logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


HISTORICkÉ PRÁCE »
Historie skláren Jihlavska - 4. část

7.  Brtnice

V nedaleké Brtnici si ing.Slavík v roce 2004 zařídil malou brusírnu pro několik brusičů a pokračuje jako malá firma v broušení skla.
 
8.   Antonínův Důl

V roce 1845 založil bavorský podnikatel Karl Anton Ascherl při císařské silnici v lese, zvaném Pomtán mezi Jihlavou a Štoky sklárnu, která byla po něm pojmenována. Zpočátku dodávala okenní sklo, vyráběné ručním způsobem a později začala vyrábět i duté užitkové sklo. Došlo i na zušlechťování skla huťskými a rafinérskými způsoby. Ještě v 19. století sklárna změnila několikrát majitele i nájemce. První kupec K. Moravetz sklárnu dál pronajal Jan Bárta ze Světlé nad Sázavou. Počátkem 20. století si sklárnu kupuje severočeský židovský podnikatel Julius Schindler a z ní zásobuje svou brusírnu ve Smrčné a další brusírny. Za 1. světové války sklárna musela zastavit výrobu, protože dělníci byli povoláni do armády.

Počátkem 20.století v této lokalitě převládala německá národnost obyvatelstva a proto i základní škola fungovala jen německy. Proto se místní Češi zasazovali o zřízení české základní školy a po vzniku československého státu došlo i k národnostnímu vyrovnání. Zásadní národnostní problémy se ve sklárně neprojevovaly, i když Schindlerovo vedení firmy probíhalo výhradně v němčině. Meziválečná výroba probíhala střídavě se všemi rozvoji i propady. Za krize došlo k úplnému zastavení výroby v roce 1932.  Skláři hledali obživu v práci v okolí, např. v lese a někteří se odstěhovali za prací jinam. Před válkou se spolupodílníkem firmy stává majitel brodecké brusírny Václav Horák. Práce byla opět zahájena v roce v roce 1935 a nepřetržitě se pracovalo až do roku 2008. Začátkem 2. světové války české vedení firmy vystřídal válečný správce, říšský Němec Bruno Posselt.

Po válce se Václav Horák ujal řízení firmy a po znárodnění sklárny byly zařazeny pod Dobronínské sklárny. Později byla sklárna začleněna do josefodolské Bohemie a v roce 1965 bylo řízení Bohemie převedeno do Poděbrad. V roce 1973 byly z jihlavské a dobronínské sklárny sloučeny na závod Jihlava v rámci národního podniku Sklárny Bohemia Poděbrady. Závod pak měl 2 hutě –                     v Dobroníně a Antonínově Dole, 4 brusírny – v Dobroníně, Antonínově Dole, Brodcích a Úsobí. Obaly byly vyráběny ve vlastní kartonážce v Dobroníně. Každý provoz měl i vlastní údržbu zámečnickou, elektrikářskou, někde i stavební. Jihlavský závod tak zaměstnával až 1200 pracovníků na 3 sousedících okresech – jihlavském, havlíčkobrodském a třebíčském. Sklárny se významně zapojily do hospodářského života regionu a významně se podíleli na exportní schopnosti celého státu v tradičním oboru, uznávaném na světových trzích.

Do skláren v Antonínově Dole se sešli skláři z různých koutů Čech, Moravy i Slovenska. Docházeli nebo dojížděli z blízkých lokalit – Stříteže, Štoků, Červeného Kříže, Pávova, Jihlavy, Luk, Polné.  Přistěhovali se např. z Dolního Brádla, Janštejna, Poděbrad a ze severních Čech. Okolní zemědělské obce daly práci ve sklárnách v pomocných profesích mnoha zájemcům. Někteří skláři si mohli na malých políčkách v průseku lesním hvozdem přilepšovat zemědělských hospodařením.

Historicky patřil Antonínův důl do politického okresu Havlíčkův Brod a pod soudní okres Štoky. Základní školu děti dokončovaly ve Štokách. Většina historických dokladů a exponátů pro tuto lokalitu obhospodařují archivy a muzea východočeského kraje v předválečných hranicích. Do jihlavského okresu spadl Antonínův Důl jako osada k vesnici Střítež až po reorganizaci státní správy v 50. letech v rámci nově vytyčeného Jihomoravského kraje, překračujícího historické moravské zemské hranice do historických Čech.  

Osada Antonínův Důl neměla nikdy obecní úřad a veškeré dění se točilo kolem skláren. Vedle starých domků sklářů se v 50. letech 20.století rozjela výstavbu bytových nájemních domů pro skláře. Byl postaven internát pro učně a svobodné skláře. Řada sklářů si časem postavila svépomocí řadové rodinné domky. Bytové družstvo pracovníků skláren vybudovalo v letech 1965-1969 svépomocí nebo dodavatelsky bytové domy. Ve sklárně fungovala ordinace zubního lékaře pro zaměstnance, v obci byly zřízeny i ordinace ženského a dětského lékaře. V internátě fungovala podatelna pošty. Pro kulturní a společenské vyžití dobře posloužil sál závodní jídelny s promítacím zařízení pro 16 mm film. Sportovní jednota se věnovala výhradně fotbalu. Při sklárně fungovala i odborářská knihovna.
Po transformaci skláren na akciovou společnost a její privatizaci formou prodeje sebevědomým manažerům došlo v Antonínově dole k útlumu tradiční rukodílné výroby jak na huti, tak na brusírně. Střídali se majitelé a koncem roku 2007 úplně skončila hutní výroba. Brusírnu převzaly do nájmu soukromé firmy. Poslední majitelé skláren zde provozují jen přebalování nakoupeného skla, zušlechtěného u soukromých firem, jeho označování  tradiční značkou – etiketou JSB - Jihlavské sklárny BOHEMIA.
 

V přilehlé osadě v Červeném Kříži podnikatel ing. Radovan Jeřábek provozuje malou sklářskou huť KRYF. Na peci se 3 pánvemi pracuje asi 10 sklářů a na malé brusírně jen několik málo brusičů. Sklárna funguje také jako turistická atrakce s prodejem vlastních i cizích výrobků ze skla a porcelánu.

Prameny:

Ing.Rudolf Šmíd: Historie skláren Bohemia, závod Jihlava, nepublikováno
Kronika Brusírny Bodce
Janák Jan: Sociálně ekonomická struktura západní Moravy a velká hospodářská krise
Tvrdý B.: Československý průmysl sklářský, Praha 1933
Šimka Alois: Národně osvobozenecký boj na Jihlavsku, Vlastivědný věstník Moravský 12/1958
Státní archiv Jihlava


9. Mirošov

Zaniklá sklárna Mirošova západně od Jihlavy na Ježenském potoce dodávala sklo do okolních brusíren např. do Grossmannovy brusírny  v Úsobí.

10. Úsobí
 
V trojúhelníku mezi Jihlavou, Humpolcem a Havlíčkovým Brodem ve nachází historicky významná obec Úsobí se zámečkem, kostelem a rybníkem na potoce mezi kopci Vysočiny. Feudální vrchnost z rodu Göldingů povolila podnikateli Sacherovi už v roce 1799 zřízení brusírny skla na vodní pohon pod hrází horního rybníka.  Brusírna se zprvu zaměřila na hranařské dekorování rovnými a zaoblenými plochami, později byla vybavena i kuličskými stroji na klínové a kulové řezy do skla. V roce 1823 brusírnu koupil podnikatel Wágner ze severočeské Práchně a navíc se pustil do hutní výroby vlastních skleněných polotovarů v nově postavené huti sv.Edwarda. Výroba však byla zastavena v roce 1824 pro nekvalitní suroviny, nezkušené skláře, nedostatek topného dříví a pro škody na huti po povodni. Wágner si ponechal si jen brusírnu a malírnu a tím skončila jednou provždy hutní sklářská výroba v Úsobí.

Po roce si brusírnu pronajala rodina Grossmannů s maďarsko-židovským původem, německy mluvících podnikatelů s rozvinutými obchodními kontakty na Balkán, do Itálie, Španělska, Anglie i Německa. Technologie zušlechťování rozšířili o rytí a leptání skla. Firma dosáhla po první světové válce počtu 160 pracovníků. Velká hospodářská krize však vzala práci velké části dělnictva a v v roce 1925 firma mohla zaměstnávat jen 25 dělníků.

Polotovary byly nakupovány z mnoha skláren, např.z Mirošova západně od Jihlavy a vysoce olovnatý křišťál anglického typu z Mariánské huti, nejstarší  huti u Herálci na Horácku. Tato huť skončila provoz a začátkem první světové války, když už docházelo palivové dříví a okolních lesů a mladí skláři museli narukovat do války. V této huti se dlouhá léta vyrábělo tabulové sklo litím a ve druhé polovině 19.století se sortiment rozšířil o barevné duté foukané sklo, zdobené hutními dekory. Do Úsobí se také dodávaly polotovary  z Košťat na Teplicku od firmy Palme-König, z Horního Brádla od firmy Rückl, z Růženína od firmy A.Pryll, od firmy Bratří Císařů z Tasic a Josefodolu a ze Schindlerovy sklárny z Antonínova Dolu.

Brusírna za 2.světové války dodávala skleněné díly do vojenské optiky pro německou armádu. Po znárodnění byla brusírna začleněna do skláren Bohemia. Vyučený brusič Josef Havel odešel  do Antonínova Dolu, kde pracoval jako vedoucí brusírny. Sortiment se ustálil na broušeném olovnatém křišťálu převážně s lehkým dekorem nebo s hlubokým plastickým dekorem luxusního charakteru od významných výtvarníků pro export. Z výtvarníků lze jmenovat Josefa Pravce z Úsobí, Josefa Švarce z Poděbrad, Dagmar Kudrovou a Danu Novákovou z Jihlavy. Specialitou brusírny byly několikadílné vysoké sloupové vázy a mísy.

Poválečný vývoj je spojen se jmény národního správce Zdeňka Bárty a vedoucího provozu Roberta Havla.  K dalšímu rozvoji brusírnu vedli Jindřich Kameník, Jan Vyskočil, Jiří Markov, ing.František Slavík a Helena Klofáčová. Robert Havel byl uznávaný odborník a pokračoval v práci v zahraničním obchodě.

Za řízení Jiřího Markova byl provoz zásadně přestavěn, chemická leštírna byla zásadně modernizována na ekologický a automatický provoz s technikou vyrobenou ve Sklářském vývoji Nový Bor. Nová brusírna byla vybudována  místě staré, byly pořízeny nové brousicí stroje s tyristorovou regulací pohonů.

Prameny:

1. Kronika městyse Úsobí
2. Městské knhy Jihlavské
3. Koubek.B.: Z historie a současnosti obce Úsobí, rukopis, archiv OÚ Úsobí
4. Pravec J.: Dělnické hnutí v Úsobí, rukopis, nepublikováno, soukromý archiv autora
5. Havel R.: Kronika brusíren skla v Úsobí, rukopis, archiv brusírny.
6. Státní okresní archiv v Jihlavě
7. Archiv obecního úřadu Úsobí
7. Státní archiv Zámrsk
8. Sklářští výtvarníci   
http://keramika-sklo.cz/zobraz.php?searchtext=brousit&11


11. Smrčná

Obec Smrčná leží necelých 10 km od Jihlavy spolu s osadou Vilémovské Chaloupky, ve kterých ještě počátkem 20. století se pracovalo ve sklářská huti. Osada dostala jméno podle huťmistra Viléma.  Sklárny byly popisovány v dobových kronikách už v 16. století a některé nespolehlivé prameny tvrdí, že v závěru 17.století přímo u Smrčné pracovaly sklárny. Jistě už v r. 1713 podle zápisů v „tabele“ smrčenská sklárna existovala. Kronikář Streichsbier potvrzuje huť v roce 1720 západně od Smrčné nedaleko Vilémovských Chaloupek, postavených právě jako osada k Vilémově sklárně. Další zápisy z let 1740 a 1744 potvrzují hutní výrobu ve sklárně, patřící knížeti Mořici Saskému, později hraběti Palmemu a nakonec ponikateli Karlsbergerovi. V huti pracovalo asi 10 sklářů.

Jak archivář vypátral, v roce 1722 se pouhých 10 let provozoval huť sklářský mistr Jakob Löffelmann ze Šumavy. V roce 1844 vlastnil sklářskou „Karlovu huť“ kníže von Hohenzollner  a výroba skončila v roce 1891 jako důsledek konkurence blízké hutě v Antonínově Dole. Lokalita „V moučné hoře“ se snad jmenuje podle prachu z těžení křemene pro blízké sklárny. Lokalita „U stupníku“ napovídá o místě pro mlecí stoupy pro drcení křemene. Hráz na Černém rybníku dávala vodní převýšení 43 m pro dostatečný výkon vodního kola pro pohon Schindlerovy brusírny Viktoria. V další blízké lokalitě se říká „V hutích“ podle starší huti z r.1866, kterou také potvrzuje archivní záznam. Dokazuje to, že se hutě časem posouvaly blíž k těžbě dřeva. Největší brusírnu ve Smrčné vybudoval Schindler, severočeský podnikatel z Jablonce nad Nisou, který v roce 1912 zaměstnával až 250 dělníků z místa a okolí.
Naposledy byla brusírna poháněna parním strojem a hnací síla byla rozváděna transmisemi k brousicím strojům. Práce brusičů byla namáhavá a v prašném prostředí. Bylo už zavedeno chemické leštění broušeného olovnatého skla ve směsi kyseliny fluorovodíkové a sírové. To výrobu urychlilo a zkvalitnilo a ještě snížilo fyzickou pracnost broušení skla.

Hospodářská krize v roce 1932 způsobila výpadky a nakonec došlo k úplnému a konečnému zastavení broušení skla v této brusírně. Jako ředitelé v ní pracovali Antonín Neumann a konec výroby nastal za ředidle B.Urbánka. Pak někteří brusiči ještě docházeli pěšky ze  Smrčné přes les do Schindlerovy sklárny v Antonínově Dole asi 6 km.

Brusírna bratří Bouchnerů byla postavena pod rybníkem v lokalitě „V hutích“ nad Smrčnou. Pracovala na vodní pohon na vodní turbínu a zaměstnávala nejvíc 11 brusičů. Brusiči pracovali                     ve mzdě pro zprostředkovatele, kteří se starali o nákup surového skla starali se i o prodej. V roce 1931 bylo postaveno 5 domků pro brusiče. Leštění bylo prováděno chemicky. Po roce 1935 v krizi brusírna omezila výrobu a část brusičů si našla práci v Antonínově Dole. Zůstali jen bratři Bouchnerové, jejich brusírna byla v roce 1948 znárodněna a převedena pod josefodolskou Bohemii. Úplně zastavená výroba byla v roce 1953 a bratři Bouchnerové museli přejít do kovoprůmyslu.
V příkladném soužití ve Smrčné žili místní Němci, Češi a Židé. Ze 6 občanů židovské kofese pocházel i Alois Neumann, ředitel Schindlerovy brusírny a pozdější vlastník brusírny a rafinerie skla Jihlavě. Starosta byl vybírán vždy z místních Němců.  Tělovýchovné jednoty, kulturní a náboženské spolky a odborové organizace se sdružovaly  podle národnosti, ale vcelku nebyly zásadní třenice mezi nimi. O posílení českého etnika se zasloužil počátkem 20.století Jan Vyskočil, iniciátor výstavby nové české školy a nového kostela. Jeho oba synové pak pracovali v důležitých funkcích ve sklárnách Bohemia v Úsobí a Poděbradech.

Prameny: 

Písemnosti firmy Schindler 1888-1905 ( kupní smlouvy, provozní předpisy a další) – uloženy do OA Jihlava
Ladislav Vilímek: Smrčná, publikace k výročí založení obce(1233,1303,2003), Vydal OÚ Smrčná,2003
http://smrcna.unas.cz/historie/dejiny3.html


12. Bítovčice a Dolní Smrčné

V Bítovčicích byly provozovány dvě brusírny skla. První provozovali brusiči Jan Pejchal s Aloisem Policarem, druhá - významnější byla brusírna Václava Anděla. Andělova brusírna se v roce 1906 přestěhovala do bývalého mlýna a perleťárny. Využívala vodní kolo na náhonu pro pohon strojů. V roce 1924 již zaměstnával 35 dělníků a firma měla již elektrické osvětlení. Živnostenský list z roku 1933 ( viz obr.) už uvádí fungující firmu se jmenovanými společníky na nové adrese. Úspěšný rozvoj byl přerušen krizí ve třicátých letech. Krajský soud nařídil exekuci na brusírnu pro dluhy na sociálním pojištění a po vyrovnání dluhu byla exekuce stažena.

13. Malé jihlavské brusírny skla a Výrobní družstvo

Z archivních záznamů posledních 120 let lze vystopovat ještě dalších asi 24 firem, které se zabývaly broušením skla. Některé působily velmi krátce nebo změnily majitele. Z konce 19, století a z počátku 20. století jsou známy tyto  další malé brusírny skla těchto podnikatelů:

A.Fischer
K.Krainer
Kerndl
Priss
K.Kerndl
Tobiáš, brusírna plochého skla
A.Hübner
G.Lederer
Karel Stejskal
Fratišek Vokurka
Jan Offenbartl
Ulrich, brusírna skla

Tobiášova brusírna plochého skla pracovala v letech 1937 – 1950, kdy firma zanikla úmrtím majitele po pracovním úraze. V té době také zanikly Hübnerova a Ledererova brusírna.

Po osvobození z okupace několik brusičů z iniciativy národního správce Karla Vašíčka utvořilo výrobní družstvo, které si dalo za úkol zprostředkovávat hromadný levnější nákup polotovarů a materiálu, prodávat hotové zboží, vybudovat společné dílny a pobočné závody, hospodařit na společný účet, hospodařit se vklady  členů, pečovat o odborné zdokonalování členů a pečovat o družstevní uvědomění kulturní povznesení členů. Družstvo bylo zapsáno u krajského soudu v Jihlavě dne 18.března 1947 jako „Výrobní družstvo sklářské tvorby v Jihlavě, zapsané společenství s ručením omezených“. Za necelý rok však přišlo znárodnění i těch nejmenších živností ve sklářství a další zprávy o družstvu nejsou známy.


Prameny:

Státní okresní archiv Jihlava
Karel Vašíček, Osobní sdělení, zapsal Václav Šilhánek v roce 1984
Museum Vysočiny Jihlava



14. Šímova, později Paldova brusírna v Jihlavě

Na příkladu této firmy lze sledovat, jak se malá rodinná firma rozrůstala, až byla pohlcena větší firmou. Jan Šíma, brusič skla pocházející z Perknova u Havlíčkova Brodu si v jihlavském Panském mlýně zřídil brusírnu skla. Pro nevyhovující pracovní prostředí provoz přestěhoval do lepších dílen v ulici „Na stoupách“. V archivu je zápis komise, která opět zjišťuje ubohé pracovní upomínky a podnikateli bylo uloženo opravit dveře, zvětšit plochu oken na 10% podlahové výměry, zavést okenní ventilaci, zakrýt mokrou podlahu dřevěnými rohožemi, zakrytovat otáčivé stroje, zřídit umývárny, záchody a šatny a zřídit studnu na pitnou vodu.
Po úmrtí majitele převzala firmu velká firma Palda ze severních Čech a vedl ji jihlavský rodák Karel Vašíček do uzavření při znárodňování. Ten ještě jako národní správce v roce 1947  spoluzakládal výrobní družstvo z malých firem – brusičů skla. Toto soukromé podnikání bylo však zastaveno znárodněním po Vítězném únoru 1948.


15. Palmeho brusírna v Jihlavě

Berthold Palme byl faktorem, který odebíral broušené sklo z malých brusíren, označoval ho svou obchodní značkou – vyobrazení palmy a pod toto značkou sklo dál prodával až do roku 1941. Potom se  rozhodl zřídit si také vlastní výrobu a v bývalé pile na Znojemské ulici přímo nad řekou vybavil brusírnu, zaměstnal několik brusičů, přijal i několik učňů a syna poslal do světa věnovat se zahraničnímu obchodu. Po znárodnění došlo k zastavení provozu této malé brusírny.

16. Pančava a v Příseka

V údolí Pančava na okraji Jihlavy směrem na Brtnici si zařídil brusírnu skla v roce 1909 brusič Novák a Kubeš. Později firmu přestěhovali do Příseky. Celkem se brusírna rozrostla na 10 brusičů. Hlavně pracovali pro Neumanovu brusírnu ve mzdě. Brusírna v Přísece byla po znárodnění přičleněna k Dobronínským sklárnám a v roce 1951 ukončila provoz.

17. Neumannova brusírna skla v Jihlavě

Původně firma Antonína Neumanna v Jihlavě vyráběla dřevěné podpatky pro obuvníky a ještě před 1.světovou válkou se rozběhl provoz v brusírně skla. Po přistoupení společníků Leo Haupta a Fritze Neumanna se vedle brusírny ještě zavedlo leptání a matování skla, pískování a malování skla. Dále bylo zavedeno chemické letění skla. Došlo k úřednímu, že firma překračuje svými přidanými činnostmi původní živnostenské oprávnění. Po vyřízení všech náležitostí a řádnému vybavení provozoven firma mohla zaměstnat až 60 zaměstnanců. Za německé okupace pro židovský původ majitele firmu převzal (arizoval) dílovedoucí Bogner. Neumannova rodina skončila v koncentračním táboře. Přežila jen dcera Mariana, žila v USA a do Jihlavy se vrátila v devadesátých letech 20.století. Dožívá u syna v Lukách nad Jihlavou.


18. Kostelec u Jihlavy

Volná pracovní síla přilákala na Jihlavsko jabloneckou bižuterní firmu Zimmer a Schmidt do Kostelce u Jihlavy. Ta pod rybníkem v roce 1907 zařídila brusírnu skla pro 50 brusičů. Vodní mlýnské kolo bylo nahrazeno vodní turbínou o  výkonu 50 HP pro pohon strojů.
Provoz trval krátce a v roce 1920 byla výroba zrušena. V budově pod hrází byla zřízena uzenářská výroba, která se rozvíjí dodnes.


19. Závěr

Studium historických pramenů a péče o své technické památky patří k samozřejmostem  rozvinuté lidské a demokratické společnosti. Už přes čtyřicet let se zabývám prací ve sklářství. Zažil jsem rozvoj jihlavského sklářství od roku l969, kdy jsem nastoupil do Jihlavských skláren BOHEMIA a pracoval tam až do privatizace. Ze skláren jsem byl propuštěn v roce 1994. Od roku 2002 jsem učil sklářské učně a malířky skla až do do zrušení učebního oboru sklář v Janštejně a mého odchodu do důchodu. Nyní ještě jako důchodce se učím poslední 3 roky malířek skla v Třešti a tím tento obor také končí v Třešti. S lítostí vidím nezájem většiny společnosti a mládeže o výuku sklářského řemesla. České sklářství bylo a je dosud na předním světovém místě co do významu, i když už ne v množství produkce. Touto prací, doufám, trochu přispěji do vzdělávání  pro budoucnost sklářství.
 

Děkuji pracovníkům Státního okresního archivu v Jihlavě a Muzea Vysočiny v Jihlavě za ochotu, se kterou mi pomáhali ve studiu historických materiálů. Děkuji panu Milanovi Jonášovi za odbornou lektorskou kontrolu textů.
                                                         

Václav Šilhánek
                                                           
Jihlava
květen 2009


Obr. 19.  Nová hala strojní výroby Antonínův Důl , 2002 Obr.20. Sklárna KRYF v Antonínově Dole u Jihlavy, foto www.kryf.cz Obr.21.   Sklářská huť Mirošov, 1970, foto archiv Muzea Vysočiny Jihlava Obr.22.  Josef Pravec, Váza, broušený olovnatý křišťál, Úsobí, 80. léta Obr.23.  Opuštěná brusírna v Úsobí, pohled od zadní brány, 2009 Obr.24.  Zde bývala Bouchnerova sklárna, foto: svatosovi.bloguje.cz Obr.25.  Pohled na obec v roce 1930, foto smrcna.unas.cz                                                                                      Obr: 26.  Dopis o stěhování z Bítovčic do Dolního Smrčného 1921, foto archiv Muzea Vysočiny, Jihlava Obr. 27:  Živnostenský list firmy Václav Anděl, už Dolní Smrčné 1935, foto: archiv Muzea Vysočiny, Jihlava Obr.28.  Zápis o ustavení Výrobního družstva sklářské tvorby v Jihlavě, 1947, archiv Muzea Vysočiny v Jihlavě Obr.29: Ulrychova brusírna skla v Panském mlýně v Jihlavě,foto Archiv Musea Vysočiny Jihlava Obr.30.  Firemní dopis firmy Zimmer a Schmidt – Jablonec - Kostelec


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

ZTY5ZGZm