Vladimír Jelínek (*5.2. 1934 Žižice u Slaného )
Říká se, drzé čelo lepší než poplužní dvůr, líná huba holé neštěstí a také proč chodit ke kovaříčkovi když máme kováře...
Nechtěl jsem být drzý ale, někdy to prostě jinak nejde. Listováním v časopisech nebo v těch několika málo knihách se nic nového o československém skle už nedozvím. Přinutil jsem tedy svou hubu nebýt línou a zavolal přímo kovářovi.
Nejsem profesionální žurnalista a protřelý reportér, který zpovídá celebrity tak často a hustě, jako letos chumelí, nemám žádné umělecké ani kunst-historické vzdělání takže ve mě byla vážně malá dušička, když jsem zvonil u dveří Jelínkovic smíchovského bytu. Ještě štěstí, že mě doprovázel můj anglický kamarád a kolega Robert, se kterým se snažíme dát dohromady úplnou historii škrdlovické sklárny. Říkal jsem si, schovám se za Anglána, když bude nejhůř.
Všechno bylo nakonec dopadlo jinak.
Málokde a málo s kým se jsem poslední dobou cítil tak dobře jako u manželů Jelínkových. Vzpomínali oba, protože pan Jelínek se se svojí paní seznámil koncem padesátých právě ve Škrdlovicích. Vzpomínalo se na pana Emanuela Beránka a na „kluky Beránkovic“ Rudu a Honzu, na bohužel již zesnulého Lubomíra Blechu a jeho studentské kousky, na vzorování pro Milánské Trienále a Brusel, pan Jelínek se smál, paní Jelínková pobízela do chlebíčků a Angličan Robert koukal jak zjara. Nepočítejte s tím, že Vám teď prozradím co všechno jsem se dozvěděl, co bychom potom psali do té škrdlovické monografie.
Povím jen toto. Tak jako jsou pravděpodobně pravdivá všechna rčení, kterými jsem začínal, platí podle všeho i další pravidlo: čím větší osobnost a umělec, tím skromnější člověk.
Co přát panu Jelínkovi k narozeninám, snad jen to zdraví, protože stěstí a optimismus z něj i jeho paní přímo sálá a vyzařuje. Ať jim to vydrží na sto let.
Jindřich Pařík 31.01.2010
Více a jako vždy lépe píše pan Milan Hlaveš zde:
http://www.glassrevue.com/news.asp@nid=5958.html
http://www.glassrevue.com/news.asp@nid=5988.html
