Bytovky ve Žďáru nad Sázavou jistě nejsou skvostem architektury. Nově zateplené barevné fasády ten normalizační rukopis už nevylepší, ale také těm dříve uniformním panelovým skládačkám nijak neuškodí.
Ve třetím patře jedné takové bydlí i škrdlovický sklářský mistr – pan Jan Juda. Nezdá se, že by měl pan Vízner, který mě na návštěvu u Judů doprovází pravdu. Říkal: „Víte, je to takové smutné stáří. Celý život na huti a pak už jen celé dny doma, píchnout do čeho není, bába ho hlídá aby jí neutek na pívo, smutné, smutné stáří....“
Pan Juda nás vyhlíží, mává a pokřikuje cosi z balkonu, je vidět že se setkávají staří kamarádi, kteří spolu na huti něco prožili a užili si. Po přivítání se chvilku nadává na to, jak Beránkovic huť dopadla, jak syn sklářského mistra Jana - Pavel Juda, rovněž mistr sklář, přišel ve Škrdlovicích o práci a zařekl se, že na píšťalu už nikdy nesáhne jak to všechno stojí za bačkoru a lepší už nebude....
Až u kávy se všeobecné rozhořčení poněkud zklidňuje a začínáme vzpomínat.
Dnes 77 letý pan Juda vůbec něměl svoje dětství radostné. Pochází z východního Slovenska, jako beznadějně chudé děcko byl hned po válce odeslán do Čech do Jilemnice. Určitě to nebylo nejhezčí období života pana Judy, protože od vzpomínek na tehdejší svoji bídu, dřinu a útrapy ho musíme trochu tlačit dál, pocit křivdy v něm přetrvává po celá ta léta dodnes.
V patnácti letech pan Juda nedostal na vybranou, byl poslán pracovat do sklárny v Harrachově.Teprve po roce práce ve sklárně se dostává do sklářského učiliště v Chřibské, po vyučení a vojně se vrací zpátky do Harrachova. Tam fouká křišťálovou kalíškovinu a dělá i hutničinu. Vzpomíná na ředitele Stříbrného, se kterým bolševik po 68 ošklivě zametl, na vynálezce Hartillu pana Půlpitla, co utekl s mladou milenkou, pamatuje začátky Stáhlíkové s Velíškovou, v harrachovské sklárně se poprvé setkává i s M. Svobodovou.
V Harrachově se v druhé polovině padesátých let Jan Juda žení a zakládá rodinu. Paní učitelka Judová, i když měla, jak sama říká, v Harrachově hezké zaměstnání se v horách necítí moc dobře. Připomíná, že tehdejší Harrachov nebyl horské středisko, tak jak ho známe dnes, ale bylo to zapadlé a opuštěné místo, kde lišky dávaly dobrou noc, jak praví rčení.
Pan Vízner se hlasitě směje tomu jak si pan Juda „pomohl“ svým přestěhováním z Harrachova do Žďáru, když v roce 1960 nastoupil do sklárny ve Škrdlovicích, říká - „z pohraničí na Sibiř“ - ale Judovi nesouhlasí. Ve Žďáru hned dostali bydlení i práci, zabydleli se a zakotvili.
Paní Judová přináší staré fotky – „hele to je Špinar, Palec, Honza Beránek a tady jseš ty, Franto“.
Vzpomínky. Už nikdy to nebude takové. Už nikdy na sklárně nebude tolik lidí, taková parta, tolik píva a tolik legrace.
„A až my umřem, tak nebude ani nikdo, kdo by si na to pamatoval a vzpomenul“ dodává pan Juda velmi logicky.
Lituji, že s sebou nemám nějaký diktafon či jiný záznamník, během půl hodiny se na mě vyvalí tolik jmen a historek, že to moje paměť určitě nepobere. Příště se polepším.
Kdy bude příště? Bude příště?
Ano bude!
Domlouváme se, že „jak jen to bude možné“ vyrazíme všichni tři – pan Vízner, pan Juda a já jako zvědavý posluchač za panem Janem Beránkem a to teprvě prý uslyším věci. Dostávám ještě příslib, že si budu moci oskanovat Judovi fotky, a v klidu zapsat všechna ta jména, jen se musím zdržet déle.
Připadám si jako ve sklářském snu.
Potkal jsem legendu, bezprostředně se dotýkám, osahávám a prozkoumávám ztracený svět československého skla.
Nechci se nikoho z Vás dotknout, dámy a pánové, ale kdo z Vás to má!
Jindřich Pařík 28.1. 2010
Poznámka:
Vyfocenou soupravu skla nikde nehledejte, pan Jan Juda ji vyvzoroval, ale nebyla schválena a přijata do výroby, je to jeden originál.
