Možná, že specialista chemik bude mít k následujícímu textu doplňující poznámky, pokud mě však nebude zcela chytat za slovo, pak níže uvedené platí.
Pro řešení problému s odstraněním vodního kamene ve vázách je nutno vycházet z chemického složení skla na straně jedné, a z chemického složení vodního kamene na straně druhé. Aby nedošlo k poškození skla (poleptání, matovatění apod.), pak se musíme vyhnout chemikáliím, které sklo narušují (především kyselina fluorovodíková, silné alkalické louhy). Kyselina fluorovodíková se sice používá k chemickému leštění skla, ale za určitých podmínek, které by v amatérských podmínkách nemusely nejlépe dopadnout. Osobně také odmítám abrazivní přípravky, které obsahují (byť velice jemné) brusivo (přípravky CIF apod.). Pokud chci proces chemického odstraňování vodního kamene podpořit mechanickým způsobem, pak osobně používám u úzkých či členitých váz tampon o malém rozměru vytvořený z hadříku omotaného na konci tvárného drátu, který lze různě ohýbat, abych se dostal do všech „zákoutí“.
Vodní kámen je v zásadě obvykle tvořen uhličitany, resp. hydrouhličitany především vápníku, případně hořčíku (či obou). Časté je zabarvení do žluta až hněda (rezava) oxidy železa a manganu. Méně častý je vodní kámen tvořený sírany, především síranem vápenatým. Konkrétní složení vodního kamene je odvislé od složení vody v tom kterém regionu, nicméně karbonátová tvrdost vody má obvykle absolutní převahu.
Při odstraňování vodního kamene musíme použít chemikálie, které rozpouští výše vyjmenované složky vodního kamene, a přitom nerozpouštějí sklo. Rozpustnost složek vodního kamene postupně klesá od uhličitanu vápenatého přes uhličitan hořečnato - vápenatý po síran vápenatý.
Pokud je vodní kámen tvořen prakticky jen (převážně) uhličitanem či hydrogenuhličitanem vápenatým, pak by k rozpuštění měl stačit obyčejný potravinářský ocet (8% kyselina octová). Přídavek jedlé sody (viz poznámka kolegy Algebry) do roztoku kyseliny je kontraproduktivní. Jedlá soda je totiž hydrogenuhličitan sodný, který se používá k neutralizaci kyselin, např. při pálení žáhy (tj. k neutralizaci kyseliny chlorovodíkové – solné, která je obsažena v žaludečních šťávách). Pokud tedy přidáme do roztoku kyseliny (octa) jedlou sodu, tak kyselina nejprve reaguje s jedlou sodou a teprve případný přebytek kyseliny začne reagovat s uhličitany z vodního kamene. Rozpouštění vodního kamene můžeme usnadnit mírným zahřátím octa.
Pokud nebude výsledek odstranění vodního kamene uspokojivý, pak lze použít „těžší kalibr“, a sice kyselinu chlorovodíkovou (solnou) o koncentraci cca 5%. Pozor – koncentrovaná kyselina chlorovodíková má koncentraci obvykle kolem 30% (a nikoliv 100%). Při ředění je nutno přidávat kyselinu do vody a nikoliv opačně – v důsledku exothermní reakce by mohlo dojít k vystříknutí roztoku kyseliny. Použití kyseliny chlorovodíkové za tepla je účelné v případě, že vodní kámen obsahuje uhličitany s převahou hořčíku nad uhličitany vápníku. Netřeba snad zdůrazňovat, že je vhodné pro všechny případy použít jako ochranné pomůcky brýle na oči, případně gumové rukavice.
Po odstranění vodního kamene slijeme zbytky kyselin z vázy do plastového kýblu, zneutralizujeme přebytkem sody, naředíme přebytkem vody a pak vlijeme do kanalizace.
Pokud je vodní kámen tvořen sírany, především síranem vápenatým, pak je účelné nejprve převést síran vápenatý na uhličitan vápenatý působením roztoku sody (za studena či za tepla) a následně pak použít výše popsaný postup s kyselinou octovou, resp. chlorovodíkovou.
Po výše popsaných chemických operacích osobně používám k finálnímu vyleštění vázy špičkový přípravek, který je primárně určen k přelešťování a čištění skel u automobilů – jedná se o komerční výrobek výrobce autokosmetiky. Jmenuje se „Extreme Nano-tech Glass Cleaner", a vyrábí ho fy Turtle Wax. Je v takovém zeleném ručním spreji o obsahu 500 ml, a pokud jsem si všimnul, tak ho prodává Makro, Bauhaus a pravděpodobně i další.
Přeji úspěšné odstraňování vodního kamene.
Zdeněk 1. 1. 2012
