logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah

NOVINKY

arr3Blog LOLAProtože nejen sklem člověk jest živ, přidal jsem k naší stránce blog ze života, takového jaký je......

KONTAKTY

Ing. Jindřich Pařík
U Školky 434, Velké Popovice
251 69 Česká republika
napište nám
administrator@cs-sklo.cz

Titulní obrázek: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
Picture in caption: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525

Pozvánky

Pan František Vízner říkal, nestane se to každému. A měl tím na mysli zájem, či moderně boom, a odezvu, které lisované sklo co navrhoval se svými kamarády Ladislavem Urbanem a Rudolfem Jurniklem počátkem šedesátých let v Teplicích nečekaně získalo.
Mám stejný pocit jako on,  pokud jde o náš web cs-sklo, ačkoliv na výtvarno jsem lemro.


Tedy krásno vidím, ale vytvořit to nedovedu…..Stranou ponechám kacířskou myšlenku, že takto výtvarně hendikepován by mohlo být nakonec výhoda, a mohl bych nakonec vyhrát i nějakou cenu, třeba i Libenského, nebo, když přitlačím, výtvarno snad i učit.

Ale k věci, na přízeň doktorů „přes sklo“ pánů Hlaveše i Nového jsem si pohříchu zvyknul a nehýčkám ji dostatečně, nebo tak aby alespoň jedenkrát týdně zkoukli, co je na cs-sklo nového… (oni už vědí).
Moje chyba, kdybych se o cs-sklo více staral, chodili by tam častěji….

Ale jako svoji trestuhodnou liknavost největší považuji, že jsem zanedbal nabízenou podanou ruku od paní Jitky Lněničkové asi před dvěma lety.

Nebyl v tom úmysl, natož úmysl zlý, prostě motal jsem se jak vítr v bedně ve svých privátních a pracovních problémech.
Další moje chyba, omluvou snad buď mi, že cs-sklo je jen můj koníček, který, když jde o peníze pro rodinu, musí jít dost stranou.

Jenže paní Jitka Lněničková není zlá a odpouští  a tak jsem rád, že Vás mohu jejím jménem pozvat na nísledující:

 

Dobrý den, 

srdečně zveme v pátek 17. 11. 2017 na Den vinutých perel, v jehož rámci 
v 15 hodin slavnostně pokřtíme novou knihu Jany Wudy Vinuté perle, 
kterou právě vydalo nakladatelství Grada. Od 10 do 15 hodin zde bude 
paní Wudy předvádět vinutí skleněných perel nad kahanem a zájemci si 
budou moci tuto techniku i vyzkoušet. Další informace v tiskové zprávě. 

Srdečně zdravím a těším se na setkání 

Jitka Lněničková 
kurátorka Pavilonu skla Klatovy 
www.pask-klatovy.cz
 
Ale to zdaleka není všchno, versnisáž už nestihneme, ale přesto, paní Lněničková píše:
"je to opravdu mimořádná výstava"

a tomu bych věřil. 
Dobrý den, 

v příloze zasílám tiskovou zprávu o naší nové výstavě Sklo zednářských 
lóží spolu s fotografiemi, plakátem, letákem a pozvánkou na vernisáž. 
Jde o projekt mezinárodně významný, který mapuje velmi specifickou a 
mimořádně zajímavou část české sklářské produkce. 

Srdečně Vás zdravíme a těšíme se na Vaši návštěvu 

Jitka Lněničková 
kurátorka Pavilonu skla Klatovy 
www.pask-klatovy.cz 


Takže, vzhůru do Klatov!





NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Trienale Milano 1960

Ms Blanka made for us the pictures from Trienale catalogue, thank you very much.

Here it is:

https://photos.app.goo.gl/2oj814Sqic9Tb0yz1




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

img?????? imgKonipasek img11.11.2017 06:25
img img imgimgRe: ?????? imgJindra img11.11.2017 11:28
Jan Gabrhel ještě jednou

velký dík paní Blance za pořízení fotek


Jan Gabrhel once more
great thanks to Ms Blanka for making photoes.

https://photos.app.goo.gl/zEwjw8pqhNydkDiP2


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Moser z Aukra

Vrátil jsem se z cest tak trochu rozbolavělý a churavý.
Věkem to jistě nebude, protože na tom lehounkém kole dám hloupou stovku denně i v devadesáti, ani tou basou plzeňského, kterou jsem zapil, že jsem svůj letošní cyklovýpad do Francie přežil. Nejspíš za to může ten guláš, co jsem si dal v tom německém motorestu, když mě Soňa vezla zpátky.

A tak mě bolí žaludek a hlava a všechny ty klouby co na svém těle mám a o jejichž existenci jsem doposud neměl ani ponětí, poléhávám a nechám se hýčkat.

 „Měl by si jít k doktorovi“ víceméně neustále do mě Soňa reje, ale znáte to.
V čekárně je to samý nemocný, ještě bych od nich něco chytil, a i kdybych tohle pominul, co mi takový mastičkář řekne:
Měl byste zhubnout pane. A taky omezit to kouření!

Tedy jsem odjakživa nekuřák, tu fintu s kouřením mi poradil kamarád. On totiž doktor ti musí něco zakázat. Tak když se mě zeptá, řeknu mu: „Nekouřím moc, tak krabičku, dvě, denně.“
A doktor se toho čapne, zakáže mi kouřit, jako že se tím uzdravím, a nedojde na to, aby mi zakázal to plzeňské, protože co pak bych měl z toho života už…..

Kromě toho, doktor jen léčí, příroda uzdravuje…..

A do toho telefonát od Jirky, že bych, když už jsem zpátky taky měl trochu oživit ty moje „sklo“ stránky a tak si říkám, inu, proč ne. Nikam z domu nemohu, trošku to pročistím a doplním.

A tak se stalo.
Vymazal jsem neaktuální rubriky, fotogalerie z nich přesunul do příslušných kolonek Autoři nebo Sklárny, doplnil jsem web o blog Lola, takové hořkosladké poznámky mé dcery ze života se svými hodnými synky a zlobivým manželem, přidal jsem i pár svých cestopisů a dalších textů, abyste věděli, co jsem dělal, když jsem zrovna nepracoval nebo nepsal o skle. 

Tak mě to nějak do sebe vtáhlo, tak jsem doplnil i pár dalších katalogů do Skláren, přidal pár zajímavých bakalářských a diplomových prací, tak nějak to celé oprášil.

Říkám si, přijde brzo zima, na kolo to už nebude, kouknu se po nějakých dalších dokumentech, které bych pro zkrácení chvíle oskanoval a zveřejnil.

Tak jdu na to zatrolené AUKRO.
Neprohlížel jsem to už pár let, vlastně od té doby, kdy jsem uzavřel nákupy škrdlovického skla pro naší knihu a zjistil, že už mám všechny dostupné lisované Víznery, protože těch pár kousků, co pan František navrhnul a já nemám, nemá už nikdo, jen muzea nebo jeho rodina.

Rubrika „Sklo“ jak jinak.
Prohlížím si ty obrázky, a říkám si, hm, tak přeci jen jsme něco dokázali. Nikoliv jen žlutá, nebo modrá vázička, ale Hanuš či Urban, škrdlovické věci určené téměř bezchybně…..

Ale auuuu.
To ne, lisovaná žardinéra Václava Zajíce ze sedmdesátých let fakt není Art-Deco a malované nápojové sady z Borocrystalu padesátých let nejsou secese ….

Ale nešť, žádný učený z nebe nespadl, vnímám pozitivně jednak vysokou míru znalostí některých prodejců tak i výrazně lepší kvalitu fotografií než bylo „za nás“. Tedy v době, kdy jsme se bratrovražedně přetahovali o nějakou lisovačku s Honzou Čapkem a Maxem Velčovským, aby nám ji pak chytře vyčoudil Honza Jaroš.

Tak tohle už vážně bolí moc!
Slavná Víznerova vázička na fialky, koukej na tu krasavici!
Ale co to čtu? Moser?
Jak Moser, proč Moser!!!


Tohle nedám. Otevírám okénko „Dotaz prodejci“ a důrazně, leč přátelsky popírám Mosera, sděluji autora návrhu i výrobce, přidávám pozdravení a odkaz na cs-sklo.cz.

Ulevilo se? No ani moc ne…

Tak ono vás je tam víc?
Podívejme na to, tak Moser je i Jurniklův popelník nebo sklenky z Vrbna, Moser je pro pana prodejce všechno ze skla. No jo, někde asi slyšel, že Moser je nejdražší…

Prohlížím dál, ale jak tak nějak rozjitřen, vidím už více chyb než toho správného a začínám propadat trudnomyslnosti.

Dorazí mě mail, co přichází poté, co doprohlédnu poslední, devadesátou stránku aukcí skla na Aukru.

Obratem mi odpovídá ten expert na Mosera, co jsem mu dodal rodný list k té Víznerově vázičce:
Jak to prokažete?“

Prostě jen tyhle tři slova. Bez pozdravu, bez podpisu.

A já si tak přemýšlím, co jsem udělal špatně.
Mám chuť sednout zase na ten svůj zelený bicykl, navlíknout tričko „Miles are my meditation“ a valit někam pryč.
Daleko.
Žít zase od rána do večera s jedinou myšlenkou. „musíš to přežít a nevzdat to…

2. 11. 2017
Jindra Pařík




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDíky. imgKonipasek img11.11.2017 06:18
imgIdiot imgHattas img04.11.2017 13:31
img img imgimgRe: Idiot imgJindra img04.11.2017 18:39
img img img imgimgRe: Re: Idiot imgHattas img05.11.2017 15:52
Zemřel pan Jan Gabrhel

Dostal jsem velmi smutný mail od dlouholeté přítelkyně československého skla, paní Blanky Řeháčkové:


Brečím do klávesnice a zároveň Vás prosím o zveřejnění
Vážený pane Paříku,
 
dovoluji si Vás poprosit o zveřejnění smutné zprávy.
 
Zemřel sklářský výtvarník pan Jan Gabrhel, jehož profesní život byl spojen se sklárnou Český křišťál v Chlumu u Třeboně.
Ve své tvorbě dosáhl mnoha úspěchů, dostal mnoho ocenění a jeho životní dílo přesahuje hranice naší republiky.
Prosím sběratele a obdivovatele československého poválečného skla, aby si na něho vzpomněli.
Ať už si budete připíjet z jeho krásných nápojových souprav nebo se budete těšit dekorativním sklem, autorským sklem a nebo se potkáte s jeho realizací v interiéru, vzpomeňte si na úžasného člověka a umělce.
Držím v ruce skleničku “gabrhelku” a připíjím na památku pana Jana Gabrhela, s úctou na něho vzpomínám a těším se pohledem na krásu, kterou nám tady po sobě zanechal.
 
Děkuji Vám.
S pozdravem Blanka


Děkuji paní Blance za zprávu i fotografie. 
Ačkoliv pan Gabrhel zemřel v pátek,  bude tu s námi napořád, v našich sbírkách a srdcích.
Jindra

Poslední rozloučení s pane Janem Gabrhelem bude v obradní síni krematoria v Českých Budějovicích,
v pátek 6.10.2017 ve 12:00 hodin



NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgR.I.P. imgKonipasek img11.11.2017 06:21
Stanislav Libenský Award 2017

„Tome, chceš jít na prestižní předávání designerské ceny?“ „Jasně.“. A tak jsme se jako vyslanci  mého otce, Jindřicha Paříka, vydali nahlédnout do světa moderního umění. Náležitě jsme se vystrojili. Hlavně já teda. Pro tuhle prestižní událost jsem si vyrobila nový (přesněji asi třicátý) věneček a ve jménu umění jsme umyli naši Astru. Hurá do Holešovic. Prošli jsme asi dvoukilometrovou chodbou, která vedla asi 18ti různými směry. Minuli jsme několik „uměleckých instalací“, až jsme konečně došli do síně slávy. Uměleckých v uvozovkách, protože plastové figuríny oblepené hračkami z „kindrvája“, ať už to znamená cokoli, umělecká instalace není. A pokud ano, je uměleckou instalací i můj sušák na prádlo?

Konečně jsme se domotali do cíle, kde nás vítali pořadatelé. Mlčky. Rozklepanou rukou jsem podala slečně pořadatelce pozvánku. „Dobrý večer.“ Nevydala ani hlásku. „Chcete asi moje jméno?“ Probodla mě pohledem a u toho udělala pohyb, u kterého jsem se dovtípila, že se jednalo o kývnutí hlavou. „Jindřich Pařík. Já jsem dcera.“ Vytáhla propisku a odškrtla si nás ze seznamu veledůležitých osob. Pochopili jsme, že můžeme pokračovat do sálu.

              Protože jsme přišli asi o 13 minut pozdějí, za což vděčíme hlavně Magistrále a navigaci Sygic, která ve snaze objet vyhlášenou kolonu nás dostala do kolony ještě delší, zbyly na nás místa v majestátní první řadě označené cedulí „VIP“. Diskrétně jsme ceduli posunuli a modlili se, aby nás nějaký renomovaný designér, který přišel později než je odpuštěníhodná akademická čtvrthodinka ze židlí nezvedl.

              Dopadlo to dobře. Jediný, kdo přišel po zmíněné čtvrthodince, byl muž, jehož ztopořené postranní vlasy, reprezentovaly všechny plešatící muže, jakoby chtěly říct světu „I s pár vlasy můžeš bejt frajer..“ Později jsme se dozvěděli, že se jedná o člena poroty.

              Kdesi za mnou jsem očkem zahlédla pana Jiřího Šuhájka s kloboukem na hlavě, který si cosi čmáral do notesu. Zřejmě se bavil stejně jako my. Třetí cenu získala jakási slečna ze Slovenska, jejíž dílo údajně bylo inspirováno norskými vodami. A podobně jako Karel Gott, když přebíral jednaačtyřicátého Slavíka, to opravdu nečekala.

              Druhou cenu obdržel americký vousatý mladík, který během svého děkovacího monologu, nám sdělil pouze to, že stáž v Novém Boře, je přesně ta cena, kterou chtěl vyhrát. A možná i něco o tom, že to také nečekal, ale rozhodně to nepůsobilo upřímně. Člověk čekal fanfáry, slzy dojetí a tak. Ale nic takového se nekonalo.

              Než jsme se dočkali vyhlášení vítěze, přišla třetí hudební vložka. Tedy třetí po dobu naší přitomnosti v sále. Ale i tak to bylo dost. Jednalo se o klarinetové trio. Z harmonie skladby jsme poznali, že hrají upravené jazzové věci, avšak interpretace byla příliš, řečeno slovy Tomáše – hudebníka, klasická (v překladu nejazzová, tudíž stylově nevyhovující). Pro mě to byl prostě jenom kravál. Nejsem fanoušek klarinetu ani když hraje sólo. A tady na mě vytáhli hned tři a ještě jim to neznělo. Otřela jsem si krev z uší a čekala, až vyhlásí hlavního hrdinu dnešního galavečera.

              Stal se jím mladík z České republiky. Jaká to sláva pro naši malou zem! Na plátno se promítlo umělcovo veledílo. Vypadalo to jako měsíc. Byla jsem plná očekávání, než přijde na podium. Kdo je ten hlas naší generace? Kdo je ten vítěz? Kdo je ten, kdo prostřednictvím umění vyjadřuje naše palčivé otázky? Co nám k tomu řekne?

              Konečně stál na podiu a já si ho mohla prohlédnout. Odpustila jsem mu ten účes podle kastrůlku, protože vím, že umělecká „image“ je pro jeho povolání nezbytná. Pak mé oči spočinuly na jeho rozepnutém poklopci a posléze na jeho botách. Outdoorové pohorky. Vážně? To jako vážně? Čekala jsem na jeho slova. Čekala jsem na vysvětlení. Co mu bylo inspirací? A co poděkování? Řekl jen „Díky moc, už se těším do Pilchucku.“ Slezl z pódia a zakopl. A já si uvědomila, že to opravdu Čech asi bude. Z kapsy mu vypadl řízek v alobalu. Nebo alespoň tak jsem to cítila.

             

Když už bylo po všem a dozněl poslední tón uší penetrujících klarinetů a moderátor nás svým neúspěšným pokusem o sarkastický vtip označil za nejhorší publikum v dějinách lidstva, byli jsme pozváni na výstavu těch sklářských umění. Ta začínala o sedmé. A já se rozhodla posilnit se sklenkou vína, než si půjdeme prohlédnout ty norské vody.

Víno bylo hnusné, ale za to zdarma. Rozhlížela jsem se po lidech. Kolem nás se odehrávala spousta nucených konverzací, snad o těch sklářských počinech. Všichni ti vážení lidé, všichni ti umělci kolem nás korzovali, švitořili a tvářili se nepopsatelně nabubřele. Umělce člověk pozná tak, že v místnosti klobouk v žádném případě nesudná. Věnec na hlavě jsem měla jen já. A tak jsem přemýšlela, co je k tomu ospravedlňuje, narozdíl od nás běžných smrtelníků. Je to snad něco s čím se člověk narodí? Měli tihle lidé už v porodnici napsáno na zadečku umělec, rádoby umělec nebo designér? Či snad etika téhle komunity nepředepisuje, že gentleman v místnosti smekne klobouk? Je snad image nadřazena slušnému vychování?

Marně jsem hledala odpovědi v tom suchém víně. Když jsem je nenašla na dně skleničky první, najdu je snad na dně té druhé. Dostatečně dlouho jsem slečně hostesce u vína šermovala prázdnou skleničkou pod obličejem, aby pochopila, že to s tím dolitím myslím vážně a vrátila se k tomu, co jsem dělala před tím. Rozuměj, hledání odpovědí ve víně. Vzádu místnosti postávaly takzvané dámy. Měly pečlivě naondulované a vyfoukané účesy, které vyšly z módy někdy zhruba spolu s pádem berlínské zdi. Další kdo mě zaujal, byla ta zrzavá porotkyně. Vypadala totiž jako když zkřížíte Jitku Molavcovou a Barboru Hrzánovou a vzniklý polotovar pošlete nakupovat do vintage second handu.

Konečně se přiblížila sedmá a my si mohli jít prohlédnout výstavu. Míjeli jsme další a další lidi. Snaha vypadat za každou cenu originálně a umělecky se rozplynula v tom, že nakonec vypadali všichni stejně. Jen každý blbě po svém. Vešli jsme do výstavní síně (další betonové haly). Jako první jsme zmerčili televizní obrazovky, na kterých jezdili skateboardisté na skateboardech. Po chvíli nechápání a obdivování perfektních „flipů ve slow motion“ jsme si všimli, že se na zemi válí dva kusy skla, po kterých skateboardista v obrazovce jezdil a skákal. Přistoupili jsme k malé tabulce s popiskem díla. Znechuceně jsme zvedli obočí a poznamenali „To je ale blbina!“. Smyslem této instalace bylo totiž vnímat sklo jak živý materiál, který je potřeba rozbít. Pokračovali jsme dál. Potkali jsme i několik pěkných věcí, které by si člověk vystavil třeba i na nějaké důstojnější místo, než do nejbližší popelnice na tříděný odpad. Ty však nikdo neobdivoval.

Naši pozornost získaly dvě zvláště prostorově výrazné instalace, z nichž jedna reprezentovala cirkulaci vody, která však cirkulovala pouze na zemi, nikoli v instalaci. Instalace totiž nebyla nainstalovaná správně, a tak voda z hadice volně vytékala na kohokoli, kdo si toto perpetuum mobile zrovna prohlížel.

Začínali jsme toho mít dost. K vítězné skulptuře, jejíž světlo se krásně zrcadlilo v holé lebce předsedy poroty, jsme se ani nedostali. Takže jsme nezjistili, zda je zobrazením luny či pouhým světelným kotoučem. Tím pro nás letošní rok skončil a budeme se těšit na příští.

 

22.9. 2017 Zuzana Paříková

 


Zuzana Paříková, zuřivý reportér...


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJablko a strom imgJindra img23.09.2017 21:55
img img imgimgRe: Jablko a strom imgKonipasek img11.11.2017 06:33
Miloslav Klinger - poznámka

Přečetla jsem si bakalářskou práci Evy Kurfiřtové (https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8)., ve které se věnovala SUPŠS v Železném Brodě, napsané v r. 2010. Rozšířila bych informace, týkající se Miloslava Klingera, který je tam také jmenovaný.

(Jen upozorňuji, že ředitelem této školy byl v letech 1963-1966, nikoliv 1963-1965, jak je uvedeno v její práci).

Na str. 51 se autorka zmiňuje o výstavě v Bruselu EXPO 58. Tam byl Miloslav Klinger taktéž oceněný. "Hutně tvarované plastiky "Tanečnice" ocenila mezinárodní porota:tavené sklo velkou cenou, modelované figurální kreace stříbrnou medailí (Antonín Langhamer: Miloslav Klinger, 1992). Zároveň se mu podařilo za jeho působení coby ředitele SUPŠS v Železném Brodě prosadit otevření nového učebního oboru - hutní tvarování skla. Odborným učitelem se stal František Švec.

Umělecká cesta M. Klingera byla složitější. Od spolupráce s J. Brychtou na tažených skleněných figurkách, přes skleněné plastiky, návrhy užitných předmětů až po tvorbu čistě abstraktní. Po vystoupení z KSČ jako protestu nesouhlasu s politickým děním od r. 1968 mu byla znemožňována jeho vlastní tvůrčí činnost a prosazování se i na výstavách. Ke konci 80. let a v samém začátku 90. let 20. století pak ještě vytvořil velmi zajímavé plastiky, které v současné době jsou z pozůstalosti prodávány v aukčních domech Sýpka a Dorotheum. Parkinsonova choroba mu znemožnila pokračovat v tvorbě.
Zemřel v r. 1999.

 

Miroslava Bašková
21/2/2017


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Novinky na webu

Bakalářské práce:


SUPŠ V Železném Brodě - Eva Kurfiřtová

https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8

 

Umělecké sklo Františka Víznera - Gabriela Petrová

https://goo.gl/photos/xYfgiQCFXC7KSR536

Palau del Vidre

Vím, asi si řeknete, že jsem se dočista zbláznil a asi nebudete daleko od pravdy.
Chlapům se to prostě stává. Po padesátce začnou blbnout. A podle občanky i vojenské knížky asi budu mužský, tak proč bych zrovna já měl být výjimkou.

Jenže, jako u všeho, o co zavadím, dělám si to nějak „po svém“. Místo, abych jako jiní normální chlápci si našel milenku a novou manželku, udělal si miminko, rozbil svůj dosavadní život na cimprcampr, svoji oddanou ženu nechal v slzách a své bankovní konto prázdné jako lebky politiků, svoji stále pevnou a neochvějnou mužnost jsem se jal si dokazovat jinak. Vyhrabal jsem ze sklepa své staré kolo, abych zavzpomínal na mládí, kdy jsem o kožené sedlo svého favouše dřel zadnici z Prahy na Paříž a dál a vyrazil si dát repete. Pchá, co je Paříž pro „pumpičku“ mého formátu!
Jsem mladý, silný a houževnatý, co takhle z Prahy až do Andory? Pyreneje, to je opravdová výzva pro chlapa! A pak jsem stál na tom vrcholku a docela nechlapsky bulel dojetím sám nad sebou. (http://www.nakole.cz/blog/zobraz/693-do-andorry-10-que-c-est-beau-la-vie).

Kam dál, kam výš?
Tudy dál už cesta nevede a kluk, kterým stále jsem, navzdory hrozivě se blížící šedesátce, potřebuje nějaký cíl, cíl hodně nesnadný, ale splnitelný. Potřebuji jít dopředu, objevovat a poznávat nové, stejně jako ve dvaceti, mít před sebou stále něco velkého, nepoznaného.

Tak jsem se jednoho rána, zřejmě ještě ne zcela střízlivý, rozhodl, že se naučím francouzsky.
Jen tak, pro plezír. A to jsem si kousnul do vážně tvrdého krajíce. Čtvrtým rokem už trápím svoje mozkové závity, drnčím hlasivkami a špulím pusu při vyslovování věcí pro Čecha nevyslovitelně nevyslovitelných, nepolevuji na dovolené, na služebních cestách, den za dnem, hodinku, dvě ba i víc.
Přesto, že jsem měl k dispozici všechny výdobytky moderní techniky, multimediální učebnice, filmy, videa, audio nahrávky, byl jsem na tom jako tenkrát, s Robem Bevan-Jonesem, než se nám podařilo sehnat vzorové knihy Škrdlovic. Věděl a uměl jsem hodně, ale nebyl v tom systém.
Motal jsem se v kruhu a navzdory trpělivosti a píli se vůbec neposouval dopředu.
„Nedá se svítit, Jindřichu, potřebuješ učitele!“

Strejda Google mi jednoho poradil.
Daleko od nás, v Perpignanu. Francouzka, co má za manžela Angličana pořádá soukromé kurzy, jeden proti jednomu, z tváře do tváře, šest hodin denně.  Zabalil jsem si svoje a vyrazil na dva týdny studovat. Vloni.
Hlava mě tehdy brněla a zdávalo se mi o Johance s mečem na koni, ale pokrok byl znát. Opustil jsem bludný kruh a zase šel vpřed. Čtu si, poslouchám si, a občas i rozumím, ale madam Pompadoure bych stále ještě asi neukecal „pour un flirt“.
Tak letos zpět na místo činu, k paní Caroline, dolů, do francouzského Katalánska. Nepotřebuji dřít gramatiku, umím vyslovit „vais“ a „veux“ aby byl slyšet pro Frantíky srozumitelný rozdíl, tak si dopoledne povídáme a odpoledne poznáváme společně okolí.

Nějak se profláklo, že jsem se trochu šťoural ve sklářské historii, tak mě včera Caroline s Mickem připravili překvapení.

Asi dvacet kilometrů jižně od Perpignanu, na úpatí Pyrenejí je malá vesnička Palau del Vidre. Vy, kteří umíte katalánsky, víte, že se jmenuje „Skleněný palác“, mě to museli přeložit.  Tady působí již od třináctého století sklářská rodina pana Jorge Mateuse. Vyrábějí skleněné předměty, provádějí presentace, pořádají sklářské festivaly, a své výrobky prodávají.
Mimo turistickou sezónu jsou presentace jen několikrát v týdnu, Caroline tvrdila, že jsme měli štěstí, že jsme tam dorazili právě na třetí hodinu a zrovna v den, kdy předvádění výroby skleněné vázy probíhá, ale blázen možná jsem, ale hlupák nikoliv. Ale i tak, jsem strašně vděčný, jak to na mě nachystali.

A Jorge nabírá křišťál, vyfukuje malou baňku, šoulá ji v rukavičce a plácá s ní o desku.
„Safra, chlape, tak to foukni, co se s tím mazlíš!“
Ale Jorge ne. Vrací baňku do pece, jeho pomocník vysvětluje, a já rozumím tak z poloviny, protože mluví rychle a kolem je celkem rušno. „Aha, bude se barvit!“

A už tu věc vytahuje z pece, posypává nějakou drobotí, zase přihřívá, trošku pofouká, a zase s ní plácá o ocelový plát. Baňka putuje do pece a ven, jak ježibaba na kolečkových bruslích, sem tam, sem tam.  Pak to popotahuje kleštěmi, vytvoří jakoby ježka.
„Vy víte co to bude?“ ptá se mě Caroline ale stejně jako ona, absolutně netuším. Pak vnitřek baňky vysypají nějakým práškem,  trochu přifouknou, hladí namočeným nehořlavým hadrem.
„K čertu, nadělal jsi ostny a teď je zase uhladíš, chlape, takhle se fouká sklo? Kde ses to učil? To bys měl vidět Jirku Šuhájka, jak foukne ptáka na pár nadechnutí!“

Kdepak, už to zase oplácává, hladí, popotahuje a zase vyhlazuje, laškuje se tím jako kdyby to nebylo žhavé. A pak přichází kolega s druhou píšťalou, vytváří pontil, urazí hrdlo a zaoblují. Nedokážu spočítat, kolikrát ten předmět byl v peci a venku, než dostal konečnou podobu, ale je to hotové.

Váza, v které barevné pruhy vytváří jakoby spirálu, jak sklovina chladne, rýsují se čím dál tím zřetelněji.
„Jo, chlape, tak ty fakt umíš! Tohle musím povědět ostatním.“

V krámku kupuji skleněný hrníček, klučina, co to prodává vysvětluje jak se to vyrábělo a oči mu tak ohnivě svítí, jako by se v nich odrážel plamen sklářské pece.
„Vy jste sklář!“
„Ano, jsem, tuhle věc jsem foukal já, vy také?“
„Ne, já se trochu zabývám historií sklářského designu, jen amatérsky.“

Caroline z ničeho nic vytahuje naší škrdlovickou knihu: „tak tohle je ten pán“.
Kluk si prohlíží obrázky, a říká:
„Vy jste z Čech?“
„To jsem, znáte české sklo?“
„Kdo by neznal české sklo, učili jsme se ve škole českou techniku…“

Jak stárnu, jsem čím dál tím víc sentimentální, zase knedlík v krku, a zase polykám.
„I moji Francouzi mě rozumějí!“

Zdravím domů z Perpignanu, jsme skvělá země.
Daleko a i v tak nádherné zemi, jakou Francie je, to cítím velmi intenzivně.

3.5. 2017 Jindra Pařík

Fotografie zde:
https://goo.gl/photos/S6dXo4Ey68myU8pw7


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

František Vízner, Nové Město na Moravě, Exhibition 2016

Vážení přátelé,

neúnavný propagátor československého skla, pan Jiří Viehmann, navštívil minulý týden jedinečnou výstavu v Horácké galerii v Novém městě na Moravě a pořídil pár snímků, které vás snad přesvědčí, že byste si toto léto měli udělat čas a navštívit Vysočinu.

Zároveň mi kladl na srdce, abych nezapomenul připomenout, že v druhém patře galerie je i výstava souputníka pana Františka, pana Jaroslava Svobody.

 

Se mnou jak povinnosti tak konečně i zábava neustále smýká Evropou, po návratu domů však jistojistě Nové Město na Moravě navštívím.

Tak jen pozdrav paním Víznerovým, poděkování panu řediteli Chalupovi, a pochopitelně i panu Jiřímu

 

29.7. 2016 Jindra Pařík

 

Vážení přátelé, omlouvám se za špatně uvedené jméno pana Svobody, je Jaroslav, nikoliv Jiří, a vím to, kromě všech co československé sklo mají rádi, i já, ale nějak jsem se do toho zamotal, a zřejmě za to může zase Jiří, protože když československé sklo, naskakuje mi jméno Jiří ( Viehmann).

Omluva všem, omluva panu Jaroslavovi Svobodovi, a pochopitelně i Jiřímu V., který na moji zločinnou chybu upozornil.

 

Fotografie od Jiřího zde:
https://plus.google.com/+Jind%C5%99ichPa%C5%99%C3%ADk/posts/fDVhNPegTux?pid=6312607280028643954&oid=104509467784289017506




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Zahrada Soni Paříkové

Garden of Sonia Parikova, my lady :-)




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgMísa se špičkou imgKonipasek img13.07.2016 23:50
Malá vzpomínka na velkého muže

Nezapomněl jsem, od rána na to myslím, ale až teď, mám chvilku času Vám to napsat.

Dnes tomu je 80 let, co se narodil pan František Vízner.

Muž, který se mnou byl od počátku našeho webu, a který se mnou je vlastně stále.
O panu Františkovi jsem napsal hodně slov, ale slova jsou jen slova.

Lepší je se dívat.



Proto dnes, k narozeninám Františka Víznera Vám ukáži pár obrázků.
Tak tohle je jedna z prvních broušených váz pana Víznera, udělal to ještě na fakultě.



Tohle jsou jedny z jeho raných kreseb (velký dík paní Idě Víznerové za PFky…)

Mnoho lidí by si přálo vlastnit díla, z archivu pana Víznera



Každý je může vlastně mít, ne „velkého broušeného Víznera“ ale třeba jen „velkého lisovaného nebo hutního Víznera“ (ty broušené, z mého archívu, dary pana Františka, ale nezískáte….. J )
Četl jsem nedávno, v jakési podivné stati, domněnky o „organické inspiraci“ pana Víznera.
No, je to tak, že pan Vízner skutečně byl inspirován přírodou i ve své rané tvorbě, ale trochu jinak, než si autor oné  divnořeči navymýšlel.

Když se pozorně zahledíte do siluety té fialové lisované vázy uprostřed (součást Víznerovi diplomky) třeba vás napadne, co tenkrát Soňu.

Řekla: „pane Víznere, je to to co si myslím?“ a pan František s pobaveným úsměvem odpověděl
Vy to tam vidíte?
Naprosto jasně“ řekla Soňa.
A pan Vízner si jen povzdechnul: „To víte, byli jsme mladí……

Jindra Pařík 9/3/2016




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJa jsem tak rád. imgKoňipasek img13.07.2016 23:48

 

OWYyY2Vm