logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


STARÉ ČLÁNKY - OLD ARTICLES »
Kam s ním

Také jsem se holedbal: „Kdo z vás to má?“ a také jsem podle toho skončil.

Léta nosím domů ty vázy, mísy, popelníky, nástolce, podnosy, tácy, žardiniéry, svícny i skleněné figurky, prostě všechno skleněné, co se u nás kdy vyrobilo, a podle toho to také doma vypadá. Každý volný prostor je obsazen něčím skleněným, všechny knihovny a vitríny jsou přeplněny k prasknutí, sklo je vedle vany v koupelně i na šatní skříni v ložnici. V pracovně mi sklo přetéká z polic na podlahu a do místnosti je každému nepovolanému vstup přísně zakázán, protože jediný neopatrný krok by mohl způsobit katastrofu. Další sklo hromadím v plastových přepravkách na brambory, což na přehlednosti sbírky nepřidá a i pro ty už v domě není k hnutí.

 Došlo tedy na slova opravdového klasika: „Kam s ním!

Potřebuji prostě nějaké pořádné regály!
Obestavím všechny zdi v pracovně kolem dokola, od země až ke stropu, a do přepravek půjdou knihy! Stejně tam schovávám dávno prošlé technické normy, neplatné ocelářské tabulky a letitá skripta, která jsem snad neotevřel ani na škole, manuály k programům z roku dva, a několik řad slovníků, které stejně už mám v počítači. Rozhodnuto.

Moje paní vůbec neskrývala radost, a přisadila si. Vymyslela, že bychom v obývacím pokoji a na chodbě zřídili ze zadu prosvětlené vitríny jako má pan Vízner, kam bychom umístili obzvláště nádherné kousky.

Tak Víznerovy vitríny se ti zachtělo“ pomyslel jsem si a začal v duchu počítat.

To bude jednoduché, koupíš nějaké bílé regály, ze zadu přiděláš mléčné sklo, na zeď dáš nějaká ta světýlka a bude to strašně krásné, jen si představ tu nádhernou vázu, co si včera přinesl….“ 
ona to fakt se mnou umí, dvacet let, a pořád na to skáču…

Takže rozbíjím prasátko a vyrážím směr Ikea, Kika, Obi, Hornbach, Bauhaus…

Netrvalo to ani dva dny, a mám nakoupeno. Trochu mě děsí, že ty vystavené police byly nějaké větší a hlavně širší, teď to ovšem vypadá, že jsem zahrádku namontoval úplně zbytečně. Všechno nám totiž přivezl silně znuděný zřízenec ve dvou nákupních vozících v takových placatých papírových krabicích s natištěnými symboly recyklace. Jsem vážně zvědavý, kdy bruselští vymyslí, že by ty kusy papundeklu mohly být zálohované.

Když mě bylo asi deset, všimnul si můj táta, jak si hraju se stavebnicí pro šikovné chlapce značky Merkur. Chvilku mě tiše pozoroval a pak docela klidným hlasem pravil:
Kluku, ty študuj! Ty se rukama neuživíš“.

Táta měl samozřejmě i tentokrát pravdu.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem koukal do toho návodu. Nevím, kdo je píše, ale ať už je to kdokoliv, zjevně nechápe, že nemám problém s tím, jak vhodně ošetřovat povrch již sestavené police, ale jak k čertu zařídit, aby ty vodorovné díly pasovaly do těch svislých a jak jsou k sobě připevněný, aby se to celé nerozpadlo. Ty nejjednodušší věci, jako jak zatlouci dřevěný kolíček do připravené dírky jsou popsány včetně vyobrazení kolíčku, kladívka a dírky, ovšem jak ta kovová úchytka funguje s tou druhou, na to si prostě člověk musí už přijít sám.

Sláva, police stojí, celkem jsme ji rozmontovávali jen dvakrát, když jsme přišli na to, že ten dolní díl má být nahoře a pak ještě naopak.

Dalo by se říci, že od úspěchu k úspěchu, prostě se daří. Souhra a soulad, žádné hádky, pracujeme jako dobře sehraný tým, já šroubuji a ona drží nebo naopak, rodinná idyla jak pár dní po svatbě při sestavování první ložnice.

Jenomže když se daří, tak to jen pro to, že na nás čeká pěkný malér. A taky že jo.

Při sundavání velkého nástěnného zrcadla Soňa nějak zavrávorá, zrcadlo jí klouže z rukou a řítí se k zemi. Soňa se podvědomě snaží zabránit rozbití a nastavuje padající tabuli nohu a ta se jí rohem zabodává přímo do stehna. I přes kalhoty začíná rána silně krvácet. Soňa nesténá nahlas, o to však intenzivněji.

To je jak postřelení samopalem vzor 58, ráže 7,62“, vzpomínám si na svůj výcvik na vojenské katedře VŠ v Motole a začínám jednat.

První co musí voják pro postřeleného spolubojovníka udělat je vytáhnout mu jazyk a přibodnout mu jej zavíracím špendlíkem k vestě, aby mu nezapadl a soldát se neudusil“ vybavuji si přednášejícího podplukovníka Ptáka.

Tak tohle si netroufnu ani navrhnout, na moje vtípky očividně Soňa tentokrát nemá náladu. Tento bod první pomoci postřeleného tedy přeskakuji a přistupuji k bodu dvě, zástavě krvácení. Kde jsou v domě uskladněny obvazy vůbec netuším, zeptat se netroufám, abych nebyl vyhodnocen jako naprosto zbytečný tvor, a tak mažu do auta pro autolékárničku.
Bod dvě splněn, teď jen přesunout raněného na polní obvaziště, v našem případě na chirurgickou pohotovost v Krčské nemocnici. Cestou se modlím, aby mě nestavěl „Pomáhat a chránit“ a nechtěl zvýšit bezpečnost silničního provozu tím, že zkontroluje moji lékárničku.

Chirurgická pohotovost není klidné pracoviště ani v pátek večer. Tlupa rozjařených volejbalistů, z nichž jednomu se asi nepodařilo dobře doskočit a nohu má jak balón, strnule chodící domácí kutil, co upadnul na záda ze štaflí, slečna na vozíčku s utrženým lýtkovým svalem a do toho zrcadlem postřelená moje paní. Tak tuhle práci těm doktorům teda vážně nezávidím. Dveře se netrhnou, ti hoši si fakt chvilku neoddechnou. Dlouhonohá sestřička běhá na příjem a na sál, sem a tam, tam a sem, ale není to chaos, ale prostě jen neuvěřitelný fofr.

Pak se to stalo. Šouravým přistrkává mladý lapiduch kolečkové lehátko, na kterém se spíš vznáší, než leží, křehoučká, stará paní, jen v pyžamu. Lapiduch nechává lehátko s tou stařenkou uprostřed čekárny, a zhnuseně se odplouží pryč. Dává si záležet, aby na něm bylo vidět, jak ho ta práce a všichni kolem strašně štvou a taky jak je tady tak důležitý, prostě že taky má ty klíče od služebního záchodku.

Stařenka tiše, odevzdaně leží, vůbec se nehýbe, jen očima bloudí kolem.
Říkám si, "na pyžamo docela zima", ale u doktora člověk prostě nastydnout nemůže, že jo.

V ordinaci probíhá běžný provoz, vyvolávají pacienty v pořadí, tak jak přišli, posílají na rentgen, zase volají zpátky a pak se zafixovanými končetinami pouštějí domů. A tichá stařenka leží jen tak na tom vozíku a pokorně čeká, až na ní přijde řada. Hodinu, spíš hodinu a půl.

Pak se připlazí ten otrávený lapiduch a povídá „tak babi, jedeme na rentgen“.
Vozík se stařenkou odváží a po chvilce zase přiváží a starou paní nechává zase ležet uprostřed té čekárny. Jak dlouho ještě tam bude muset čekat nevím, moje sklem prostřelná paní je na řadě.

Jsou věci, které obtížně chápu, nebo nechápu vůbec.

Možná jsem schopen pochopit, že existuje stanovené pořadí a každý musí prostě počkat, až na něj přijde řada.
Možná.
Ale opravdu každý? Je to opravdu tak nutné?

Věcí, kterou zcela jistě nepochopím a nikdy pochopit nechci je, proč ten neurvalý lapiduch říká té staré paní „babi“.
Jaká je ta paní pro něj „babi“?

Měl jsem vstát a měl jsem mu to říct. Nechtěl jsem dělat rozruch, ale teď vím, že jsem to měl udělat!
Tak to říkám alespoň Vám.

Když mu to neřeknu já nebo Vy, kdo teda?

Jindra Pařík 28.08. 2010


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgProč nejsem sběratel imgVáclav Šilhánek img31.08.2010 18:37
img img imgimgRe: Proč nejsem sběratel imgJindra img01.09.2010 14:34

Regály pana Víznera Pan František Vízner František Vízner, Jindra Pařík a regály...

NDQ3OT