logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 


National Glass Fair

A trip to "The National Glass Fair," held nr Solihull, West Midlands, England,
Sunday 15th May 2011.

My father once said to me that, "The English say that those who can speak English, become half an Englishman." After many visits to England for business and pleasure, I can speak satisfactory English, so, perhaps, I can say I am a quarter of an Englishman!

Just as some Japanese people when abroad, sometimes have an irresistible craving for raw fish, like their sushi at home, I occasionally feel the uncontrollable desire to board the ferry and see the rapidly approaching white cliffs of Dover. Having travelled by car for many hours via northern France, its now early Saturday morning, I look out from the ferry after crossing the channel from France and I see the harbour in front of me, this is Dover.

Customs officers seem employed to be equipped with a sixth sense, or perhaps are trained to identify any facial expression passengers that suggest something not quite right, to decide to examine this or that. The lady in uniform seems extra cautious. Im not a smuggler, but I dread that the nice lady will want to see the contents of my boxes I have in my trunk, make me unpack all my lovely glass and explain what I am doing. This would cause me terrible delays and stress, for no reason. So I am a little nervous.

She asks me formally, "What is the purpose of your visit to the UK?"
"What?" - I say. The time-shift of the long drive leaves me a little slow in translating her question, and I do not understand much.
"Where you go and why?" Repeated the officer clearly and firmly.
"Oh, the town of Solihull near Birmingham, for The National Glass Exhibition there."

My jacket with a
white shirt and tie hanging on a hanger on the rear window by chance obscures
the view of the customs of the boxes containing some glass and the clothes seem a signal that Im going to an organised social event. A point for me, that keeps suspicion to a minimum.

"This is your car?" she asks.
"You mean my tractor?" It seems to me, she saw the humour in this comment, as it is a 4 by 4, not a small town car and looks like it has been down many country lanes.

"How long have you owned it?"
"Well, four, maybe five years ..." I thought, who remembers exactly how long you have owned a car?
"How long did it take you to get here from the Czech Republic?" - So we continue the discussion about the journey in the tractor..... What is the itinerary for your planned trip?"

"Friday, from Prague to Calais, had dinner and slept the night and on Sunday, today,  the ferry to Dover, accommodation in hotel and dinner, the Fair, then Sunday night Dover again, the next night I will be HOME." Emphasis on the word "home" to encourage her in believing I did not plan to overstay....Finally she is happy with me.

"So, I wish you a safe journey, enjoy your stay in the UK!"

I say, "You bet, I will enjoy it!" I head into the left lane and head north.

Some things can be difficult to describe and are better seen with your own eyes. This National Glass Fair is held at a venue that is usually the National Motorcycle Museum of England. I would say that it is a highly refined glass market in three halls, covering many types of collectable glass, vintage glass from all over the world.

Contemporary makers too are selling their work, hand made glass, I see Vic Bamforth and Adam Aaronson, among many other English glassmakers here. There are about 200 stalls spread through three huge carpeted rooms and everyone is talking about glass, selling, buying, admiring, wonderful. The first thing that literally shocked me was the number of people, both visitors and exhibitors and more sellers. The number of visitors I cannot dare to guess, busy. Another thing that immediately attracted me was the quality of offered goods on every stall. No flea market stuff covered in cobwebs here! The organisers insist on standards that give the Fair a high quality atmosphere wherever you go. Every piece of glass was perfectly clean and polished, often with a sign bearing the name of the author, producer and often cost.
I was advised that the written price can be reduced by about
10%, maximum in discussion, rarely more. Most of the sellers are highly educated and it is not worth trying to lower prices much more without stress and impolite difficulty.

My ego was a bit tickled, in that I found I knew quite a lot of people, both from my website and
www.glassmessages.com forum. It was nice to know personally the people with whom I have been talking online to a few years, exchanging experiences and opinions previously only on the Internet.

Of course, I concentrated on Czech
and Czechoslovakian glass wherever I could find it.

Again I found a very nice surprise. In the competition of great glass: British, French and Italian, I found that Czech glass will never become extinct. It was not necessary to search for it with a flashlight. Of course, the Big Three were represented - Jurnikl, Urban and Vízner. With joy I found a number of vintage Skrdlovice pieces of glass, Exbor and Harrachov, all beautifully presented and attributed correctly.

It is fitting to remember that this is a credit not only to our great glass artists and glass masters, but also is also due to the English writers about Czechoslovakian and Czech glass. This includes Mr Marcus Newhall (www.sklounion.com) who re-introduced the world to our pressed glass in his book "Sklo Union." Mark Hill (http://markhillpublishing.co.uk/), the author of many books about glass, including the book "Hi Lo Sklo" beautifully illustrated with photographs of pieces from the exhibition of Czech glass from the Graham Cooley collection, that ran a few years ago, that was also located in the UK. Thanks to these men, Czechoslovakian glass has found its way into the viewfinders of collectors and worldwide interest in it continues to grow.

Me, as a Czech citizen, has no choice but to ask myself, "What the hell do we do? Our taxes pay civil servants in the Cultural Government Departments, but the phenomenon of Czechoslovakian glass world must be publicised in England by a few Englishmen, derived from their own private resources?" It makes me so angry, I have to tell you this too!

Although the fair was quite a lot of stalls with contemporary glass work and vintage glass from many countries, Czech glass had one dedicated seller there were represented by only one seller, specialising in modern new Czech glass, "A Heart of Glass"
(www.aheartofglass.co.uk) Glass products from Zdar were on offer by Princ glassworks. Among other beautiful things on offer, was a version of the famous Vízner Skrdlovice "whirpool" vase, that had written underneath "designed by Princ!!" Because I know Mr Vízner had no agreement with Princ to produce this design, it seems that the commercial practices of the company may be illegal, in taking his design without asking permission,  a sad situation that nobody at the Fair could have realised. The rest of the display was filled with very high quality cut pieces filled with amazing colours, very modern art glass

To compensate for my anger about Princ, I did find some happiness at the end of the day. I bought a beautiful Skrdlovice "Kangaroo" vase, as we call it, designed by M. Veliskova in 1955. The vase has a pouch on the front made of glass as a small extra design feature, a bit like a kangaroo has its pouch. A striking and beautiful piece of Czech design. The seller, however, I made promise, that if he ran into my lady Sonia, he must tell her it was a generous gift from him, not bought! Well, the world is small and planning such an excuse could save me problems!.

When a man is going well, running out of time seems somehow faster and so it happened that I was going back to Dover before I knew it, I travelled to the ferry and I made it that dinner in Calais. On Sunday 15 May I certainly drove the fastest tractor in England, and probably also in the UK.

I am not surprised by the fact that they picked me up
in British customs, because I drove into the box "something to declare," such was my speed.

"You were in the United Kingdom for pleasure or for business?" said a man in uniform (the usual question).
"Well, Id say both, I was at the National Glass Fair near Solihull," It is never sensible to lie to

customs officials.

"Oh, OK," "Whats that?"  the man pointed to a package wrapped in bubbles.

"This? This is my beautiful Velíšková!" I extracted the package and showed him the "kangaroo" vase showing the colours and shape against the light.
"Well, tell me, isnt this amazing?" I asked him sincerely.
He smiled. A smile combining a little
compassion, a pinch of understanding, combined with a hint of ironic smile of regret. I know what the man thought, "Poor thing, at first glance looked quite normal, and really he is an unfortunate glass crazy fool ..."

"So long and happy journey!" he said as he waved me on to the boat.
"Goodbye, my friend, I think to myself as I go, I am nearly a quarter of an Englishman!"

(pictures are here:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/NationalGlassFairSolihull1552011?authkey=Gv1sRgCPWRkP2bw6bsrQE# )

Táta mě učil: “Angličané říkají, že kdo umí anglicky, je poloviční Angličan.
Umím anglicky tak napůl.
Takže jsem Angličanem zhruba čtvrtinovým.

Ale jistě jím jsem, protože obdobně jako Japonec při pobytu v cizině občas zateskní po svém suši a zmocňuje se ho neodolatelná chuť na syrovou rybu, já tu a tam cítím nezvladatelnou touhu stát na palubě trajektu a pozorovat rychle se přibližující bílé útesy doverské.

Je sobota časně ráno, jsem na palubě lodi jménem Rodin a ten přístav přede mnou, to je Dover.

Celníci mají nějaký šestý smysl vyhmátnout ničemníka, nebo snad jsou školení poznat z výrazu tváře cestujícího, že se jich bojí a tak si ho prověří, ať to či ono, dáma v uniformě si mě neomylně odstavuje stranou. Nejsem žádný pašerák, jen se děsím toho, že ta milá paní bude chtít vidět obsah všech těch krabic, co mám v kufru. A já to pak už pořádně nezabalím a cestou se mi to otluče a všechno poničí.

Jaký je účel vaší návštěvy ve Spojeném království?“ ptá se mě poněkud komisně.
Prosím?“ - díky časovému posunu ta čtvrtka Angličana ve mně má ještě půlnoc, a já moc nerozumím.
Kam jedete a proč?“ opakuje úřednice zřetelně a neúprosně.
Aha, do města Solihull u Birminghamu na Národní sklářský veletrh.

Sako s bílou košilí a kravatou zavěšené na zadním okénku zakrývá celnici výhled na krabice ze sklem a je pro ní signálem, že jedu na nějakou společenskou akci. Bod pro mě.

To je Vaše vozidlo?“ nevzdává ovšem úřední výslech.
Vy myslíte můj traktor?“ zdá se mi to, nebo se té chladné a nekompromisní dámě zasmály oči?
Jak dlouho to máte?“
Tak čtyři, pět let…“ snad už dá pokoj, modlím se.
Jak dlouho Vám trvala cesta z České republiky?“  - takže pokračujeme.
V pátek z Prahy do Calais, tam večeře a přespat, ráno na trajekt a v neděli zase stejně zpátky, Dover, Calais, nocleh a večeře a v pondělí večer jsem doma.

Důraz na slovo večeře jí odzbrojil.

Tak šťastnou cestu, užijte si pobyt ve Spojeném království!
To si piš, že si to užiju!“ myslím si, zařazuji se do levého pruhu a mířím na sever.

Některé věci lze obtížně popsat a je lépe je vidět na vlastní oči. Národní veletrh skla k nim
patří. Řekl bych, že se jedná o takový velmi kultivovaný bleší trh skla ve třech halách muzea motocyklů v Solihullu, motorky na ten jeden den shromáždili ve vstupní hale.

První co mě doslova šokovalo, bylo množství lidí, jak návštěvníků, tak vystavovatelů či lépe prodejců, kterých bylo určitě přes stovku, počet návštěvníků si odhadnout netroufám, prostě bylo plno. Další věcí, která mě okamžitě zaujala, byla kvalita přípravy nabízeného zboží. Žádný „nálezový stav“ – což si už umíme přeložit – „špinavé jako prase“, všechno nabízené sklo bylo dokonale vyčištěné a vyleštěné, mnohdy opatřené cedulkou se jménem autora, výrobce a často i cenou. Byl jsem poučen, že lze smlouvat, ale cenu lze snížit tak o zhruba 10%, tedy prodávající to „nejdou zkusit, kolik za to by mohli dostat“ ale jsou v oboru velmi vzdělaní a poučení.

ješitnost trochu polechtalo, že mě hodně lidí znalo, jak z našeho webu, tak ze sklářského diskusního fóra www.glassmessages.com. Bylo příjemné poznat osobně lidi, se kterými si už pár let vyměňujeme zkušenosti a názory pouze po internetu.

Samozřejmě, soustředil jsem se na české a československé sklo. I zde mě čekalo velmi milé překvapení. V konkurenci skvělého britského skla, francouzského a italského, to naše – československé – vůbec nezanikalo a nebylo jej potřeba hledat s baterkou. Samozřejmě zastoupena byla velká trojka našeho lisu – Jurnikl, Urban, Vízner, s radostí jsem zaznamenal větší množství škrdlovického skla, sklo z Exboru a Harrachova, prostě neztrácíme se v tom velkém světě a vůbec nejsme Popelkou.

Sluší se připomenout, že na skutečnosti, že tomu tak je mají zásluhu nejen naši skvělí sklářští výtvarníci a sklářští mistři, ale i pánové Marcus Newhall (www.sklounion.com), který světu představil naše lisované sklo v knize „Sklo Union“ a Mark Hill(http://markhillpublishing.co.uk) autor mnoha publikací o skle, pro nás významné zejména pak publikace „Hi Sklo Lo Sklo“.
Zásluhou těchto dvou
mužů se během posledních několika dostává československé sklo do hledáčku světových sběratelů a zájem o něj neustále roste. 

Mě, jako českému občanu nezbývá nic jiného než se s výčitkou ptát:
Co k sakru dělají ti naši, z našich daní placení úředníci přes kulturu, když fenomén československého skla musí světu představovat dva Angličané, a to ze svých vlastních privátních zdrojů?

Když už jsem tak rozezlen, povím Vám i toto.

I když na veletrhu bylo poměrně hodně stánků se soudobou sklářskou tvorbou, ta naše současná česká, tam byla zastoupena pouze jedním prodejcem a to ještě ne zcela čistě.

Fima „A Heart of Glass“ (www.aheartofglass.co.uk ) nabízela výrobky žďárské sklárny Princ. Mimo jiné nabízela i slavnou Víznerovu whirpoolku, považte, signovanou samotným panem Františkem Víznerem! Protože vím, že pan František Vízner nedal sklárně Princ žádný souhlas k výrobě jeho vzorů a tím spíše nic nesignoval, zdá se, že komerční postupy zmíněné firmy Princ jsou nejen nezákonné, ale také jsou nehoráznou a nestydatou prasárnou.

Abych si svůj hněv vykompenzoval, musel jsem si udělat malou radost, a pořídil jsem si krásnou škrdlovickou klokaní“ vázičku Marie Velíškové. (Prodávající mi ovšem musel slíbit, že kdyby náhodou potkal mojí paní Soňu, řekne jí, že to byl dárek, inu svět je malý a jistoty nikdy není dost.)

Když je člověk tam, kde je mu dobře, utíká čas nějak rychleji a tak se stalo, že jsem cestou zpátky do Doveru na to musel pořádně šlápnout, aby mi neujel trajekt a já stihnul v Calais tu večeři. V neděli 15. května jsem bezpochyby řídil nejrychlejší traktor v Anglii, a pravděpodobně i v celém Spojeném království.

To, že si zrovna mě vybrali britští celníci, abych zajel do boxu na kontrolu, mě už nepřekvapilo.

Byl jste ve Spojeném království pro zábavu nebo kvůli byznysu?“ pravil muž v uniformě.
No, řekl bych, že obojí, byl jsem na Národním veletrhu skla“ – celníkům se nedá lhát.
Aha, a co je tohle?“ ukázal ten přísný člověk na balíček obalený bublinkami.
Tohle, tohle je moje nádherná Velíšková“ rozbaluji balíček a ukazují vázu proti světlu.
No řekněte, není úžasná?“.

Ten pohled už znám, dívávají se na mě takhle doma, když přinesu nějaký svůj úlovek.
Trocha soucitu, špetka porozumění, náznak úsměvu kombinovaný s útrpnou lítostí.

Vím, co si ten muž myslel:
Chudák, na první pohled vypadal normálně, a on je ten nešťastník blázen…
Tak sbohem a šťastnou cestu!“ propouští mě z boxu.

Jaképak sbohem, kamaráde, já se zase vrátím, jsem přeci čtvrtinový Angličan!

Jindra Pařík 20.5. 2011

(fotky zde: https://picasaweb.google.com/Jindra8526/NationalGlassFairSolihull1552011?authkey=Gv1sRgCPWRkP2bw6bsrQE# )

Dover Traktor Moje Lidí dost, zájem veliký