logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


STARÉ ČLÁNKY - OLD ARTICLES »
Poppy Day

"Hey, there are more!"
said my wife Sonia looking towards an older couple, who have red flowers made of paper attached to their lapels. The whole of London seems full of people wearing these flowers. It must be brutal, raising the money for this charity with the flower theme, I thought, nearly everyone has been hounded into buying a flower by over-zealous charity workers putting pressure on all the people.... 
I remembered that years ago I was told by the Red Cross activists in Marbella, it was absolutely necessary to participate in their scheme, to give a contribution for the ribbon on the lapel, because otherwise the girls with money-rattling on every street corner will hassle you so badly that there was no other way rather than donate a sum to be free from disturbance.


But in England, with this red flower on the lapel, no chaity worker harrassed me at all. I prepared a coin with the portrait of Her Majesty on it, certain a grounp would approach me any minute but nothing. Even on Oxford Street walking in London, from end to end and back, none tried to sell us these flowers and so I thought forget about it, I will ask my friend later about it.

Over a pint of bitter in the evening, I notice that my friend and colleague Robert also has his red flower displayed on his jacket and curiosity makes me remember to ask him about it.
"Oh, you mean Poppies! These flowers commemorate the fallen in the First World War. Over there on the counter, is a box with flowers, with pins, next to a meny box. Throw in the money-box a sum, appropriately a pound is considered an acceptable amount and you can take a poppy to wear until Sunday."
I am told that this is an old tradition from 1919, to remember that, on November 11, 1918 at 11:00 am, ended "the Great War." The red poppy grew on those battlefields in France, blossoming there where those boys had previously died, and so the British wear a poppy flower from the eleventh of November until the following weekend on the lapels in remembrance. The money goes to help all war veterans. I recall a little sadly that "those of WWI no longer survive." Robert agreed, "True, the last died last only last year, but veterans of many wars are still remembered too."

The First World War, the topic in our quiet chat, moved towards the role of the Czechs in the war. My great-grandfather Jindrich, was also in the Great War, I do not know where, just that he was a dragoon, in a mounted infantry division. But of course, in the Austrian army, as the majority of Czech boys were in the war.

I asked, "Robert, am I allowed to wear a poppy? Because, is it not true that our great-grandfathers shot against each other? "
"You can wear a poppy Jindra, just don't tell everyone you meet at the glass Fair, which side your great-grandfather was on!"

The next day at the National Glass Fair in Solihull perhaps everybody, several hundred people at least, had poppies on lapels. Exactly at 11 o'clock the busy glass fair petrified for two minutes of silence. "We remember, thank you," silently came and went, observed by all in the busy hall, sandwiched between the mornings' purchases and sales of glass. I admit that during the silent minutes, I recalled the British fallen and even our fallen, but I also wondered about the power of tradition, as a nation makes the nation. Honouring the legacy and the certain knowledge that we are followers, of those who more than ninety years ago, somewhere in Flanders fields, gave their lives. The celebration of this tradition that makes Britain seem proud, strong and unconquered.


Today, we too have in our country a day of worship, by the monuments of our ancestors. But it is an official ceremony without passion. But nobody voluntarily puts on the tricolour ribbon to remember our end of the communist regime, a couple just lay wreaths at memorials and politicians who were active 25 years ago in the old communist regime,  give speeches about the brave students from National Street, who helped bring the Velvet Revolution.


I fear that our poppies will not bloom, not just because it is November.
Even so, on the 17th November, for the Rememberence day in England, I wish both countries, all the best.

Jindrich Parik 17.11. 2011

(translated by Robert-Bevan Jones, glass collector and Skrdlovice glass expert, thank you Rob so much)


Den vlčích máků

Hele, támhle jsou další!

Ukazuji Soně na starší pár s papírovými červenými kvítky připevněnými na klopě. Celý Londýn je jich plný. To musí být ale tedy vážně brutální nadace, když se jim podařilo obrat každého třetího“, soudím.

Po pravdě, nemám tyhle veřejně deklarované projevy dobrého srdce moc v lásce.
Ať všichni vidí, jaký jsem dobrák, že jsem přispěl dvackou na boj proti rakovině, na dětské domovy nebo na hladovějící černoušky!“. Ovšem před léty jsem byl poučen aktivistkami Červeného kříže v Marbelle, že je naprosto nezbytné, alespoň v průběhu jejich výběrčí akce tu za příspěvek darovanou stužku na klopě vystavit, protože jinak se ta děvčata s chrastícími kasičkami vrhaly na každého neopentleného tak naléhavě, že nebylo zbytí než darovat obnos spíše větší než menší.

Připravuji si tedy minci s portrétem Jejího Veličenstva a čekám, kdy narazíme na patrolu neústupných výběrčí, a přemýšlím, kam kvítek na triko bodnu.

Ale nikdo nás cestou po Oxford Street z jednoho konce na druhý a zpátky nezinkasoval, jen těch květovaných pořád přibývalo. Pustil jsem to z hlavy.

Večer nad pintou bitteru si všimnu, že můj spolupintovník Robert má na sáčku taky ten červený kvítek a zvědavost mi nedá.
Jo ty myslíš Poppies! To je na připomenutí padlých v první světové válce. Támhle na barovém pultu je krabička s kytičkami, připíchni si taky jednu a hoď do té kasičky vedle libru, to je tak vhodný obnos“.

Dozvídám se, že je to stará tradice z roku 1919, že 11.11.1918 v 11:00 hodin byla ukončena Velká válka, že na bojištích ve Francii kvetly vlčí máky když tam ti britští hoši umírali, a tak se kvítek vlčího máku nosí jedenáctého a následující víkend na klopách na památku, a také že vybrané peníze jdou na pomoc válečným veteránům. Trochu jízlivě připomínám, že „těch z té První velké moc asi už není“ a Robert přitakává: „Není, poslední zemřel loni, ale veteránů
z mnoha dalších následujících válek je stále dost

První světová válka, téma u nás tiše obcházené popřípadě zúžené na československé legie. Můj praděd Jindřich ve Velké válce také byl, nevím kde, jen to, že byl dragoun.
V té rakouské armádě, jako většina českých hochů, co
ve válce byla.

Člověče, Roberte, smím já poppy vůbec nosit? Vždyť není vyloučné, že naši pradědové proti sobě stříleli?
To víš, že smíš, jen to nikde nevykřikuj“ směje se Robert.

Druhý den na National Glass Fair v Solihullu měli poppies na klopách snad všichni. Přesně v 11 hodin celý veletrh zkameněl minutou ticha.
Vzpomínáme, děkuji“ zaznělo a pokračovalo se v nákupech a prodejích skla.

Přiznám poctivě, že tu minutu jsem nevzpomínal na britské padlé ani naše padlé, ale přemýšlel jsem, o síle tradice co dělá národ národem, o nehraném patosu, o ctění odkazu a vědomí toho, že jsme pokračovatelé a následovníci, těch, kteří před více než devadesáti lety někde ve Flandrech položili své životy.
Tradice, která dělá Británii hrdou, silnou a nepokořenou.

Dnes máme v naší vlasti také den uctívání památky našich předchůdců.
Nikdo si dobrovolně trikoloru nepřipne, pár papalášů položí věnce u pomníčků a ještě před 25 lety aktivní normalizační komunisté a kádry se budou halasně v projevech hlásit k odkazu „studentů z Národní“.

Mám strach, že u nás vlčí máky nepokvetou, a to ne proto, že je listopad.

Přesto 17. listopad za svůj svátek považuji a přeji Vám i své vlasti vše nejlepší, jak se to o svátcích dělává.

Jindra Pařík 17. 11. 2011


Fotografie z National Glass Fair v Solihullu zde:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/NationalGlassFairSolihull13112011?authkey=Gv1sRgCKeMxJniqMbavgE#

 


Poppy Můj praděd Jindřich David, Matura, já a poppies


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

MzZjN