logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


Stanislav Libenský Award 2017

„Tome, chceš jít na prestižní předávání designerské ceny?“ „Jasně.“. A tak jsme se jako vyslanci  mého otce, Jindřicha Paříka, vydali nahlédnout do světa moderního umění. Náležitě jsme se vystrojili. Hlavně já teda. Pro tuhle prestižní událost jsem si vyrobila nový (přesněji asi třicátý) věneček a ve jménu umění jsme umyli naši Astru. Hurá do Holešovic. Prošli jsme asi dvoukilometrovou chodbou, která vedla asi 18ti různými směry. Minuli jsme několik „uměleckých instalací“, až jsme konečně došli do síně slávy. Uměleckých v uvozovkách, protože plastové figuríny oblepené hračkami z „kindrvája“, ať už to znamená cokoli, umělecká instalace není. A pokud ano, je uměleckou instalací i můj sušák na prádlo?

Konečně jsme se domotali do cíle, kde nás vítali pořadatelé. Mlčky. Rozklepanou rukou jsem podala slečně pořadatelce pozvánku. „Dobrý večer.“ Nevydala ani hlásku. „Chcete asi moje jméno?“ Probodla mě pohledem a u toho udělala pohyb, u kterého jsem se dovtípila, že se jednalo o kývnutí hlavou. „Jindřich Pařík. Já jsem dcera.“ Vytáhla propisku a odškrtla si nás ze seznamu veledůležitých osob. Pochopili jsme, že můžeme pokračovat do sálu.

              Protože jsme přišli asi o 13 minut pozdějí, za což vděčíme hlavně Magistrále a navigaci Sygic, která ve snaze objet vyhlášenou kolonu nás dostala do kolony ještě delší, zbyly na nás místa v majestátní první řadě označené cedulí „VIP“. Diskrétně jsme ceduli posunuli a modlili se, aby nás nějaký renomovaný designér, který přišel později než je odpuštěníhodná akademická čtvrthodinka ze židlí nezvedl.

              Dopadlo to dobře. Jediný, kdo přišel po zmíněné čtvrthodince, byl muž, jehož ztopořené postranní vlasy, reprezentovaly všechny plešatící muže, jakoby chtěly říct světu „I s pár vlasy můžeš bejt frajer..“ Později jsme se dozvěděli, že se jedná o člena poroty.

              Kdesi za mnou jsem očkem zahlédla pana Jiřího Šuhájka s kloboukem na hlavě, který si cosi čmáral do notesu. Zřejmě se bavil stejně jako my. Třetí cenu získala jakási slečna ze Slovenska, jejíž dílo údajně bylo inspirováno norskými vodami. A podobně jako Karel Gott, když přebíral jednaačtyřicátého Slavíka, to opravdu nečekala.

              Druhou cenu obdržel americký vousatý mladík, který během svého děkovacího monologu, nám sdělil pouze to, že stáž v Novém Boře, je přesně ta cena, kterou chtěl vyhrát. A možná i něco o tom, že to také nečekal, ale rozhodně to nepůsobilo upřímně. Člověk čekal fanfáry, slzy dojetí a tak. Ale nic takového se nekonalo.

              Než jsme se dočkali vyhlášení vítěze, přišla třetí hudební vložka. Tedy třetí po dobu naší přitomnosti v sále. Ale i tak to bylo dost. Jednalo se o klarinetové trio. Z harmonie skladby jsme poznali, že hrají upravené jazzové věci, avšak interpretace byla příliš, řečeno slovy Tomáše – hudebníka, klasická (v překladu nejazzová, tudíž stylově nevyhovující). Pro mě to byl prostě jenom kravál. Nejsem fanoušek klarinetu ani když hraje sólo. A tady na mě vytáhli hned tři a ještě jim to neznělo. Otřela jsem si krev z uší a čekala, až vyhlásí hlavního hrdinu dnešního galavečera.

              Stal se jím mladík z České republiky. Jaká to sláva pro naši malou zem! Na plátno se promítlo umělcovo veledílo. Vypadalo to jako měsíc. Byla jsem plná očekávání, než přijde na podium. Kdo je ten hlas naší generace? Kdo je ten vítěz? Kdo je ten, kdo prostřednictvím umění vyjadřuje naše palčivé otázky? Co nám k tomu řekne?

              Konečně stál na podiu a já si ho mohla prohlédnout. Odpustila jsem mu ten účes podle kastrůlku, protože vím, že umělecká „image“ je pro jeho povolání nezbytná. Pak mé oči spočinuly na jeho rozepnutém poklopci a posléze na jeho botách. Outdoorové pohorky. Vážně? To jako vážně? Čekala jsem na jeho slova. Čekala jsem na vysvětlení. Co mu bylo inspirací? A co poděkování? Řekl jen „Díky moc, už se těším do Pilchucku.“ Slezl z pódia a zakopl. A já si uvědomila, že to opravdu Čech asi bude. Z kapsy mu vypadl řízek v alobalu. Nebo alespoň tak jsem to cítila.

             

Když už bylo po všem a dozněl poslední tón uší penetrujících klarinetů a moderátor nás svým neúspěšným pokusem o sarkastický vtip označil za nejhorší publikum v dějinách lidstva, byli jsme pozváni na výstavu těch sklářských umění. Ta začínala o sedmé. A já se rozhodla posilnit se sklenkou vína, než si půjdeme prohlédnout ty norské vody.

Víno bylo hnusné, ale za to zdarma. Rozhlížela jsem se po lidech. Kolem nás se odehrávala spousta nucených konverzací, snad o těch sklářských počinech. Všichni ti vážení lidé, všichni ti umělci kolem nás korzovali, švitořili a tvářili se nepopsatelně nabubřele. Umělce člověk pozná tak, že v místnosti klobouk v žádném případě nesudná. Věnec na hlavě jsem měla jen já. A tak jsem přemýšlela, co je k tomu ospravedlňuje, narozdíl od nás běžných smrtelníků. Je to snad něco s čím se člověk narodí? Měli tihle lidé už v porodnici napsáno na zadečku umělec, rádoby umělec nebo designér? Či snad etika téhle komunity nepředepisuje, že gentleman v místnosti smekne klobouk? Je snad image nadřazena slušnému vychování?

Marně jsem hledala odpovědi v tom suchém víně. Když jsem je nenašla na dně skleničky první, najdu je snad na dně té druhé. Dostatečně dlouho jsem slečně hostesce u vína šermovala prázdnou skleničkou pod obličejem, aby pochopila, že to s tím dolitím myslím vážně a vrátila se k tomu, co jsem dělala před tím. Rozuměj, hledání odpovědí ve víně. Vzádu místnosti postávaly takzvané dámy. Měly pečlivě naondulované a vyfoukané účesy, které vyšly z módy někdy zhruba spolu s pádem berlínské zdi. Další kdo mě zaujal, byla ta zrzavá porotkyně. Vypadala totiž jako když zkřížíte Jitku Molavcovou a Barboru Hrzánovou a vzniklý polotovar pošlete nakupovat do vintage second handu.

Konečně se přiblížila sedmá a my si mohli jít prohlédnout výstavu. Míjeli jsme další a další lidi. Snaha vypadat za každou cenu originálně a umělecky se rozplynula v tom, že nakonec vypadali všichni stejně. Jen každý blbě po svém. Vešli jsme do výstavní síně (další betonové haly). Jako první jsme zmerčili televizní obrazovky, na kterých jezdili skateboardisté na skateboardech. Po chvíli nechápání a obdivování perfektních „flipů ve slow motion“ jsme si všimli, že se na zemi válí dva kusy skla, po kterých skateboardista v obrazovce jezdil a skákal. Přistoupili jsme k malé tabulce s popiskem díla. Znechuceně jsme zvedli obočí a poznamenali „To je ale blbina!“. Smyslem této instalace bylo totiž vnímat sklo jak živý materiál, který je potřeba rozbít. Pokračovali jsme dál. Potkali jsme i několik pěkných věcí, které by si člověk vystavil třeba i na nějaké důstojnější místo, než do nejbližší popelnice na tříděný odpad. Ty však nikdo neobdivoval.

Naši pozornost získaly dvě zvláště prostorově výrazné instalace, z nichž jedna reprezentovala cirkulaci vody, která však cirkulovala pouze na zemi, nikoli v instalaci. Instalace totiž nebyla nainstalovaná správně, a tak voda z hadice volně vytékala na kohokoli, kdo si toto perpetuum mobile zrovna prohlížel.

Začínali jsme toho mít dost. K vítězné skulptuře, jejíž světlo se krásně zrcadlilo v holé lebce předsedy poroty, jsme se ani nedostali. Takže jsme nezjistili, zda je zobrazením luny či pouhým světelným kotoučem. Tím pro nás letošní rok skončil a budeme se těšit na příští.

 

22.9. 2017 Zuzana Paříková

 

 

ZjE4NTlhM