logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah



Stanislav Libenský Award 2019 - Návrat ke sklu

Nechápu to.
Asi jste si toho také všimnuli. Jde o zásadní věc, která ovlivňuje život každého z nás, a nic.
Ticho po pěšině.
Politici mlčí, kavárna se nevyjadřuje, Okamura ignoruje, ba i Ovčáček drží klapačku. Z Brusele se teprve ničeho nedočkáme, i když "globální klimatická změna” i s ozónovou dírou je proti tomu banalitka.

O co jde?
O zrychlování času.
Všimnul jsem si toho těsně po návratu z vojny, tedy někdy v roce 1985. Čas se od té doby nějak rozběhnul a prudce akceleruje. Třicítka, padesátka a to dnešní tempo je už vražedné. Dvakrát se ohlédneš a desetiletí v tahu. No, je to tak.

Bylo to včera, nebo snad předevčírem, alespoň mě se to tak zdá, co jsem byl “hooodně” zlý ve své reportáži z Libenský Award 2018. A už na mě z monitoru kouká upoutávka na ročník 2019. Škodolibě se těším, jak zase rozcupuji hodnocení poroty a nenechám na ni ani jednu nitku suchou, až masochisticky nedočkavě si v duchu představuji ty hrůzy, které ti ocenění s největší vážností předvedou. Budou to zase utavené zuby? Nebo snad něco ze skla v kostce ledu, co se rozprskne o zem, a tím vznikne to pravé umění, tedy až se to nafilmuje?

Čekám pozvánku, každé poledne šacuji poštovní schránku, ale ono nic, a onen velký den se stale blíží. Urguji doktora přes sklo, pana Milana Hlaveše, ale ten mě odkazuje na na pana Marka Veselého. Ajaj, tomu také pravidelně nasazuji chobot za jeho moderování, tak už vím, odkud fouká.
Taky bych si nezval takového rypáka, jako jsem já.
Mám snad škemrat o připuštění? Inu, asi nic jiného nezbude, pokoř se Jindřichu, pokoř se.

Ne, nebude to nutné.
Koukám a vidím to. Na tom internetu. Prý si lze zakoupit na obřad předávání cen zakoupit vstupenku, a tím i podpořit tuto akci, tedy dvě mouchy jednou ranou. Ten nahoře mě má rád.
Nepokořen, hrdopyšný budu tam, a to co pak o tom pro čtenáře Československého skla napíšu, z toho Marek nebude Veselý.

No, to jsem ještě netušil, ale to až později.

V centru mé rodné matičky stověžaté nebývám často a tak si to užívám.
Znovu okouzlen tou krásou, říkám si:
Když to vystavené sklo bude stát za prd, napíšu o Karlově náměstí, které spíše než náměstí je nádherným parkem, o Novoměstské radnici, kde se akce koná a když to stále bude málo řádek na reportáž, trochu nahlas porozmýšlím o dívce, která sedí opřená o kašnu a cosi loví v mobilu, o mládí které je tak krásné a je tak v trapu.

Na místě s předstihem, tak do kavárny, kde se na mě zdaleka směje Vladimir Klein. Povídáme, tedy spíše on, o svých plánech, budoucích výstavách, dostávám nejnovější katalog, Vladimir je kamarád léta a trochu se stydím, že na něj na stránkách cs-skla tak trochu zapomínám. Přichází i Marek Veselý a v očích má čertíky. Čekám nějakou lotrovinu.
Prý jako VIP host mám čestné místo i osobní hostesku.
Jak prosím?

Už skoro začínáme, opřen o kašnu se chystám fotit, filmovat, prostě pořizovat si poznámky, abych jim to „zase mohl natřít“ když mě pan Marek vyzval, abych zaujal své „čestné místo“. Fakt, v první řadě uprostřed, tam kde vždy sedávala paní Brychtová. I s cedulkou na židli. Všichni kolem se řechtají a Vladimir prožívá soukromý mejdan.
Bože, ty to vidíš. To mám za tu svou nevymáchanou hubu.

A už hudba, úvodní slovo včetně vysvětlení, jak vlastně taková soutěž probíhá, jak se vybírají exponáty a jak strastiplné někdy je dostat vše v pořádku do výstavní síně v Praze. A zase malinko zastydím, že ve svém svatém zápalu boje proti „konceptu“ jsem vždy opomíjel tenhle aspekt.
Kolik práce a kolik úsilí stojí tuhle soutěž zorganizovat, kolik lidí a kolik hodin muselo poctivě makat. A to už máme jedenáctý ročník, tedy násobme to těmi léty. A pak se představuje porota, ejhle Vladimir Klein se taky ujal funkce porotce, a rozlepují obálky, vyhlašují vítězové.

Nebyla by to Cena Libenského, kdyby tam nebylo něco extra. Třetí místo není, zato máme dvě druhá místa.  Nechci se příští rok dočkat dalšího překvapení, proto jen podotknu: ach jo.

Výstavní sál je trochu tmavý, ale jak říká pan Hlaveš „sklo si světlo přitáhne“, takže vlastně v pořádku.

Jak komentovat práce studentů, či spíše práci poroty.
S potěšením zjišťuji, že těch „otřesů“, kdy mladý tvůrce se snaží vymyslet cosi neotřelého, šokovat a zároveň mudrovat a poučovat, ubylo. Ano, sadu mobilů a dva notebooky v řadě, byť třeba realisticky vyvedené ze skla, vážně za sklářské umění nikdy považovat nebudu, i když náramně okecáváno „nastavováním zrcadla našim egům“ či něco v tomto smyslu. Vystavená jsou ovšem i jiná díla, a některá z nich bych si dovedl představit ve své sbírce.

Návrat ke sklu?

Pomalý, ale patrný.
Tak bych asi hodnotil letošní ročník a tak s nadějí budu očekávat ročníky příští.
Cena Libenského za chvilku půjde do puberty, uvidíme, co to s ní udělá.

Čekáte-li jména vítězů či fotky vítězných exponátů, marně.
Neprozradím vám je. Zajeďte se do Prahy podívat, výstava bude v Novoměstské radnici až do 15. září. A kdyby vás to sklo nenadchlo, pořád je tam to Karlovo náměstí, co je vlastně nádherný park.

4. září 2019 Jindra Pařík

sponzoři :-)

 

ZmRlNTUyZ