logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah

NOVINKY

arr3Blog LOLAProtože nejen sklem člověk jest živ, přidal jsem k naší stránce blog ze života, takového jaký je......

KONTAKTY

Ing. Jindřich Pařík
U Školky 434, Velké Popovice
251 69 Česká republika
napište nám
administrator@cs-sklo.cz

Titulní obrázek: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
Picture in caption: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525

Modern Czech Glass & Ceramics , sale 10th June, 2018 Prague Auctions, Czech Republic

Invitation to the forthcoming auction sale of Modern Czech Glass & Ceramics , taking place in Prague, Czech Republic, on Sunday, 10th June, 2018.  Please visit

www.pragueauctions.com

 for a downloadable pdf catalogue, lots no. 56 to 143 .  

 Online bidding possible after registration beforehand, online live viewing of the sale without registration.

 This invitation also on www.glassmessages.com .


Moderní sklo
a keramika, aukce v neděli 10.6. 2018 Prague Auctions, Praha

Pozvánka na sálovou aukci Moderního českého skla a keramiky v rámci aukce výtvarného umění aukčního domu Prague Auctions v neděli 10.6. 2018.

Online katalog na :

www.pragueauctions.com    , položky č. 56 - 143 .

Online přihazování na aukci možné po předchozí registraci, online sledování aukce bez registrace.

K aukci vychází  REVUE ART  , čtvrtletník o současném umění; roční předplatné (4 čísla)  Kč 120 .  

 Tato pozvánka též v angličtině na www.glassmessages.com


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

René Roubíček is gone

Very sad news, René Roubíček left us on 29th April 2018 aged 96 years. 

 




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Reakce na: Hrdě sebevědomé stýskání si v Preciose
Ahoj Jindro,
vždycky jsem říkal, že máš vlohy ke psaní záživných textů, ale tentokráte mi chybí ta finální odpověď.
Tak tedy sbírat české sklo a nebo jej roztřídit dle barevnosti a provést jeho konečnou přípravu pro výrobu obalového materiálu?

Já osobně se nechystám připravovat ikonické artefakty českého skla k přípravě pro přimísení do výroby obalového materiálu.
Prostě k popularizaci českého skla a jeho zhodnocení chybí “public relations”. Je dobře, že probíhá diskuze mezi kunsthistoriky a obchodníky, ale jeho výstup musí být jasný, především směrem ke sběratelům a případným investorům. A zde vidím velké možnosti pro kunsthistoriky v popularizaci (mají osobní znalosti a především archivní zázemí). Stále u nás přetrvává, že sklo je “děkorativnoje izkustvo”, místo toho aby byla snaha jej povýšit na jeden ze segmentů umění.
A přitom renomované instituce v zahraničí mají české sklo za umělecký počin 
a tím se liší od domácí scény. Bohužel pro nás všechny.

Tak trochu mi to připomíná J.A.Komenského. Nejdříve musel být vyhnán z Čech abychom později podle něj učili celé generace.........
Zdravím
Jirka
 
 P.S. v příloze ti zasílám pár ilustračních fotek.



NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Ahoj Jiří,

Dost dobře ti rozumím, co chceš říci.

Mám však několik připomínek:
Myslím si, že je na místě se zastat našich „doktorů přes sklo“, protože rezervy sice mají (třeba Dr. Nový by si měl uvědomit, že pracovní den má 24 plus noc a přitlačit ve své autorské činnosti), ale nikterak velké. A nejen „doktoři“, ale i ostatní historici umění, kteří se sklem zabývají.
Nerad bych na někoho zapomenul, ale všimnul sis co dělá paní Lněničková a Braunová, pánové Mergl, Křen, Chalupa a další pro popularizaci českého skla?
A jejich záběr je podstatně širší, než naše uzounká specializace.

Historici a kurátoři sbírek a výstav mají také dost jiný přístup a náhled na věc, než my, sběratelé, ale to by bylo na dlouhé povídání a možná i námět na další besedu:
Co můžeme udělat my, sběratelé a co naši kunsthistorici, jak si vzájemně pomoci.

Já sám vidím zásadní systémový nedostatek v obtížném přístupu k informacím.
Každé museum či jiná kulturní instituce má rozsáhlé archivy, katalogy, vzorové knihy a nejsem si jist, jestli vůbec existuje nějaký přehled, kdo co má.
Studovaní historici si poradí, sednou na vlak, navštíví bratrské museum na druhém konci republiky, informace vyhledají, zkopírují a bádají si.
Přitom by mnohem jednodušší bylo, aby všechny tyto dokumenty byly přístupné v digitální formě a to nejlépe všem (ostatně ta musea si platíme z daní). 
V klidu své pracovny si brouzdám vzorovými knihami třeba v Teplicích, to by se mi moc líbilo…

Další věc je, že ty se na věc díváš z pohledu sběratele, jenomže debata měla trochu jiné zaměření.
Jde o novou výrobu, nové šance, jde o to aby pece dál žhnuly, vyrábělo se a prodávalo.
Pan Nový na začátek debaty uváděl nějaká čísla, tuším že 90 procent skla co se vyrobí je sklo  ploché, průmyslové a tak a jenom 10 procent je sklo užitkové.
Kolik z těch 10 procent pak připadá pak na autorskou uměleckou tvorbu?

Jindra


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Hrdě sebevědomé stýskání si v Preciose

Už je to tak.
Po létech přidrzlého glosování soudobého vývoje sklářského designu na stránkách cs-sklo.cz jsem dostal pozvání na něco jako exhibiční zápas první ligy.
Jistě, najdou se tací, co budou tvrdit, že mou hlavní motivací k návštěvě debatního večera v representační prodejně firmy Preciosa na téma “Budoucnost českého skla – je koupě českého skla dobrou investicí” byl příslib pohoštění, ale to jsou ničím nepodložené pomluvy.

Skutečností je, že jsem po dlouhé době konečně měl tu správnou záminku vyrazit večer do centra mé rodné matičky Stověžaté, cournout se Starým Městem a také jsem byl až chorobně zvědavý, jak vypadá ten “Flagship Store Preciosa” v Rytířské.
Protože to je jeden z těch obchodů, do kterého vstoupit nepozván je našinci žinantní, protože si připadá nevhodně oblečený, provinční a navíc brutálně omezen nuzným rodinným rozpočtem.

Být placen od stránky, rozepsal bych se o procházce z náměstí Republiky kolem Obecního domu, kde jsem se v minulém století nesměle a toporně učil, a nenaučil, tančit a ve kterém jsem o pár let později promoval přesvědčen, že mě patří celý svět, popsal bych Celetnou ulici, kde s podivným východoevropským přízvukem nabízejí „náše stěklo“ od nejhorších kýčů až k designovým kouskům.
Zmínil bych pyšně a hrdě kubistický Gočárův dům U Černé Matky Boží,  neopomenul připomenout Wolfganga Amadea u Stavovského divadla a tajil bych své mírné obavy před budovou starobylé University Karlovy, kterou, dá-li Bůh, někdy dostuduje moje ratolest.

Však nejsem placen od stránky, a zdá se, že za to své blábolení nejsem placen vůbec, tak přejdu rovnou k věci.

Moderátor (fuj to je hnusné slovo) večera pan Dr. Petr Nový vystřelil tu zásadní otázku „Je koupě českého skla dobrou investicí?“ hned při startu a s vědeckou poťouchlostí přidal dotaz „A proč?“.

No,  jakou odpověď byste asi čekali do marketingového šéfa Preciosy, majitele dvou skláren, galeristy co se živí prodejem skla, výtvarníka a majitele sklářské pece?
Neeee, české sklo nekupujte, je pasé, nikdo to nechce a proděláte na tom gatě…….

A tak se debata nesla v duchu mírného hořekování, jaké to bylo a už nebude i stejně opatrného optimismu, jaké by to mohlo být, kdyby to nebylo takové, jaké to je.
Ujistili jsme se, že jsme všichni hrdí Češi, že máme ty „zlaté české ručičky“ a že nikdy nebylo tak, aby nemohlo být hůře či lépe.
Pan Lhotský zmínil úpadek autorského skla, a já si vzpomněl na Františka Víznera, který s oblibou citoval, že někde četl, že „něco jako tavená plastika vůbec nemělo vzniknout“.
Velmi intenzivně jsem přitom myslel i na své přátele pány Vladimira Kleina, Františka Janáka či Petra Stacho a kladl si otázky, zda-li to oni také tak cítí. V duchu jsem se procházel sálem Ajeto Glass Musea a rebelsky jsem chtěl povstat a křičet: „kdepak, pane, není tak zle“.

Pan Dr. Milan Hlaveš tichým hlasem velmi skromně přiznal gigantický úspěch výstav českého skla v Číně, Japonsku a Koreji, v hlavě mě zůstalo jen jedno číslo – 3 miliony návštěvníků.
O tomhle se má psát na prvních stránkách novin!

A pak paní kunsthistorička Sylva Petrová zase nastínila obraz zmaru „autorského skla“ a paní ředitelka pražského Dorothea Mária Gálová přiznala něco ve smyslu „kdybych to bývala byla věděla, tak jsme se bývali byli do toho nepouštěli“.
Pan Jaroslav Polanecký si pak postěžoval na neexistenci koncepce uměleckého školství….

A to všechno v sále, který je přímo zosobněním úspěchu českého sklářství, v reprezentační prodejně Preciosy.

Takoví prostě jsme, naříkáme, i když se nám daří, přiznat úspěch se nenosí.
Pan Dr. Nový to ve své závěrečné řeči také připomenul, se svou erudicí historika říkal:
Stačí si otevřít odborné časopisy z jakékoliv doby, vždycky to tam najdeme. Ať staré 80 nebo 150 let.
Nestíháme, máme zastaralé sklárny, nedostatek kvalitních návrhů a kvalifikovaných pracovníků, ujíždí nám vlak a když to takhle bude pokračovat, české sklářství zanikne“.

Takže to naše stýskání je vlastně v pořádku, je znakem toho, že věci jsou takové, jaké mají být. Co k tomu dodat.

Sklářství je především řemeslo. Nebo průmysl.
Dává obživu tisícům rodin. Není to pár jen autorských tavenic, na kterých aukční domy či galerie realizují, či nerealizují, své zisky. To už je ta třešnička na dortu.

Sklo jako umění všedního dne s přesahem do dnů svátečních.
V tom je těžiště a budoucnost českého sklářství.

Oficiální část programu skončila, a já se vydávám na průzkum prodejny.

Ouvej, ach Bože, proč tohle.  Řemeslně skvěle provedený český brus v nejrůznějších variacích.
Mám pocit, jako bych byl o pár bloků dál u těch prodejců „našeho stěkla“.
Mám jisté pochybnosti, zda-li to do takovéto prodejny patří, ale zdá se, že zákazník si to žádá a přeje, ale „proti gustu žádný dišputát“.

Mého tápání a rozpaků si zjevně všimla elegantní a milá marketingová ředitelka prodejny Petra Vojnová, vysvětluje mi, že na této části prodejny budou ještě pracovat a odvádí mě do hlavního sálu.
Ano, Preciosa to jsou svítidla. Ta tradiční, i nové návrhy které se nebojí barev ani matování pískováním.
Zajímavý nápad, křišťálové ověsky, které měly primárně světlo odrážet jej tlumí.
Ukazuje to, kam se vývoj svítidel posunul.
Nejde o to, aby lustr poskytoval světlo. Lustr je uměleckým dílem, sochou, solitérem, a když občas svítí, dobře, ale není to to, co bychom od něj nutně požadovali.

Můj respekt k “Flagship Store Preciosa” se po prohlídce s nanejvýš povolanou průvodkyní nezměnil, vím, že se vždycky budu v takovém prostředí cítit trochu jako chudý příbuzný.
Ale příště už najdu v sobě tolik kuráže, že i když přímo nepozván, do prodejny zajdu.
Prostě si prohlédnout, co udělali s tou částí designového skla s nadějí, že potkám paní Petru, se kterou se tak hezky povídalo. A když se mi finančně zadaří, vezmu s sebou i svoji paní, protože vím docela přesně, která svítidla z moderní kolekce Preciosy by „doma mít mohla“.

Po prohlídce s paní Petrou jsem už nečekal, že mě může ten večer cokoliv příjemnějšího potkat, ale věřte nebo ně, stalo se.

Známá tvář, ano, to je Dr. Milan Hlaveš, a o berli!
Ha, už i na Vás došlo, doktore, poznáte co je to být pajdou! To utrpení, to ponížení“.

Mou škodolibou radost trochu umenšuje skutečnost, že pan doktor, na rozdíl ode mne, brzo berle odhodí, ale i tak, nemusí pršet, že jo …..
A tak rozdováděn jak president s virózou urazím tváří v tvář šéfredaktorce časopisu Material Times Tereze Liškové všechny žurnalisty, zhanobím architekty, a projevím své naprosté nepochopení pro moderní sklářský kumšt, velmi neomaleně a natvrdo, půvabné sklářské výtvarnici Zuzaně Kubelkové.
Inu staří nemusí vždy všechno chápat, ale když už mladým nepomohou, tak by alespoň neměli překážet.
Tak ve snaze být trochu nápomocen přidávám radu, jak se prosadit:
Chce to hluboce lidský příběh“ mudruji nahlas.
Něco o utrpení, prostě to, co si lidi rádi přečtou“.
A už přesně vím, jak si smlsnu na tom hendikepu doktora Hlaveše, až zítra budu psát svoji reportáž z dnešní akce.

Moji radostnou náladu umocní další půvabná dáma, která mi na rozloučenou předává tašku s dárkem od Preciosy.
V Preciose tedy ví, co se sluší a patří. Hosta pohostí a na rozloučenou obdarují.

V povznesené náladě skoro tančím Rytířskou, protáhnu se Železnou na Staroměstské náměstí, pokochám se pohledem na věže Týnského chrámu, potěším výlohou Moseru v Celetné až u Prašné brány mě dostihne.
Ten můj hluboce lidský příběh.

Rozhicován půvabem a krásou lustrů Preciosy i mladých společnic,  jsem se vydal na cestu městem jen tak, v sáčku, kabát zůstal na věšáku v té „vlajkové lodi“.

A můj taneční krok se mění v podivné kolíbání, kterým jsem se naučil ulevovat si svým artrotickým  kloubům, hrdě a statečně se vracím na místo činu, a pak méně hrdě a spíše zbaběle, zase zpět k té Prašné bráně, tvář zkroucenou bolestí a na mysli jen jedinou věc: „Království za Hlavešovu berličku…


Jindra Pařík 20.2. 2018

Event in Preciosa Flagship in Prague....

Obrázky / Pictures....




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Krasohled

Mám rád když věci fungují.
Když silnice jsou hladké, předzahrádky upravené, fasády domů čisté bez klikyháků spreji. Když po mě z práce nikdo nic nechce a pivo má správnou teplotu a pěnu. Když mi k cucavým mentolovým bonbonům přibalí pumpařka na cestu i úsměv a přání krásného dne.

Takhle to mám rád.
Jenže tomu tak často není. Jistě to nebude tím, že se svět v černou díru obrací a všechno jde „zu grund“, jak říkala moje babička, spíše tím, že se malátný a hnědavý podzim mění v škaredou, šedivou zimu, kterou by bylo lépe zaspat. Nebo taky proto, že mě už téměř permanentně bolí všechny klouby, na svou váhu bych měl měřit dva metry padesát, a ať jím co jím, nerostu.
Budím se mrzutý a uléhám bez nálady, prostě stárnu do podoby dost protivného dědka.

V tomhle, a ne jiném rozpoložení, jsem se vydal do Jablonce nad Nisou, do Musea skla a bižuterie na vernisáž výstavy Sklo z Desné. Vykulím se silně zadýchán do toho kopečka, co dělí návštěvnické parkoviště od budovy musea, a s potěšením zjišťuji, že „tady“ začínají přesně.  
Když v pět tak v pět, a ne v půl šesté.
U vchodu mě vítají elegantní dámy a strčí mi do ruky igelitovou tašku.
Již druhé jablonecké překvapení, vítají mě dárkem!
Tady se ti bude líbit“ našeptává mi moje mladší, spokojenější já.

A to už se ke mně žene Petr Nový se slovy „Vítáme Velké Popovice….“
A než stačím něco chytrého vyblekotat už do toho šlápne vibrafonová skupina dětí z Liberce ryčným Pochodem maršála Radeckého.
Tak to je pecka…“, pomyslím si a všechno zapomenuto, začínám se usmívat.
A pak se chválí.
Chválí ředitel Preciosy museum i zaměstnance, ředitelka musea paní Ing. Valečková chválí pana Jaroslava Bejvla a pana Dr. Petra Nového, pak se tihle dva chvilku chválí sami mezi sebou.
A  pak děcka zase rozezvučí vibrafony Mozartovou Malou noční hudbou a to už se vysloveně bavím.
Potom se ještě chvilku chválí ostatní zúčastnění a výstava je zahájena.

Popravdě řečeno, měl jsem z toho trochu strach.
Nemám rád tyhle reedice či repliky staršího designu.
Jednou vyvzorováno, vyrobeno, nechte to nám sběratelům, a nepřidělávejte další nové „staré“ kousky, které si může každý snadno koupit, zatímco my jsme se za nimi pachtili po blešácích a internetových aukcích. Trochu mě uklidňuje, že počty vyrobených kousků replik jsou opravdu limitované na desítky kusů, ale i tak. Nevařte z minulosti, jděte dál, talentovaných výtvarníků u nás je habaděj.
Mě stačí ta knížka, kterou k této příležitosti napsal pan Dr. Petr Nový a kterou mi věnoval.

Řekl bych, že to je něco, jak říkají naši angličtí přátelé „must have“, prostě tu by měl mít každý.
Nejen lidé, kteří se zajímají o sklo, ale všichni.
V koncentrované podobě nastíněná historie jedné sklárny, která je zároveň těsně svázána s historií regionu a celé naší vlasti. Knížka bez zbytečných slov, neužvaněná, poučná, ale nepoučující.

Je s podivem, jak pan Nový dokáže tvrdou a náročnou badatelskou dřinu přeměnit v tak lehké a zábavné čtení.
Safra, ten chlap to opravdu umí a umí to dobře“ říkám si.
A lidi, co umí já mám rád.


A to už málem vrážím do toho druhého „doktora přes sklo“, pana Milana Hlaveše a začínám se cítit jako ryba ve vodě (tedy přesněji jako pstruh v čistém potůčku, ne jako kapr v předvánoční vaně, aby mě někdo nechytil za slovíčko).

Dozvídám se o podrobnosti plánech a projektech obou pánů doktorů a nějak se mi lepší nálada a mám chuť jim říci:
Safra chlapci, děláte to fakt dobře, za jednoho pana Langhamera nastupují hned dva, tak se na obra musí….“.

Teprve až doma vybalím tu igelitku s dárkem na uvítanou.
Vypadne na mě bloček s logem výstavy a taková trubička, jak na šumivé tablety, co si z rána dávám do vody, když jsem před tím měl delší večer.
Ale tabletky v tom nejsou.
Z jedné strany čočka, z druhé průzor – no to je krasohled!
Tuhle hračku jsem neviděl od dětství a taky z něj mám radost jako to dítě.

Připomíná mi mámu, co mě vloni opustila, ale tak nějak jinak, bez lítosti, bez smutku.
Nechám si ho na pracovním stole.

Až budu zase mrzutý a načuřený, kouknu se do něj a vzpomenu si na to, co mám rád.
Mám rád, když věci fungují.

Vzpomenu si i na naše dva „doktory přes sklo“.
Funguje jim to, a to vážně není málo.

Jindra Pařík 8/12/2017


Report from the opening exhibition Desna Glass.
All relevant information you can find here http://www.design-desna.com/

The book written by Petr Novy I assume as „must have“ one.

Jindrich




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgpoklona imgMilan Hlaveš img08.12.2017 21:08
Navštívil mě Ježíšek / Santa has visited me

Raduji se jako malé děcko.
Je to jako bych doteď přehazoval horu dětskou lopatkou a najednou si pořídil bagr.
Vy, vy přátelé československého skla mě pochopíte, když už doma mě mají za nepříčetného magora.

Prostě plácnete knížku nebo časopis na podložku, a už jen mačkáte čudlík a ono to skanuje po dvoustranách, softwarově zarovnává u bouli uprostřed, tam kde je kniha svázaná a pak si to samo ořízne jednotlivé stránky, tolik štěstí najednou, až mám strach, že to se mnou flákne.

Ano, pořídil jsem si nový skaner.
Ta hromada dokumentů, co je za mnou ve skříni nutně potřebuje provětrat.

Abych to vyzkoušel, prohnal jsem tím katalog z výstavy Václava Hanuše, užijte si ho také než poputuje tam kam patří, tedy

Autoři / G – H / Hanuš Václav……

Krásný zbytek neděle
Jindra Pařík 3/12/2017

I am happy just like a little child.
It is like to shovel mountain away with a children’s dustpan and suddenly to get the excavator.
You friends of Czechoslovak glass, you will understand me whilst I am considered as a deranged nutcase at my home.

You simply place the book or journal to the pad and you push the button. It scans double sides, removes page’s curvatures by software then cuts to individual pages.
So much felicity at once that I have a fear that it should kill me.

Yes, I have purchase a new scanner.
The heap of documents behind me need to be aired out.

Just to test it, I passed through it the catalogue from Vaclav Hanus exhibition.
Enjoy it before it will go to the proper place, it is to:

Designers / G – H / Hanus Vaclav….

Best end of Sunday
Jindra Pařík 3/12/2017




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Přijďte  si vyrobit vánoční dárek ze skla

Dobrý den, 

zasílám tiskovou zprávu a srdečně zvu na poslední letošní akci "Přijďte 
si vyrobit vánoční dárek ze skla", kterou jsme připravili na první 
adventní víkend 2. a 3. 12. 2017 od 10 do 16 hodin. Možností bude mnoho 
- výroba vánočních ozdob z korálků, výroba šperků, malování a jiné 
zdobení foukaných vánočních koulí, malování hrnečků či výroba podmaleb. 

V týdnu od 4. do 8. 12. 2017 je projekt připraven i pro školky a školy. 
Bližší informace a dojednání termínu na recepci pavilonu - 
recepce@pask-klatovy.cz, tel.376 333 042. 

Těšíme se na setkání v Pavilonu skla 

Jitka Lněničková 
kurátorka PASK 
www.pask-klatovy.cz - zde také najdete další podrobnosti o akci




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

eshop

Nevím, čím to je, ale je to tak.
Prostě „u mě“ se to tak děje 22. listopadu.

Stávají se věci, které mění moje zvyky a ovlivňují můj další život.

Tak třeba před 25 lety se 22. listopadu narodila moje druhá dcerka Zuzana.
No, to je ta, která o pár článků níže na zdejším webu tak brutálně zdrbla ceremoniál předávání Ceny Libenského.  

No a 18 let později se mé první dceři Jitce narodil můj první vnuk Matěj.
Na ten den lze těžko zapomenout. Byli jsme v Novém Boru a dokončovali přípravy vernisáže výstavy Františka Víznera.  Nachystal jsem tehdy spojení přes internet s vážně nemocným panem Víznerem ve Žďáru a když jsem jej konečně dostal na plátno, halekal na mě rozesmátě: „nazdar dědku….

A dneska je to tu znovu.
Léta odolávám nabídkám finanční podpory našeho webu cs-sklo.cz z různých stran.
Ne, že bych se topil v penězích a zejména náklady na provoz datové úschovny všech zdrojů nejsou malé (zřejmě to tu čte i moje žena Soňa, tak nebudu konkrétnější).
Ale vím, že s přijetím sponzoringu bych ztratil i kousek své nezávislosti a to bych moc nerad.

K řešení této finanční zátěže jsem byl tak trochu dotlačen okolnostmi.                                                                                                    
Ne, že by se naše finanční situace výrazně zhoršila, zaklepejme na dřevo, bylo to tak.
Dcerka Zuzanka se rozhodla osamostatnit. No, mladá žena v 25 letech má asi nárok opustit rodný dům.
A to tím způsobem, že se nastěhovala do naší chaty.
Ovšem až poté, co jsem ji vyklidil a zrekonstruoval.

A tam to všechno prasklo.
Chata, ve které jsme pár let po svatbě se Soňou také bydleli, sloužila v posledním desetiletí jako depozitář části mé sbírky skla. Tedy té části, co už se nevešla do mého domu.
Přiznávám, že jsem i trochu švindloval.
Abych nebyl přistižen, že si kupuju další sklo, hned po nákupu na blešáku jsem s ním pelášil do chaty a tam si jej usyslil a domů pak dones jen jednu, dvě vázičky.

Hele, tohle už máš třikrát ???
To je Vízner !!!
Třikrát !!!
To ale je ….

Kdo zná Soňu ví, že to je holka zlatá, co mě nechá vrážet rodinné úspory do váziček, dovolí mi trajdat po světě na bicyklu jen s pinglíkem na zádech, a z hospody mě doveze autem, abych nemusel šlapat do kopce, prostě má pochopení pro „klukovské“ potřeby, ale potřetí ji nechat zopakovat to její „Třikrát !!!” by se mi mohlo těžce nevyplatit.

 „Musíš to prodat !!!

Prodat, to se řekne, ale kde, a jak?
Zeptal jsem se tedy sběratelského kolegy Jiřího. No, neporadil, tedy neporadil hned.
Vlastně říkal, že je na tom úplně stejně. Hromady duplicitního skla, které ve sběratelské vášni kdysi nakoupil v domnění, že to ještě nemá.

Ale pak na to přišel.
Co kdybys zřídil někde u tvého webu nějakou aukci, nebo eshop?

A tak jsem to zkusil.
Chtěl bych ale, aby náš eshop byl v něčem jiný.
Konkrétně v tom, že nabízíme věci s „ověřeným rodokmenem“.
Doufám, že správně určené, s odkazy na příslušné zdroje.

Podaří-li se nám něco prodat, pomůže mi to srovnat těžce ztrátovou bilanci projektu www.cs-sklo.cz a nepodaří-li se to, alespoň poskytneme všem zase o něco víc informací o některých skleněných předmětech, a kvůli tomu jsem kdysi ten web zakládal.

Jindra Pařík 22.11.2017

I do not know why, but it is like this.

For me it happens on 22nd November.

This day happen things that change my customs and affect my next life.
On 22nd November twenty-five years ago was born my second daughter Zuzana, for example.
Eighteen years later my first daughter Jitka gave me my first grandson Matěj.

Hard to forget this day.  We have prepared the Frantisek Vizner‘s exhibition in Novy Bor. I tried to set up the on line connection with sick Frantisek who was in his house in Zdar about 150 miles far away. Finally I have got him to the screen and his first words were: “Hello old codger…”.

Well, and today it comes again.
For many years I am omitting the offers of financial support of our website. I am really not so wealthy and namely the cost of storage space for all resources is not very low (there is a chance that this text would read my wife Sonia, so I will rather not tell you the exact number).
I know that with the accepting sponsorship I would loose the part of my freedom and it is the issue for me.

By force of circumstance I was forced to solve this.

Thanks Got my financial situation has not became worse significantly but my daughter Zuzana has decided to leave home and find a new one in my cottage where we lived with Sonia for some years after our marriage. But this cottage was used as a depository of part of my glass collection for last ten years. That part of collection, that did not fit to my house because lack of space.
And not only this glass. Often I put at flea market purchased glass directly to cottage to avoid Sonia’s strange questions “….again glass ?

And now all was disclosed.

Hey, you have this piece already three times ???
It is Vizner’s design !!!
Three times !!!
It is……

Everybody who has ever met Sonia knows that she is girl with the golden heart. She allows me to spend family savings for glass vases, she let me travel around the Europe on my bicycle with a little bag on my back, she uses to wait with car in front of pub door to get me home in case.
She really understands what a big boy need. But knowing her I would never dare let her repeat again her “Three times !!!

 You have to sell it!

Well, sell it, easy do say hard to do.
I have asked my friend glass collector Jiri for help. But I have got nothing.
He is in the same situation. In collecting fever we purchased pieces that we have had at home already.

But he found the solution, finally:
What about to make an eshop connected to your web site?

So I tried to do this.
But we want to make a bit different eshop. We want to offer only well attributed pieces with links to available resources.

If I will sell few pieces it will help to me to reduce financial loss I generated by my project www.cs-sklo.cz.
If I will sell nothing, never mind.

We will offer something like gallery with attributed pieces to demonstrate the beauty of Czechoslovak glass.

And it is the basic aim of this web site.


Jindrich Parik 22nd November 2017   



Druhá dcerka Zuzanka První vnuk Matěj On line spojení Bor - Žďár Pan František Vízner Stěhujeme sklo....


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Dárek - The gift

Všimnul jsem si ho na ksichtoknize.
Škrdlovické sklo…..

Nádherný džbánek, zcela jistě z válečné či brzo poválečné výroby Beránkovi sklárny. Asi se už nedozvím, kdo jej navrhnul, možná paní Lichtágová….

Napsal jsem komentář:
Bomba….
Odpovědí mi byl smajlík.
Napsal jsem trochu závistivě: „To chci“
Odpověď přišla obratem:
„To bude to nejmenší co pro Vas můžu udělat.V lepších rukách to být nemůže ….."


V neděli v noci, když jsem se konečně vrátil domů z cest mě čekal u dveří balíček….
Ty už zase nakupuješ sklo?“ zeptala se Soňa a znělo to výhružně..
Ne, to je dárek od neznámého kolegy, sběratele."
Dárek, taková nádhera? Proč?“  výhružný tón vystřídalo podezření.
Prostě mě někdo asi ještě má rád….“ sestřelil jsem ji.

A já nevím z čeho mám větší radost, jestli z toho džbánku, nebo emailu od pana Romana, ve kterém píše:
Za ten džbán nic nechci.Berte ho jako projev úcty.Nebyt Vas,nikdy bych nevěděl co je Škrdlovická antika a nikdy bych na něj nahodou nenarazil. To jsou ty věci, které se stanou jak se mají stat…."

Tisíceré díky jsem trochu naměko….

20.11. 2017 Jindra

 

I have noticed it at facebook.
Škrdlovické sklo

Beautiful jug, pretty sure from war or post war Beranek’s glasswork production.  Seems that  I will never find who had designed it,  maybe Ms. Lichtagova….

I wrote the comment: “It is the bomb” and I received smiley as the answer.
I wrote a bit jealously:  “I want it” and immediately got the answer.
It is the smallest thing that I can do for you, it cannot come to better hands..

Sunday night arrived home from abroad trips I found the package in front of our house door.
Do you purchase the glass again?” asked me Sonia and it sounded threatening.
No, not at all, it is the gift from my colleague, glass collector.
The gift? Such beauty?” threatening voice tone has been changed to suspicious one.
Simply somebody still likes me….” I returned hardy.

I am not sure what has pleased me more. Whether the jug or rather the email from Mr. Roman:
He wrote:
I want nothing for that jug. I want to show my respect. Without you I would never know what Skrdlovice antique is and I would never met this piece.
There are issues that happens the right way in this world…

Million thanks, I  am a bit moved.

20.11. 2017 Jindra


Džbánek, Jug Už je doma - It is at home now V Beránkově vitrině - In Beranek cabinet


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDárek imgKonipasek img21.11.2017 05:43
img img imgimgDorknout se věčnosti imgJindra img21.11.2017 08:00
imgDárek - The gift imgJitka img20.11.2017 18:45
Pozvánky

Pan František Vízner říkal, nestane se to každému. A měl tím na mysli zájem, či moderně boom, a odezvu, které lisované sklo co navrhoval se svými kamarády Ladislavem Urbanem a Rudolfem Jurniklem počátkem šedesátých let v Teplicích nečekaně získalo.
Mám stejný pocit jako on,  pokud jde o náš web cs-sklo, ačkoliv na výtvarno jsem lemro.


Tedy krásno vidím, ale vytvořit to nedovedu…..Stranou ponechám kacířskou myšlenku, že takto výtvarně hendikepován by mohlo být nakonec výhoda, a mohl bych nakonec vyhrát i nějakou cenu, třeba i Libenského, nebo, když přitlačím, výtvarno snad i učit.

Ale k věci, na přízeň doktorů „přes sklo“ pánů Hlaveše i Nového jsem si pohříchu zvyknul a nehýčkám ji dostatečně, nebo tak aby alespoň jedenkrát týdně zkoukli, co je na cs-sklo nového… (oni už vědí).
Moje chyba, kdybych se o cs-sklo více staral, chodili by tam častěji….

Ale jako svoji trestuhodnou liknavost největší považuji, že jsem zanedbal nabízenou podanou ruku od paní Jitky Lněničkové asi před dvěma lety.

Nebyl v tom úmysl, natož úmysl zlý, prostě motal jsem se jak vítr v bedně ve svých privátních a pracovních problémech.
Další moje chyba, omluvou snad buď mi, že cs-sklo je jen můj koníček, který, když jde o peníze pro rodinu, musí jít dost stranou.

Jenže paní Jitka Lněničková není zlá a odpouští  a tak jsem rád, že Vás mohu jejím jménem pozvat na nísledující:

 

Dobrý den, 

srdečně zveme v pátek 17. 11. 2017 na Den vinutých perel, v jehož rámci 
v 15 hodin slavnostně pokřtíme novou knihu Jany Wudy Vinuté perle, 
kterou právě vydalo nakladatelství Grada. Od 10 do 15 hodin zde bude 
paní Wudy předvádět vinutí skleněných perel nad kahanem a zájemci si 
budou moci tuto techniku i vyzkoušet. Další informace v tiskové zprávě. 

Srdečně zdravím a těším se na setkání 

Jitka Lněničková 
kurátorka Pavilonu skla Klatovy 
www.pask-klatovy.cz
 
Ale to zdaleka není všchno, versnisáž už nestihneme, ale přesto, paní Lněničková píše:
"je to opravdu mimořádná výstava"

a tomu bych věřil. 
Dobrý den, 

v příloze zasílám tiskovou zprávu o naší nové výstavě Sklo zednářských 
lóží spolu s fotografiemi, plakátem, letákem a pozvánkou na vernisáž. 
Jde o projekt mezinárodně významný, který mapuje velmi specifickou a 
mimořádně zajímavou část české sklářské produkce. 

Srdečně Vás zdravíme a těšíme se na Vaši návštěvu 

Jitka Lněničková 
kurátorka Pavilonu skla Klatovy 
www.pask-klatovy.cz 


Takže, vzhůru do Klatov!





NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Trienale Milano 1960

Ms Blanka made for us the pictures from Trienale catalogue, thank you very much.

Here it is:

https://photos.app.goo.gl/2oj814Sqic9Tb0yz1




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

img?????? imgKonipasek img11.11.2017 06:25
img img imgimgRe: ?????? imgJindra img11.11.2017 11:28
Jan Gabrhel ještě jednou

velký dík paní Blance za pořízení fotek


Jan Gabrhel once more
great thanks to Ms Blanka for making photoes.

https://photos.app.goo.gl/zEwjw8pqhNydkDiP2


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Moser z Aukra

Vrátil jsem se z cest tak trochu rozbolavělý a churavý.
Věkem to jistě nebude, protože na tom lehounkém kole dám hloupou stovku denně i v devadesáti, ani tou basou plzeňského, kterou jsem zapil, že jsem svůj letošní cyklovýpad do Francie přežil. Nejspíš za to může ten guláš, co jsem si dal v tom německém motorestu, když mě Soňa vezla zpátky.

A tak mě bolí žaludek a hlava a všechny ty klouby co na svém těle mám a o jejichž existenci jsem doposud neměl ani ponětí, poléhávám a nechám se hýčkat.

 „Měl by si jít k doktorovi“ víceméně neustále do mě Soňa reje, ale znáte to.
V čekárně je to samý nemocný, ještě bych od nich něco chytil, a i kdybych tohle pominul, co mi takový mastičkář řekne:
Měl byste zhubnout pane. A taky omezit to kouření!

Tedy jsem odjakživa nekuřák, tu fintu s kouřením mi poradil kamarád. On totiž doktor ti musí něco zakázat. Tak když se mě zeptá, řeknu mu: „Nekouřím moc, tak krabičku, dvě, denně.“
A doktor se toho čapne, zakáže mi kouřit, jako že se tím uzdravím, a nedojde na to, aby mi zakázal to plzeňské, protože co pak bych měl z toho života už…..

Kromě toho, doktor jen léčí, příroda uzdravuje…..

A do toho telefonát od Jirky, že bych, když už jsem zpátky taky měl trochu oživit ty moje „sklo“ stránky a tak si říkám, inu, proč ne. Nikam z domu nemohu, trošku to pročistím a doplním.

A tak se stalo.
Vymazal jsem neaktuální rubriky, fotogalerie z nich přesunul do příslušných kolonek Autoři nebo Sklárny, doplnil jsem web o blog Lola, takové hořkosladké poznámky mé dcery ze života se svými hodnými synky a zlobivým manželem, přidal jsem i pár svých cestopisů a dalších textů, abyste věděli, co jsem dělal, když jsem zrovna nepracoval nebo nepsal o skle. 

Tak mě to nějak do sebe vtáhlo, tak jsem doplnil i pár dalších katalogů do Skláren, přidal pár zajímavých bakalářských a diplomových prací, tak nějak to celé oprášil.

Říkám si, přijde brzo zima, na kolo to už nebude, kouknu se po nějakých dalších dokumentech, které bych pro zkrácení chvíle oskanoval a zveřejnil.

Tak jdu na to zatrolené AUKRO.
Neprohlížel jsem to už pár let, vlastně od té doby, kdy jsem uzavřel nákupy škrdlovického skla pro naší knihu a zjistil, že už mám všechny dostupné lisované Víznery, protože těch pár kousků, co pan František navrhnul a já nemám, nemá už nikdo, jen muzea nebo jeho rodina.

Rubrika „Sklo“ jak jinak.
Prohlížím si ty obrázky, a říkám si, hm, tak přeci jen jsme něco dokázali. Nikoliv jen žlutá, nebo modrá vázička, ale Hanuš či Urban, škrdlovické věci určené téměř bezchybně…..

Ale auuuu.
To ne, lisovaná žardinéra Václava Zajíce ze sedmdesátých let fakt není Art-Deco a malované nápojové sady z Borocrystalu padesátých let nejsou secese ….

Ale nešť, žádný učený z nebe nespadl, vnímám pozitivně jednak vysokou míru znalostí některých prodejců tak i výrazně lepší kvalitu fotografií než bylo „za nás“. Tedy v době, kdy jsme se bratrovražedně přetahovali o nějakou lisovačku s Honzou Čapkem a Maxem Velčovským, aby nám ji pak chytře vyčoudil Honza Jaroš.

Tak tohle už vážně bolí moc!
Slavná Víznerova vázička na fialky, koukej na tu krasavici!
Ale co to čtu? Moser?
Jak Moser, proč Moser!!!


Tohle nedám. Otevírám okénko „Dotaz prodejci“ a důrazně, leč přátelsky popírám Mosera, sděluji autora návrhu i výrobce, přidávám pozdravení a odkaz na cs-sklo.cz.

Ulevilo se? No ani moc ne…

Tak ono vás je tam víc?
Podívejme na to, tak Moser je i Jurniklův popelník nebo sklenky z Vrbna, Moser je pro pana prodejce všechno ze skla. No jo, někde asi slyšel, že Moser je nejdražší…

Prohlížím dál, ale jak tak nějak rozjitřen, vidím už více chyb než toho správného a začínám propadat trudnomyslnosti.

Dorazí mě mail, co přichází poté, co doprohlédnu poslední, devadesátou stránku aukcí skla na Aukru.

Obratem mi odpovídá ten expert na Mosera, co jsem mu dodal rodný list k té Víznerově vázičce:
Jak to prokažete?“

Prostě jen tyhle tři slova. Bez pozdravu, bez podpisu.

A já si tak přemýšlím, co jsem udělal špatně.
Mám chuť sednout zase na ten svůj zelený bicykl, navlíknout tričko „Miles are my meditation“ a valit někam pryč.
Daleko.
Žít zase od rána do večera s jedinou myšlenkou. „musíš to přežít a nevzdat to…

2. 11. 2017
Jindra Pařík




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDíky. imgKonipasek img11.11.2017 06:18
imgIdiot imgHattas img04.11.2017 13:31
img img imgimgRe: Idiot imgJindra img04.11.2017 18:39
img img img imgimgRe: Re: Idiot imgHattas img05.11.2017 15:52
Zemřel pan Jan Gabrhel

Dostal jsem velmi smutný mail od dlouholeté přítelkyně československého skla, paní Blanky Řeháčkové:


Brečím do klávesnice a zároveň Vás prosím o zveřejnění
Vážený pane Paříku,
 
dovoluji si Vás poprosit o zveřejnění smutné zprávy.
 
Zemřel sklářský výtvarník pan Jan Gabrhel, jehož profesní život byl spojen se sklárnou Český křišťál v Chlumu u Třeboně.
Ve své tvorbě dosáhl mnoha úspěchů, dostal mnoho ocenění a jeho životní dílo přesahuje hranice naší republiky.
Prosím sběratele a obdivovatele československého poválečného skla, aby si na něho vzpomněli.
Ať už si budete připíjet z jeho krásných nápojových souprav nebo se budete těšit dekorativním sklem, autorským sklem a nebo se potkáte s jeho realizací v interiéru, vzpomeňte si na úžasného člověka a umělce.
Držím v ruce skleničku “gabrhelku” a připíjím na památku pana Jana Gabrhela, s úctou na něho vzpomínám a těším se pohledem na krásu, kterou nám tady po sobě zanechal.
 
Děkuji Vám.
S pozdravem Blanka


Děkuji paní Blance za zprávu i fotografie. 
Ačkoliv pan Gabrhel zemřel v pátek,  bude tu s námi napořád, v našich sbírkách a srdcích.
Jindra

Poslední rozloučení s pane Janem Gabrhelem bude v obradní síni krematoria v Českých Budějovicích,
v pátek 6.10.2017 ve 12:00 hodin



NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgR.I.P. imgKonipasek img11.11.2017 06:21
Stanislav Libenský Award 2017

„Tome, chceš jít na prestižní předávání designerské ceny?“ „Jasně.“. A tak jsme se jako vyslanci  mého otce, Jindřicha Paříka, vydali nahlédnout do světa moderního umění. Náležitě jsme se vystrojili. Hlavně já teda. Pro tuhle prestižní událost jsem si vyrobila nový (přesněji asi třicátý) věneček a ve jménu umění jsme umyli naši Astru. Hurá do Holešovic. Prošli jsme asi dvoukilometrovou chodbou, která vedla asi 18ti různými směry. Minuli jsme několik „uměleckých instalací“, až jsme konečně došli do síně slávy. Uměleckých v uvozovkách, protože plastové figuríny oblepené hračkami z „kindrvája“, ať už to znamená cokoli, umělecká instalace není. A pokud ano, je uměleckou instalací i můj sušák na prádlo?

Konečně jsme se domotali do cíle, kde nás vítali pořadatelé. Mlčky. Rozklepanou rukou jsem podala slečně pořadatelce pozvánku. „Dobrý večer.“ Nevydala ani hlásku. „Chcete asi moje jméno?“ Probodla mě pohledem a u toho udělala pohyb, u kterého jsem se dovtípila, že se jednalo o kývnutí hlavou. „Jindřich Pařík. Já jsem dcera.“ Vytáhla propisku a odškrtla si nás ze seznamu veledůležitých osob. Pochopili jsme, že můžeme pokračovat do sálu.

              Protože jsme přišli asi o 13 minut pozdějí, za což vděčíme hlavně Magistrále a navigaci Sygic, která ve snaze objet vyhlášenou kolonu nás dostala do kolony ještě delší, zbyly na nás místa v majestátní první řadě označené cedulí „VIP“. Diskrétně jsme ceduli posunuli a modlili se, aby nás nějaký renomovaný designér, který přišel později než je odpuštěníhodná akademická čtvrthodinka ze židlí nezvedl.

              Dopadlo to dobře. Jediný, kdo přišel po zmíněné čtvrthodince, byl muž, jehož ztopořené postranní vlasy, reprezentovaly všechny plešatící muže, jakoby chtěly říct světu „I s pár vlasy můžeš bejt frajer..“ Později jsme se dozvěděli, že se jedná o člena poroty.

              Kdesi za mnou jsem očkem zahlédla pana Jiřího Šuhájka s kloboukem na hlavě, který si cosi čmáral do notesu. Zřejmě se bavil stejně jako my. Třetí cenu získala jakási slečna ze Slovenska, jejíž dílo údajně bylo inspirováno norskými vodami. A podobně jako Karel Gott, když přebíral jednaačtyřicátého Slavíka, to opravdu nečekala.

              Druhou cenu obdržel americký vousatý mladík, který během svého děkovacího monologu, nám sdělil pouze to, že stáž v Novém Boře, je přesně ta cena, kterou chtěl vyhrát. A možná i něco o tom, že to také nečekal, ale rozhodně to nepůsobilo upřímně. Člověk čekal fanfáry, slzy dojetí a tak. Ale nic takového se nekonalo.

              Než jsme se dočkali vyhlášení vítěze, přišla třetí hudební vložka. Tedy třetí po dobu naší přitomnosti v sále. Ale i tak to bylo dost. Jednalo se o klarinetové trio. Z harmonie skladby jsme poznali, že hrají upravené jazzové věci, avšak interpretace byla příliš, řečeno slovy Tomáše – hudebníka, klasická (v překladu nejazzová, tudíž stylově nevyhovující). Pro mě to byl prostě jenom kravál. Nejsem fanoušek klarinetu ani když hraje sólo. A tady na mě vytáhli hned tři a ještě jim to neznělo. Otřela jsem si krev z uší a čekala, až vyhlásí hlavního hrdinu dnešního galavečera.

              Stal se jím mladík z České republiky. Jaká to sláva pro naši malou zem! Na plátno se promítlo umělcovo veledílo. Vypadalo to jako měsíc. Byla jsem plná očekávání, než přijde na podium. Kdo je ten hlas naší generace? Kdo je ten vítěz? Kdo je ten, kdo prostřednictvím umění vyjadřuje naše palčivé otázky? Co nám k tomu řekne?

              Konečně stál na podiu a já si ho mohla prohlédnout. Odpustila jsem mu ten účes podle kastrůlku, protože vím, že umělecká „image“ je pro jeho povolání nezbytná. Pak mé oči spočinuly na jeho rozepnutém poklopci a posléze na jeho botách. Outdoorové pohorky. Vážně? To jako vážně? Čekala jsem na jeho slova. Čekala jsem na vysvětlení. Co mu bylo inspirací? A co poděkování? Řekl jen „Díky moc, už se těším do Pilchucku.“ Slezl z pódia a zakopl. A já si uvědomila, že to opravdu Čech asi bude. Z kapsy mu vypadl řízek v alobalu. Nebo alespoň tak jsem to cítila.

             

Když už bylo po všem a dozněl poslední tón uší penetrujících klarinetů a moderátor nás svým neúspěšným pokusem o sarkastický vtip označil za nejhorší publikum v dějinách lidstva, byli jsme pozváni na výstavu těch sklářských umění. Ta začínala o sedmé. A já se rozhodla posilnit se sklenkou vína, než si půjdeme prohlédnout ty norské vody.

Víno bylo hnusné, ale za to zdarma. Rozhlížela jsem se po lidech. Kolem nás se odehrávala spousta nucených konverzací, snad o těch sklářských počinech. Všichni ti vážení lidé, všichni ti umělci kolem nás korzovali, švitořili a tvářili se nepopsatelně nabubřele. Umělce člověk pozná tak, že v místnosti klobouk v žádném případě nesudná. Věnec na hlavě jsem měla jen já. A tak jsem přemýšlela, co je k tomu ospravedlňuje, narozdíl od nás běžných smrtelníků. Je to snad něco s čím se člověk narodí? Měli tihle lidé už v porodnici napsáno na zadečku umělec, rádoby umělec nebo designér? Či snad etika téhle komunity nepředepisuje, že gentleman v místnosti smekne klobouk? Je snad image nadřazena slušnému vychování?

Marně jsem hledala odpovědi v tom suchém víně. Když jsem je nenašla na dně skleničky první, najdu je snad na dně té druhé. Dostatečně dlouho jsem slečně hostesce u vína šermovala prázdnou skleničkou pod obličejem, aby pochopila, že to s tím dolitím myslím vážně a vrátila se k tomu, co jsem dělala před tím. Rozuměj, hledání odpovědí ve víně. Vzádu místnosti postávaly takzvané dámy. Měly pečlivě naondulované a vyfoukané účesy, které vyšly z módy někdy zhruba spolu s pádem berlínské zdi. Další kdo mě zaujal, byla ta zrzavá porotkyně. Vypadala totiž jako když zkřížíte Jitku Molavcovou a Barboru Hrzánovou a vzniklý polotovar pošlete nakupovat do vintage second handu.

Konečně se přiblížila sedmá a my si mohli jít prohlédnout výstavu. Míjeli jsme další a další lidi. Snaha vypadat za každou cenu originálně a umělecky se rozplynula v tom, že nakonec vypadali všichni stejně. Jen každý blbě po svém. Vešli jsme do výstavní síně (další betonové haly). Jako první jsme zmerčili televizní obrazovky, na kterých jezdili skateboardisté na skateboardech. Po chvíli nechápání a obdivování perfektních „flipů ve slow motion“ jsme si všimli, že se na zemi válí dva kusy skla, po kterých skateboardista v obrazovce jezdil a skákal. Přistoupili jsme k malé tabulce s popiskem díla. Znechuceně jsme zvedli obočí a poznamenali „To je ale blbina!“. Smyslem této instalace bylo totiž vnímat sklo jak živý materiál, který je potřeba rozbít. Pokračovali jsme dál. Potkali jsme i několik pěkných věcí, které by si člověk vystavil třeba i na nějaké důstojnější místo, než do nejbližší popelnice na tříděný odpad. Ty však nikdo neobdivoval.

Naši pozornost získaly dvě zvláště prostorově výrazné instalace, z nichž jedna reprezentovala cirkulaci vody, která však cirkulovala pouze na zemi, nikoli v instalaci. Instalace totiž nebyla nainstalovaná správně, a tak voda z hadice volně vytékala na kohokoli, kdo si toto perpetuum mobile zrovna prohlížel.

Začínali jsme toho mít dost. K vítězné skulptuře, jejíž světlo se krásně zrcadlilo v holé lebce předsedy poroty, jsme se ani nedostali. Takže jsme nezjistili, zda je zobrazením luny či pouhým světelným kotoučem. Tím pro nás letošní rok skončil a budeme se těšit na příští.

 

22.9. 2017 Zuzana Paříková

 


Zuzana Paříková, zuřivý reportér...


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJablko a strom imgJindra img23.09.2017 21:55
img img imgimgRe: Jablko a strom imgKonipasek img11.11.2017 06:33
Miloslav Klinger - poznámka

Přečetla jsem si bakalářskou práci Evy Kurfiřtové (https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8)., ve které se věnovala SUPŠS v Železném Brodě, napsané v r. 2010. Rozšířila bych informace, týkající se Miloslava Klingera, který je tam také jmenovaný.

(Jen upozorňuji, že ředitelem této školy byl v letech 1963-1966, nikoliv 1963-1965, jak je uvedeno v její práci).

Na str. 51 se autorka zmiňuje o výstavě v Bruselu EXPO 58. Tam byl Miloslav Klinger taktéž oceněný. "Hutně tvarované plastiky "Tanečnice" ocenila mezinárodní porota:tavené sklo velkou cenou, modelované figurální kreace stříbrnou medailí (Antonín Langhamer: Miloslav Klinger, 1992). Zároveň se mu podařilo za jeho působení coby ředitele SUPŠS v Železném Brodě prosadit otevření nového učebního oboru - hutní tvarování skla. Odborným učitelem se stal František Švec.

Umělecká cesta M. Klingera byla složitější. Od spolupráce s J. Brychtou na tažených skleněných figurkách, přes skleněné plastiky, návrhy užitných předmětů až po tvorbu čistě abstraktní. Po vystoupení z KSČ jako protestu nesouhlasu s politickým děním od r. 1968 mu byla znemožňována jeho vlastní tvůrčí činnost a prosazování se i na výstavách. Ke konci 80. let a v samém začátku 90. let 20. století pak ještě vytvořil velmi zajímavé plastiky, které v současné době jsou z pozůstalosti prodávány v aukčních domech Sýpka a Dorotheum. Parkinsonova choroba mu znemožnila pokračovat v tvorbě.
Zemřel v r. 1999.

 

Miroslava Bašková
21/2/2017


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Novinky na webu

Bakalářské práce:


SUPŠ V Železném Brodě - Eva Kurfiřtová

https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8

 

Umělecké sklo Františka Víznera - Gabriela Petrová

https://goo.gl/photos/xYfgiQCFXC7KSR536

Palau del Vidre

Vím, asi si řeknete, že jsem se dočista zbláznil a asi nebudete daleko od pravdy.
Chlapům se to prostě stává. Po padesátce začnou blbnout. A podle občanky i vojenské knížky asi budu mužský, tak proč bych zrovna já měl být výjimkou.

Jenže, jako u všeho, o co zavadím, dělám si to nějak „po svém“. Místo, abych jako jiní normální chlápci si našel milenku a novou manželku, udělal si miminko, rozbil svůj dosavadní život na cimprcampr, svoji oddanou ženu nechal v slzách a své bankovní konto prázdné jako lebky politiků, svoji stále pevnou a neochvějnou mužnost jsem se jal si dokazovat jinak. Vyhrabal jsem ze sklepa své staré kolo, abych zavzpomínal na mládí, kdy jsem o kožené sedlo svého favouše dřel zadnici z Prahy na Paříž a dál a vyrazil si dát repete. Pchá, co je Paříž pro „pumpičku“ mého formátu!
Jsem mladý, silný a houževnatý, co takhle z Prahy až do Andory? Pyreneje, to je opravdová výzva pro chlapa! A pak jsem stál na tom vrcholku a docela nechlapsky bulel dojetím sám nad sebou. (http://www.nakole.cz/blog/zobraz/693-do-andorry-10-que-c-est-beau-la-vie).

Kam dál, kam výš?
Tudy dál už cesta nevede a kluk, kterým stále jsem, navzdory hrozivě se blížící šedesátce, potřebuje nějaký cíl, cíl hodně nesnadný, ale splnitelný. Potřebuji jít dopředu, objevovat a poznávat nové, stejně jako ve dvaceti, mít před sebou stále něco velkého, nepoznaného.

Tak jsem se jednoho rána, zřejmě ještě ne zcela střízlivý, rozhodl, že se naučím francouzsky.
Jen tak, pro plezír. A to jsem si kousnul do vážně tvrdého krajíce. Čtvrtým rokem už trápím svoje mozkové závity, drnčím hlasivkami a špulím pusu při vyslovování věcí pro Čecha nevyslovitelně nevyslovitelných, nepolevuji na dovolené, na služebních cestách, den za dnem, hodinku, dvě ba i víc.
Přesto, že jsem měl k dispozici všechny výdobytky moderní techniky, multimediální učebnice, filmy, videa, audio nahrávky, byl jsem na tom jako tenkrát, s Robem Bevan-Jonesem, než se nám podařilo sehnat vzorové knihy Škrdlovic. Věděl a uměl jsem hodně, ale nebyl v tom systém.
Motal jsem se v kruhu a navzdory trpělivosti a píli se vůbec neposouval dopředu.
„Nedá se svítit, Jindřichu, potřebuješ učitele!“

Strejda Google mi jednoho poradil.
Daleko od nás, v Perpignanu. Francouzka, co má za manžela Angličana pořádá soukromé kurzy, jeden proti jednomu, z tváře do tváře, šest hodin denně.  Zabalil jsem si svoje a vyrazil na dva týdny studovat. Vloni.
Hlava mě tehdy brněla a zdávalo se mi o Johance s mečem na koni, ale pokrok byl znát. Opustil jsem bludný kruh a zase šel vpřed. Čtu si, poslouchám si, a občas i rozumím, ale madam Pompadoure bych stále ještě asi neukecal „pour un flirt“.
Tak letos zpět na místo činu, k paní Caroline, dolů, do francouzského Katalánska. Nepotřebuji dřít gramatiku, umím vyslovit „vais“ a „veux“ aby byl slyšet pro Frantíky srozumitelný rozdíl, tak si dopoledne povídáme a odpoledne poznáváme společně okolí.

Nějak se profláklo, že jsem se trochu šťoural ve sklářské historii, tak mě včera Caroline s Mickem připravili překvapení.

Asi dvacet kilometrů jižně od Perpignanu, na úpatí Pyrenejí je malá vesnička Palau del Vidre. Vy, kteří umíte katalánsky, víte, že se jmenuje „Skleněný palác“, mě to museli přeložit.  Tady působí již od třináctého století sklářská rodina pana Jorge Mateuse. Vyrábějí skleněné předměty, provádějí presentace, pořádají sklářské festivaly, a své výrobky prodávají.
Mimo turistickou sezónu jsou presentace jen několikrát v týdnu, Caroline tvrdila, že jsme měli štěstí, že jsme tam dorazili právě na třetí hodinu a zrovna v den, kdy předvádění výroby skleněné vázy probíhá, ale blázen možná jsem, ale hlupák nikoliv. Ale i tak, jsem strašně vděčný, jak to na mě nachystali.

A Jorge nabírá křišťál, vyfukuje malou baňku, šoulá ji v rukavičce a plácá s ní o desku.
„Safra, chlape, tak to foukni, co se s tím mazlíš!“
Ale Jorge ne. Vrací baňku do pece, jeho pomocník vysvětluje, a já rozumím tak z poloviny, protože mluví rychle a kolem je celkem rušno. „Aha, bude se barvit!“

A už tu věc vytahuje z pece, posypává nějakou drobotí, zase přihřívá, trošku pofouká, a zase s ní plácá o ocelový plát. Baňka putuje do pece a ven, jak ježibaba na kolečkových bruslích, sem tam, sem tam.  Pak to popotahuje kleštěmi, vytvoří jakoby ježka.
„Vy víte co to bude?“ ptá se mě Caroline ale stejně jako ona, absolutně netuším. Pak vnitřek baňky vysypají nějakým práškem,  trochu přifouknou, hladí namočeným nehořlavým hadrem.
„K čertu, nadělal jsi ostny a teď je zase uhladíš, chlape, takhle se fouká sklo? Kde ses to učil? To bys měl vidět Jirku Šuhájka, jak foukne ptáka na pár nadechnutí!“

Kdepak, už to zase oplácává, hladí, popotahuje a zase vyhlazuje, laškuje se tím jako kdyby to nebylo žhavé. A pak přichází kolega s druhou píšťalou, vytváří pontil, urazí hrdlo a zaoblují. Nedokážu spočítat, kolikrát ten předmět byl v peci a venku, než dostal konečnou podobu, ale je to hotové.

Váza, v které barevné pruhy vytváří jakoby spirálu, jak sklovina chladne, rýsují se čím dál tím zřetelněji.
„Jo, chlape, tak ty fakt umíš! Tohle musím povědět ostatním.“

V krámku kupuji skleněný hrníček, klučina, co to prodává vysvětluje jak se to vyrábělo a oči mu tak ohnivě svítí, jako by se v nich odrážel plamen sklářské pece.
„Vy jste sklář!“
„Ano, jsem, tuhle věc jsem foukal já, vy také?“
„Ne, já se trochu zabývám historií sklářského designu, jen amatérsky.“

Caroline z ničeho nic vytahuje naší škrdlovickou knihu: „tak tohle je ten pán“.
Kluk si prohlíží obrázky, a říká:
„Vy jste z Čech?“
„To jsem, znáte české sklo?“
„Kdo by neznal české sklo, učili jsme se ve škole českou techniku…“

Jak stárnu, jsem čím dál tím víc sentimentální, zase knedlík v krku, a zase polykám.
„I moji Francouzi mě rozumějí!“

Zdravím domů z Perpignanu, jsme skvělá země.
Daleko a i v tak nádherné zemi, jakou Francie je, to cítím velmi intenzivně.

3.5. 2017 Jindra Pařík

Fotografie zde:
https://goo.gl/photos/S6dXo4Ey68myU8pw7


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

František Vízner, Nové Město na Moravě, Exhibition 2016

Vážení přátelé,

neúnavný propagátor československého skla, pan Jiří Viehmann, navštívil minulý týden jedinečnou výstavu v Horácké galerii v Novém městě na Moravě a pořídil pár snímků, které vás snad přesvědčí, že byste si toto léto měli udělat čas a navštívit Vysočinu.

Zároveň mi kladl na srdce, abych nezapomenul připomenout, že v druhém patře galerie je i výstava souputníka pana Františka, pana Jaroslava Svobody.

 

Se mnou jak povinnosti tak konečně i zábava neustále smýká Evropou, po návratu domů však jistojistě Nové Město na Moravě navštívím.

Tak jen pozdrav paním Víznerovým, poděkování panu řediteli Chalupovi, a pochopitelně i panu Jiřímu

 

29.7. 2016 Jindra Pařík

 

Vážení přátelé, omlouvám se za špatně uvedené jméno pana Svobody, je Jaroslav, nikoliv Jiří, a vím to, kromě všech co československé sklo mají rádi, i já, ale nějak jsem se do toho zamotal, a zřejmě za to může zase Jiří, protože když československé sklo, naskakuje mi jméno Jiří ( Viehmann).

Omluva všem, omluva panu Jaroslavovi Svobodovi, a pochopitelně i Jiřímu V., který na moji zločinnou chybu upozornil.

 

Fotografie od Jiřího zde:
https://plus.google.com/+Jind%C5%99ichPa%C5%99%C3%ADk/posts/fDVhNPegTux?pid=6312607280028643954&oid=104509467784289017506




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Zahrada Soni Paříkové

Garden of Sonia Parikova, my lady :-)




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgMísa se špičkou imgKonipasek img13.07.2016 23:50
Malá vzpomínka na velkého muže

Nezapomněl jsem, od rána na to myslím, ale až teď, mám chvilku času Vám to napsat.

Dnes tomu je 80 let, co se narodil pan František Vízner.

Muž, který se mnou byl od počátku našeho webu, a který se mnou je vlastně stále.
O panu Františkovi jsem napsal hodně slov, ale slova jsou jen slova.

Lepší je se dívat.



Proto dnes, k narozeninám Františka Víznera Vám ukáži pár obrázků.
Tak tohle je jedna z prvních broušených váz pana Víznera, udělal to ještě na fakultě.



Tohle jsou jedny z jeho raných kreseb (velký dík paní Idě Víznerové za PFky…)

Mnoho lidí by si přálo vlastnit díla, z archivu pana Víznera



Každý je může vlastně mít, ne „velkého broušeného Víznera“ ale třeba jen „velkého lisovaného nebo hutního Víznera“ (ty broušené, z mého archívu, dary pana Františka, ale nezískáte….. J )
Četl jsem nedávno, v jakési podivné stati, domněnky o „organické inspiraci“ pana Víznera.
No, je to tak, že pan Vízner skutečně byl inspirován přírodou i ve své rané tvorbě, ale trochu jinak, než si autor oné  divnořeči navymýšlel.

Když se pozorně zahledíte do siluety té fialové lisované vázy uprostřed (součást Víznerovi diplomky) třeba vás napadne, co tenkrát Soňu.

Řekla: „pane Víznere, je to to co si myslím?“ a pan František s pobaveným úsměvem odpověděl
Vy to tam vidíte?
Naprosto jasně“ řekla Soňa.
A pan Vízner si jen povzdechnul: „To víte, byli jsme mladí……

Jindra Pařík 9/3/2016




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJa jsem tak rád. imgKoňipasek img13.07.2016 23:48
MDRhMGM