logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


STARÉ ČLÁNKY - OLD ARTICLES »
Někdy příště

Tenhle článeček je o skle jen docela malinko, vzpomínka na kamaráda a férového chlapa.
Taky chci připomenout, že v tom věčném běhu zapomínáme na staré přátele a neměli bychom.
Nejen proto, že nás to pak bude navždy trápit, ale protože je to trápí třeba už dneska.

V pátek odjíždím do Anglie na Národní sklářský den v Solihullu, takže příště už zase o skle, slibuji.
Jindra

Přišel tmavovovlasý hubený kluk a povídá:
Já jsem Tomáš Vraný, ten od Bártlový, prej budeme spolu v kabinetu“.
Když jseš od Bártlový, tak to si budeme rozumět“ ten kluk mi byl na první pohled sympatický. Jako by věděl co si myslím, prohodil na půl huby:
Dneska by to šlo!

Rok před tím jsem takhle pozdravil docentku Bártlovou v našem šestém patře Stavební fakulty já.  Byla to ona, která mě před čtyřmi roky našla místo v týmu špičkových ocelářských statiků v ČKD Slaný (pracoviště Hybernská Praha) vedených ing. Janatkou a vím, že ona se také přimlouvala za to, abych se vrátil na fakultu. Alice Bártlová komunisty prostě neměla ráda a naopak fandila chytrejm klukům. Tomáš byl její pomvěd a tak se po vojně, jako druhý bezpartijní dostal na katedru, a za krátko jej v našem kabinetu doplnil i třetí bezpartijní aspirant-asistent Honza.
Byl jsem mezi těma klučíkama po vojně nejstarší – jim bylo 24, mě už 29 a přišel jsem z „praxe“ a navíc aspirantem už o rok dýl, tak jsem byl za kmeta a zkušeného bobra. Zřídil jsme si na katedře takovej menší projekťák v rámci „vedlejší hospodářské činnosti“, Tomáš nejvíc počítal, Honza dával dohromady dispozice a taky hodně počítal, já to všechno lepil dohromady a hlídal výkresy, dokázali jsme si vydělat i v tak podivné profesi jako je statika ocelových konstrukcí dost peněz vedle.

Tomáš byl z nás nejzodpovědnější, nesnášel improvizace a rychlovky, rád si všechno rozmyslel. A taky neměl žádnou ženskou, tedy stálou ženskou. Snažil se mě a Honzovi vyrovnat, my Honza a já byli asáci – baviči, studenti nás měli rádi a my je, učili jsme fakt na plný pecky, ale na rozdíl od Tomáše jen ty, které to bavilo. Ostatní, kteří neměli ambici býti „statiky oceláři“ jsme nechávali proplouvat a zlí jazykové říkají, že zvláště snadné to u nás měly mladý holky. Tomáš stejně jako my, všem studentíkům tykal, ale přesto byl trochu pedant a někdy i dost prudil. On  si myslel, že vyučuje ale my , co se studenty občas zašli na pivo věděli, že prudil.

Asi si myslel, že když holce ukáže jak se to má správně spočítat, všechno v dlouze vysvětlí, že snad holka pochopí, že v tom „mladym asákovi“ něco je a třeba že jejich konverzace bude mít i pokračování někde jinde.

Pomáhali jsme mu s Honzou jak jsme mohli, radili mu: „nebuzeruj jí a pozvi jí na kafe“, ale on byl jako pařez. On prostě chtěl naučit a to všechny studenty, ne jen ty, kteří o to stojí.

Občas se i zablesklo. Říkám Tomášovi:
Havrane, ta holka si kvůli tobě vzala sukni a ty se chováš jako pako!
Někdy jsme s Honzou byli vostřejší a prohodili nějakou tu poznámku i před studenty/kami a pak Tomáš obvykle naštvaně říkal: „Víte co pánové, vyserte se laskavě na mě.

Jednou jsme ho opravdu vytočili a pak se s náma zamknul v kabinetu a poprosil nás,
Ať už  se vážne na něj vysereme a nepodrážíme ho, jako učitele“.

Myslím, že jsme přibrzdili, ale nevysrali jsme se na něj, byl to náš Havran a z koho jiného si taky utahovat. Pak jsme spolu prošli Národní a revolucí, naprojektovali nějakou tělocvičnu, a nezapomenutelné násypníky ve Elektrárně Nováky, vypili spoustu píva a pár studentů přivedli k diplomce. Honza a já jsme se oženili a odešli z fakulty za lepšími penězi a Tomáš tam zůstal.

Říkají, že „Havran měl narestituováno“  a tak nemusel honit prachy, ale já vím že to bylo jinak.


Tomáš byl učitel.

Dobrý a zodpovědný učitel, náš hektický svět projektování a programování mu byl cizí, rád si věci promýšlel v klidu a pořádně. Tomáš mluvil tiše, klidně a i když byl rapl jako každej chlap, uměl se ovládat. Katapulťácké „Někdy příště“ sedělo na naší trojku – Tomáš, Honza a já jako klobouk starostovi. Vídali jsme se na akcích katedry, než jsme se léty vzdálili natolik, že už kromě nejstarších profesorů nikoho blízkého na škole nemáme, občas na nějaké té konferenci, ale všechno už ve spěchu, nikdy jsme si už ve třech v klidu nezašli na pivo a našeho Havrana si s Honzou nepodali.

Poslední mail mě napsal Tomáš v červnu 2007:

Ahoj Jindro,

jsem rád, že ses po letech ozval. Škoda, že pivo si se mnou nedáš, ale i tak bych tě rád někdy viděl. V červnu to ale nepůjde - mám zlomový období,  protože od včerejška máme doma dva malý kluky, který jsme adoptovali (jsou to  bráchové, 2 a 3/4 roku a 3/4 roku). Doteď jsme byli tři, Lucce už je 18. Tři roky  bydlíme v Suchdole v rodinným domečku. Máme se dobře.

Profesně nic zvláštního. Dělám tenkostěnný, stabilitu prutů (hlavně těch částečně stabilizovaných pláštěm) a jeřábový dráhy. Přemýšlím, kdy jsme se viděli naposled, bylo to v Hustopečích a byla u toho Martina Eliášová i můj doktorand Mirek. Odhadoval bych to tak na r. 2003, později to nebylo. Tou  dobou jsem už měl docenturu nebo jsem přinejmenším měl napsanou habilitační práci.

Ono zůstat na škole a přitom být věčnej asák by bylo hodně nesmyslný. Ale jinak  si tituly nikam nepíšu.

Jindro, doufám že tenhle tvůj e-mail bude platit i za měsíc, ozval bych se  ti někdy o prázdninách. A nebo přes telefén? Já jsem teda spolehlivější po  mailu než telefonicky, ale tebe asi líp chytím na ten telefén.

Zatím zdar
Tomáš
--------------

Před rokem tragicky zahynul Doc. Ing. Tomáš Vraný PhD pod lavinou v Tatrách. 
Jeho vysněným a vybojovaným adoptivním dětem bylo tehdy 5 a ¾ roku a 3 a ¾ roku.

Včera byla před stavební fakultou v Praze vzpomínková akce, kterou pořádala moje mateřská katedra ocelových konstrukcí. Přišlo nás pár. Staří profesoři nebyli, mladé asáky už neznám. Takže dohromady asi pět lidí, co máme společné zážitky s Tomášem Vraným – Havranem.

Honza nepřišel, měl neodkladnou práci, projektant musí šlapat.

Snad se staví někdy u nás, Soňa říkala, že už to jak nám Honza s Tomášem za mého vydatného přispění poblili schody úplně odpustila, a prý i zapomenula.

Soňa je zlatá holka, vím, že kdyby dneska Tomáš přišel, může zeblejt i obývák.
A mě rozmlátit vázičku od Víznera.

Tomáš už nepřijde, ale je tu se mnou, a nejen dneska.

Kolik takových Tomášů mám, s kterými si říkám, „někdy příště“.
Pár jich ještě asi bude.

Zítra volám Honzovi, nedám mu šanci se vymluvit….

Hezký den
Jindra Pařík 11.5. 2011


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

MWZkMDQ4Yj