Stanislav Libenský Award 2013Letošní slavností předávání cen Stanislava Libenského odstartoval pan Marek Veselý velmi svižně, a rychlé tempo udržel až do konce slavnostního ceremoniálu. Pokusím se stejný spád udržet i v mé krátké reportáži, z této významné sklářské akce, kterou tento pátý ročník mezinárodní soutěžní výstavy mladých sklářských výtvarníků je.
Po představení poroty a sponzorů pódiem proběhly vítězné dvě dívenky, protože třetí oceněná se slavnostního ceremoniálu nezúčastnila, krátce promluvili slavní mužové a paní Jaroslava Brychtová a šli jsme za tím, kvůli čemu jsme přijeli, tedy za sklem do královského letohrádku.
Jen co jsem si začal zvykat na tmu, chytil mě za rameno Jiří Šuhajek a ptal se mě poněkud rozrušeně:
„Už jsi viděl první cenu?“
„Neviděl, ale viděl jsem vítězku, kterou je Ieva Voroneckyte, půvabná drobná dívenka z Litvy, ta za pohled určitě stojí….“
„Zuby, jsou to zuby“ zděšeně pravil Jiří a odběhnul šířit tu neblahou zprávu dál.
Pak jsem se s Jiřím potkal ještě u několika exponátů, někdy mlčel, jindy říkal: „Hele, ale tohle je dobrý, to je fakt dobrý“ a stejný pocit z některých vystavených prací jsem měl i já.
Někteří mladí asi opravdu umí, a mají dobré nápady, jiní tápou a hledají.
Nebo jsem to já, kdo tápe a hledá?
V každém případě jdu jinou cestou, než se ubírá slavná porota, která vybírala díla hodná ocenění.
Kterou cestou se vydají naši mladí, Česko-Slovenští sklářští výtvarníci, netuším, ale potěšilo by mě, kdyby byla méně nekonvenční a překvapivá, než naznačují letošní vítězové mezinárodní soutěže.
Výstava je to ovšem báječná, a kdyby důvodem k její návštěvě mělo být jen jedno dílo, tedy dílo autora, po kterém se soutěž jmenuje – skleněná socha Arcus III dvojice Libenský-Brychtová, stojí to za výlet na Pražský hrad. A jsem si jist, že Vás tam potěší i mnoho jiných exponátů.
Pan Marek Veselý nás žádal, abychom na výstavu pozvali co nejvíce lidí a přesvědčili nejméně dvě třetiny z nich, aby si koupili i výstavní katalog. Má velkou pravdu, sklářské umění naši podporu potřebuje ale hlavně, také si ji zaslouží.
Výstava probíhá v Královském letohrádku na Pražském hradě až do 1. prosince.
Závěrem bych chtěl poděkovat za pozvání a trvalou přízeň našim stránkám panu Mgr. Milanu Hlavešovi a popřát mu všechno nejlepší je jeho zítřejším narozeninám a totéž přeji všem jeho dnům budoucím. Když tak prohlížím fotografie, co se mi v tom přítmí podařilo pořídit, říkám si, že nakonec měl pravdu, když tvrdí:
„Sklo si světlo přitáhne!“ (Ale dá to někdy fušku)
Hezký den a užijte si výstavu.
Jindra Pařík 20.9. 2013
LadronesZadrnčel bzučák na dveřích a pustil mě do nevlídné místnosti vymalované olejovými barvami, přesně tak, jako byly školní chodby mého dětství, jenomže tmavě okrovou zde nahradila sytá zeleň. V čele místnosti emblém zobrazující svazek prutů s vyčnívající sekerou, překřížený mečem, jenž podobný tomu, kterým matador v aréně doráží zuboženého býka, kousek stranou malý oltář s poněkud nepodařenou soškou Panenky Marie a dvěma ohořelými svíčkami, podél stěny dřevěná lavice a pak už jen okénko, ze kterého mě pozoruje pichlavě hnědýma očima službu konající policista.
„Hola, Buenos dias! May I speak English?" ptám se toho drsně vyhlížejícího muže.
A ten člověk se tak bezprostředně a pobaveně rozesmál, jako bych proti němu nestál já, jako poněkud vylekaný cizinec, ale samotný Oldřich Kaiser a obličejem mu předváděl grimasy ještěrky.
„Tak tudy to nepůjde," nejsem překvapený, ale proč to nezkusit.
Přepínám tedy do své kastilštiny gramatiky a slovní zásoby na úrovni pětiletého dítěte.
Vysvětluji, že jsem byl na dálnici okraden, policista mě trpělivě vyslechnul a řekl zhruba toto:
„Hele, hoši teď mají nějaké zatýkání, pak si musí skočit na jídlo, máme půl druhé, zastav se tak za dvě, nebo raději tři hodiny, teď bys tu zbytečně čekal. Vale?"
„Si, comprendo, muchas gracias...."
Že mě to nenapadlo hned, od dvou do čtyř je přeci siesta, a mírné časové přesahy plus mínus tu také nejsou nic neobvyklého. Alespoň budu mít čas si to v hlavě sesumírovat španělsky, jak to vlastně celé bylo, abych potom neblekotal.
A jak to vlastně bylo?
No proběhlo to strašně rychle. Vlastně až do té chvíle šlo všechno přesně podle plánu, projel jsem soutěskami řek Valira a Sebre, opustil Pyreneje a vydal se nejkratší cestou k moři katalánským vnitrozemím. S každým kilometrem ubývalo zelené a naopak přibývalo, hnědé, okrové a žluté. Po poledni, po nájezdu na Středomořskou dálnici u Tarragony už
slunce neznalo s nikým slitování a místní to dobře vědí, proto se po dálnici ploužily vesměs jen vozy zahraničních turistů. Každý, kdo nemá v hlavě seno, poklimbává někde ve stínu, jen blázniví seveřani se ženou dál dolů na jih.
Hlídám si teplotu motoru a tachometr, nechci ten svůj traktor uvařit a také mě neláká podporovat skomírající španělskou ekonomiku finančním příspěvkem v podobě pokuty. Rychlostní limit 120 km/h je poněkud přehnaně přísný, ale kdo ví, v tom vedru je každý zpomalený, třeba to má své důvody.
A je tu hranice!
„Vinarós! Communidad Valenciana! Soy Valenciano! Po roce zase doma!" křičím a Soňa se mě trochu poťouchle ptá, jestli nepotřebuji za volantem vystřídat.
„Teď už máme do Valencie dvě hodinky, to už bych i došel..." chvástám se.
Ani jsem netušil, jak snadno by se mi to mohlo přihodit.
Jak si tak spokojeně jedu, vidím v zrcátku, že se za mě přilepilo nějaké velké bílé auto, chvilku jede vedle mě, pak se zase řadí zpátky, a pak je zase najednou vedle, říkám si: „Hochu mě nevyprovokuješ, jedu přesně 120 km/h podle navigace, rychleji nepojedu ani za zlaté prase, dost dobře vím, jaké jsou tady pokuty za překročení rychlosti".
Asi to pochopil, protože se znovu zařadil.
A najednou mě to auto předjíždí, sedí v něm jeden chlápek tak kolem třicítky a zoufale mě ukazuje na zadní kolo a naznačuje, abych zastavil.
„Něco se děje, máme něco s autem?" ptá se Soňa?
„Ne, nic s ním není, ten chlapec nás chce okrást!" odpovídám s jistotou.
„Seď, ani se nehni, popovídáme si s ním přes škvíru v okénku!"
Pozdě. Soňa už je venku, u pravého zadního kola, a ten hoch jí něco vysvětluje.
„Něco jí udělá!" napadá mě, vybíhám ven z vozu, ale beru s sebou klíčky a zamykám dálkovým ovladačem. Kouknu na kolo, vůbec nic mu není. Sáhnu na disk, studený, aby nebyl, právě v tomhle kole jsem měnil ložisko před cestou a to zřejmě vyvolává v Soně pochybnosti.
Hoch mele že je „mekaniko" a že nám pomůže, rázně odpovídám:
„No, nada!", říkám si, „To víš, ty mě odmontuješ kolo, okradeš a ujedeš...".
„Nasedáme, jedem, nebudeme to řešit tady, koukneme se na to u benzinky!" rozhoduji a hoch pokrčí rameny a odchází ke svému vozu. Najednou se dává do běhu, naskakuje na sedadlo spolujezdce a to velké bílé auto mi odjíždí směrem do slunce.
Sedám za volant, sáhnu doprava po batůžku s doklady, a je to jasné.
„Kurnik, teď se netřes a nebreč! Máš svoji kabelku?"
Jo, je tam zastrčená pod batohy, aby na ní nepralo slunce a neroztavilo šminky, zaplať Bůh!
„Vytáčej banku, blokujeme okamžitě kreditky!
Jak nemáš číslo!
Tak volej do Prahy Honzu!"
Diktuji rodné číslo a hesla ke kartám.
Za patnáct minut Honza volá zpátky, že všechno je blokované, kreditky, mobil i tablet.
Jeho hlas Soňu uklidňuje.
„Chce Vás ještě Jindra, Honzo! A moc děkuju!"
„Čau Bubáku!" takhle ho oslovuji už 18 let.
„Nazdar Obludo!" odpovídá dle zavedeného rituálu.
„Hele, už si to slyšel, budu mít nový tablet a mobil?" slyším, jak se na druhé straně směje.
„Ty jseš fakt blboun, myslel jsem, že ještě něco potřebuješ.
Dávejte na sebe bacha!"
Naše „malá" přiletí do Valencie zítra, takže mi může vzít s sebou můj cestovní pas, potřebuji ho jen do Anglie, tak ho s sebou po Evropě nevozím.
Až budu mít pas, můžu na policii, jinak by to bylo o dost složitější.
Tak, a teď to celé nějak vysvětlit a popsat tomu policistovi.Službu konající u okénka mě poznává a říká, ať se na chvilku posadím, že si mě vyzvedne „caballero". Po hodince čekání opravdu „caballero" přichází a ptá se:
„English?" a strká mi do ruky španělsko-anglický předtištěný formulář hlášení krádeže.
„Rumuni, jsou to Rumuni" říká už zase spisovnou kastilštinou.
„Jeden jejich gang řádí kolem Valencie na dálnici a druhý, kapsářský, přímo ve Valencii na letišti. Děláme, co můžeme, nesmíte nikdy vysedat z vozu!"
„Príma, teď mě z vozu nedostanou ani heverem." pomyslím si a policista, jako by tušil, co mě napadá, pokračuje:
„Mají další fintu. Nabourají tě zezadu. Prostě do tebe drknou, abys to cítil, mají vyztužený přední nárazník. Ty vyběhneš ven se podívat, co se stalo, necháš klíčky v zapalování a frajer ti jen zamává a zmizí i s tvým autem. To pak najdeme za dálničním sjezdem, dokonale vybrané, nezůstane v něm ani rezerva! A když si klíčky od auta necháš u sebe, udělají to, co provedli včera tobě.
Nevystupovat, a volat policii!
Děláme, co můžeme!" opakuje ten „caballero".
„Já vím, natisknete dvojjazyčné formuláře o hlášení krádeže." pomyslím si, ale nahlas říkám „Muchas gracias"
„De nada, se?or, jste v Olivě poprvé?"
„Já a poprvé? Ne, popatnácté! Jsem přeci Valenciánec! Soy Valenciano!"
Asi vážně připomínám tu Kaiserovu ještěrku, jinak nechápu, proč se mi španělští „caballeros" z Guardia Civil pořád smějí....
Jindra Pařík 22.8. 2013
(tak takhle to bylo, a proto jsem nespnil slib, že přepošlu JP)
Dobronínské sklo - prosba o pomoc
Vážení přátelé, dostal jsem tento dopis.
Více hlav více ví, proto Vás prosím o radu a pomoc. Pište prosím buď zde, nebo mailem.
Děkuji, Jindra
14.5. 2013
Dobrý večer vážený pane,
dovolil jsem si Vás požádat o případnou odbornou pomoc , jsem potomek ,jehož předci pracovali ve sklárně f.Inwald Německý Šicendorf , později Dobronín několik desetiletí a bohužel zanechali velmi málo informací a předmětů o své práci. V Dobroníně pracovali od roku 1920 do roku 1956. Snažím se již nějaký čas zjistit o této sklárně její historii , produkci a další skutečnosti , které by ukázaly tento již zaniklý provoz , v celé jeho více jak 130 leté historii.
Je zajímavé , že některé skutečnosti před rokem 1900 a do 1. sv . války se podařilo zjistit, avšak další období jsou nejasná až zmatená . např. od roku 1949 je nejasný výrobní program pro SSSR Raznoexport nebo výroba hranovky , vázy č.740 a 741. , zakázky pro fr. Transexim a amer. Arcadii. Obdobná situace je u exportu 64 dílné soupravy pro Itálii. Takže nejasností , zvadějích informací je několikanásobně více než potvrzených faktů. Další problém , který řeším , je že se mi zatím nepodařilo zjistit , žádného většího sběratele Dobonínského skla . .&nbs p;
Prosím, pokud tedy máte nějaké informace o dobnonínské sklárně, rád bych Vás požádal, o jejich poskytnutí pro shora uvedené.
Děkuji za trpělivost a přeji krásný večer, s úctou
Miroslav Jírový
Z výstavy TucetVernisáže jsem se boohužel nemohl zůčastnit, dolehla na mě škaredá chřipka, ale díky Františkovi Janákovi, víme jak to bylo.
A určitě krásné.
Jindra 10.4. 2013
PEDAGOGOVÉ SUPŠS V KAMENICKÉM ŠENOVĚ A JEJICH HOSTÉ
Sklářská škola v Kamenickém Šenově prošla od roku svého založení v polovině 19. století dlouhým vývojem. Má své nezastupitelné místo v rozvoji sklářství nejen v kamenickošenovském regionu, ale v celém českém a také slovenském sklářství. Její vliv a důležitost má však mezinárodní rozměr. Ze školy vyšla celá řada významných osobností. Vychovávali je pedagogové, kteří jim vtiskli lásku ke sklu, smysl pro estetiku a základy tradičních i moderních technologických postupů.
Pro každou uměleckou školu je důležité, aby její pedagogové byli sami výtvarně aktivní a aby byli svým žákům vzorem. V minulosti proběhlo ve sklářském muzeu v Kamenickém Šenově několik výstav, na kterých pedagogové SUPŠS svou práci studentům a veřejnosti prezentovali a výstava nazvaná Tucet na tuto tradici navazuje.
V posledních letech se odborné školství bohužel politizuje, odbornost je utlačována do pozadí a politické cíle jsou pro mnohé veřejné činitele důležitější než tradice, historie, kultura, umění a vzdělanost. Velikému tlaku byla v
posledních letech podrobena také sklářská škola v Kamenickém Šenově, která čelila sloučení se sklářskou školou v Novém Boru a tím svojí faktické likvidaci. Jejímu bývalému vedení, učitelům a ostatním zaměstnancům se za přispění široké odborné i laické veřejnosti podařilo rozhodnutí krajského úřadu zvrátit. Přes všechny negativní prognózy tu tato škola stále ještě je a i nadále vychovává nové generace sklářských odborníků díky svým profesionálně zdatným učitelům.
Hlavní myšlenkou, která v loňském roce vedla k uspořádání výstavy Tucet, jejíž název vznikl podle počtu účastníků, bylo představit práci pedagogů výtvarníků SUPŠS v Kamenickém Šenově, kteří se podíleli na její záchraně. Touto výstavou chtějí její účastníci dát veřejnosti a politikům najevo, že na této škole vyučovaly a vyučují výrazné umělecké
osobnosti, které jsou hlavní zárukou kvality odborného vzdělávání. Svou práci zde představují nejen učitelé, ale i jejich přátelé a blízcí, kteří se na záchraně školy aktivně podíleli. Mnozí z těch, kteří se na výstavě prezentují, prošli sami jako studenti sklářskou školou v Kamenickém Šenově a jsou s ní svázáni pupeční šňůrou a svoji pedagogickou práci chápou především jako poslání a předurčení.
Mgr. Martina Matoušková
Coburger Glaspreis 2014
Zájemci z řad výtvarných umělců, kteří ve své práci využívají jako materiál sklo, o účast ve 4. ročníku prestižní výstavy a soutěže Coburger Glaspreis 2014 najdou podrobné informace níže. Uzavírka přihlášek je 31.7.2013.
V hojnou účast, která podpoří povědomí o kvalitě české a slovenské sklářské tvorby ve světě, doufá a srdečně všechny zdraví
Sehr geehrte Damen und Herren,
die Kunstsammlungen der Veste Coburg richten im Jahr 2014 zum vierten Mal nach 1977, 1985 und 2006 den Coburger Glaspreis aus, ein europaweiter Wettbewerb für zeitgenössisches Glas. Der erste Preis ist mit € 15.000 dotiert.
Die begleitende Ausstellung will in einer europäischen Gesamtschau aktuelle Tendenzen und Strömungen der modernen, sich mit dem Material Glas beschäftigenden Kunst aufzeigen. Am Wettbewerb teilnehmen können in Europa geborene oder in Europa lebende Künstler, die mit dem Material Glas arbeiten.
Anmeldung und Informationen unter:
Bewerbungsende: 31. Juli 2013
Kontakt:
Dr. Sven Hauschke
Leiter Europäisches Museum für Modernes Glas
Kunstsammlungen der Veste Coburg
Veste Coburg
96450 Coburg
Tel.: 09561-87911
Dear Sirs,
the Kunstsammlungen der Veste Coburg will organize in 2014 another Coburg Prize for Contemporary Glass, one of the most important competitions in Modern Glass. The earlier competitions in 1977, 1985 and 2006 had been a great success.
Three main prizes and a number of special prizes will be awarded by the international panel of judges, the first prize being €15.000, the second prize €10.000 and the third prize €5.000. There will also be a Public Prize.
The selected objects will be presented from April 13 – September 14, 2014, in the galleries of the Veste Coburg and the European Museum of Modern Glass in Rödental.
The Coburg Prize for Contemporary Glass is open to artists born in Europe or living in Europe who work with glass.
Application and information:
Deadline: 31st July 2013
Contact:
Dr. Sven Hauschke
Director European Museum of Modern Glass
Kunstsammlungen der Veste Coburg
Veste Coburg
96450 Coburg
Tel.: 09561-87911
