logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah



Stanislav Libensky Award 2018

A já budu dneska zlej. Já budu tak krásně zlej…


Jak jen začít?
Vylít na vás tu stařeckou žlučovitou zlobu hned a naplno, nebo to cynicky a nešetrně dávkovat a postupně mučit a škodolibě si rochnit v tom, jak se ten jed co ze sebe vypouštím se bude zvolna roztékat do vašich duší, bolestivě drásat útroby, abych vás v důsledku brutálně dorazil, tak jak se stalo i mě?

Inu, nebudu se tím trápit, a vymýšlet komplikované plány, napíšu to tak, jak to prostě bylo.

Ono to vlastně začalo už v úterý, u mého zubaře.
Pod sedmičkou vlevo dole zánět a dost to bolelo.
A krátké spojení – zuby – blíží se další Cena Libenského…
To to teda letí, to byl pátý ročník a rok 2013….   
(https://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/3415-2013-1)

Bolest zubu výrazně zaostřuje moje kritické vidění a proto, ne zrovna přeplněn laskavou a shovívavou náladou,  jsem dorazil do centra moderního umění DOX, které samo o sobě je krásné asi jako opuštěná továrna na průmyslová hnojiva.

Natěšen, že uvidím „své“ staré známé výtvarníky, Vladimira Kleina, Jiřího Šuhájka, Vladimíra Jelínka a trochu pozlobím „dokora přes sklo“ pana Milana Hlaveše, jsem byl o půl hodiny dříve „na značkách“.

Kromě půvabné recepční a několika málo soutěžících byl sál ovšem prázdný a poloprázdný zůstal i v okamžik zahájení.
„Ajajaj. Tady něco nehraje“  říkám si, ale bylo hůř.
Ono tam něco hrálo.  Hudba z výtahu?
Ale, nešť, sklo je to oč tu běží.

Pan Marek Veselý, dnes s ještě vyšší dávkou sebeuspokojení než v letech minulých, v tempu v pravdě zběsilém, představil porotu a už se rozlepovaly obálky, dvě zvláštní ceny, hudební předěl (tady se sluší režii večera pochválit za to, že zůstalo jen u jednoho),  a pak třetí a druhé místo a pak …  

No nemohl jsem vám to nenatočit:
Václav Hrabě - Zavři oči

Všimněte si Markova skvělého forehandu, toho bych nechtěl potkat na kurtu jako soupeře…
Inu, když může Banášová zpívat, proč by nemohl Veselý recitovat?

A přitahujeme šrouby dál, zástupce sponzora  - skláren Kavalier – se dožaduje mohutného sklářského díla  a nabízí  deset tun borosilikátového skla.
To až se doslechne Jirka Šuhájek postaví robota na Letné ….
Slovo do pranice.
A pak žvaní nějaký politik. Proč tohle? Máme to zapotřebí?

A nakonec vnuk pana profesora Libenského.
Mluví hezky, k věci, o dědečkově skle.

A pak první místo.
Porota zůstala věrna své tradici ocenit něco, co podlé mého, jak říkával pan František Vízner „vůbec nemuselo vzniknout“.

A tady už nejde o legraci.
Tohle je velmi vážná věc. Prolistujme si katalogy minulých ročníků Ceny Stanislava Libenského, prolistujme si ten dnešní,  a vypozorujeme trvale sestupnou tendenci.
Umění od slova „uměti“ nahrazuje jakási „koncepce“ pokus o „svědectví či výpověď“.
Ani to by nebylo špatně.
Znám pár výtvarných děl, která člověka donutí se zastavit a zamyslet se.
Bez vysvětlivek, bez krasomluvného okecávání.
Tváří v tvář opravdovému umění se cítí člověk malinký, nedokonalý a nedostatečný, ošklivý a nicotný. Nebo naopak, rozveselený a šťastný s pocitem, že pro takovou krásu stojí za to žít.
Zůstane stát.

A to se v tomto případě nestalo, protože pár minut po zahájení výstavy soutěžních prací někdo prošel dílem oceněným druhým místem. Chcete silnější důkaz?
Já jej nepotřebuji.

Mám velmi silný pocit, že cena Libenského se ubírá špatným směrem.
Konceptualismus?
Není už trochu passé?

Chceme být při pohledu na sklářské dílo poučováni mladičkou výtvarnicí:
Formováním osobností různým prostředím vede ke stereotypnímu vnímání neznámých skupin lidí. Tím vzniká společenská nerovnost…..bla, bla, bla ….Mým záměrem bylo aby se lidé zbavili svých předsudků vůči jiným lidem nebo věcem a navrátili se k sobě samým“, to chceme?

Nebo jiné moudro jiného výtvarníka:
Nacházíme se v realitě, ale neskutečné je na druhé straně. Navzdory nemožnosti rozpoznat skutečné od neskutečného někde existujeme“…..jejda, kdo by to řekl.

Nevím, jestli za to může umělecké školství, ale mám za to, že je potřeba se vrátit zpět na začátek k tomu, co sklo opravdu představuje a znamená.
Kdo si nefouknul nebo se o sklo neříznul, ať se věnuje něčemu jinému.
Chci vidět poctivé řemeslo, tak poctivé a věrohodné, že se stává uměním.
Opačný směr nefunguje.

Skvělá myšlenka, ohromné organizační úsilí, spousta práce, kterou pořádání Ceny Stanislava Libenského bezesporu představuje by měla směřovat výš.
Už pro to jméno, které ta cena nese.
Ten rám si zaslouží lepší obraz.

Teď k tomu co mě dorazilo.
Ne, nebyla to skutečnost, že se čepoval Plzeňský Prazdroj a já tam byl jako na potvoru vozem, ani to, že ty prášky na zub nějak přestávaly účinkovat.

Byl to nápis, pro jistotu i anglicky, nad východem z DOXu.

JSEM ČESKEJ SRAB,
KTEREJ ČUMĚL,
KDYŽ NAKLÁDALI ŽIDY,
HAJLOVAL NÁCKÚM,
MÁVAL KOMOUŠÚM,
A PAK CHTĚL JISTOTU
DESETINÁSOBKU 

Tak to mě nadzvedlo.
Co to je za chorou duši, co takhle vidí svůj národ?
O kom to sakra mluví?

Lidi, které kolem sebe mám a potkávám jsou jiní, úplně jiní.
Jsou hrdí na ten plácek uprostřed Evropy, mají ho rádi, milují ho.
Snaží se svojí prací představit světu naši zem, jako zem slušných, pracovitých, vzdělaných, přátelských a laskavých lidí.
Ať už jde o organizátory Ceny Stanislava Libenského, pana Marka Veselého a jeho tým, naše „doktory přes sklo“ pány Milana Hlaveše a Petra Nového a ostatní kurátory, výtvarníky, designéry a všechny ostatní přátele a fandy českého a československého skla, ale nejen ty. Je nás dost.

Jak nesnáším sprejery, příště, až půjdu do DOXu, nastříkám tam pod ten hnus:

„MLUV JEN ZA SEBE, BLBEČKU“ a pro jistotu i anglicky.

Pár fotografií ještě zde

Jindra Pařík 21/9/2018

 

ZWU4MWMy