poslal pan Algebra
Nemyslím si, v žádném případě! To, že se aukční dům Sýpka rozhodl zařadit do svého programu pravidelně pořádanou aukci československého moderního skla, to jest svrchovaně významný, prozatím nedoceněný záslužný počin, navíc s ohledem na dosud monitorovatelný objem a hodnotu provedených transakcí, zcela zjevně staví pionýrské snažení Sýpky do polohy filantropickým dobrodiní a dobrodružstvím. Z čistě pragmatického hlediska, když si spočítáte, že obrat aktuálně poslední – V. aukce českého uměleckého skla, mohl být kolem 700.000,00 – 800.000,00 CZK, vychází Vám, že zisk pořadatele se může pohybovat v rozmezí 100.000,00 – 120.000,00 CZK (15% za zprostředkování prodeje). Protihodnota této částky musí vyvážit celou řadu viditelných i skrytých dílčích činností – počínaje skladováním artefaktů, poctivým pokusem o jejich identifikaci, sestavením podkladů pro katalog aukce, jež je třeba opatřit alespoň prologem zasvěceného znalce, grafickým zpracováním, dohledem nad tiskařskou výrobou, pronájmem galerie pro expozici artefaktů, pronájmem aukčního sálu, úhrady za zprocesování licitace, atd, atd. Je nesporné, že projekt českého moderního skla je prozatím pro aukční dům jednoznačně ztrátovou aktivitou, kterou nutno dotovat z jiných, vitálnějších projektů Sýpky – neb prodej grafiky, obrazů a starožitností, již ze samé podstaty své materiálové povahy vyžaduje daleko nižší režii.
Přesto a právě proto, že se jedná v prostoru Střední a Východní Evropy o bezprecedentně jedinečný, unikátní počin, není prost entuziastického zbloudění pionýra do slepých uliček, neb jako vždy, od dobrého a vznešeného nápadu a úmyslu k jeho naplnění a zhmotnění vede dlouhá, částečně výzkumná pouť, ne nepodobná té, kterou podstoupil Amundsen.
O tom že Sýpka již jistý díl z této poutě ukrojila, demonstruji na své osobní zkušenosti s velko aukčním domem Dorotheum (www.dorotheum.com ), působícím již přes 200 let v palácích, kde parkety vyleštěné od valčíků, teda ve stejném geoprostoru. Doretheum není sice explicitně zaměřený na moderní sklo, ale rozhodně nepomíjí, nepohrne příležitostí nezačeřit si i v této oblasti. Jak na webu centrály, tak i v pražské pobočce společnosti se běžně a pravidelně donedávna objevovaly sklené artefakty, výběr opatrný – v takovém wiennerschnitzel umírněném duchu, nicméně se již odvážili zabřednout i do 50tých let (v Praze za výlohou běžně k vidění díla od prof. Lichtága, Velíškové, Libenského, ... ).
Na webu měli donedávna i kolonku rezervovanou pro službu ohodnocení „free of charge“. Spočívala v tom, že zájemce odešle transparentní obrázek, rozměry a veškerý náležitý dostupný popis artefaktu, obratem obdrží od odborníků, kterým se již přes 200 let nemůže ve střední Evropě nikdo ani z povzdálí rovnat, ohodnocení. No nepodej prst příležitosti; vyprovokovalo mne to, asi 3 roky tomu nazpět. Shodou okolností se do mé správy dostaly artefakty (bez jakékoli osobní zásluhy, kolekce objektů vznikla živelně, jako výsledek neformální, utajované výměny, mezi výtvarníkem našincem a jeho kolegy zpoza železné opony) od nestorů skleného i neskleného designu, z krajiny tisíci jezer. Vybral jsem jednu malou zoomorfní plastiku od legendárního Kaj Francka – ptáčka, z konce 50tých let, elegantně vybowlovaný prvotní vzorek se signaturou autora a obsáhlým osobním věnováním, vypsaným diamantem do vyleštěné základny sporé plastiky (obr. ). Nutno dodat, že vzorek se jako předloha dostal do omezené, ručně provedené série hutě iitalla–Arabia, a byl v časopisech a monografiích mapujících skandinávský design četně publikován. Odpovědí od dochtora přes kumšt z Vídně (nebudu jmenovat), mi byl strohý vzkaz „že o takovýto artefakt by mezi armádou jejich věrných (zákazníků) nebyl zájem“. Na samotné ocenění nedošlo.
Ale zpět k faktickým výhradám aukce ČESKÉ UMĚLECKÉ SKLO.
Procedurální:
1/ Na poslední, páté aukci bylo patrné, že licitátor – jinak příjemná slečna, vede aukci bez jakýchkoli, byť mělčích vědomostí o tom co draží, ba dokonce že se tak děje úplně bez vztahu, překotně, povrchně – bylo zde již samotným majitelem stránek zmíněno. Na druhou stranu zcela stejný přístup demonstrovala licitátorka i u soudobé malby, grafiky, starožitností. Myslím, že dobrým mravem licitátora je, věci v aukci si předběžně trochu nastudovat, vytvořit si alespoň k některým z nich osobní vztah, který během aukce střídmě dokládá vkusně - nerušeně, osobně podbarveným vybízením.
2/ Na zadní straně katalogu Českého moderního skla, stojí černé na bílém, vynímám:
„předměty nabízené do aukce, uvedené
v tomto katalogu, budou vystaveny …
Žofín, Slovanský strov, Praha 1,
23. 10. 2011, 12:30 – 13:30 hod“.
Proč se tak nestalo? Jde o záměrně mylnou informaci? Chápu sice, že manipulace se sklem je věcí svrchovaně ošidnou, pro jeho křehkost, zranitelnost, proč ale potom uvolňovat informace, jako ze Střeleckého ostrova? To je neslovanské, nejen na ostrově! Opět bylo zde již zmiňováno s výhradou, leč opakuje se!
3/ Na můj vkus by to chtělo učinit malou přestávku mezi aukcí skla a dobíhající aukcí starožitností. Přeci jenom dražit sklo je docela jiné posvícení, má jiné osazenstvo, než je obec honosných starožitníků a investorů do umění, s kalkulačkou a roličkami bankovek po kapsách.
Osvěžující naopak bylo, že jsem během aukce výtvarností zaznamenal pár mladých lidí – manželů, kteří si prostě přišli koupit něco do svého nového života, jež právě zařizují. V tom je jistá nepojmenovaná láska a potřeba úcty k historii, a to skvělé! Na takové novicky, domnívám se, je třeba mrknout sklem!
4/ Nástřel cen nabízených artefaktů nepovažuji za pokřivený, vyjma ojedinělých případů, kde si naopak myslím, došlo k podhodnocení. Komparistická teorie autora zdejších stránek, srovnávající prodejní vlastnosti fastfoodu (či držkové) s cenovými atributy skla, mi přijde jako ukázkově irelevantní rozvaha. Pivo jako řemen, je prostě za 30 korun v pravý čas na svém místě v Popovicích, za 200 kaček totéž pivo (spíš leklé) na Národní třídě, pravda. Ale, po 15 minutách vyšumí, a konec šmytec, basta-fidli, všude stejně bezcenné, přes web nekontraktovatelné. To není vlastnost skla, a už vůbec ne se silou současných distribučních info-technologií v backgroundu. Tedy, pokud jím nepraštíme o dlažbu.
5/ Pro potenciálního prodejce skla, katalog zcela pomíjí, zda dražitel – Sýpka, propůjčené artefakty pojišťuje. To je u všech křehkostí citlivý, klíčový problém.
Katalog:
6/ Principiálně docházím k tomu, že „kamenný“ resp. papírový katalog má specificky v našich poměrech svůj nezaměnitelný smysl a nezpochybnitelné zdůvodnění. Jsme jednou z mála vyvolených krajin, která vtiskla modernímu sklu tvář, v lecčems určila směr jeho příštího vývoje. Ale jako tvůrci, potažmo producenti této nejen materiálové ušlechtilosti, paradoxně nemáme žádné důstojné molo – galerii, která by se systematicky tvorbou skla zabývala (kombinace musea a kunsthalle), mapovala ji, divácky šlechtila jeho příznivce.
U nás, kde má vyhrazený stánek i Maroldova Bitva u Lipan, mají sklo a čirosti z něj odvozené, postavení permanentního bezdomovce. Sklo setrvává nanejvýš v institucích silně konservativního – muzeálního charakteru, nebo malých, účelové a vynuceně obchodně zaměřených soukromých galérii. Z času na čas sice UMPRUM pronajme výstavní síň Mánes, která ač nebyla pro sklo koncipovaná, by asi přes všechny výhrady byla svým
charakterem nejblíže důstojným palácem skla. I z tohoto důvodu proto trvale dochází ke kontinuálnímu výprodeji vzácných exemplářů (netýká se to jen oblasti sklářského průmyslu) do zahraničí. To není dobré, ale pravděpodobně s tím v dohledné době, pokud naše peněženky náležité neztuční, nelze nic dělat. Jedinou možností je dokumentovat, přenést objekty z galerie na hmatatelný papír, aby svědectví o tvorbě ve skle trvale neodplouvalo do nedostižna. Proto aukční katalogy, mapující proud transakcí, které by byly ovšem z jiného patra, než dosud vytištěné, mají svůj nezastupitelný význam, hodný a přibližující se v našich poměrech významu učebnice.
Mějme na paměti, že mnoho autorů v době nadvlády rovných mezi rovnějšími, měla omezenou ba až zapovězenou možnost společensky veřejně působit. Causa prohibita není dosud ani po 20ti létech mrtvá! V tomto ohledu je u nás stále obrovský potenciál; co dosud neznámého, nezmapovaného moci vytáhnout na světlo boží, a kultivovaný aukční katalog může v této věci sehrát úlohu Národního divadla!
Nevím, váhám, zda vytáhnout, zda to zde přiměřené – traktuje se, že v Kaplického ateliéru to mezi učitelem a žáky často názorově jiskřilo, až blýskalo, hřmělo. Když zase jednou došlo na názorové tříbení, radikální skupina studentů se dovolávala většího prostoru pro reflexy světových výtvarných trendů do svých tvůrčích experimentů a prvotin; v zorném poli byl především tachismus, fauvismus, abstraktní expresionismus, který by jim pootevřel možnost vyjádření. „Ano, ano“, okřikl nakonec prorocky učitel, až heretici zkoprněli, „poučit se na objevech z ciziny, toho nikdy není, nebude dost. Nejsme sluncem vesmíru! Ale pánové, pokud chcete být jednou tou pravou autentickou avantgardou své generace, rozeznanou a respektovanou i ve světě vzorů, ke kterým vzhlížíte – není a nikdy nebude nic originálnějšího a původnějšího, než vycházet z kořenů, z nedozírné hloubky studny domácí zkušenosti a kulturní tradice!“ Citovanou analogii si chci pouze pomoci k oprávněnosti názoru, že největší potenciál a šanci přidané hodnoty, má kvalitní dílo přednostně v místě svého vzniku.
Kde jinde by mu měli lépe rozumět, cítit?
7/ V katalogu V. aukce přetrvávají stále faktické chyby, patrné však, že spíš nesou signaturu tiskařského šotka. Značně a chronicky nepřiměřená, je fatálně nízká kvalita snímků exponátů. Dohaduji se, vysoce pravděpodobně, že fotky skleněných artefaktů jsou pořizované ve stanu, co je pro ateliérovou fotografii skla značně nevhodná, překonaná technologie.
Dosahuje se jí obrazu oka bez lesku, bez jiskry. To je chyba! V obrysech jsou plastiky rozmazané, navíc v umělém světle dochází k závažným posunům v barvách portrétovaných předmětů. Tato skutečnost si vynucuje ověření - vidět kýžený objekt zájmu naživo, mít nezbytnou bezprostřední smyslovou zkušenost. To de facto vylučuje příležitost dražit věci, kterým nepředchází ověřená certifikace (nebo její fáma), na dálku bez přímé účasti, přes pavučinu webu nebo telefonem. Tento fatální nedostatek si vynucuje učinit s objekty našeho potenciálního zájmu osobní zkušenost – jít na dostaveníčko se sklem. Co v koordinaci s fakty uvedenými v bodě 2/ znamená, že potenciální dražitel musí jít nejprve na obhlídku do galerie, kde jsou objekty vystavené, a pak se ještě následně zabývat dražbou. Z tohoto důvodu – silně podhodnoceného významu visuálního poselství – fotodokumentace, domýšlení pana Jiřího Viehmanna, že by snad pro Sýpku bylo daleko snadnější a efektivnější uspět v zahraničí, nelze než považovat za nedomyšlené furianství.
Bez kvalitní fotodokumentace se celý -projekt dál než za hranice ebay, což není nic jiného než aukro.cz v globálu, nehne. Ebay, PayPal a jim příbuzné veřejné služby, to není nic jiného než prachobyčejný elektronický blešák, tam se kvalitní věci prostě neudávají, a nikdy nebudou! Proč si mládenec od Sýpky neskočí například za panem Urbánkem na UMPRUM, neporadí se, nebo za panem Vojtěchovským na FAMU? Jak tyhlencty kováře od řemesla znám, jsou to blázni, entuziasté, určité by neukázali prstem na dveře. Fotit sklo je svrchovaně náročná disciplina, ne náhodou vedená dnes na FAMU jako svébytný specializovaný obor. A to se stále bavíme pouze o portrétovaní skla, tedy dokumentaristické disciplině, ne umělecké fotografii. A přitom, sklo tak vděčný pozér, tak rádo se předvádí!
Foto-snímky skla aukčního domu dr. Fischer sice též představují spíš lehce spodní než střední proud konfekce, stran kvality, ale nastavenou latku si strojově drží, příliš nevybočují, žádná zvláštní invence, avšak artefakty lze dobře rozeznat, včetně nahlédnutí do vnitřního prostoru, tak důležitého pro většinu významnějších 3D objektů.
8/ Pokud jde o koncept katalogu aukce, je patrné positivní směrování, avšak stále významněji nevybředl z konceptu vzoru katalogu pro prodej starožitností. Objekty naházené bez ladu a skladu se vzájemně tlučou, sériová produkce neoddělená od unikátů, uspořádání zcela absentuje: ani po autorech, ani po hutích, zkrátka jako když kouzelník vytahuje v cirkusu králíky z klobouku. Systematizace žádná.
9/ Již panem Paříkem poptávaná kultura grafické úpravy katalogu – číslo od čísla se sice blýská na lepší a lepší časy, avšak stále v plenkách, pod úrovní paperbacku. Přitom v samotném Brně tolik šikovných citlivých typografů-nadšenců. Co třeba odskočit si za panem Pecinou (http://www.book-design.eu ), pozeptat se, poradit, pokusit se vyzískat šablonu, která by v proporcích lépe odpovídala moderně než starožitnostem? Možná se mýlím, ale dohaduji se, že katalog kvalitou odpovídající estetické hodnotě většiny z nabízených sklených artefaktů, by byl schopný při celosvětové distribuci, i při vysokých nákladech na přípravu a tisk, uživit sám sebe. Lze inzerovat, nabízet mailem, mnohým a mnohým soukromým galeriím, institucím, všude kam strčil svá chapadla Internet.
Dnes již velcí hráči - dr. Fischer, Sotheby´s ani Christie´s, etc, na papíře nepublikují, právě proto poptávka nesčetných studoven setrvává hladová. Každopádně artefakty rozložené na titulní straně, v miniaturním měřítku, stejně jako vietnamské zboží na dlažbě v Holešovické tržnici, jsou snad nenávratnou, odtroubenou minulostí.
A to je dobře!
Hledání vlastní tváře
10/ Srovnávání s dr. Fischerem vyznívá od prvního pohledu beznadějně. Obzvlášť když se srovnávají obraty. Kolik Fischer udělá na jedné aukci skla? V nominální hodnotě možná 100krát víc. Navíc má trvalé sídlo, Schlosschen v Trappensee, lze se ubytovat, pohovět, pojíst, zahrát tenis nebo golf v parku, povozit na pramici; netáhne od města k městu jako nomád Kreibich se zbožím v nůši, a především umožní dosyta se obeznámit, pokochat vyhlédnutým objektem. Přesto ledascos naznačuje, že je to Goliáš na hliněných nohou. Ledascos nasvědčuje, že pan vrchní šacér, dr. Winfried Leypoldt, z čistě kunsthistorické perspektivy v podstatě sklu nerozumí, šacuje a prodává jej spíš na základě jména.
Velmi slabé, až trapné kousky, např. mechanicky přenesené kresby a malůvky z Picassova plátna (kde již na něm řekly vše podstatného a zásadního) na stěny objektu ze skla – připomínají spíš podřízený vztah služby ilustrace v prospěch románku z červené knihovny (jen posuďte: http://www.auctions-fischer.de/suche.html?suche=Picasso&archiv=1).
A sklo přeci není rozhodně žádná služtička! Sklo je svébytný suverén a fenomén se svou vlastní autonomní existencí. Zkrátka u Fischerů se šacuje a prodává především podle jména – jak je autor zavedený. Tenhle konzervativní přístup dobře funguje a vyhovuje prostředí movitých měšťánků, zbohatlíků – investorů bez vlastního názoru a představivosti, usazených starožitníků se stálou klientelou. Ale původním smyslem ambiciózních, progresivních salónů, třeba v Paříži, jejich majitelů, bylo rozeznat, vyzvednout, vypíchnout, neznámé dílo, udělat autora, umět dílo - svou riskantní volbu obhájit, na základě znalostí, intuice, smyslu pro estetiku. Obzvlášť dnes, tak jako prve, umění celá potopa, ale skutečného kumštu jako šafránu.
V tomto ohledu dům dr. Fischera spíš burzou uměleckého skla, než aukčně-akčním domem typu „hledající salón“.
Osobně si myslím, že pro aukční dům typu salón s českými kořeny, ve střední Evropě přirozený životní prostor je.
Ba naopak, že Sýpka má s ohledem na primát své iniciativy jedinečnou šanci. Musí však uvážlivě popřemýšlet a zapracovat na svém profilu, a tu následně naplnit věrohodností odvozenou z profesionality a expertního nadhledu. Ať již oborově, sklo, sklený design i vše co jej provází, se v době moderny uplatňuje v nebývalé šíři.
Třeba oblast skleného autorského šperku, příbuzného autorského šperku, zůstává dosud nedotčenou terrou incognitou (československý autorský šperk je přitom špek sám o sobě, díky postavám jako Anton Cepka, Josef Symon, Jiří Drlík, Jaroslav Kodejš, Lubomír Blecha, …). Má úžasný potenciál! Z geografického hlediska není rozumné opomíjet, že sklo s původním názorem se ve 20. století nedělalo jen v Čechách, ale i v historické krajině Slezska, a především u našich bratrů a sester v Horním Uhersku.
Slovenské autorské produkci skla, zosobňované například dílem Karola Hološka, Jaroslava Tarabu, Karola Poláka, a jiných, zůstavají nejen Sýpka, ale i tyto stránky zatím ledascos dlužné. Kvalitu a poctivé úsilí nelze přehlížet se zavřenými oči, či s pohledem zakouslým výhradně do sebe! Upřímné iniciativy zakládající na novou budoucnost skla, se odvíjely a v současnosti odvíjí i na Balkáně, v Pobaltí. Snad i na Ukrajině. Tam mechanická ale ve své podstatě líná ruka Fischera, zatím nesahá. Z minulosti 20. století, za všechny jen zmíním suverénní, naprosto fascinující dílo sochaře a stěklara tělem i duší - prof. Raoul Goldoni z chorvatského Záhřebu. Zde všude zatím leží ladem poklady.
Profilace projektu bude pro Sýpku naprosto stěžejní, zásadní! A je tu velká šance – s dobrými českými základy podchytit i iniciativy spřáteleného tvůrčího prostoru kolem – směrovat k ustanovení aukce ne jen coby prodejního místa, ale jako kulturní brány mezi světem okcidentální zkušenosti a světem post-byzantské tradice.
Nástroje ze strojovny
11/ Krom excelentního katalogu je nezbytné, primárně nejen z komerčních důvodů, vybudovat progresivní webový portál s poctivým databázovým podložím, který umožní různé perspektivy pohledů do minulosti, opatřený selektivními filtry, komparativními nástroji a drábkami typu watchdog, umožňující on-line dražení (viz. např. http://www.liveauctioneers.com – dnes běžný nástroj globální účasti na aukci), konkurenční post-aukční dražení. O web pečovat, opatřovat, krmit jej, již dříve poptávanou kvalitní fotodokumentací, profilačními popisy podstatnějších kousků, autorů, škol, hutí, stylů, škol a hnutí. Postupně jej napojovat na autentizační autority, platební gatewaye, etc.
Pak věřím, že s těmito nástroji vzniknou perspektivní předpoklady pro to, aby se Praha stala hlavním městem SKLA (o co ve vyprázdněných slovech usiluje sdružení kolem web-sídla http://www.prazskagalerie.cz resp. společnost Foibos). Práce jako na kostele, co naplat, ale od toho jsme přeci my Češi, abychom se činili, poznali a vědět dali, že jsme tu nebyli nadarmo.
Umění okouzlit
12/ Aukční dům dr. Fischer pověřuje úkolem zajímavého, svrchovaně záhadného Pána. Vystupuje pod jménem Johannes Sander – dohaduji se, že jde o pseudonym. Jeho úkolem je prostým, jednoduchým způsobem, bez obsáhlých dějepravných výprav vykřesat zájem, rozfoukat z jiskry požár, v krátkém úvodníku, eseji, zprávě vtisknout aukčnímu ději smysl, páteř myšlenky. Ze zcela konkrétních věcí, které se na své pouti netušeně potkaly, rozeznat lídry, povzbudit neprávem přehlížené, seskupit je, představit, oddálit příležitost pro ty, které by zcela bez viny byly v aktuálním lotu pěstí na oko. Konkrétně, cíleně, osobně, bez odstupu. Kdysi se takovýmto kouzelníkům říkalo impresário. Johannes Sander, přestože skoupý na slovo, je báječný impresário (viz. např. úvodník: http://www.kunstmarkt.com/pagesmag/kunst/_id134868-/marktberichte_detail.html?_q=%20 ).
Přeji Sýpce jen samé požehnané počiny. Ať již by od Kozinu-Sladkého, či vystřiženo z časů Starého zákona: Mene, mene, tekel, - do roka a do dne, uvidíme, co že z toho klíčku jménem ČESKÉ UMĚLECKÉ SKLO, vyvrbí. S neskrývaným napětím držím všechny palce.
01/11/2011
Jindra
[88.102.152.*] 
01.11.2011 09:44 
