 |
Československé sklo Czechoslovakian Glass Mistři českého skla - Czech Glass Masters |
KONTAKTY
Velké Popovice 434, 251 69 Česká republika
CeskoslovenskeSklo@seznam.cz
napište nám
Titulní obrázek: Lubomír Blecha,1960, Škrdlovice, výška 19cm, průměr 32 cm
Picture in caption: Lubomír Blecha,1960, Škrdlovice, height 19cm, diameter 32 cm
Vážení přátelé, dostal jsem tento dopis.
Více hlav více ví, proto Vás prosím o radu a pomoc. Pište prosím buď zde, nebo mailem.
Dobrý večer vážený pane,
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Vernisáže jsem se boohužel nemohl zůčastnit, dolehla na mě škaredá chřipka, ale díky Františkovi Janákovi, víme jak to bylo.
A určitě krásné.
Jindra 10.4. 2013
PEDAGOGOVÉ SUPŠS V KAMENICKÉM ŠENOVĚ A JEJICH HOSTÉ
Sklářská škola v Kamenickém Šenově prošla od roku svého založení v polovině 19. století dlouhým vývojem. Má své nezastupitelné místo v rozvoji sklářství nejen v kamenickošenovském regionu, ale v celém českém a také slovenském sklářství. Její vliv a důležitost má však mezinárodní rozměr. Ze školy vyšla celá řada významných osobností. Vychovávali je pedagogové, kteří jim vtiskli lásku ke sklu, smysl pro estetiku a základy tradičních i moderních technologických postupů.
Pro každou uměleckou školu je důležité, aby její pedagogové byli sami výtvarně aktivní a aby byli svým žákům vzorem. V minulosti proběhlo ve sklářském muzeu v Kamenickém Šenově několik výstav, na kterých pedagogové SUPŠS svou práci studentům a veřejnosti prezentovali a výstava nazvaná Tucet na tuto tradici navazuje.
V posledních letech se odborné školství bohužel politizuje, odbornost je utlačována do pozadí a politické cíle jsou pro mnohé veřejné činitele důležitější než tradice, historie, kultura, umění a vzdělanost. Velikému tlaku byla v
posledních letech podrobena také sklářská škola v Kamenickém Šenově, která čelila sloučení se sklářskou školou v Novém Boru a tím svojí faktické likvidaci. Jejímu bývalému vedení, učitelům a ostatním zaměstnancům se za přispění široké odborné i laické veřejnosti podařilo rozhodnutí krajského úřadu zvrátit. Přes všechny negativní prognózy tu tato škola stále ještě je a i nadále vychovává nové generace sklářských odborníků díky svým profesionálně zdatným učitelům.
Hlavní myšlenkou, která v loňském roce vedla k uspořádání výstavy Tucet, jejíž název vznikl podle počtu účastníků, bylo představit práci pedagogů výtvarníků SUPŠS v Kamenickém Šenově, kteří se podíleli na její záchraně. Touto výstavou chtějí její účastníci dát veřejnosti a politikům najevo, že na této škole vyučovaly a vyučují výrazné umělecké
osobnosti, které jsou hlavní zárukou kvality odborného vzdělávání. Svou práci zde představují nejen učitelé, ale i jejich přátelé a blízcí, kteří se na záchraně školy aktivně podíleli. Mnozí z těch, kteří se na výstavě prezentují, prošli sami jako studenti sklářskou školou v Kamenickém Šenově a jsou s ní svázáni pupeční šňůrou a svoji pedagogickou práci chápou především jako poslání a předurčení.
Mgr. Martina Matoušková
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Sehr geehrte Damen und Herren,
Bewerbungsende: 31. Juli 2013
Dear Sirs,
Deadline: 31st July 2013
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Vážení přátelé, zveme Vás na sklářskou besedu s Karlem Wünschem. Čtvrtek 28. 3. 2013 od 17: 00.
Ajeto Art Glass Museum , T. G. Masaryka 805, Nový Bor.
S pozdravem D. Prokešová
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Galéria NOVA pravidelne predstavuje aktuálne trendy sklárskeho umenia z Českej republiky. V spolupráci s Českým centrom v Bratislave pripravili výstavy umelcov ako Jan Frydrych, Martin Hlubuček, Petr Hora alebo Ilja Bílek. Aktuálne vystavuje v priestoroch Galérie NOVA autorka kórejského pôvodu, ktorá dlhodobo žije a tvorí v Čechách Song-Mi Kim. Už v roku 2011 sa stala jednou z finalistiek Ceny Galérie NOVA : Sklo 2011, a získala ocenenie spoločnosti Rona pre fúkané sklo.
Po štúdiách v Južnej Kórei sa pre záujem o sklársku tvorbu usadila v Českej republike. Doplnila si tu nielen vysokoškolské ale i odborné sklárske štúdium. Zúčastnila sa viacerých medzinárodných a domácich projektov, sympózií, kde prejavila svoj originálny prístup nielen k technológiám ale hlavne k témam. Ako píše Prof. Vladimír Kopecký, ktorý bol jej pedagógom na Vysokej škole umeleckého priemyslu v Prahe „Je velmi obtížné adekvátně vyjádřit slovy specifickou jedinečnost výtvarného díla a ještě k tomu neseného velebností dálného východu, z její vlasti. Umění Song Mi Kim je ozvěnou vzdálených světů, ale i poznamenané pobytem v Čechách. Není jen exotem v jiném teritoriu. Práce Song Mi vyznačuje se křehkou jemností, smutkem, ohlasem melancholie i vlnami bystrého velkorysého provedení a výtvarné inteligence. Noří se z mlhy ticha... „
Aktuálna kolekcia v Galérii NOVA prezentuje diela, ktoré vznikli v rozmedzí rokov 2006 – 2013. Vystavená bude napríklad séria váz s námetom Čekám na krokodýla, který se jmenuje Jake. Inšpirovala sa kórejskými rozprávkami a povesťami, ktoré pretavila do skla. V prípade témy Jakea je to príbeh tzv. legendárneho krokodíla (vytvorený výtvarníkom Junko Yamakusaem), ktorý je postavou z japonského animovaného seriálu. V televízii sa stal hlavnou témou rozhovorov. „Krokodýl, kterého nelze jen tak spatřit, se najednou zjevuje lidem v jejich běžném životě. Existují svědectví lidí, kteří jej prý spatřili v kapse nebo v toaletní míse, na houpačce či v plamenu sirky a podobně. V momentě, kdy lidé Jakea objeví, si náhle uvědomí malé či velké věci, které je právě v jejich životě obklopují. Spokojenost z práce nebo pochyby, svatba nebo rozvod...“ Autorka pripravila niekoľko diel priamo pre priestor galérie - Panák s květinou – Pro ty, co už zde nejsou, alebo pokračovanie jej staršej témy Čekáme na krokodýla, který se jmenuje Jake – Černá a ružová váza.
Song-Mi Kim (1972, Busan, Jižní Korea)
V rokoch 1992 – 1995 študovala na dievčenskej vysoká škola Sungshin v Soule na Umeleckej fakulte, katedre sochárstva (BcA.) kde následne pokračovala v rokoch 1996 – 1998 v magisterskom štúdiu (Čong Kwan-Mo). V rokoch 2005 – 2007 študovala na Vysokej škole umelecko-priemyslovej v Prah v ateliéri skla (V. Kopecký). V rokoch 2007 - 2011 študovala na Strednej umelecko-priemyslovej škole sklárskej vo Valašskom Meziříčí.
Výstava potrvá do 5.5.2013. Viac informácií na www.galeria-nova.sk
Výstavný projekt bol podporený Českým centrom v Bratislave.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Tradičně se do nich dělala černá káva, ta česká, rozemletá zrnka zalitá horkou vodou. A říkalo se, že je třeba při zalévání kávy vroucí vodou nechat ve sklenici lžičku, ta prý odvede teplo a sklenice nepraskne. Aby si člověk nespálil prsty, vyráběli kutilové a později i malovýrobci různé držáky, návleky a opletení. Jiní lidé sklenice pomalovali či různým kutilstvím proměnili ve vázy a podobně. Pro děti se vyráběl ruční setrvačníkový mixér, který se nasadil přesně na sklenici a umožnil výrobu mléčného koktejlu nebo třeba žloutků s cukrem.
Sklenice byly v zásadě dvoje, starší kónické a novější mírně zaoblené. Informace o jejich výrobě se však obtížně shánějí. Obrátil jsem se na sklárny, někdejší výrobce hořčice jako byly firmy Fruta, Briliant a podobně, na ministerstvo zemědělství, na muzea skla a průmyslového zboží. I tak je žeň informací velmi chudá. Oba základní druhy sklenic byly uzavřeny plastovým víčkem, na kterém byly natištěny údaje o výrobku a ceně. Na některých sklenicích byla navíc oválná papírová nálepka. Vzhledem k způsobu využívání sklenic je jasné, že se mnoho nálepek nezachovalo. Zachovaly se však občas zbytky lepidla, které na některých sklenicích tvoří matný náznak oválu. Kromě sklenic s nálepkou existovaly i sklenice na kterých byl jednobarevný potisk. Ten se tak snadno nesmyl, přesto jsou potištěné hořčičáky vzácné. Z čehož plyne, že jich nebylo mnoho.
Začal jsem získané informace třídit a sepisovat, provizorní text doplnil provizorními fotografiemi a nabízím to zájemcům k nahlédnutí jako word dokument. Starší verze je ostatně k vidění na http://sumavak.anafra.net/horcicaky-8-12.pdf.
Obracím se tedy na všechny s nadějí, že mi poskytnou další informace, abychom tak společně hořčičákům mohli postavit pomník, který si dávno zasloužily...
Tomáš Němec 3.3. 2012
tomasnemec52@gmail.com
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Ladislav Průcha- Hlava XIII: promlčení a zánik práva
Slavnostní zahájení ve čtvrtek 28. února 2013 v 17. hodin
Úvodní slovo pronese Ak. Soch. František Janák
Výstava je přístupná do 31. května 2013, od úterý do soboty 9- 17 hodin
S pozdravem D. Prokešová
TEL.: 420 487 521 660 WWW.AJETOGLASS.COM
Prosba o pomoc
Vážení kolegové,
neznáte prosím někdo autora této vázy z Exboru?
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Zalistujme, zanořme do „Roku 1984“, dnes již klasického díla anti-utopického žánru, bezesporu jednoho
z nejpozoruhodnějších románů 20. století - je brilantní analýzou George Orwella, obnažující na kost podstatu a povahu všech totalitárních společenských systémů. Anti-utopie má svého antihrdinu: je ním Winston Smith, obyčejný, ne příliš statečný člověk, člen Vnější strany, který si nepřeje nic světoborného: chce jen poznat skutečnou, ne zmanipulovanou podobu minulosti, věřit tomu, co vidí na vlastní oči a mít svobodu tvrdit, že dva a dva jsou čtyři. Tyto elementární nároky jsou však přímým ohrožením moci, postavené na institucionalizované lži, proto se Winstonovo zpytování a hledání podstaty, reinterpretacemi nepřetržitě deformované skutečnosti, stává nebezpečnějším zločinem.
Superstátu Oceánie, ve kterém žije Winston, vládne společenský systém poučené, dokonalé totality, označovaný jako Angsoc, representovaný Vnitřní stranou a Velkým bratrem, postavený na nepřetržitém šmírování nejintimnějšího soukromí jedince, užívající ke kontrole nad ním perverzních mechanismů crimestopu, newspeaku a doublethinku. V tomto zpřevráceném prostředí se Winston skrze hlas instinktů seznamuje se spřízněnou duší, Julii; ve snaze uniknout všudypřítomné kontrole, pronajímají si tajně, ke svým schůzkám poznání, pokoj, bez obrazovky a „štěnic“, ve čtvrti
prolétů. Monitoringu ideopolicie, která žárlivě střeží jakýkoli pohyb lidí, včetně směny zkušeností a myšlení, který se odehrává za hranicí kontroly a mimo režie strany, však neuniknou. Z románu vyjmuto pár výstřižků v chronologickém sledu:
Winston se rozhlédl po omšelém pokojíku nad obchodem pana Charringtona. U okna stála obrovská postel, zastlaná potrhanými pokrývkami, s podhlavníkem bez povlaku. Na krbu tikaly starodávné hodiny s dvanáctihodinovým ciferníkem. V rohu na sklápěcím stole se ve tmě lesklo skleněné těžítko, které koupil při poslední návštěvě.
Winston zůstal ještě pár minut v posteli. V pokoji se stmívalo. Obrátil se ke světlu, ležel a díval se na těžítko. Nesmírně ho zaujal ani ne tak zlomek korálu jako vnitřek toho skla. Mělo takovou hloubku, a přesto bylo průsvitné skoro jako vzduch. Jako by povrch skla byl oblouk oblohy, která obepíná maličký svět i jeho atmosféru. Měl pocit, že by se mohl dostat dovnitř, že vlastně je uvnitř, i s mahagonovou postelí a se sklápěcím stolkem, s hodinami, s mědirytinou a i s tím těžítkem. Těžítko je tenhle pokoj a ten korál Juliin a jeho vlastní život, zachycený v jádru krystalu.
....
Winston se probudil s očima plnýma slz. Julie se k němu rozespale překulila.
„Co se děje,“ zabrumlala.
„Zdál se mi sen,“ začal a zarazil se. Bylo to příliš zamotané, aby to vyjádřil slovy. V několika vteřinách po probuzení mu sen i vzpomínka, kterou v něm vyvolal, splynuly v jedno.
Ležel na zádech, se zavřenýma očima, stále ještě ponořen do atmosféry snu. Byl to nekonečný sen plný světla, v němž se před ním rozkládal celý jeho život jako krajina za letního večera po dešti. Všechno se odehrávalo uvnitř skleněného těžítka, povrch skla byl nebeskou bání a uvnitř té báně to bylo všechno zalito jasným měkkým svitem, v němž bylo vidět do nekonečných dálav. Sen v sobě zahrnoval – v jistém smyslu tím byl ohraničen – pohyb paže jeho matky, o třicet let později gesto židovské ženy, kterou viděl v týdeníku, když se snažila krýt malého chlapce před střelami, než je vrtulník oba rozmetal na kusy.
Winston se už netřásl. Téměř nepohnul očima. Záleželo na edné jediné věci: stát nehnutě, docela nehnutě a nedat jim záminku, aby ho uhodili. Muž s hladkou tváří profesionálního boxera, v níž ústa byla jen škvírou, se zastavil před ním a zamyšleně pohupoval obuškem mezi palcem a ukazováčkem. Winston se setkal s jeho očima. Pocit, že je nahý, s rukama za hlavou, s tváří a tělem úplně odhalený, byl téměř nesnesitelný. Chlap vystrčil špičku jazyku, olízl místo, kde by měly být rty a šel dál. Zazněla další rána. Někdo vzal ze stolu skleněné těžítko a rozbil ho na kusy o krb. Úlomek korálu, droboučký růžový svitek, jako cukrová růžička z dortu se kutálel po koberečku. Tak maličký, pomyslel si Winston, vždycky byl tak malý! Za ním se ozval těžký dech, dupot a Winston dostal prudký kopanec do kotníku, až skoro ztratil rovnováhu. Jeden z mužů vrazil Julii pěst do žaludku, až se zlomila jako skládací metr. Svíjela se na zemi a lapala po dechu
…
George Orwell v románu 1984 opatřil skleněné těžítko magickým významem kukátka, periskopu, špehýrky nebo jakési klíčové dírky, či ztuhlé kapky, se schopností vhlédnout, vstoupit, protáhnout se skrze něj do unikající minulosti, propojit se s ní, a poznat věci tak jak se v nemanipulované skutečnosti měly a mají. Nepřipomíná to leckomu z nás dětskou radost, okouzlení, se kterým jste žasli nad skleněnou koulí, kterou když se zatřepalo, rozvířil se uvnitř sníh, bouře krystalků, pozvolně usedajících, v parném létě, na střechu zaváté chaloupky. Nebo se proháněly uvnitř rybičky či panskou jízdou, elegantně se posouvající, dávno vyhynulý mořský koník? A kdyby, jsme na to koukli z jiné strany, a probnout každé jinak, to vždy stojí za hřích – nevycucla vám na jarmarku vědma skrze skleněnou kouli důležitou zprávu z budoucnosti? Zkrátka a dobře, sklo jako materiál má již z vlastní podstaty a povahy charakter dílem přirozeného, dílem člověkem dotvořeného, prvotního multimedia, se kterým si lidská představivost již od prvních civilizací spojovala a bude spojovat i posouvání v čase, přibližování či oddalování prostoru, deformaci či reformaci skutečnosti, a v neposlední řadě, posla, přenašeče-mouřenína krásy. Ba co víc, i ze stroze technologického světa, jak nedávno oznámila společnost Corning, přichází průlomová zpráva, že sklo jako fyzické nosné médium, v blízké budoucnosti nahradí rychle exspirující magnetické, polovodičové i jiné, dosud nespolehlivé, paměťové nosníky digitálního záznamu, jako magnetické pásky, CDéčka, DVDéčka, flash moduly, a stane se tak prakticky nezničitelným, svou životností k věčnosti se přibližujícím nositelem organizované informace.
Pokud jde o schopnost skla zprostředkovat přenos transcendentního, nepomíjejícího estetického zážitku, zde se jeví, že obzvlášť v éře moderního umění, byl tvůrci - skláři učiněný zásadní přelom. Tento však nespočívá v tom, že ze skla nově odhalenými technologiemi byl vybroušený první hokejista, nebo do formy vytavená princezna Koloběžka – tyto počiny, ač mohly se jevit novátorské, a činěné inovačními postupy, v zásadě často spadly do pasti, neminuly slepé uličky samoobdivu skla jako matérie, označované adorací. Nakonec z historického hlediska, neskutečně půvabné, výmluvné figurky menších rozměrů nám zde po sobě zanechali již bájní Féničané. V pohádkové zkratce – ani zrcadlo nesvede zodpovědět otázku „kdo je nejkrásnější na světě“, ptá-li se jej jiné zrcadlo. Skutečným přínosem a průlomem ve sklářské tvorbě, byl zlom, kdy sklo začalo mluvit, našlo díky trpělivému hledání tvůrců svůj vlastní jazyk, a dostalo se mu slyšení. A jazyk skla, moderního československého skla – to je báseň, natotata, jak by smet, někdy přerůstající v symfonii, a jindy zase tichem burácivý koncert, či balet, hned od pece. Chcete li, buďte u slyšení, nechte si přečíst tři neznámé fugy, spíš však než o orwellových těžítkách, o lehčítkách je:
„Cibulka s překvapením na dně“ – je vyňatým exemplárem z neobvykle rozsáhlé řady objektů – nádob, „ plody sklizně “, které zrodily v létech 1958 – 63 ve škrdlovické huti. Pravděpodobně v době vzniku nevědomou předlohou, bezezbytku všech objektů této řady, byly ještě žákovské cvičné práce – olejomalby klasických zátiší, sestavených z plodů, které nezrodil nikdo jiný, než její majestát, země Česká. Prosté zázraky dožinků, jako všude u nás: baňaté tykve, hrušky, věnce česneků, těžké střapce hroznů, obzvlášť rozsáhlého obdivu se tématiky dostávalo královskému plodu – jablíčku. „Cibulka“
se poprvé dostala ponejprve na plátno v „Plačícím zátiší“ na sklářské škole v Kamenickém Šenově .
Její pozdější podobizna, provedená v huti o deset let později, byla od počátku koncipovaná jako cílené intimní personalissimum – terapeutický dárek příteli, mladému kolegovi loutkoherci, kterého náhle, neočekávaně, ze dne na den ranila zákeřná nebezpečná nemoc. Cibulka s precisní čitelností vypovídá o svém tvůrci; je měkkého slovanského navýsost nevtíravého tvarosloví, prostá vnější zjevné, vykřičené nápadnosti. Pokrývá ji vnější, čirá průhledná tenká spojitá krystalická vrstva, slupka, vnímatelná jako pokožka. Autor přistupoval ke sklu v tvarovatelném skupenství jako k organické hmotě. Respektování skla coby živého materiálu promítal neznásilňováním „barbarskými“ technikami jako lití, mačkání, dusání do formy, a následné úpravy za studena, které jsou činěné pouze v zájmu vnějšího estetizujícího efektu. Z jeho pohledu, nejčistší technika skleného artefaktu byla determinovaná úsilím o co nejredukovanější intervenci skláře, minimalizací počtu zásahů ba až doteků, čím vytvářel cílenou snahu o čistotu formy provedení, demonstroval přirozenost potřeby - dopřát živé hmotě svobodu dle svého uvážení, omezovat její tvarování pouze na základě fachmanství a působením vnějších všudypřítomných sil matky-země. Tímto přístupem neustále lavíroval na hraně - bezprostředně u pece, na werkstattu, na linii výtvarného vidění a intuice, absolutního řemeslného mistrovství, a přirozenou, obtížně kontrolovatelnou, ponejvíce odhadovanou zákonitostí svobodného projevu samotného materiálu. Sudetská urputnost a preciznost zpracování, kterou poznal v huti svého dětství v Janštejně, mu byla stran techniky v mnohém nápovědná. Barevné podloží cibulky je lehce hnědo-fialové, zjemňované mléčným nádechem mlhy. A protože v rodné vísce autora, Kališti u Telče resp. Jihlavy, žili též židovští hausírníci, krejčíci a kramáři, kterým nebylo, když šlo o fór nic svaté, musela i Zwiebel v kapse schovat nějaké to pozdvižení, povyražení. O jeho umístění na dně, samotná báň nádoby – plastiky, toho moc neprozrazuje. Malba rubínů do těla sklené hmoty přejímala a navazovala od počátku na předlohy svatých obrázků našich předků, ke kterým konaly poutě, neb se věřilo, že kdo jednou shlédne, bude alespoň načas uzdravený a živ. I abstraktní tašisticko-fauvisticky laděné nebe na dně, kde barvy rozpitých rubínů jsou záměnné s hmotou rozhoupaných mraků, vybízí pacienta ze sterilizovaného lože špitálu, aby do něj beze strachu a obav vstoupil, a jako nevinný andílek zapomněl na strasti a bolesti, udělal si radost, potěšení, ke svému uzdravení. Cibulka je signovaná L. BLECHA – 1962 - , vyfoukl a provedl Emanuel Beránek, po šichtě, bez povolení schvalovací komise, za láhev kořalky a dobré slovo. Ale šichta to byla, jak se patří, asi z 10 kousků nechali
přežít jediný – naštěstí ten pravý! Básník, scen-árista, dramatik a loutkoherec, Štefan Šmihla, kterému byla určena, se uzdravil, a dosud by mohl vyprávět. Ještě že je Pišta Slovák, mohl dostat česnek, a kdo ho ví, jak by to skončilo :). Cibulka má v průměru cos přes 30 cm, 22 na výšku.
Objekt „Duše unikající /osvobozující se/ ze sevření hmoty“, byl též vyfoukán ve Škrdlovicích Panem sklářem Emanuelem Beránkem, již v roce 1956, v době studentských praktik a skusů návrháře, ve 4. ročníku UMPRUM. Jak patrno z dobového snímku, duše, jak se na slušně vychované duše patří, volně se vznášejíc, proplouvaly levitačním prostorem ateliéru ve Zbraslavi. Pouze jedna byla později v 70tých letech přikovaná, osazená do ocelové objímky třmenu, v soklu z kamene, následkem čeho se dosud nemůže připojit ke svým družkám, odpoutat a vzlétnout. Horní část těla uvězněné duše, se se stupňující výškou étericky zprůhledňuje, zatím co lehce šedě-zelená barva rubínu v podloží mléčného nádechu, plynule sedimentuje opačným směrem, k hmotnému materialistickému soklu. Výška plastiky je cca 80 cm. Zajímavostí je, že asi o 30 let později, se relativně příbuzné portréty duší, objevují i ve tvorbě jiné, hypersensitivní sklářské výtvarnice, Elišky Rožátové (pozn: její tvorbu by bylo taktéž záhodno vzít po lupu, ale u žijících autorů,
přec jen to citlivá věc, mohli by se vzpouzet, namítat…).
A opět to byl Emanuel Beránek, co na den přesně, před 57 léty vyfoukal na sklářské flétně sousoší „Drei Koenige Plastik“ aneb „Tří královou plastiku“.
Ten černej, Baltazar, co nese pacholátku nejvzácnější dárek, že Pánu Bohu byl vždy věrný, je na své misi ze stran podepírán Melicharem a Kašparem. I toto sousoší má zčásti lehký, mlžný nádech, který mu propůjčuje dojem nenadálého, nečekaného zjevení. Plastika ani v nejmenším neuchyluje k popisnosti, a celkem jednoznačně do světa lidí, pravděpodobně jako jedna z prvních, promlouvá nekompromisně moderním, objevným, a přesto v jádru od věčnosti starobylým, jazykem skla. A věřme, že tak jak sklo svedl drezírovat u pece osnovatel duchovní – spirituální skleněné plastiky, Lubomír Blecha, tak sklo, v naší krajině, tak dlouho mu zaslíbené, zatím neřeklo poslední slovo, a promluví ještě hlasem mocným, jako jazyk plamene z hořícího keře. A by nějaký pochybovač nepovídal, že tu povídám jen samé pohádky, pro povzbuzení chuti, sytým i strádajícím, přidávám na cestu bochník proměny, bochník poctivě vypečeného svatojánského chleba (Bochnik, 1960, Škrdlovice, výška 19, průměr 32 cm), ze země, mlékem a medem oplývající.
Algebra, 6. 1. 2013
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
