„Všimni si, jak všichni vypadají tak nějak francouzsky“ řekla Soňa.
Rozhlédnul jsem se po přeplněném vagónu pařížského metra. Hned vlevo ode mě stál obrovitý černoch v tmavém obleku, za ním švitořila skupinka školáků výrazně arabského vzezření, na sklápěcím sedátku seděla těhotná Indka, vpravo dva Pákistánci nebo snad Afgánci laškovali s dívkou z Vietnamu či Thajska. Zavalitá černoška chovala na klíně kakaovou holčičku, která si mě zvědavě prohlížela ohromnýma, tmavě hnědýma očima.Musel jsem jí připadat jako exot, protože když vynechám Soňu, jsem byl v celém voze jediný, kdo alespoň podle vzhledu, měl oba rodiče prokazatelně evropského původu.
„Tak ti nevím, vidím to nějak černě “ odmlouval jsem nesměle.
Čtvrť La Villete je, alespoň podle složení obyvatel, něco mezi předměstím Kábulu, pásmem Gazy a Saigonem, když ještě nebyl Ho-Či-Minovým městem. Arabské krámky se tlačí na košér řeznictví, naproti indické restauraci je synagoga. V hospodě na rohu, hnedle vedle hotelu řetězce Ibis, se zase domluvíte srbsky.
Prostě Paříž, hlavní město sladké Francie.
V kavárně nad pidi espressem, přemítám jak to, že ta holka zase měla pravdu. Fakt ti všichni v metru, ačkoliv ze všech koutů světa, vypadali „tak nějak francouzsky“ zatímco tady, nahoře, na povrchu, je to takové namixované „ethno“.
Asi to je v oblečení, a možná i v způsobu projevu, gestech a mimice při rozhovoru, v chování a zdvořilosti. Ti v metru byli prostě víc „francouzští“. Proč ale?
To u kafe nevymyslím.
„Ještě jedno veliko pivo može?“ zeptal se Niko.
„Da, molim“.
Taky, mohl by vědět, že když je dopito a neplatím, má další roztáčet, bratr jeden slovanský. Zřejmě milého Nika už pofrancouzštili, to jeho táta Miloš, to byl Srb jak poleno a bez julišky na zdraví by mě ze své hospody nepustil.
Pořád mě to ale vrtá hlavou. Podobně jako detektiv Columbo nemám rád nevyřešené případy, zvláště, je-li za tím moje paní.
„Kolik bylo vlastně hodin, když jsme se vraceli z centra?“
Podvečer, proto bylo metro přecpané k prasknutí. Mám to!
„Ti lidé se vraceli z práce!“
Ano! Pracující! Zařadili se, zapojili se a šlapou, pofrancouzštili se!
Makáš, tak nemáš čas přemýšlet nad tím, jak zdůraznit svůj původ barevným jihoafrickým kulichem, či hábitem velbloudáře. V zaměstnání by ti netrpěli burku nebo turban a bubínek potažený oslí kůží by ti tam asi taky byl na nic.
Práce prý polidštila i opici, dovodil kdysi Bedřich Engels, alespoň tak si to pamatuji z marxismu-leninismu, bez kterého bych byl špatným inženýrem, jak říkala ta mrcha, co jsme ji měli na semináře.
Případ vyřešen, podíl práce na pofrancouzštění imigrantů považuji za prokázaný a u třetího piva, které Niko natočil už bez ptaní, pouštím své úvahy dál na špacír.
Jak by to asi vypadalo u nás doma, kdyby se k nám přistěhovali ti lidé z celého světa?
Stal by se třeba Braník taky něčím mezi Saigonem a Gazou?
Počeštila by je práce?
Narostli by jim pupky a začali by v metru smrdět potem?
Některé myšlenky je lépe si nepřipouštět.
„Niko, platím!“
Zítra je za rohem na Avenue Flandres bleší trh. Kouknu, jestli tam nemají něco z českého skla. Třeba nějakého Egermanna!
Kdo dneska ještě ví, že Egermann byl vlastně Friedrich a ne Bedřich a bydlel v Haidě a nikoliv Novém Boru?
My, ve střední Evropě, jsme to multi-kulti tak nějak nezvládli.
Zvládnou ho Francouzi?
A zůstane jen u nich?
To bude asi chtít julišku na cestu. Táta Miloš synka Nika přeci jenom slušně vychoval.
Jindra Pařík 9.10. 2010
