logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


STARÉ ČLÁNKY - OLD ARTICLES »
Můj skleněný táta


Začalo to naší první rodinnou výpravou do Španělska. Španělsko je země plná popelnic a lidí, kteří rádi využívají jejich služeb. Vyhazují vše, co unesou. Od lamp až po kusy nábytku. Tento fakt jako první zaregistrovala moje maminka, a tak jsme rodinnou dovolenou místo válení se u moře, opalování se a navštěvování kulturních památek, trávili cestováním od jedné španělské popelnice k druhé a sbírali cenné i bezcenné kusy čehokoliv. Rok co rok jsme si odváželi nějaký kus nábytku domů jako suvenýr. Náš nový dům vybavený moderním nábytkem se začal proměňovat. Moderní kusy nábytku byly nahrazovány kusy ze španělských popelnic.

O pár let později začal tatínek každý víkend odjíždět na bleší trh, odkud přivážel další a další harampádí. Až najednou objevil novou vášeň – sklo, což bylo naprosto nečekané od člověka, který nacházel zalíbení spíše v živých věcech, například v rybičkách nebo ptáčcích. Postupem času knihy o ptáčcích a o rybičkách začali mizet a vedle záchodu jsem začala nacházet nové knihy – o skle. Rybičky v tátově akváriu, jakoby tušily, co přijde, pošly a maminka je důstojně pohřbila spláchnutím do záchodové mísy – a takhle přišla na svět první police na sklo.


Jsem docela ráda, že jsme nakonec tu neměli voliéru, kterou plánoval.
Sklo začalo pohlcovat náš dům.

Jednou jsem se vracela ráno domů z flámu,
a přišla jsem si jako v pohádce: O třech medvědech.  Nějaký exotický jedinec s afrem na své pyšné hlavě seděl v naší kuchyni na mojí židličce a pil z mého hrnečku! Později mi byl představen jako pan Velčovský – slavný český designer. Nejen on, ale i mnoho dalších navštěvovali náš dům, pili z mého hrnečku, jedli z mého talířku a někteří z nich dokonce spali v mojí postýlce!

Náš dům už byl pro sklo malý, proto ho tatínek začal stěhovat i do sklepa. Když už sklu byl i sklep malý, začala si maminka ty cenné a hezké kusy odnášet do koupelny.

A potom na chatu. Dneska už ani nevím, kam vlastně táta to sklo dává. Denně nám vozí pošťák balíčky plné skla, které nemám tušení, kam mizí. Myslím, že si začínám zvykat.

Už jsem se naučila pohybovat po domě tak, aby nemohlo být nic zničeno, ovšem nemusím snad ani zmiňovat, jak začátky byly těžké a kolikrát jsem dostala vynadáno za to, když jsem v koupelně při čištění zubů rozbila nějakou cennou vázičku. Dokonce jsem se i smířila s tím, že kvůli sklu nemůžu pozvat domů kamarády a udělat párty, když rodiče odjedou na nějakou skelnou výpravu, a že musím zamykat dům, kdykoli ho chci opustit, aby nám sklo neodnesli zloději.

Zuzana Paříková 11.7.2011




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgSkleněný táta imgZdeněk img14.07.2011 10:25
ZjQ1ZD