavu v Mnichově, prostě pan Vízner nás opustil uprostřed rozdělané práce.
Jak jinak, byl to přeci pilný a pracovitý muž.
Jindra Pařík 2.7. 2011
Nebylo náhodou, že první článek našeho webu Československé sklo byla 1. 1. 2010 stať Lisované sklo Františka Víznera
http://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/978-Lisovane-sklo-F-Viznera
Zde jsou odkazy na další články, tak jak můj život s panem Víznerem šel…
http://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/977-Frantisek-Vizner
http://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/977-Frantisek-Vizner
http://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/980-Vystava-F-Viznera-zahajena
