logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


STARÉ ČLÁNKY - OLD ARTICLES »
Veletrh Cologne Fine Arts & Antiques

Tak už zase koukám na ten stále se proměňující a přesto stejný obrázek.
Dvě koleje červených brzdových světel se táhnou až na horizont. Vyjel jsem v šest večer, takže po půlnoci budu doma. Když se někde nevyskytne nějaká „Stau“.

Posadil jsem se do levého pruhu za nabušený „bavorák“ který řídil asi velmi pospíchající člověk, nebo poněkud hysterický tvor, protože neustále najížděl na pomalejší vozy před sebou a vyblikával je z cesty a když neuhnuli do prava dost rychle, používal i klakson. Udržoval jsem si pohodlný odstup a plynule se vezl svým „traktorem“ za tím „razičem“.

Z přehrávače melancholicky Mirku Dufkovi „voněl vítr Vysočinou“ a snad pod vlivem toho „retra“ jsem se posunul v myšlenkách hodně zpátky.

Jak by to asi probíhalo, kdybych si zamanul navštívit veletrh „Fine Arts &  Antiques“ v Kolíně nad Rýnem před jednadvaceti lety.

Jisté je, že bych se nemohl rozhodnout jen dva dny před odjezdem, ale spíše už tak v lednu, nejpozději v únoru. Devizový příslib by nebyl problém, matčin pacient byl vysoko postavené „zvíře“ v bance. Svolení zaměstnavatele bych asi také dostal, šéf katedry by problémy určitě nedělal, postavil se za mě už jednou, když mě nechtěli z fabriky pustit studovat interní aspiranturu. Prý že si „nenechají odcházet nejlepší mladé odborníky“. Šéf jim tenkrát naznačil, že lepší doporučení jsem ani dostat nemohl a jako prvního bezpartijního po mnoha letech mě přijal ke studiu, a později mi nabídnul i místo asistenta. Inu byla „perestrojka“ i když u nás značně laxní. 

Fakultní výbor komunistů, který by mě určitě na nějaké své schůzi „řešil“, by mě taky asi stopku nevystavil, oni ti naši komunisté už nebyli tak horliví a vůbec nikdo z nich v nějaký „socialismus“ nevěřil. Vlezli do partaje, aby mohli šplhat, nechtěli být jen asistenty ale docenty, profesory, šéfy kateder a já ve svém mládí, a navíc nekomunista, jsem je ohrožovat nemohl. Horší by to asi bylo na „zvláštním oddělení“ tam by možná soudruhům neuniknul můj vlažný postoj k „věci socialismu“, ale předpokládám, že bych razítko také dostal.
Takže devizový příslib by byl a pak zažádat o vydání „výjezdní doložky“ okresní policejní správu v místě bydliště.

Tam by padla kosa na kámen. Pochybuji, že by státní policie nevěděla, že právě v tomhle okamžiku, čeká můj mladší bratr se svoji ženou a nemluvnětem, co se chvála Bohu narodilo už v Rakousku, v táboře v Treiskirchenu na vyřízení papírů do Kanady. Brácha chtěl, aby se kluk narodil do svobody, tak mě by holt dali zaracha.
A nikam bych nejel.
Ale možná dobře, že tak, aspoň bych uniknul tomu, že by mě na hranicích nějaký úchylný policajt koukal trubičkou do řitě, jestli tam v měkkém obalu nepašuji tvrdou valutu, jako se to stalo kolegovi při cestě do Jugoslávie, kam se jezdilo na specielní šedivý pas, kterým si soudruzi chtěli zajistit, aby jim lidé neprchali z jejich „socialistického ráje".

A je to tady, prudké brzdění, a blikání výstražných světel. Na dálnici je poměrně bezpečno, jen si člověk musí hlídat, aby měl před sebou dost místa, aby stačil ubrzdit on, a ještě mu zbylo kousek na popojetí, když ten za ním má potíže. Jak to začne blikat, brzdím a hlídám si zrcátko a nic se nemůže stát. Teď pojedeme pár kilometrů krokem a příjezd domů se odsouvá hluboko za půlnoc.

Kolín nad Rýnem dostal za války fest za uši. Z centra zbyla jen krásná gotická katedrála a taky je Kolín na ní pyšný. Zaujala i Andyho Warhola, na veletrhu prodávají dva jeho obrazy průčelí katedrály. Na cenu jsem se neptal, pro mě a asi i pro Vás by to byla zbytečná informace.
Jestli jsem si na pražském veletrhu starožitností připadal jako šupák a pobuda, tady jsem navzdory svému značkovému ohozu „pro skejťáky" zažíval pocit bezdomovce na vídeňském plesu v opeře. Hebounký šedý koberec na podlaze, starožitničtí „bandoleros“ už dávno odložili svá „sombrera" a působí jako bankovní úředníci, popřípadě politici, kteří se vší moudrostí světa spolykali i pravítka.
Mluví se šeptem a úsměvy jsou profesionálně korektní, neupřímné a zištné. Vím, že do tohohle prostředí v oblečení na cesty nepatřím, a vím, že oni to vědí také, proto mě nikdo neoslovuje a nesnaží se mi nějakou z těch krásných drahých věciček prodat. Hledám československé sklo. Nejsem blázen, abych se vypravil naslepo, vím, že tu bude vystaven Vízner, ale zajímá mě, jestli třeba už neuvidím něco víc.

Neuvidím.
Stánky, které vystavují sklo, tu jsou slovy tři. Tedy dva, bez stánku pařížské Galerie Clara Scremini, která nabízí Víznera. V jednom je ohromná, dvojbarevné váza, nevím od koho, protože ta dáma, co k tomu patřila, mě zpražila takovým pohledem, že jsem úplně zapomenul mluvit a šel z cesty jak prodavač originálních Vuitonových kabelek na bleším trhu, když vidí chlápka v uniformě.
U druhého stánku jsem se zdržel déle, usilovně mačkal spoušť fotoaparátu a čekal, kdy mě někdo chytí za rameno. Pro dámy z Kunsthandel Grobusch z Cách jsem byl ale pod jejich rozlišovací schopností. Nebylo to zrovna československé sklo, ale naše určitě, nádherné kousky ze sklárny Loetz Wittwe z Klášterského Mlýna z Šumavy. V dalších vitrínkách byl Gallé, Daum, Miller, ale to už jsem nefotil, protože jsem v zádech cítil něčí oči a tak jsem francouzskou secesi opustil po anglicku.

A pak už ze skla nic, a to nejen československého, ale vůbec.

Výrobky ze skla jsou pro obchodníky s uměním a starožitnostmi příliš laciné na to, aby se je vyplatilo prodávat na takovýchto obecně zaměřených veletrzích. Stánky jsou drahé a náklady ohromné, a 100 procentní marže na kousku za 50 000 Euro dá víc než za věc v řádech tisícovek Euro. Proto v této kategorii „těžkých vah“ se může uplatnit tak akorát František Vízner.


Zdá se, že se kolona zvolna dává do pohybu. Jak se hne, je vyhráno, znamená to, že překážka na silnici je odstraněna a dál zase pojedu s průměrnou rychlostí tak 145 km/h. Za dvě hodiny budu u hranic, kde už naladím Radiožurnál (zdravím Evušo!) a přestane mě drásat to CD pro pamětníky, které jsem si kdysi nahrál, abych když jsem v cizině, slyšel alespoň české písničky.

Že cesta z Kolína nad Rýnem domů je dlouhá si může myslet jen ten, kdo neví, jak nesmírně daleko tenhle západoněmecký Kolín byl ještě před jednadvaceti lety.

Napadá mě, co kdyby v tom nepořádku, který v tom soudruzi tenkrát měli, nějak přehlídli čerstvého emigranta v rodině a pustili mě, vracel bych se jako dneska domů?

Nevím. Ale kdyby ne, udělal bych největší chybu svého života.

Přišel bych o ten okamžik neuvěřitelného štěstí, že jsem mohl být tenkrát v pátek večer u toho a se svými studenty na Národní skandovat: „Přestaňte se bát, už to prasklo“.
Protože pak následovaly nejšťastnější týdny mého, i tak výjimečně šťastného, života.

Tak i Vám přeji šťastný den, a nejen ten, ale všechny dny ostatní, které Vám budou dopřány.

Jo, ještě před hranicí budu muset natankovat.
Jestli mě kdy napadlo, že bude levnější tankovat v Německu....

Jindra Pařík 18.11. 2010

Fotky z Cologne Fine Art & Antique jsou zde:
http://picasaweb.google.com/Jindra8526/CologneFineArtsAntiquesNovember2010?authkey=Gv1sRgCKPQwNeez_SloQE#


Andy Warhol 1985 Loetz


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgObvykle imgevusa img18.11.2010 23:45
imgJindro, imgMarie img18.11.2010 15:04
MDNlMDY3Mj