logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah

NOVINKY

arr3Blog LOLAProtože nejen sklem člověk jest živ, přidal jsem k naší stránce blog ze života, takového jaký je......

KONTAKTY

Ing. Jindřich Pařík
U Školky 434, Velké Popovice
251 69 Česká republika
napište nám
administrator@cs-sklo.cz

Titulní obrázek: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
Picture in caption: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525

Pozvánka na aukci

20th Century Glass & Ceramics, ONLINE auction 8th December, starting at 3 p.m. CET sharp, Prague Auctions, Czech Republic

Invitation to the forthcoming online auction sale of 20th Century Glass & Ceramics, beginning at 3 p.m. CET sharp on Sunday, 8th December 2019

Please visit

https://www.pragueauctions.com/en/auctions/calendar/glass-and-ceramics/

for a downloadable pdf catalogue and for bidding (the “ENGLISH” button for navigation is in the middle of the top line, the catalogue itself is in Czech).  

Bidders need to be registered with the auction house and have the actual auction activated for participation; both can be done online

before the sale. For bidding then, just signing-in is necessary. Absentee bids can be done online anytime before the actual item is selling,

or can be sent via email, via regular mail, or submitted at the auction house in person. Phone bidding is not possible for this kind of auction.

Live viewing of all items is possible from 10 a.m. to 7 p.m. each day from Tuesday 3rd December to Sunday 8th December on the premises of

Prague Auctions in Nová síň, Voršilská 3, Prague 1, Czech Republic.

Antique and vintage objects always have some degree of wear and signs of use even if not explicitely mentioned in the description. Bidders can view

all offered objects during the preview of the sale, or get this information on items of their interest through the auction house via phone/mail before the sale.   

This invitation also on

https://www.glassmessages.com/index.php/topic,68989.0.html

A new printed catalogue of post-war Czech Glass 7, a sequel of the six Sypka glass catalogues, was brought out by the experts of the

glass/ceramics section, Messrs. Jan Kaňa and Jiří Viehmann. The catalogue can be ordered on

https://www.ebay.com/sch/i.html?_from=R40&_trksid=m570.l1313&_nkw=163607487177&_sacat=0

 

 

 

 

 

 

Sklo a keramika 20. století, INTERNETOVÁ aukce v neděli 8.12. 2019, začátek v 15:00 přesně, Prague Auctions, Praha

Pozvánka na internetovou aukci Skla a keramiky 20. století  aukčního domu Prague Auctions v neděli 8. prosince 2019,

začátek v 15:00 hod. SEČ přesně.

Online katalog, pdf-katalog ke stažení a dražba na :

https://www.pragueauctions.com/akce/kalendar/sklo-a-keramika/

Účastníci internetové aukce musejí být registrováni u aukčního domu a mít příslušnou aukci aktivovánu (registrace i aktivace online

před aukcí). K vlastní aukci se pak stačí již jen přihlásit. Písemné limity na požadované položky je možno podat před aukcí osobně

u aukčního domu, nebo poslat mailem či poštou tamtéž. Přihazování po telefonu během této aukce není možné.

Výstava dražených předmětů se koná od úterý 3.12. do neděle 8.12. denně od 10 do 19 hodin v Nové síni, Voršilská 3, Praha 1.

 

 

Dražené předměty jsou starožitné a mají tudíž prakticky vždy známky stáří a používání, i pokud není zmíněno v katalogu. Zájemci

mají příležitost přesvědčit se o stavu nabízených předmětů během výstavy před aukcí, nebo u vybraných předmětů požádat aukční

dům o tuto informaci telefonicky nebo mailem.

Tato pozvánka též v angličtině na

Nový katalog českého poválečného skla č. 7 (jako volné pokračování dosud vydaných katalogů) byl vydán experty sekce skla a keramiky,

Janem Kaňou a Jiřím Viehmannem. Katalog může být objednán na

https://aukro.cz/czech-art-glass-7-6941936500   .


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Stanislav Libenský Award 2019 - Návrat ke sklu

Nechápu to.
Asi jste si toho také všimnuli. Jde o zásadní věc, která ovlivňuje život každého z nás, a nic.
Ticho po pěšině.
Politici mlčí, kavárna se nevyjadřuje, Okamura ignoruje, ba i Ovčáček drží klapačku. Z Brusele se teprve ničeho nedočkáme, i když "globální klimatická změna” i s ozónovou dírou je proti tomu banalitka.

O co jde?
O zrychlování času.
Všimnul jsem si toho těsně po návratu z vojny, tedy někdy v roce 1985. Čas se od té doby nějak rozběhnul a prudce akceleruje. Třicítka, padesátka a to dnešní tempo je už vražedné. Dvakrát se ohlédneš a desetiletí v tahu. No, je to tak.

Bylo to včera, nebo snad předevčírem, alespoň mě se to tak zdá, co jsem byl “hooodně” zlý ve své reportáži z Libenský Award 2018. A už na mě z monitoru kouká upoutávka na ročník 2019. Škodolibě se těším, jak zase rozcupuji hodnocení poroty a nenechám na ni ani jednu nitku suchou, až masochisticky nedočkavě si v duchu představuji ty hrůzy, které ti ocenění s největší vážností předvedou. Budou to zase utavené zuby? Nebo snad něco ze skla v kostce ledu, co se rozprskne o zem, a tím vznikne to pravé umění, tedy až se to nafilmuje?

Čekám pozvánku, každé poledne šacuji poštovní schránku, ale ono nic, a onen velký den se stale blíží. Urguji doktora přes sklo, pana Milana Hlaveše, ale ten mě odkazuje na na pana Marka Veselého. Ajaj, tomu také pravidelně nasazuji chobot za jeho moderování, tak už vím, odkud fouká.
Taky bych si nezval takového rypáka, jako jsem já.
Mám snad škemrat o připuštění? Inu, asi nic jiného nezbude, pokoř se Jindřichu, pokoř se.

Ne, nebude to nutné.
Koukám a vidím to. Na tom internetu. Prý si lze zakoupit na obřad předávání cen zakoupit vstupenku, a tím i podpořit tuto akci, tedy dvě mouchy jednou ranou. Ten nahoře mě má rád.
Nepokořen, hrdopyšný budu tam, a to co pak o tom pro čtenáře Československého skla napíšu, z toho Marek nebude Veselý.

No, to jsem ještě netušil, ale to až později.

V centru mé rodné matičky stověžaté nebývám často a tak si to užívám.
Znovu okouzlen tou krásou, říkám si:
Když to vystavené sklo bude stát za prd, napíšu o Karlově náměstí, které spíše než náměstí je nádherným parkem, o Novoměstské radnici, kde se akce koná a když to stále bude málo řádek na reportáž, trochu nahlas porozmýšlím o dívce, která sedí opřená o kašnu a cosi loví v mobilu, o mládí které je tak krásné a je tak v trapu.

Na místě s předstihem, tak do kavárny, kde se na mě zdaleka směje Vladimir Klein. Povídáme, tedy spíše on, o svých plánech, budoucích výstavách, dostávám nejnovější katalog, Vladimir je kamarád léta a trochu se stydím, že na něj na stránkách cs-skla tak trochu zapomínám. Přichází i Marek Veselý a v očích má čertíky. Čekám nějakou lotrovinu.
Prý jako VIP host mám čestné místo i osobní hostesku.
Jak prosím?

Už skoro začínáme, opřen o kašnu se chystám fotit, filmovat, prostě pořizovat si poznámky, abych jim to „zase mohl natřít“ když mě pan Marek vyzval, abych zaujal své „čestné místo“. Fakt, v první řadě uprostřed, tam kde vždy sedávala paní Brychtová. I s cedulkou na židli. Všichni kolem se řechtají a Vladimir prožívá soukromý mejdan.
Bože, ty to vidíš. To mám za tu svou nevymáchanou hubu.

A už hudba, úvodní slovo včetně vysvětlení, jak vlastně taková soutěž probíhá, jak se vybírají exponáty a jak strastiplné někdy je dostat vše v pořádku do výstavní síně v Praze. A zase malinko zastydím, že ve svém svatém zápalu boje proti „konceptu“ jsem vždy opomíjel tenhle aspekt.
Kolik práce a kolik úsilí stojí tuhle soutěž zorganizovat, kolik lidí a kolik hodin muselo poctivě makat. A to už máme jedenáctý ročník, tedy násobme to těmi léty. A pak se představuje porota, ejhle Vladimir Klein se taky ujal funkce porotce, a rozlepují obálky, vyhlašují vítězové.

Nebyla by to Cena Libenského, kdyby tam nebylo něco extra. Třetí místo není, zato máme dvě druhá místa.  Nechci se příští rok dočkat dalšího překvapení, proto jen podotknu: ach jo.

Výstavní sál je trochu tmavý, ale jak říká pan Hlaveš „sklo si světlo přitáhne“, takže vlastně v pořádku.

Jak komentovat práce studentů, či spíše práci poroty.
S potěšením zjišťuji, že těch „otřesů“, kdy mladý tvůrce se snaží vymyslet cosi neotřelého, šokovat a zároveň mudrovat a poučovat, ubylo. Ano, sadu mobilů a dva notebooky v řadě, byť třeba realisticky vyvedené ze skla, vážně za sklářské umění nikdy považovat nebudu, i když náramně okecáváno „nastavováním zrcadla našim egům“ či něco v tomto smyslu. Vystavená jsou ovšem i jiná díla, a některá z nich bych si dovedl představit ve své sbírce.

Návrat ke sklu?

Pomalý, ale patrný.
Tak bych asi hodnotil letošní ročník a tak s nadějí budu očekávat ročníky příští.
Cena Libenského za chvilku půjde do puberty, uvidíme, co to s ní udělá.

Čekáte-li jména vítězů či fotky vítězných exponátů, marně.
Neprozradím vám je. Zajeďte se do Prahy podívat, výstava bude v Novoměstské radnici až do 15. září. A kdyby vás to sklo nenadchlo, pořád je tam to Karlovo náměstí, co je vlastně nádherný park.

4. září 2019 Jindra Pařík

sponzoři :-)




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgVýborná reportáž imgRoman img15.10.2019 17:10
imgchvála imgMilan Hlaveš img07.09.2019 14:33
Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede-li člověk po dálnici, nemá šanci si toho všimnout, ale na kole je to docela jiné. Krasoduchové by si na mě smlsli, neboť jsem opravdu zažíval pocity nefalšovaného a zarputilého xenofoba. Možná všichni ti zlostně vypadající, vousatí chlápci jsou milí a přátelští lidé, kteří by se rozdali, jenže já ten pocit z nich neměl.
Tady bych nechtěl mít defekt a měnit duši" opakoval jsem si a opatrně kontroloval povrch cesty před sebou, přes každý rantlík při nájezdu na chodník jsem raději opatrně kolo přenesl, jen to neprorazit. Jestli to trvalo půl hodinky, na to bych si nevsadil, ale připadalo mě jako věčnost.
A mám-li se už obnažit jako fašoun a nácek, prozradím svoje další dojmy. 
Zatímco francouzsky hovořící část Belgie působí poněkud ošuměle, lajdácky neuspořádaně a i trochu špinavě, vlámsky hovořící Belgičané si už potrpí na pořádek a čistotu. 

A čím blíže k holandské hranici, tím uniformněji vypadají cihlové domečky i jejich malinkaté předzahrádky, aby po jejím překročení se vesnice změnili v sterilní skanzeny, kde tráva má svou předepsanou výšku, stejně jako živé ploty, a dům, který by snad vypadal malinko jinak než všechny okolo je zřejmě srovnán se zemí jako stavení sodomo-gomorské. Hříchem je i zaparkovat vůz jinak, než přesně kolmo k domu, nebo nemít mezery mezi odstavenými vozy o předepsané šíři s tolerancí v milimetrech. Připadám si jak v zemi po výbuchu neutronové bomby, tak jak nás to učili v dětství.
Domy a ostatní nemovitosti zůstávají neporušené, jen lidé někam vysublimovali.
Je letní odpoledne, kde jsou k čertu děti. Jaktože nedovádí na ulici před domky, nehoní se na kolech, nebo nehrají na schovávanou mezi keři, zaparkovanými auty a popelnicemi? Proč holčičky neskáčou na chodníku gumu nebo panáka? Proč neslyším jejich vřískání? Kde jsou puberťáci s rámusem z reproduktorů, kam se schovávají, když si chtějí zapálit první cigáro?"

Stačí popojet pár metrů a záhada vyřešena. Děcka jsou internována na oploceném hřišti, kde si užívají prolejzačky tak, jak si architekt představoval, nebo taky ne. Tátové jsou v práci, a mámy doma přemýšlí, jak co nejlevněji uvařit večeři, protože známo jest, že co Skot zahodí, to Holanďan zvedne.

Svět se mi proměnil ve fádní placku. Všechno má svůj předepsaný vzhled a řád, jednotlivé vesnické čtvrti vytvářejí svými jednotvárnými ulicemi ohromný, z ptačí perspektivy snadno rozpoznatelný ornament. A ornament je zločin. Tvrdil pan Loos....

Rotterdam a první kopec. Tedy ne tak docela kopec, jako nájezd na gigantický most. V tom titěrném Holandsku mě ty rozměry ohromují. A hned vedle neméně ohromný portálový jeřáb.

Rád bych si dal večeři a jsem sám" oslovuji číšníka hotelové restaurace.
Co takhle si pustit televizi?"
Tak na vtípky mám zrovna náladu..
Ne, raději bych vážně povečeřel a docela rychle, jsem unavený a tak nerozumím humoru" nabručeně odsekávám. 
Tak mě následujte...."
Neuvěřitelné, proplujeme mezi stoly k poslední řadě u zdi, a tam je asi 5 stolků se židlí, a před nimi obrazovka, na stole sluchátka ovladač. Prostě osamělý strávník se u jídla může zabavit.
Vy jste si nedělal legraci?"
Ani v nejmenším, to bych si přeci nedovolil" šklebí se na mě ten klučina, a je na něm vidět, jak se baví.

Do Amsterodamu kousek, ráno si mohu přispat.
Mírně přistrkován větrem kličkuji kolem kanálů. Hle kopeček?
Je to legrace, jak na vršku sotva polovičním než jsou ty, co obklopují naši vesničku střediskovou si Holanďané vytvořili lyžařské centrum.
Sníh zřejmě vyrábějí strojky na zmrzlinu" pomyslím si škodolibě.
A pak zase kanál, jezero, větrné mlýny, kanály až vjíždím do krásného lesoparku, kterým prosvištím skoro až k Herrenkanalu v centru starého Amsterodamu. Navigace google neudělala sebemenší chybičku, takhle bych to natrasovat nikdy nedovedl.
O Amsterodamu nic psát nebudu, ten je potřeba vidět, prochodit a projezdit lodí a protože to štěstí jsem už několikrát měl, pořídím pár dokumentačních fotek a čas stále skvělý, popojedu dál. Ruším rezervaci v Amstru a měním za Naarden. Těch 30 km se bude zítra hodit.
Z města jsem vyjel po doslova a do písmene cyklodálnici.

Říkal jsem si: „Safra, kde jsou ty urostlé, pohledné, plavovlasé Holanďanky, co se na mě s Honzou tenkrát tak mile usmívaly?"

A pak mi to došlo.
To jsou ty staré dámy, co tu šlapou na kolech.

Tak jsem jednu vyzkoušel, pozdravil jsem: 
Bonžůr madam. A ona se mile usmála, asi si mě taky pamatovala..."

A tak jsem to zkoušel na každou, co proti mě jela, a vždycky jsem ji asi připadal povědomý, tak mi odpovídaly "Haló" a usmívaly se, a dvacet kiláků v zadku jak nic.

A to už jsem "ve vlastních stopách" nacházím pomník i museum Ámose. Tenkrát do měli Čechoslováci grátis, dneska jak ostatní 6,50.
No, nešel bych, 1x stačilo, i kdyby bylo otevřeno.
Nemyslím si, že Holanďani jsou z "učitele národů" tak šejdrem, špatně čitelně na tom pomníku je napsáno, že ho darovali Čechoslováci v roce 1957....
Ale což už, moje německá babička, co byla českým bratrem byla ráda, když jsem ji o místě posledního odpočinku velkého Čecha (co byl Moravanem) vyprávěl, a vyprávěl bych rád znovu.

Jenže babička už není, není ani máma s tátou, ani strejdové a tety, a jsem to já, kdo je nejstarším z rodu.

A tak na mě padá najednou tíseň a smutek, že co bylo už není, a všechno je jinak, a mě není 22 roků, a tam co je ten bukový les se tenkrát jen proháněl vítr. Těm stromům je sotva 30.
Šlapu si rozteskněn těch pár kiláků k hotelu, nemám kam spěchat. Dneska určitě ne.
Život spěchá dost i beze mě.

Hotelový komplex s přístavem vypadá spíš jako kdybych se najednou ocitnul ve Skandinavii.
A co to slyším? Jsou tu krajani!"
Na kole tady? To jste dojel až z Čech?"
No vlastně z německých hranic..."
Člověče, my toho máme dost v autě, to respekt....."
Když moc nespěcháte, dá se to...."
Nebudu jim povídat, že jsem to vzal oklikou přes Paříž a Brusel a že mám dost na kvalt.
Až u večeře mi dochází, že ti moji krajané vlastně mluvili slovensky.

Na rovině má všechny esa v ruce vítr.
A když jsem vyjížděl, vítr ještě vyspával, vrtule větrníků smutně klopily lopatky, až jsem si je musel vyfotit.

A posílám to s ranním pozdravením Soně.
A hned jsem poučen jak stejnou věc lze vidět opačně.
"Smutná cesta do nikam." píše Soňa.
"Přímá cesta vpřed!" odpovídám.

A pak znuvu kanál, les, zase kanál, a městečko a už to vidím. Žene se na mě bouřka. A zvedá se vítr.
Ale tím správným směrem, mě do zad.

Opírám se do pedálů a nejedu, letím tlačen větrem. Na zadní kolo dopadají kapky, přední stále v suchu, nebo skoro nějak tak. Občas nějaká kapka mě povzbudí v zátylku, ale ujíždím tomu.
A pak zrada, stáčím se k severu, podpora větru slábne a po dvaceti kilácích mě to dožene.
Hromy blesky, liják.
Schovávám se do budky zastávky autobusu a luštím z internetu, kdy to přestane. Prý za 58 minut.
Hodinku, tak tu ti dám, a když ne, dál poplavu.

Volám Soně, a než mi stačí povědět jen "to nejnutnější a podstatné" je hodina v trapu. A furt leje.

Tak kapuci a jedem.
A Šéf, jako by to viděl, že to nevzdám, vypne sprchu a zase foukne do zad.

A tak jsem přejel Holandsko a zůstal 3 km za hranicemi.
Německo.
Kolo jde do garáže, jak jsem čekal.
A co dál.

Jako každý den, vyprat, zavolat Soně, na večeři a do hajan. V neděli budu v Hamburku.
Já to snad fakt dokážu

Den 13

Den 14

Den 15




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Být králem na cestě - 3. Do Bruselu

Ven z města světel zase podél kanálu, časně zrána. 
Na sever, nevábným předměstím Saint-Denis, kde by člověk nechtěl zůstat sám po setmění, tahle část Paříze opravdu za vidění moc nestojí. Naštěstí je neděle, všichni spí, jen u a tam se potácí nějaká postavička či skupinka, která má ještě noc a spěchá ze sobotního tahu domů. Ti mají svých starostí dost, těch se bát nemusím.

Po dvou dnech odpočinku se mi šlape nějak lehčeji, jen ty kilometry nepřibývají, ploužím se strašně pomalu. Aby ne. Nějakým omylem mám přehozeno na malou placku.
Takže nejen tělo chátrá, ale i hlava má problém.

Upřímně, tahle Pikardie není nic moc pro oko. Mírné kopečky, pole nalevo, pole napravo, občas trs vlčích máků, občas pomníček připomene, jak se to tady před sto lety řezalo. Těžko uvěřit. S přibývajícími kilometry se ráz krajiny nijak moc nemění, ale mění se charakter staveb. Šedý kámen nahrazuje červená cihla, přibývají řadové domy, všechno je takové nějaké studené, opršelé, anglické.
Můj dojem podtrhává drobné mrholení. Jinak na západní frontě klid.
Celkem brzy vjíždím do Amiensu, cíle mé dnešní etapy a jsem opravdu rád. 
Je to smutné, ale nejsilnějším zážitkem toho dne pro mě asi zůstane červené pivo Stella Artois Rouge v baru na náměstí, fakt sytě červené s chutí malinovky.
Ještě jedno pane?" 
Ne, děkuji, jedno stačilo bohatě."
Ráno úplně bez lítosti Amiens opouštím s tím, že sem se už asi vracet nebudu. Cesta ve stejném rytmu, pole, větrníky, pole. A ejhle, Varennes, tady za revoluce chytli Ludvíka XIV, když jim bral roha. 
Taková díra, to tu nemají ani žádnou desku, co by tu událost připomenula?" mudruji si.
Ledaže by to byla jiná ves. Google říká, že ano - to bylo Varennes-en-Argonne, 250 km na východ odsud.
No, hlavně že jsem si kvůli tomu vyšlápnul na kopec.....

Loudavým tempem dojíždím do Arrasu s nadějí, že si „oko ohřeju" na nějaké sličné Manon, pochopitelně od stolku s obědem. Tak tohle náměstí si pamatuji.
Skvost. Tedy skvost by to byl, kdyby uprostřed nezřídili parkoviště.

Kouknete mi prosím na kolo?" prosím číšníka, když odcházím na toaletu.
Jasně, ale žádný strach, tohle je klidné město, pane."
Takže žádná Paříž?"
Kdepak, a vůbec ne Lille, tady se nekrade, pane."

Informaci okamžitě vyhodnocuji tak, že si v Lille musím dávat na kolo extra bacha.
O tom, že tvrzení, že se v Arrasu nekrade nebylo úplně přesné se přesvědčuji za malinký okamžik.
Za tu kohoutkovou vodu, kterou mi přinesl v otevřené láhvi od Evianu mi účtuje 5 euro.
Manon jsem neviděl ani jednu, ale potkal jsem francouzského Jánošíka, tedy pokud se o lup podělí s chudými, na což bych si nevsadil.

A směr Lille, vršků ubývá, země se mění v placku, silnice naprd, nuda, otrava.
Chemin des Canadiens? Kanadská vlajka na kruháči?
Jasně, a o kousek dál vojenský hřbitov.
Ne tak rozlehlý jako ty u Verdunu, ale zasahuje mě stejně. Kanaďané na náhrobcích totiž uvádějí všechna data, ne jen datum, kdy ten nešťastník padl. 
A tak kráčím podél té řady a čtu si, 22 let, 24 let, 19 let, 20 let.....
Bože, je tohle vůbec možné?
Takoví mladíčci.

A cítím se zahanbeně, jak fňukám nad drkocavou cestou, spalujícím sluncem, protivětrem či protivným deštěm. Jaké já to mám privilegium, dožil jsem se v relativním zdraví trojnásobku některých z těch hochů a budu si stěžovat? Facku bych si zasloužil.

No, a taky ji hned dostávám.
Projíždím městečkem, ladím si navigaci na řídítkách a nedávám pozor, přední kolo do díry a už letím přes palubu.
Dopadám na ruce a bok, byla to pecka. Za mnou okamžitě zastavuje kluk v Peugeotu a pomáhá mina nohy.
Jo, to bude dobrý, dobrý to je, děkuji."
Jste si jist, pane?"

Já v cajku, kolo taky, dopadlo to výborně. A pak kousek kolem kanálu, a jsem v centru Lille.
A tady se mi zbláznila navigace, dostala ji jedna objížďka. Jedu podle šipky, po pěti metrech hlásí: 
jestli je to možné, otočte se o 180 stupňů" poslušně otočím a ta mrcha stejnou hlášku zopakuje i v opačném směru?

Tak takhle ne, hezky po staru, mapa, jména ulic n nárožích, půjde to.
Škoda, že nemám čas se tu zdržet, netušil jsem, že Lille má takhle hezké historické centrum, sem se asi vrátím, bude-li mi dopřáno. Poslední noc ve Francii, na hranice asi 5 km. Zase podél kanálu.

Těším se, až překročím hranici, pořídím fotku u hraničního sloupku, ale ujedu dvacet 15 kiláků a hranice nikde. Až když mě objížďka odvede od kanálu a projíždím vesnicí, zjišťuji, že zaparkovaná auta mají belgické značky. Jinak od městeček na severu Francie k nerozeznání, tady se stále ještě mluví francouzsky. A pak někdy lepší, jindy horší, kořeny potrhaná stezka, začínám mít hlad, musím do městečka. Tady už jsou ti „chrochtové" kromě změny jazyka však žádný jiný rozdíl.
Restaurace na náměstíčku, v předzahrádce pod slunečníky sedí strejcové a lijí si pivo do hlavy.
Nakouknu do lokálu, ale na to, že bych mohl dostat něco k snídani, to nevypadá.
Začínají brzo" pomyslím si. 
Tak tedy plán B.
Tragické řešení, hledám nejbližší mekáč na cestě. Ještě 15 km, to dám.
Ošklivé, obtloustlé maminy s rozhejkanýma, obdobně zavalitýma děcky se ládují hranolkama, a já vzpomínám na Provence. Čert mi nakukal, že mám jet na sever.
A pak stezka podél kanálu, betonové kodrcání podél státovky, kodrcání po keramických dlaždicích až nakonec kodrcání po poctivé dlažbě a jsem v Bruselu. 
Zase se mění jazyk a etnické složení obyvatel. Ze stažených okének otřískaných plechovek se ozývá to kvílení, tím hlasitější, čím jednotvárnější. Že tihle hoši se s cyklisty mazat nebudou a dokazují to při každé příležitosti. Naštěstí, hned za světly, opouštím severní Afriku a vracím se do Evropy. 
Tedy Evropy plné čínských turistů.
Není snadné se mezi nimi prodrat a pořídit fotku Zelenáče s čůrajícím panáčkem, ale neudělat to nelze.
Čas skvělý, ubytovat se, vyprat, zavolat Soně a vzhůru do města.

Den 10

Den 11

Den 12




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Být králem na cestě ..... 2 - Paříž

Na snídani ve Strasbourgu je moc brzo, celé město ještě spí.
Tady to umím, rovně, pak u mekáče doprava přes park a jsem u kanálu Marna-Rýn, který bude mojí navigací dalších 70 kilometrů. Trochu vystrašeně sleduji oblohu a čekám, kdy se nad obzorem vyloupne ten neúprosný, zářící tyran, ale „zatím dobrý“.
A „u mě dobrý“ to je další dvě hodiny, slunce je už sice nad obzorem, ale buď ho zakrývají mráčky, nebo se nepropálí tím mlhavým oparem.  Ale nějak se nedokážu uvolnit, čekám nějaký podraz.
Když se bude měnit počasí, jistě se zvedne vítr, a z roviny mi udělá Alpy.
A jestli jsem si to nemyslel, už je to tady.
Jenže vítr je tentokrát kamarád, něžně se mi opře do zad a postrkuje mě dopředu s přibližováním stále zvětšujícím se oblinám Vogéz.  
Během snídaně v bistru v Saverne venku rychle sprchne, ale tak, že to ani cesty nestačí umýt, jen to nádherně pročistí vzduch. 

Cesta podél kanálu ze Saverne do městečka Arzviller patří mezi nejnádhernější „kanálovky“ které jsem kdy jel, pokud není vůbec nejkrásnější ze všech. Cesta vede nejdřív asi 12 kilometrů po rovině podél širokého kanálu uprostřed pískovcových skal a pak nový kanál opouští a pokračuje podél, a v jednom úseku i po konstrukci nad kanálem starým. Opuštěná zdymadla, která vytváří tůňky a u nich očíslované domky, některé chátrající, jiné zrekonstruované s rozkvetlými předzahrádkami, ticho, klid, ráj.
A přitom se pomalu ale jistě stoupá a jinak náročný přejezd Vogéz se mění v pohodlnou projížďku rozkvetlou krajinou. Před Arzvillerem ale konec, starý i nový kanál se opět spojují, a vrchol hory podjedou tunelem a já si musím přišlápnout.
A už jsem skoro nahoře, navigace říká, vem to doprava tou pěšinou, hezká zkratka.
Svah začíná být strmější, správný cyklista jde ze sedla, a já taky. Tak se projdu, a co?

Dvěstě, třista metrů, cesta končí a proti mě chlápek s hráběma.
"GPS, že jo? Tady není žádná cesta, konec."
Směje se dobrácky, ne zlomyslně.
"Merde" zakleji.
"Deutch?"
"Němec? Já? To chraň Bůh!"
"Holanďan, Belgičan?" vyzvídá.
"Jsem z České republiky!"
"Olala, to je daleko, Československo...
Hele, vidíte támhle to bílé stavení? Vemte to loukou k němu, tam už je zase cesta."
"Díky, zachránil jste mě, zpátky dolů bych nerad".
"To nic, šťastnou cestu!"
"Děkuji vám, i vy mějte krásný den" strkám kolo do louky.
"Počkejte! Už jste jedl? Za deset minut obědváme, nechcete se přidat?"
"Ne, jste laskav, musím dál..."
"Tak když musíte, tak bon route..."
Zápasím s kolem tou loukou, a až na cestě mě to došlo. Ten dobrý muž mě pozval na oběd.
Jen tak, zbloudilého cyklistu ze země, o které moc asi neví.
A dál cesta byla už jen z kopce až do Nancy.

Nancy je honosné bývalé hlavní město Lotrinska, ovšem je už mnohem francouzštější než alsaský Strasbourg, kde těžko utají, že Alsasané jsou více Němci než Francouzi.
A kolébka francouzské secese, Gallé, Daum, nancyská škola, k vidění spousta věcí. Můj plán je ale jiný.
Vyprat, najíst se a spát. Do Paříže ještě tři dny cesty.
Ráno je znát, že už jsem pátý den na cestě.
Dobré je, že jsem se už naučil rychle zabalit a vypravit se, věci pomalu dostávají svůj řád a místo, horší je, že se cítím unavený a nedospalý.
A také mám strach jestli tentokrát to navigačně zvládnu. Až do města Toul je všechno v pohodě, jede se podél řeky Mosely, ale pak nastává chaos. Navigace mě žene po cestách, které existují jenom v jejích mapách ale reálu nikoliv a jediná přímá komunikace je silnice N4, a na tu s kolem nesmím.
Rozhodnut neudělat chybu, jedu od vesnice k vesnici a přepečlivě kontroluji mapu. Dva, tři kilometry po prašné cestě, ale mám to. Krizový úsek jsem překonal. K nalezení otevřené restaurace poblíž je ovšem google maps přímo ideální. Chvilinku před dvanáctou usedám ke stolku a nechám se hýčkat paní hostinskou.
A k pití?
Perlivou vodu, prosím.
Sklenku?
Ne, celou láhev prosím
Půl litru nebo litr? Aha, promiňte, už vím, že se ptám….

Pod slunečníkem bylo dobře, tak ještě kafíčko, ale čas je neúprosný, musím dál.
Jasně modrá obloha, bezvětří a to známé pomlaskávání bot lepících se na asfalt, když do kopce srabácky kolo vedu.
A najednou jako by mě přes hlavu hodili duchnu, chce se mi spát. Nezvladatelně. Kdekoliv, ale hned.
Klidně si ustelu na lavičce u památníčku padlým Velké války, co jsou v každé vsi, ale, k čertu, památníčky jsou, i lavičky, ale na poledním slunci! Trochu úcty, jak má člověk zavzpomínat na padlé kamarády, když mu slunko pere na hlavu?
Já snad lehnu i na louku, ať mě sežerou mravenci, musím spát.
A když je Francouzům zle, musí zasáhnout baba.
Asi už začínám být Frantík, protože i mě spasila.
Panna Orleánská, Johanka z Arcu.
Ve zbroji střeží moji lavičku, zatímco já klimbám. Dvacet minut stačilo.

A pak chvilku nahoru a dolu, kousek polem, když jsem polevil v navigační ostražitosti a jsem zase starého dobrého kanálu ze Saint-Dizier do Vitry-le-Francois. Posledních třicet tedy výrazně zrychluji, skoro až na hranici svých sil.
A jsem tu a na hotelu, co jsem včera rezervoval a musel potvrdit kreditkou, že jistojistě přijedu, jinak mě prachy propadnou cedule, že mají zavřeno, a to na celý týden. Rána do palice.
Pár vteřin paniky a pak zase „ty internety“. Ve městě jsou další tři hotýlky.
Hned ten první, za rohem, má volno.
S kolem si nedělejte starosti, vezmu si ho na pokoj, slečno.
Ale je to v druhém patře, výtah nemáme, pane.
To nic neznamená, jsem přeci chlap!
To zcela jistě, pane...

Nechci být paranoidní, ale mám pocit, že ty francouzské hotelové recepční si ze mě neustále utahují.

Kdybych měl popsat další den, řekl bych "klid a pohoda v kraji Champagne".
Soňa by to asi viděla jinak.

Ráno "na kanál" a pak podle vody do Chalôns a pak zase podél vody do Épernay, kdybych nepotkal zajímavý most vlastně nic zvláštního, obrázek co už jsem si "na kanálu" zvyknul vídat. A odpoledne dál, uchlácholen "tady to důvěrně znám" jedu podle googleho, a končím na polní cestě.
Hůř. Přední kolo zahučelo do nějaké rejhy, a měl jsem co dělat, abych nepokousal kukuřici. Ale vybral jsem.

Jak jsem se tam mlel, jestli jsem do něčeho drknul rukou, nebo co, hodinky vyhodnotily moje chování jako nehodu, a zpustily poplach.
Vibrovaly a vrčely na ruce a tvrdily, že mám nehodu. Tak jsem to vypnul a pokračoval v hledání cesty z kukuřice na silnici.
Za dvě minuty volá Soňa, vyděšená k smrti.

Hodinky jí totiž poslaly tuhle SMS:

Zařízení Garmin uživatele Jindra8526 detekovalo nehodu. Jste uvedeni jako kontakt pro tísňové volání.

Poloha nehody:  49.057146,3.914184

Safra. Příjmení babičky za svobodna i hlavní město Finska? Prošel jsem testem příčetnosti, ale to Soňu moc neuklidnilo, naopak.
Proč si hned nenapsal, že si OK? Umřela jsem málem strachem!

Zkuste vysvětlit ženě, že jste to tam nastavili před dvěma lety, a zapomněli, že to něco takového umí a dělá...
To jen kytka nespraví....
A pak dál, Champagne, trochu vlnky, zelená Marna, vše krásné, skvělé, ale pocit provinění, tam někde vzadu, má recht, měl jsem okamžitě volat...
Co bych dělal já, dostat takovou zprávu?
Někdy ta "moc chytrá" technika může pěkně pozlobit. Vypnu to, zbytečné hlášení.

Poslední noc před Paříží v městečku La Ferté sous Jouarre.
Kartička od pokoje, a tady je PIN k dveřím hlavního vchodu, kdybyste se vracel po desáté, pane.
Dá se u vás povečeřet, slečno?
Ano, samozřejmě, pane.
A točené pivo máte?
Ano pane, Afflingem nebo Heineken, pane.
Tak to ten PIN nebudu potřebovat, odsud se dnes večer nehnu“.

Sedmý den je Stvořitelem předurčen k odpočinku, a já si vskutku hověl.
Do města světel sedmdesát, podél vody, známou cestou.
Soňa už je taky na cestě, večer se uvidíme.

Ty to zase uděláš ??!!!
Nevím o čem mluvíš, Soni?
Ale víš, dobře víš!
Nevím.
V tý Paříži, ty se to chystáš udělat, přiznej se!
Když víš, že chystám, tak co se ptáš?
A proč? K čemu je to dobrý?
K ničemu, ale já prostě musím, znáš mě....
Chlap, je mu šedesát a chová se jako děcko....

Musí mít poslední slovo, ženská, ničemu nerozumí.
Udělal jsem to.

4. den
5. den
6. den na dvakrát....
7. den

a trocha nostalgie.....

pokračování...




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Být králem na cestě ..... 1 - Německo

“Mami, ty plaveš?”
Volám překvapeně, když vidím svoji osmdesátiletou matku vrhat se odhodlaně do vln.
Co pamatuji, nikdy to neuměla, ve vodě maximálně po pás a nás neustále zaháněla z hloubky.
“Plavu, už dva roky. Jak jsem byla s tetou Boženkou v Řecku.
Řekla jsem si, ty, Jana i Václav jste zaopatření a stojíte na svých nohách, táta umřel, tak proč bych to nemohla risknout, už to beze mě zvládnete. A zkusila jsem to, a ono to šlo.”

To mě napadlo, když jsem kousek za Rozvadovem dostával poslední pokyny od Soni.
Ne, neřekl jsem jí to, bála by se ještě víc. Odkýval jsem, že budu opatrný, nebudu se přepínat, a když to nepůjde, tak to nebudu lámat přes koleno, a nechám toho.

Jako by mě neznala přes třicet let.
Vzdát to, to by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat, to bych snad raději někde vypustil duši.

A tak sedím na tom zeleném zázraku a vyjíždím vpřed, vstříc minulosti.


Je to 38 let, co jsme takhle s Honzou Zástěrou vyrazili na kolech do světa.
S dychtivou touhou poznat ten svět za oponou, co nejvíc toho vidět a co nejméně utratit.
Štrasburk, Paříž, Brusel, Amsterodam, Hamburk…..
Blížilo se mi dvaadvacet a svět mi ležel u nohou.
Stačilo se jen opřít do pedálů.

Už dva roky mi to tikalo v hlavě, že bych to měl zkusit znovu.
A pak stale naléhavěji až jsem se doma přiznal.
“Ale než vyrazíš, necháš se vyšetřit!”
“Vyšetřit? Jako jestli nejsem blázen?”
“Ne, jestli cestou nezdechneš….”

No, vyšetřit jsem se nenechal, ale ozkoušel jsem si tři týdny před tím kratší trasu, abych vychytal mušky ve výbavě  a uklidnil rodinu, že o nic nejde. Prostě bude to jeden z výletů na kole, jenže tentokrát trochu delší.

Vlastně nevím proč to dělám, a k čemu to bude dobré.
Ale je to osvobozující. Mít úkol, mít cíl, vzdálený, ale dosažitelný.
Všechno ostatní je podružné, jde o to přežít od rána do večera a odšlapat si tu svoji  naplánovanou porci kilometrů. A tak další tři týdny, a bude to.
Blíží se mi šedesát a svět mi leží u nohou.
Stačí se jen opřít do pedálů.

Stará E14 nepřekvapí, projel jsem ji na kole už vícekrát. Po státovce se jede jen chvilku, a pak už hladké asfaltce pro zemědělská vozidla podél silnice a pod kopci pak začíná cyklostezka, co mě dovede až do centra Norimberka.
“Hele, tady na té benzínce jsme vyškemrali vodu”.
Dobrých dvacet kilometrů přemýšlím, v čem jsme tu vodu vlastně vezli, petky tenkrát nebyly. Nepřišel jsem na to, ale čert to vem, svačinka u Turka, a už jsem ve městě.
A začíná ritual, co mě bude provázet následujících dvacet dní.
První úkol je sundat dres, vyprat a dát sušit, abych ráno vyjel v čistém. Pak zavolat Soňe a vyrazit sehnat něco k jídlu.


Vzpomínám si, jak v devadesátých jsme tady byli s tátou a mámou.
Táta se při chůzi hned zadýchal tak vymyslel fintu, každých dvacet kroků se zastavil a rozhlížel, vždy ho něco zaujalo, a dokázal o tom vyprávět. Mezitím si zapálil, odpočinul a popošel dalších dvacet aby opakoval stejný scénář. Kolik mu tenkrát bylo, tátovi?
Šedesát jistě ne, to méně.
A ejhle, já tu na kole!
A na to se napijeme!
Na buřtíky dvě pivka a do hajan. Zítra bude dlouhý den. Safra dlouhý den.

Vyjíždím hned brzy po páté,  slunce teprve vychází.
Ticho, klid, nádherné sobotní ráno. Těším se, že najdu lavičku na silniční odpočívadle, kde jsme před lety s Honzou nocovali. Objevil jsem ji náhodou najaře. Je asi 30 km za Norimberkem směr na Ansbach.
Dám si tam svačinu, zavolám domů a pak popustím uzdu svému sentimentu, budu si hýčkat své bolestínské stýskání  nad tryskem času a životem, který kolem mě tak rychle proběhl, že to snad ani není pravda.

“Šlaka, to snad né, to se nesmí, to je nefér!”
Chce se mi křičet tak křičím, kolem stejně nikdo není.
Kousek od “mé lavičky” budují most, a z odpočívadla si prostě udělali deponii, skrývku zeminy.
Celé parkoviště zahrnuto ornicí, až k betonovým stolkům.
“Všechno zničí, pošlapou, zdemolují!”
Vím, že to vyčistí, opraví, nainstalují nové lavičky a posezení, ale to už nebude ono.
Nebude to “naše lavička” ale nějaká jiná, cizí.
A takhle je to se vším. Už nikdy nic nebude jako dřív a já nezopakuji naši cestu s Honzou. Možná pojedu stejnými misty, ale všechno bude jiné. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, a každý pokus o to, je předem odsouzen k nezdaru. A už necítím nostalgický sladkobolný smutek ale nefalšovanou a hořkou lítost.
Snažím se chytit vítr sítem.
Nohy my ztěžkly a nechce se mi dál.
Praštit s kolem do pangejtu a vykašlat se na všechno.

To je “hlaďák”, dochází mi. Prostě mám hlad a tělo vzdoruje. A když vzdoruje tělo, mysl má taky nahnuto. V Ansbachu se naláduju žemlema, vypiju kýbl kafe, a hned je líp.
Myslete na chorál, malověrní!

Slunce si mě griluje a já kousek po kousku ukrajuji z naplánované porce, už jsem za půlkou, údolí říčky Kocher a kopec, který neokecáš. Odměnou je mi pohled na nádherný most.
Ano, v těch dvaadvaceti jsem byl přesvědčen, že takové mosty budu jednou navrhovat.
No, na tenhle nesmím, je dálniční, takže dolů  do údolí a pak zase nahoru.
V takovém kopci správný cyklista “jde ze sedla”.
Jsem správný cyklista, jdu ze sedla, a kolo vedu. Podrážky se mi lepí na roztékající asfalt.

A pak to se mnou jde zase z kopce, v Ohringenu si vzpomenu na Františka Víznera jak říkal:
 “V Ohringenu je takovej sběratel, co chce strašně mít tu zelenou mísu se špičkou. Pořád vytahoval šrajtofli, že mi jí zaplatí předem, ať mu jí už konečně udělám.”
“A proč mu jí neuděláte, pane Víznere?”
“Ale vždyť na tom makám, už jen ji domatovat, ale když furt jsem teď po doktorech…..”
Už nikdy nedodělal.

To je dneska ale blbej den, v hlavě se mi honí divné věci.


Ne, nepojedu romantickou vinnou stezkou, hezky napřímo po státovce do Heilbronnu.
Mám toho dost. Hodinky ukazují 170 km v pedálech.
Dědku, to není tak špatný.
Tak vyprat, zavolat, najíst a na kutě.

Ráno se vzbudím bez budíku.
Čím dřív vyjedu, tím lépe, bude zase výheň. Podél Neckaru a pak trochu do kopce a pár minut před devátou už čekám až otevřou mekáč v Brettenu. A pak ještě jeden vršek a dolů a rovina a Rýn.
Obědvat budu ve Francii!
Takhle myšlenka mě žene v před.
Nedělní dopoledne, na koupalištích skotačí děcka, dámy lžičkama uždibávají zmrzlinové poháry a pánové noří rty až po bradu do pivní pěny a já ….

Přejezd mostu přes Rýn, nádherný okamžik.
Ta řeka odspoda opravdu chladí a už jsem v sladké Francii. Tady už bude jen dobře, tady umí žít.
“Bohužel, polední menu nemáme, ale máme brunch”
Francie a brunch?
Pane Bože, ty to vidíš…..

Ale nakonec všechno dobře dopadlo, prostě samoobsluha.
Nepřecpat se, nikam nedojedeš.
Kolikrát za cestu ještě budu muset být na sebe takhle přísný?
A pak už počítám každý kilometr, slunce mě opravdu nešetří.
A cedule Strasbourg, jsem doma, dopíjím poslední kapku z bidonu. No nejsem, ještě deset rozpáleným městem než příjde vysvobození v podobě hotelu.

“Vy už jste tady na kole byl, že pane?”
“Ano, před třemi týdny, vy máte ale paměť slečno…”
“Dneska se udělalo teploučko, že. Jaké to je na kole v tomhle vedru, pane?”
“Strašné, milá slečno, opravdu strašné….”
“A proč to teda děláte, pane?”
“Protože jsem starý idiot…”
“Ne, pane, vy starý nejste……”

Idiota mi nechala.
Tak tedy merci…..

pokračování příště :-)

1. den

2. den

3. den




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Marcus Newhall odešel

Před několika okamžiky jsem se dozvěděl, že nás 26.2. opustil pan Marcus Newhall - autor první a zatím poslední monografie o československém lisovaném skle

SKLO UNION: Art Berore Industry

S Marcusem jsme u nás prožili pár hektických týdnů, když dokončoval svoji knihu, stíhat jeho životní tempo bylo náročné.

Více snad později. 

Sbohem, kamaráde. 

 

Jindra 2.3. 2019


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJe mi líto. imgRoman img10.06.2019 13:48
imgSmutné imgSchreibmaschine img26.04.2019 00:26
imglítost imgMilan Hlaveš img04.03.2019 13:31
Czech Art Glass

Jiří mi nevolá často, vlastně jen párkrát do roka.
Ale když mi na displeji naskočí jeho jméno, vím naprosto přesně, o čem se následujících pár minut budeme bavit. Pochopitelně o skle, českém, nebo chcete-li československém skle.

A Jiří má většinou dobré zprávy, vlastně vždy má dobré zprávy.

Ten jeho včerejší telefonát však byl výjimečný, neměl dobrou zprávu.
Měl zprávu přímo skvělou!

Víš, že jsme s Honzou Kaňou vydali další pokračování katalogu Czech Art Glass?“ hlaholil radostně.  
Lovím v paměti, no jo, mluvil o tom, že něco chystají, před půl rokem, rokem, nebo snad dvěma lety?
Safra, hlava stará, hloupá a k tomu ten rychlý čas….

Asi jste si toho také všimnuli, jsme svědky neobyčejného jevu, který zcela nepochopitelně zůstává stranou zájmu jak politiků, tak  neziskovek. Čas se totiž neustále zrychluje. Možná si v Bruselu toho všimli, když se rozhodli, že přestanou s časem šíbovat každého půl roku, protože při té rychlosti jakou dnes plyne, si člověk sotva stačí přeřídit hodinky a už zase ta změna.

Vzpomínám, jak se čas v době mého dětství vlekl, ve škole, při hodinách ruštiny, nebo později, na vojně, ty nekonečné hodiny ve službě dozorčího autoparku. A pak najednou někdo škubnul pákou, a všechno  dostalo jiné grády. Jak dlouho se vlastně s Honzou Kaňou a Jiřím Viehmannem už v tom skle motáme?

Jsi tam?“ křičí mi ten druhý z aparátu do ucha.
Ale jo“ přestanu bloudit vzpomínkami a přecházím do protiútoku.
Když nevíš kudy kam, zaútoč“ staré pravidlo.

No, samozřejmě že vím. Furt vás hoši pozoruji“ lžu až se mi od huby práší.
Ale všimnul jsem si také, že mě ještě nepřistál výtisk v poště, ani elektronickou verzi jste mi nedodali! Na Jindru prostě kašlete!!!
To víš, na mě si jen tak nepříjdeš“ raduju se ze svého pohotového úderu.
No, ale to bych na druhé straně drátu musel mít nějakého Jácu, a ne Jiřího?

Hele, jak často se díváš do svého mailu?
Furt, zprávy mi naskakují na hodinky.
Já jen, že to tam už asi týden máš…..

Kurnik, ten chlap mě ničí a to nemilosrdně.
Čekal jsem, že se ozveš a něco nám k tomu řekneš.“ vrtá se mi škodolibě ve svědomí.

Kurnik, co by ten chlap chtěl slyšet?  Co mu k tomu mám říci? Že je to skvělý nápad?
Takový manuál,  příručka, základní údaje o autorovi návrhu, skvělá fotka,  zatřídění včetně odkazů na literaturu? Všechno česky a anglicky.

Vím co chce.
Chce pochválit, je to ješitný chlap, stejně jako já.

Nedělám to rád, baví mě někoho ztrhat, nenechat na něm nitku suchou, ale tady to fakt nejde.
Ať hledám jak hledám, chybu nenacházím a to je dost k vzteku.
Nebo k radosti.
Podle vaší nátury.

Pánové, skvělá práce – něco jako „to musíš mít“ pro každého sběratele, znalce nebo milovníka českého skla. Těším se na další díl.

Jindra Pařík 31.1. 2019

Czech Art Glass 7

Aukro

Art Cabinet

E-bay

Glass messages




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgMam radost imgRoman img10.06.2019 13:59
Stanislav Libensky Award 2018

A já budu dneska zlej. Já budu tak krásně zlej…


Jak jen začít?
Vylít na vás tu stařeckou žlučovitou zlobu hned a naplno, nebo to cynicky a nešetrně dávkovat a postupně mučit a škodolibě si rochnit v tom, jak se ten jed co ze sebe vypouštím se bude zvolna roztékat do vašich duší, bolestivě drásat útroby, abych vás v důsledku brutálně dorazil, tak jak se stalo i mě?

Inu, nebudu se tím trápit, a vymýšlet komplikované plány, napíšu to tak, jak to prostě bylo.

Ono to vlastně začalo už v úterý, u mého zubaře.
Pod sedmičkou vlevo dole zánět a dost to bolelo.
A krátké spojení – zuby – blíží se další Cena Libenského…
To to teda letí, to byl pátý ročník a rok 2013….   
(https://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/3415-2013-1)

Bolest zubu výrazně zaostřuje moje kritické vidění a proto, ne zrovna přeplněn laskavou a shovívavou náladou,  jsem dorazil do centra moderního umění DOX, které samo o sobě je krásné asi jako opuštěná továrna na průmyslová hnojiva.

Natěšen, že uvidím „své“ staré známé výtvarníky, Vladimira Kleina, Jiřího Šuhájka, Vladimíra Jelínka a trochu pozlobím „dokora přes sklo“ pana Milana Hlaveše, jsem byl o půl hodiny dříve „na značkách“.

Kromě půvabné recepční a několika málo soutěžících byl sál ovšem prázdný a poloprázdný zůstal i v okamžik zahájení.
„Ajajaj. Tady něco nehraje“  říkám si, ale bylo hůř.
Ono tam něco hrálo.  Hudba z výtahu?
Ale, nešť, sklo je to oč tu běží.

Pan Marek Veselý, dnes s ještě vyšší dávkou sebeuspokojení než v letech minulých, v tempu v pravdě zběsilém, představil porotu a už se rozlepovaly obálky, dvě zvláštní ceny, hudební předěl (tady se sluší režii večera pochválit za to, že zůstalo jen u jednoho),  a pak třetí a druhé místo a pak …  

No nemohl jsem vám to nenatočit:
Václav Hrabě - Zavři oči

Všimněte si Markova skvělého forehandu, toho bych nechtěl potkat na kurtu jako soupeře…
Inu, když může Banášová zpívat, proč by nemohl Veselý recitovat?

A přitahujeme šrouby dál, zástupce sponzora  - skláren Kavalier – se dožaduje mohutného sklářského díla  a nabízí  deset tun borosilikátového skla.
To až se doslechne Jirka Šuhájek postaví robota na Letné ….
Slovo do pranice.
A pak žvaní nějaký politik. Proč tohle? Máme to zapotřebí?

A nakonec vnuk pana profesora Libenského.
Mluví hezky, k věci, o dědečkově skle.

A pak první místo.
Porota zůstala věrna své tradici ocenit něco, co podlé mého, jak říkával pan František Vízner „vůbec nemuselo vzniknout“.

A tady už nejde o legraci.
Tohle je velmi vážná věc. Prolistujme si katalogy minulých ročníků Ceny Stanislava Libenského, prolistujme si ten dnešní,  a vypozorujeme trvale sestupnou tendenci.
Umění od slova „uměti“ nahrazuje jakási „koncepce“ pokus o „svědectví či výpověď“.
Ani to by nebylo špatně.
Znám pár výtvarných děl, která člověka donutí se zastavit a zamyslet se.
Bez vysvětlivek, bez krasomluvného okecávání.
Tváří v tvář opravdovému umění se cítí člověk malinký, nedokonalý a nedostatečný, ošklivý a nicotný. Nebo naopak, rozveselený a šťastný s pocitem, že pro takovou krásu stojí za to žít.
Zůstane stát.

A to se v tomto případě nestalo, protože pár minut po zahájení výstavy soutěžních prací někdo prošel dílem oceněným druhým místem. Chcete silnější důkaz?
Já jej nepotřebuji.

Mám velmi silný pocit, že cena Libenského se ubírá špatným směrem.
Konceptualismus?
Není už trochu passé?

Chceme být při pohledu na sklářské dílo poučováni mladičkou výtvarnicí:
Formováním osobností různým prostředím vede ke stereotypnímu vnímání neznámých skupin lidí. Tím vzniká společenská nerovnost…..bla, bla, bla ….Mým záměrem bylo aby se lidé zbavili svých předsudků vůči jiným lidem nebo věcem a navrátili se k sobě samým“, to chceme?

Nebo jiné moudro jiného výtvarníka:
Nacházíme se v realitě, ale neskutečné je na druhé straně. Navzdory nemožnosti rozpoznat skutečné od neskutečného někde existujeme“…..jejda, kdo by to řekl.

Nevím, jestli za to může umělecké školství, ale mám za to, že je potřeba se vrátit zpět na začátek k tomu, co sklo opravdu představuje a znamená.
Kdo si nefouknul nebo se o sklo neříznul, ať se věnuje něčemu jinému.
Chci vidět poctivé řemeslo, tak poctivé a věrohodné, že se stává uměním.
Opačný směr nefunguje.

Skvělá myšlenka, ohromné organizační úsilí, spousta práce, kterou pořádání Ceny Stanislava Libenského bezesporu představuje by měla směřovat výš.
Už pro to jméno, které ta cena nese.
Ten rám si zaslouží lepší obraz.

Teď k tomu co mě dorazilo.
Ne, nebyla to skutečnost, že se čepoval Plzeňský Prazdroj a já tam byl jako na potvoru vozem, ani to, že ty prášky na zub nějak přestávaly účinkovat.

Byl to nápis, pro jistotu i anglicky, nad východem z DOXu.

JSEM ČESKEJ SRAB,
KTEREJ ČUMĚL,
KDYŽ NAKLÁDALI ŽIDY,
HAJLOVAL NÁCKÚM,
MÁVAL KOMOUŠÚM,
A PAK CHTĚL JISTOTU
DESETINÁSOBKU 

Tak to mě nadzvedlo.
Co to je za chorou duši, co takhle vidí svůj národ?
O kom to sakra mluví?

Lidi, které kolem sebe mám a potkávám jsou jiní, úplně jiní.
Jsou hrdí na ten plácek uprostřed Evropy, mají ho rádi, milují ho.
Snaží se svojí prací představit světu naši zem, jako zem slušných, pracovitých, vzdělaných, přátelských a laskavých lidí.
Ať už jde o organizátory Ceny Stanislava Libenského, pana Marka Veselého a jeho tým, naše „doktory přes sklo“ pány Milana Hlaveše a Petra Nového a ostatní kurátory, výtvarníky, designéry a všechny ostatní přátele a fandy českého a československého skla, ale nejen ty. Je nás dost.

Jak nesnáším sprejery, příště, až půjdu do DOXu, nastříkám tam pod ten hnus:

„MLUV JEN ZA SEBE, BLBEČKU“ a pro jistotu i anglicky.

Pár fotografií ještě zde

Jindra Pařík 21/9/2018


1. cena 2. cena Porota Kálíme si do vlastního hnízda....


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDošlo k mýlce imgBlanka img02.01.2019 10:22
img img imgimgRe: Došlo k mýlce imgDalibor Kolčava img09.05.2019 07:53
imgJe to mazec. imgRoman img10.12.2018 07:08
imgOprava imgJindra img21.09.2018 23:21
René Roubíček is gone

Very sad news, René Roubíček left us on 29th April 2018 aged 96 years. 

 




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Reakce na: Hrdě sebevědomé stýskání si v Preciose
Ahoj Jindro,
vždycky jsem říkal, že máš vlohy ke psaní záživných textů, ale tentokráte mi chybí ta finální odpověď.
Tak tedy sbírat české sklo a nebo jej roztřídit dle barevnosti a provést jeho konečnou přípravu pro výrobu obalového materiálu?

Já osobně se nechystám připravovat ikonické artefakty českého skla k přípravě pro přimísení do výroby obalového materiálu.
Prostě k popularizaci českého skla a jeho zhodnocení chybí “public relations”. Je dobře, že probíhá diskuze mezi kunsthistoriky a obchodníky, ale jeho výstup musí být jasný, především směrem ke sběratelům a případným investorům. A zde vidím velké možnosti pro kunsthistoriky v popularizaci (mají osobní znalosti a především archivní zázemí). Stále u nás přetrvává, že sklo je “děkorativnoje izkustvo”, místo toho aby byla snaha jej povýšit na jeden ze segmentů umění.
A přitom renomované instituce v zahraničí mají české sklo za umělecký počin 
a tím se liší od domácí scény. Bohužel pro nás všechny.

Tak trochu mi to připomíná J.A.Komenského. Nejdříve musel být vyhnán z Čech abychom později podle něj učili celé generace.........
Zdravím
Jirka
 
 P.S. v příloze ti zasílám pár ilustračních fotek.



NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Ahoj Jiří,

Dost dobře ti rozumím, co chceš říci.

Mám však několik připomínek:
Myslím si, že je na místě se zastat našich „doktorů přes sklo“, protože rezervy sice mají (třeba Dr. Nový by si měl uvědomit, že pracovní den má 24 plus noc a přitlačit ve své autorské činnosti), ale nikterak velké. A nejen „doktoři“, ale i ostatní historici umění, kteří se sklem zabývají.
Nerad bych na někoho zapomenul, ale všimnul sis co dělá paní Lněničková a Braunová, pánové Mergl, Křen, Chalupa a další pro popularizaci českého skla?
A jejich záběr je podstatně širší, než naše uzounká specializace.

Historici a kurátoři sbírek a výstav mají také dost jiný přístup a náhled na věc, než my, sběratelé, ale to by bylo na dlouhé povídání a možná i námět na další besedu:
Co můžeme udělat my, sběratelé a co naši kunsthistorici, jak si vzájemně pomoci.

Já sám vidím zásadní systémový nedostatek v obtížném přístupu k informacím.
Každé museum či jiná kulturní instituce má rozsáhlé archivy, katalogy, vzorové knihy a nejsem si jist, jestli vůbec existuje nějaký přehled, kdo co má.
Studovaní historici si poradí, sednou na vlak, navštíví bratrské museum na druhém konci republiky, informace vyhledají, zkopírují a bádají si.
Přitom by mnohem jednodušší bylo, aby všechny tyto dokumenty byly přístupné v digitální formě a to nejlépe všem (ostatně ta musea si platíme z daní). 
V klidu své pracovny si brouzdám vzorovými knihami třeba v Teplicích, to by se mi moc líbilo…

Další věc je, že ty se na věc díváš z pohledu sběratele, jenomže debata měla trochu jiné zaměření.
Jde o novou výrobu, nové šance, jde o to aby pece dál žhnuly, vyrábělo se a prodávalo.
Pan Nový na začátek debaty uváděl nějaká čísla, tuším že 90 procent skla co se vyrobí je sklo  ploché, průmyslové a tak a jenom 10 procent je sklo užitkové.
Kolik z těch 10 procent pak připadá pak na autorskou uměleckou tvorbu?

Jindra


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Hrdě sebevědomé stýskání si v Preciose

Už je to tak.
Po létech přidrzlého glosování soudobého vývoje sklářského designu na stránkách cs-sklo.cz jsem dostal pozvání na něco jako exhibiční zápas první ligy.
Jistě, najdou se tací, co budou tvrdit, že mou hlavní motivací k návštěvě debatního večera v representační prodejně firmy Preciosa na téma “Budoucnost českého skla – je koupě českého skla dobrou investicí” byl příslib pohoštění, ale to jsou ničím nepodložené pomluvy.

Skutečností je, že jsem po dlouhé době konečně měl tu správnou záminku vyrazit večer do centra mé rodné matičky Stověžaté, cournout se Starým Městem a také jsem byl až chorobně zvědavý, jak vypadá ten “Flagship Store Preciosa” v Rytířské.
Protože to je jeden z těch obchodů, do kterého vstoupit nepozván je našinci žinantní, protože si připadá nevhodně oblečený, provinční a navíc brutálně omezen nuzným rodinným rozpočtem.

Být placen od stránky, rozepsal bych se o procházce z náměstí Republiky kolem Obecního domu, kde jsem se v minulém století nesměle a toporně učil, a nenaučil, tančit a ve kterém jsem o pár let později promoval přesvědčen, že mě patří celý svět, popsal bych Celetnou ulici, kde s podivným východoevropským přízvukem nabízejí „náše stěklo“ od nejhorších kýčů až k designovým kouskům.
Zmínil bych pyšně a hrdě kubistický Gočárův dům U Černé Matky Boží,  neopomenul připomenout Wolfganga Amadea u Stavovského divadla a tajil bych své mírné obavy před budovou starobylé University Karlovy, kterou, dá-li Bůh, někdy dostuduje moje ratolest.

Však nejsem placen od stránky, a zdá se, že za to své blábolení nejsem placen vůbec, tak přejdu rovnou k věci.

Moderátor (fuj to je hnusné slovo) večera pan Dr. Petr Nový vystřelil tu zásadní otázku „Je koupě českého skla dobrou investicí?“ hned při startu a s vědeckou poťouchlostí přidal dotaz „A proč?“.

No,  jakou odpověď byste asi čekali do marketingového šéfa Preciosy, majitele dvou skláren, galeristy co se živí prodejem skla, výtvarníka a majitele sklářské pece?
Neeee, české sklo nekupujte, je pasé, nikdo to nechce a proděláte na tom gatě…….

A tak se debata nesla v duchu mírného hořekování, jaké to bylo a už nebude i stejně opatrného optimismu, jaké by to mohlo být, kdyby to nebylo takové, jaké to je.
Ujistili jsme se, že jsme všichni hrdí Češi, že máme ty „zlaté české ručičky“ a že nikdy nebylo tak, aby nemohlo být hůře či lépe.
Pan Lhotský zmínil úpadek autorského skla, a já si vzpomněl na Františka Víznera, který s oblibou citoval, že někde četl, že „něco jako tavená plastika vůbec nemělo vzniknout“.
Velmi intenzivně jsem přitom myslel i na své přátele pány Vladimira Kleina, Františka Janáka či Petra Stacho a kladl si otázky, zda-li to oni také tak cítí. V duchu jsem se procházel sálem Ajeto Glass Musea a rebelsky jsem chtěl povstat a křičet: „kdepak, pane, není tak zle“.

Pan Dr. Milan Hlaveš tichým hlasem velmi skromně přiznal gigantický úspěch výstav českého skla v Číně, Japonsku a Koreji, v hlavě mě zůstalo jen jedno číslo – 3 miliony návštěvníků.
O tomhle se má psát na prvních stránkách novin!

A pak paní kunsthistorička Sylva Petrová zase nastínila obraz zmaru „autorského skla“ a paní ředitelka pražského Dorothea Mária Gálová přiznala něco ve smyslu „kdybych to bývala byla věděla, tak jsme se bývali byli do toho nepouštěli“.
Pan Jaroslav Polanecký si pak postěžoval na neexistenci koncepce uměleckého školství….

A to všechno v sále, který je přímo zosobněním úspěchu českého sklářství, v reprezentační prodejně Preciosy.

Takoví prostě jsme, naříkáme, i když se nám daří, přiznat úspěch se nenosí.
Pan Dr. Nový to ve své závěrečné řeči také připomenul, se svou erudicí historika říkal:
Stačí si otevřít odborné časopisy z jakékoliv doby, vždycky to tam najdeme. Ať staré 80 nebo 150 let.
Nestíháme, máme zastaralé sklárny, nedostatek kvalitních návrhů a kvalifikovaných pracovníků, ujíždí nám vlak a když to takhle bude pokračovat, české sklářství zanikne“.

Takže to naše stýskání je vlastně v pořádku, je znakem toho, že věci jsou takové, jaké mají být. Co k tomu dodat.

Sklářství je především řemeslo. Nebo průmysl.
Dává obživu tisícům rodin. Není to pár jen autorských tavenic, na kterých aukční domy či galerie realizují, či nerealizují, své zisky. To už je ta třešnička na dortu.

Sklo jako umění všedního dne s přesahem do dnů svátečních.
V tom je těžiště a budoucnost českého sklářství.

Oficiální část programu skončila, a já se vydávám na průzkum prodejny.

Ouvej, ach Bože, proč tohle.  Řemeslně skvěle provedený český brus v nejrůznějších variacích.
Mám pocit, jako bych byl o pár bloků dál u těch prodejců „našeho stěkla“.
Mám jisté pochybnosti, zda-li to do takovéto prodejny patří, ale zdá se, že zákazník si to žádá a přeje, ale „proti gustu žádný dišputát“.

Mého tápání a rozpaků si zjevně všimla elegantní a milá marketingová ředitelka prodejny Petra Vojnová, vysvětluje mi, že na této části prodejny budou ještě pracovat a odvádí mě do hlavního sálu.
Ano, Preciosa to jsou svítidla. Ta tradiční, i nové návrhy které se nebojí barev ani matování pískováním.
Zajímavý nápad, křišťálové ověsky, které měly primárně světlo odrážet jej tlumí.
Ukazuje to, kam se vývoj svítidel posunul.
Nejde o to, aby lustr poskytoval světlo. Lustr je uměleckým dílem, sochou, solitérem, a když občas svítí, dobře, ale není to to, co bychom od něj nutně požadovali.

Můj respekt k “Flagship Store Preciosa” se po prohlídce s nanejvýš povolanou průvodkyní nezměnil, vím, že se vždycky budu v takovém prostředí cítit trochu jako chudý příbuzný.
Ale příště už najdu v sobě tolik kuráže, že i když přímo nepozván, do prodejny zajdu.
Prostě si prohlédnout, co udělali s tou částí designového skla s nadějí, že potkám paní Petru, se kterou se tak hezky povídalo. A když se mi finančně zadaří, vezmu s sebou i svoji paní, protože vím docela přesně, která svítidla z moderní kolekce Preciosy by „doma mít mohla“.

Po prohlídce s paní Petrou jsem už nečekal, že mě může ten večer cokoliv příjemnějšího potkat, ale věřte nebo ně, stalo se.

Známá tvář, ano, to je Dr. Milan Hlaveš, a o berli!
Ha, už i na Vás došlo, doktore, poznáte co je to být pajdou! To utrpení, to ponížení“.

Mou škodolibou radost trochu umenšuje skutečnost, že pan doktor, na rozdíl ode mne, brzo berle odhodí, ale i tak, nemusí pršet, že jo …..
A tak rozdováděn jak president s virózou urazím tváří v tvář šéfredaktorce časopisu Material Times Tereze Liškové všechny žurnalisty, zhanobím architekty, a projevím své naprosté nepochopení pro moderní sklářský kumšt, velmi neomaleně a natvrdo, půvabné sklářské výtvarnici Zuzaně Kubelkové.
Inu staří nemusí vždy všechno chápat, ale když už mladým nepomohou, tak by alespoň neměli překážet.
Tak ve snaze být trochu nápomocen přidávám radu, jak se prosadit:
Chce to hluboce lidský příběh“ mudruji nahlas.
Něco o utrpení, prostě to, co si lidi rádi přečtou“.
A už přesně vím, jak si smlsnu na tom hendikepu doktora Hlaveše, až zítra budu psát svoji reportáž z dnešní akce.

Moji radostnou náladu umocní další půvabná dáma, která mi na rozloučenou předává tašku s dárkem od Preciosy.
V Preciose tedy ví, co se sluší a patří. Hosta pohostí a na rozloučenou obdarují.

V povznesené náladě skoro tančím Rytířskou, protáhnu se Železnou na Staroměstské náměstí, pokochám se pohledem na věže Týnského chrámu, potěším výlohou Moseru v Celetné až u Prašné brány mě dostihne.
Ten můj hluboce lidský příběh.

Rozhicován půvabem a krásou lustrů Preciosy i mladých společnic,  jsem se vydal na cestu městem jen tak, v sáčku, kabát zůstal na věšáku v té „vlajkové lodi“.

A můj taneční krok se mění v podivné kolíbání, kterým jsem se naučil ulevovat si svým artrotickým  kloubům, hrdě a statečně se vracím na místo činu, a pak méně hrdě a spíše zbaběle, zase zpět k té Prašné bráně, tvář zkroucenou bolestí a na mysli jen jedinou věc: „Království za Hlavešovu berličku…


Jindra Pařík 20.2. 2018

Event in Preciosa Flagship in Prague....

Obrázky / Pictures....




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Krasohled

Mám rád když věci fungují.
Když silnice jsou hladké, předzahrádky upravené, fasády domů čisté bez klikyháků spreji. Když po mě z práce nikdo nic nechce a pivo má správnou teplotu a pěnu. Když mi k cucavým mentolovým bonbonům přibalí pumpařka na cestu i úsměv a přání krásného dne.

Takhle to mám rád.
Jenže tomu tak často není. Jistě to nebude tím, že se svět v černou díru obrací a všechno jde „zu grund“, jak říkala moje babička, spíše tím, že se malátný a hnědavý podzim mění v škaredou, šedivou zimu, kterou by bylo lépe zaspat. Nebo taky proto, že mě už téměř permanentně bolí všechny klouby, na svou váhu bych měl měřit dva metry padesát, a ať jím co jím, nerostu.
Budím se mrzutý a uléhám bez nálady, prostě stárnu do podoby dost protivného dědka.

V tomhle, a ne jiném rozpoložení, jsem se vydal do Jablonce nad Nisou, do Musea skla a bižuterie na vernisáž výstavy Sklo z Desné. Vykulím se silně zadýchán do toho kopečka, co dělí návštěvnické parkoviště od budovy musea, a s potěšením zjišťuji, že „tady“ začínají přesně.  
Když v pět tak v pět, a ne v půl šesté.
U vchodu mě vítají elegantní dámy a strčí mi do ruky igelitovou tašku.
Již druhé jablonecké překvapení, vítají mě dárkem!
Tady se ti bude líbit“ našeptává mi moje mladší, spokojenější já.

A to už se ke mně žene Petr Nový se slovy „Vítáme Velké Popovice….“
A než stačím něco chytrého vyblekotat už do toho šlápne vibrafonová skupina dětí z Liberce ryčným Pochodem maršála Radeckého.
Tak to je pecka…“, pomyslím si a všechno zapomenuto, začínám se usmívat.
A pak se chválí.
Chválí ředitel Preciosy museum i zaměstnance, ředitelka musea paní Ing. Valečková chválí pana Jaroslava Bejvla a pana Dr. Petra Nového, pak se tihle dva chvilku chválí sami mezi sebou.
A  pak děcka zase rozezvučí vibrafony Mozartovou Malou noční hudbou a to už se vysloveně bavím.
Potom se ještě chvilku chválí ostatní zúčastnění a výstava je zahájena.

Popravdě řečeno, měl jsem z toho trochu strach.
Nemám rád tyhle reedice či repliky staršího designu.
Jednou vyvzorováno, vyrobeno, nechte to nám sběratelům, a nepřidělávejte další nové „staré“ kousky, které si může každý snadno koupit, zatímco my jsme se za nimi pachtili po blešácích a internetových aukcích. Trochu mě uklidňuje, že počty vyrobených kousků replik jsou opravdu limitované na desítky kusů, ale i tak. Nevařte z minulosti, jděte dál, talentovaných výtvarníků u nás je habaděj.
Mě stačí ta knížka, kterou k této příležitosti napsal pan Dr. Petr Nový a kterou mi věnoval.

Řekl bych, že to je něco, jak říkají naši angličtí přátelé „must have“, prostě tu by měl mít každý.
Nejen lidé, kteří se zajímají o sklo, ale všichni.
V koncentrované podobě nastíněná historie jedné sklárny, která je zároveň těsně svázána s historií regionu a celé naší vlasti. Knížka bez zbytečných slov, neužvaněná, poučná, ale nepoučující.

Je s podivem, jak pan Nový dokáže tvrdou a náročnou badatelskou dřinu přeměnit v tak lehké a zábavné čtení.
Safra, ten chlap to opravdu umí a umí to dobře“ říkám si.
A lidi, co umí já mám rád.


A to už málem vrážím do toho druhého „doktora přes sklo“, pana Milana Hlaveše a začínám se cítit jako ryba ve vodě (tedy přesněji jako pstruh v čistém potůčku, ne jako kapr v předvánoční vaně, aby mě někdo nechytil za slovíčko).

Dozvídám se o podrobnosti plánech a projektech obou pánů doktorů a nějak se mi lepší nálada a mám chuť jim říci:
Safra chlapci, děláte to fakt dobře, za jednoho pana Langhamera nastupují hned dva, tak se na obra musí….“.

Teprve až doma vybalím tu igelitku s dárkem na uvítanou.
Vypadne na mě bloček s logem výstavy a taková trubička, jak na šumivé tablety, co si z rána dávám do vody, když jsem před tím měl delší večer.
Ale tabletky v tom nejsou.
Z jedné strany čočka, z druhé průzor – no to je krasohled!
Tuhle hračku jsem neviděl od dětství a taky z něj mám radost jako to dítě.

Připomíná mi mámu, co mě vloni opustila, ale tak nějak jinak, bez lítosti, bez smutku.
Nechám si ho na pracovním stole.

Až budu zase mrzutý a načuřený, kouknu se do něj a vzpomenu si na to, co mám rád.
Mám rád, když věci fungují.

Vzpomenu si i na naše dva „doktory přes sklo“.
Funguje jim to, a to vážně není málo.

Jindra Pařík 8/12/2017


Report from the opening exhibition Desna Glass.
All relevant information you can find here http://www.design-desna.com/

The book written by Petr Novy I assume as „must have“ one.

Jindrich




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgpoklona imgMilan Hlaveš img08.12.2017 21:08
Navštívil mě Ježíšek / Santa has visited me

Raduji se jako malé děcko.
Je to jako bych doteď přehazoval horu dětskou lopatkou a najednou si pořídil bagr.
Vy, vy přátelé československého skla mě pochopíte, když už doma mě mají za nepříčetného magora.

Prostě plácnete knížku nebo časopis na podložku, a už jen mačkáte čudlík a ono to skanuje po dvoustranách, softwarově zarovnává u bouli uprostřed, tam kde je kniha svázaná a pak si to samo ořízne jednotlivé stránky, tolik štěstí najednou, až mám strach, že to se mnou flákne.

Ano, pořídil jsem si nový skaner.
Ta hromada dokumentů, co je za mnou ve skříni nutně potřebuje provětrat.

Abych to vyzkoušel, prohnal jsem tím katalog z výstavy Václava Hanuše, užijte si ho také než poputuje tam kam patří, tedy

Autoři / G – H / Hanuš Václav……

Krásný zbytek neděle
Jindra Pařík 3/12/2017

I am happy just like a little child.
It is like to shovel mountain away with a children’s dustpan and suddenly to get the excavator.
You friends of Czechoslovak glass, you will understand me whilst I am considered as a deranged nutcase at my home.

You simply place the book or journal to the pad and you push the button. It scans double sides, removes page’s curvatures by software then cuts to individual pages.
So much felicity at once that I have a fear that it should kill me.

Yes, I have purchase a new scanner.
The heap of documents behind me need to be aired out.

Just to test it, I passed through it the catalogue from Vaclav Hanus exhibition.
Enjoy it before it will go to the proper place, it is to:

Designers / G – H / Hanus Vaclav….

Best end of Sunday
Jindra Pařík 3/12/2017




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Přijďte  si vyrobit vánoční dárek ze skla

Dobrý den, 

zasílám tiskovou zprávu a srdečně zvu na poslední letošní akci "Přijďte 
si vyrobit vánoční dárek ze skla", kterou jsme připravili na první 
adventní víkend 2. a 3. 12. 2017 od 10 do 16 hodin. Možností bude mnoho 
- výroba vánočních ozdob z korálků, výroba šperků, malování a jiné 
zdobení foukaných vánočních koulí, malování hrnečků či výroba podmaleb. 

V týdnu od 4. do 8. 12. 2017 je projekt připraven i pro školky a školy. 
Bližší informace a dojednání termínu na recepci pavilonu - 
recepce@pask-klatovy.cz, tel.376 333 042. 

Těšíme se na setkání v Pavilonu skla 

Jitka Lněničková 
kurátorka PASK 
www.pask-klatovy.cz - zde také najdete další podrobnosti o akci




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

eshop

Nevím, čím to je, ale je to tak.
Prostě „u mě“ se to tak děje 22. listopadu.

Stávají se věci, které mění moje zvyky a ovlivňují můj další život.

Tak třeba před 25 lety se 22. listopadu narodila moje druhá dcerka Zuzana.
No, to je ta, která o pár článků níže na zdejším webu tak brutálně zdrbla ceremoniál předávání Ceny Libenského.  

No a 18 let později se mé první dceři Jitce narodil můj první vnuk Matěj.
Na ten den lze těžko zapomenout. Byli jsme v Novém Boru a dokončovali přípravy vernisáže výstavy Františka Víznera.  Nachystal jsem tehdy spojení přes internet s vážně nemocným panem Víznerem ve Žďáru a když jsem jej konečně dostal na plátno, halekal na mě rozesmátě: „nazdar dědku….

A dneska je to tu znovu.
Léta odolávám nabídkám finanční podpory našeho webu cs-sklo.cz z různých stran.
Ne, že bych se topil v penězích a zejména náklady na provoz datové úschovny všech zdrojů nejsou malé (zřejmě to tu čte i moje žena Soňa, tak nebudu konkrétnější).
Ale vím, že s přijetím sponzoringu bych ztratil i kousek své nezávislosti a to bych moc nerad.

K řešení této finanční zátěže jsem byl tak trochu dotlačen okolnostmi.                                                                                                    
Ne, že by se naše finanční situace výrazně zhoršila, zaklepejme na dřevo, bylo to tak.
Dcerka Zuzanka se rozhodla osamostatnit. No, mladá žena v 25 letech má asi nárok opustit rodný dům.
A to tím způsobem, že se nastěhovala do naší chaty.
Ovšem až poté, co jsem ji vyklidil a zrekonstruoval.

A tam to všechno prasklo.
Chata, ve které jsme pár let po svatbě se Soňou také bydleli, sloužila v posledním desetiletí jako depozitář části mé sbírky skla. Tedy té části, co už se nevešla do mého domu.
Přiznávám, že jsem i trochu švindloval.
Abych nebyl přistižen, že si kupuju další sklo, hned po nákupu na blešáku jsem s ním pelášil do chaty a tam si jej usyslil a domů pak dones jen jednu, dvě vázičky.

Hele, tohle už máš třikrát ???
To je Vízner !!!
Třikrát !!!
To ale je ….

Kdo zná Soňu ví, že to je holka zlatá, co mě nechá vrážet rodinné úspory do váziček, dovolí mi trajdat po světě na bicyklu jen s pinglíkem na zádech, a z hospody mě doveze autem, abych nemusel šlapat do kopce, prostě má pochopení pro „klukovské“ potřeby, ale potřetí ji nechat zopakovat to její „Třikrát !!!” by se mi mohlo těžce nevyplatit.

 „Musíš to prodat !!!

Prodat, to se řekne, ale kde, a jak?
Zeptal jsem se tedy sběratelského kolegy Jiřího. No, neporadil, tedy neporadil hned.
Vlastně říkal, že je na tom úplně stejně. Hromady duplicitního skla, které ve sběratelské vášni kdysi nakoupil v domnění, že to ještě nemá.

Ale pak na to přišel.
Co kdybys zřídil někde u tvého webu nějakou aukci, nebo eshop?

A tak jsem to zkusil.
Chtěl bych ale, aby náš eshop byl v něčem jiný.
Konkrétně v tom, že nabízíme věci s „ověřeným rodokmenem“.
Doufám, že správně určené, s odkazy na příslušné zdroje.

Podaří-li se nám něco prodat, pomůže mi to srovnat těžce ztrátovou bilanci projektu www.cs-sklo.cz a nepodaří-li se to, alespoň poskytneme všem zase o něco víc informací o některých skleněných předmětech, a kvůli tomu jsem kdysi ten web zakládal.

Jindra Pařík 22.11.2017

I do not know why, but it is like this.

For me it happens on 22nd November.

This day happen things that change my customs and affect my next life.
On 22nd November twenty-five years ago was born my second daughter Zuzana, for example.
Eighteen years later my first daughter Jitka gave me my first grandson Matěj.

Hard to forget this day.  We have prepared the Frantisek Vizner‘s exhibition in Novy Bor. I tried to set up the on line connection with sick Frantisek who was in his house in Zdar about 150 miles far away. Finally I have got him to the screen and his first words were: “Hello old codger…”.

Well, and today it comes again.
For many years I am omitting the offers of financial support of our website. I am really not so wealthy and namely the cost of storage space for all resources is not very low (there is a chance that this text would read my wife Sonia, so I will rather not tell you the exact number).
I know that with the accepting sponsorship I would loose the part of my freedom and it is the issue for me.

By force of circumstance I was forced to solve this.

Thanks Got my financial situation has not became worse significantly but my daughter Zuzana has decided to leave home and find a new one in my cottage where we lived with Sonia for some years after our marriage. But this cottage was used as a depository of part of my glass collection for last ten years. That part of collection, that did not fit to my house because lack of space.
And not only this glass. Often I put at flea market purchased glass directly to cottage to avoid Sonia’s strange questions “….again glass ?

And now all was disclosed.

Hey, you have this piece already three times ???
It is Vizner’s design !!!
Three times !!!
It is……

Everybody who has ever met Sonia knows that she is girl with the golden heart. She allows me to spend family savings for glass vases, she let me travel around the Europe on my bicycle with a little bag on my back, she uses to wait with car in front of pub door to get me home in case.
She really understands what a big boy need. But knowing her I would never dare let her repeat again her “Three times !!!

 You have to sell it!

Well, sell it, easy do say hard to do.
I have asked my friend glass collector Jiri for help. But I have got nothing.
He is in the same situation. In collecting fever we purchased pieces that we have had at home already.

But he found the solution, finally:
What about to make an eshop connected to your web site?

So I tried to do this.
But we want to make a bit different eshop. We want to offer only well attributed pieces with links to available resources.

If I will sell few pieces it will help to me to reduce financial loss I generated by my project www.cs-sklo.cz.
If I will sell nothing, never mind.

We will offer something like gallery with attributed pieces to demonstrate the beauty of Czechoslovak glass.

And it is the basic aim of this web site.


Jindrich Parik 22nd November 2017   



Druhá dcerka Zuzanka První vnuk Matěj On line spojení Bor - Žďár Pan František Vízner Stěhujeme sklo....


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Dárek - The gift

Všimnul jsem si ho na ksichtoknize.
Škrdlovické sklo…..

Nádherný džbánek, zcela jistě z válečné či brzo poválečné výroby Beránkovi sklárny. Asi se už nedozvím, kdo jej navrhnul, možná paní Lichtágová….

Napsal jsem komentář:
Bomba….
Odpovědí mi byl smajlík.
Napsal jsem trochu závistivě: „To chci“
Odpověď přišla obratem:
„To bude to nejmenší co pro Vas můžu udělat.V lepších rukách to být nemůže ….."


V neděli v noci, když jsem se konečně vrátil domů z cest mě čekal u dveří balíček….
Ty už zase nakupuješ sklo?“ zeptala se Soňa a znělo to výhružně..
Ne, to je dárek od neznámého kolegy, sběratele."
Dárek, taková nádhera? Proč?“  výhružný tón vystřídalo podezření.
Prostě mě někdo asi ještě má rád….“ sestřelil jsem ji.

A já nevím z čeho mám větší radost, jestli z toho džbánku, nebo emailu od pana Romana, ve kterém píše:
Za ten džbán nic nechci.Berte ho jako projev úcty.Nebyt Vas,nikdy bych nevěděl co je Škrdlovická antika a nikdy bych na něj nahodou nenarazil. To jsou ty věci, které se stanou jak se mají stat…."

Tisíceré díky jsem trochu naměko….

20.11. 2017 Jindra

 

I have noticed it at facebook.
Škrdlovické sklo

Beautiful jug, pretty sure from war or post war Beranek’s glasswork production.  Seems that  I will never find who had designed it,  maybe Ms. Lichtagova….

I wrote the comment: “It is the bomb” and I received smiley as the answer.
I wrote a bit jealously:  “I want it” and immediately got the answer.
It is the smallest thing that I can do for you, it cannot come to better hands..

Sunday night arrived home from abroad trips I found the package in front of our house door.
Do you purchase the glass again?” asked me Sonia and it sounded threatening.
No, not at all, it is the gift from my colleague, glass collector.
The gift? Such beauty?” threatening voice tone has been changed to suspicious one.
Simply somebody still likes me….” I returned hardy.

I am not sure what has pleased me more. Whether the jug or rather the email from Mr. Roman:
He wrote:
I want nothing for that jug. I want to show my respect. Without you I would never know what Skrdlovice antique is and I would never met this piece.
There are issues that happens the right way in this world…

Million thanks, I  am a bit moved.

20.11. 2017 Jindra


Džbánek, Jug Už je doma - It is at home now V Beránkově vitrině - In Beranek cabinet


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDárek imgKonipasek img21.11.2017 05:43
img img imgimgDorknout se věčnosti imgJindra img21.11.2017 08:00
imgDárek - The gift imgJitka img20.11.2017 18:45
Pozvánky

Pan František Vízner říkal, nestane se to každému. A měl tím na mysli zájem, či moderně boom, a odezvu, které lisované sklo co navrhoval se svými kamarády Ladislavem Urbanem a Rudolfem Jurniklem počátkem šedesátých let v Teplicích nečekaně získalo.
Mám stejný pocit jako on,  pokud jde o náš web cs-sklo, ačkoliv na výtvarno jsem lemro.


Tedy krásno vidím, ale vytvořit to nedovedu…..Stranou ponechám kacířskou myšlenku, že takto výtvarně hendikepován by mohlo být nakonec výhoda, a mohl bych nakonec vyhrát i nějakou cenu, třeba i Libenského, nebo, když přitlačím, výtvarno snad i učit.

Ale k věci, na přízeň doktorů „přes sklo“ pánů Hlaveše i Nového jsem si pohříchu zvyknul a nehýčkám ji dostatečně, nebo tak aby alespoň jedenkrát týdně zkoukli, co je na cs-sklo nového… (oni už vědí).
Moje chyba, kdybych se o cs-sklo více staral, chodili by tam častěji….

Ale jako svoji trestuhodnou liknavost největší považuji, že jsem zanedbal nabízenou podanou ruku od paní Jitky Lněničkové asi před dvěma lety.

Nebyl v tom úmysl, natož úmysl zlý, prostě motal jsem se jak vítr v bedně ve svých privátních a pracovních problémech.
Další moje chyba, omluvou snad buď mi, že cs-sklo je jen můj koníček, který, když jde o peníze pro rodinu, musí jít dost stranou.

Jenže paní Jitka Lněničková není zlá a odpouští  a tak jsem rád, že Vás mohu jejím jménem pozvat na nísledující:

 

Dobrý den, 

srdečně zveme v pátek 17. 11. 2017 na Den vinutých perel, v jehož rámci 
v 15 hodin slavnostně pokřtíme novou knihu Jany Wudy Vinuté perle, 
kterou právě vydalo nakladatelství Grada. Od 10 do 15 hodin zde bude 
paní Wudy předvádět vinutí skleněných perel nad kahanem a zájemci si 
budou moci tuto techniku i vyzkoušet. Další informace v tiskové zprávě. 

Srdečně zdravím a těším se na setkání 

Jitka Lněničková 
kurátorka Pavilonu skla Klatovy 
www.pask-klatovy.cz
 
Ale to zdaleka není všchno, versnisáž už nestihneme, ale přesto, paní Lněničková píše:
"je to opravdu mimořádná výstava"

a tomu bych věřil. 
Dobrý den, 

v příloze zasílám tiskovou zprávu o naší nové výstavě Sklo zednářských 
lóží spolu s fotografiemi, plakátem, letákem a pozvánkou na vernisáž. 
Jde o projekt mezinárodně významný, který mapuje velmi specifickou a 
mimořádně zajímavou část české sklářské produkce. 

Srdečně Vás zdravíme a těšíme se na Vaši návštěvu 

Jitka Lněničková 
kurátorka Pavilonu skla Klatovy 
www.pask-klatovy.cz 


Takže, vzhůru do Klatov!





NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Trienale Milano 1960

Ms Blanka made for us the pictures from Trienale catalogue, thank you very much.

Here it is:

https://photos.app.goo.gl/2oj814Sqic9Tb0yz1




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

img?????? imgKonipasek img11.11.2017 06:25
img img imgimgRe: ?????? imgJindra img11.11.2017 11:28
Jan Gabrhel ještě jednou

velký dík paní Blance za pořízení fotek


Jan Gabrhel once more
great thanks to Ms Blanka for making photoes.

https://photos.app.goo.gl/zEwjw8pqhNydkDiP2


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Moser z Aukra

Vrátil jsem se z cest tak trochu rozbolavělý a churavý.
Věkem to jistě nebude, protože na tom lehounkém kole dám hloupou stovku denně i v devadesáti, ani tou basou plzeňského, kterou jsem zapil, že jsem svůj letošní cyklovýpad do Francie přežil. Nejspíš za to může ten guláš, co jsem si dal v tom německém motorestu, když mě Soňa vezla zpátky.

A tak mě bolí žaludek a hlava a všechny ty klouby co na svém těle mám a o jejichž existenci jsem doposud neměl ani ponětí, poléhávám a nechám se hýčkat.

 „Měl by si jít k doktorovi“ víceméně neustále do mě Soňa reje, ale znáte to.
V čekárně je to samý nemocný, ještě bych od nich něco chytil, a i kdybych tohle pominul, co mi takový mastičkář řekne:
Měl byste zhubnout pane. A taky omezit to kouření!

Tedy jsem odjakživa nekuřák, tu fintu s kouřením mi poradil kamarád. On totiž doktor ti musí něco zakázat. Tak když se mě zeptá, řeknu mu: „Nekouřím moc, tak krabičku, dvě, denně.“
A doktor se toho čapne, zakáže mi kouřit, jako že se tím uzdravím, a nedojde na to, aby mi zakázal to plzeňské, protože co pak bych měl z toho života už…..

Kromě toho, doktor jen léčí, příroda uzdravuje…..

A do toho telefonát od Jirky, že bych, když už jsem zpátky taky měl trochu oživit ty moje „sklo“ stránky a tak si říkám, inu, proč ne. Nikam z domu nemohu, trošku to pročistím a doplním.

A tak se stalo.
Vymazal jsem neaktuální rubriky, fotogalerie z nich přesunul do příslušných kolonek Autoři nebo Sklárny, doplnil jsem web o blog Lola, takové hořkosladké poznámky mé dcery ze života se svými hodnými synky a zlobivým manželem, přidal jsem i pár svých cestopisů a dalších textů, abyste věděli, co jsem dělal, když jsem zrovna nepracoval nebo nepsal o skle. 

Tak mě to nějak do sebe vtáhlo, tak jsem doplnil i pár dalších katalogů do Skláren, přidal pár zajímavých bakalářských a diplomových prací, tak nějak to celé oprášil.

Říkám si, přijde brzo zima, na kolo to už nebude, kouknu se po nějakých dalších dokumentech, které bych pro zkrácení chvíle oskanoval a zveřejnil.

Tak jdu na to zatrolené AUKRO.
Neprohlížel jsem to už pár let, vlastně od té doby, kdy jsem uzavřel nákupy škrdlovického skla pro naší knihu a zjistil, že už mám všechny dostupné lisované Víznery, protože těch pár kousků, co pan František navrhnul a já nemám, nemá už nikdo, jen muzea nebo jeho rodina.

Rubrika „Sklo“ jak jinak.
Prohlížím si ty obrázky, a říkám si, hm, tak přeci jen jsme něco dokázali. Nikoliv jen žlutá, nebo modrá vázička, ale Hanuš či Urban, škrdlovické věci určené téměř bezchybně…..

Ale auuuu.
To ne, lisovaná žardinéra Václava Zajíce ze sedmdesátých let fakt není Art-Deco a malované nápojové sady z Borocrystalu padesátých let nejsou secese ….

Ale nešť, žádný učený z nebe nespadl, vnímám pozitivně jednak vysokou míru znalostí některých prodejců tak i výrazně lepší kvalitu fotografií než bylo „za nás“. Tedy v době, kdy jsme se bratrovražedně přetahovali o nějakou lisovačku s Honzou Čapkem a Maxem Velčovským, aby nám ji pak chytře vyčoudil Honza Jaroš.

Tak tohle už vážně bolí moc!
Slavná Víznerova vázička na fialky, koukej na tu krasavici!
Ale co to čtu? Moser?
Jak Moser, proč Moser!!!


Tohle nedám. Otevírám okénko „Dotaz prodejci“ a důrazně, leč přátelsky popírám Mosera, sděluji autora návrhu i výrobce, přidávám pozdravení a odkaz na cs-sklo.cz.

Ulevilo se? No ani moc ne…

Tak ono vás je tam víc?
Podívejme na to, tak Moser je i Jurniklův popelník nebo sklenky z Vrbna, Moser je pro pana prodejce všechno ze skla. No jo, někde asi slyšel, že Moser je nejdražší…

Prohlížím dál, ale jak tak nějak rozjitřen, vidím už více chyb než toho správného a začínám propadat trudnomyslnosti.

Dorazí mě mail, co přichází poté, co doprohlédnu poslední, devadesátou stránku aukcí skla na Aukru.

Obratem mi odpovídá ten expert na Mosera, co jsem mu dodal rodný list k té Víznerově vázičce:
Jak to prokažete?“

Prostě jen tyhle tři slova. Bez pozdravu, bez podpisu.

A já si tak přemýšlím, co jsem udělal špatně.
Mám chuť sednout zase na ten svůj zelený bicykl, navlíknout tričko „Miles are my meditation“ a valit někam pryč.
Daleko.
Žít zase od rána do večera s jedinou myšlenkou. „musíš to přežít a nevzdat to…

2. 11. 2017
Jindra Pařík




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDíky. imgKonipasek img11.11.2017 06:18
imgIdiot imgHattas img04.11.2017 13:31
img img imgimgRe: Idiot imgJindra img04.11.2017 18:39
img img img imgimgRe: Re: Idiot imgHattas img05.11.2017 15:52
Zemřel pan Jan Gabrhel

Dostal jsem velmi smutný mail od dlouholeté přítelkyně československého skla, paní Blanky Řeháčkové:


Brečím do klávesnice a zároveň Vás prosím o zveřejnění
Vážený pane Paříku,
 
dovoluji si Vás poprosit o zveřejnění smutné zprávy.
 
Zemřel sklářský výtvarník pan Jan Gabrhel, jehož profesní život byl spojen se sklárnou Český křišťál v Chlumu u Třeboně.
Ve své tvorbě dosáhl mnoha úspěchů, dostal mnoho ocenění a jeho životní dílo přesahuje hranice naší republiky.
Prosím sběratele a obdivovatele československého poválečného skla, aby si na něho vzpomněli.
Ať už si budete připíjet z jeho krásných nápojových souprav nebo se budete těšit dekorativním sklem, autorským sklem a nebo se potkáte s jeho realizací v interiéru, vzpomeňte si na úžasného člověka a umělce.
Držím v ruce skleničku “gabrhelku” a připíjím na památku pana Jana Gabrhela, s úctou na něho vzpomínám a těším se pohledem na krásu, kterou nám tady po sobě zanechal.
 
Děkuji Vám.
S pozdravem Blanka


Děkuji paní Blance za zprávu i fotografie. 
Ačkoliv pan Gabrhel zemřel v pátek,  bude tu s námi napořád, v našich sbírkách a srdcích.
Jindra

Poslední rozloučení s pane Janem Gabrhelem bude v obradní síni krematoria v Českých Budějovicích,
v pátek 6.10.2017 ve 12:00 hodin



NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgR.I.P. imgKonipasek img11.11.2017 06:21
Stanislav Libenský Award 2017

„Tome, chceš jít na prestižní předávání designerské ceny?“ „Jasně.“. A tak jsme se jako vyslanci  mého otce, Jindřicha Paříka, vydali nahlédnout do světa moderního umění. Náležitě jsme se vystrojili. Hlavně já teda. Pro tuhle prestižní událost jsem si vyrobila nový (přesněji asi třicátý) věneček a ve jménu umění jsme umyli naši Astru. Hurá do Holešovic. Prošli jsme asi dvoukilometrovou chodbou, která vedla asi 18ti různými směry. Minuli jsme několik „uměleckých instalací“, až jsme konečně došli do síně slávy. Uměleckých v uvozovkách, protože plastové figuríny oblepené hračkami z „kindrvája“, ať už to znamená cokoli, umělecká instalace není. A pokud ano, je uměleckou instalací i můj sušák na prádlo?

Konečně jsme se domotali do cíle, kde nás vítali pořadatelé. Mlčky. Rozklepanou rukou jsem podala slečně pořadatelce pozvánku. „Dobrý večer.“ Nevydala ani hlásku. „Chcete asi moje jméno?“ Probodla mě pohledem a u toho udělala pohyb, u kterého jsem se dovtípila, že se jednalo o kývnutí hlavou. „Jindřich Pařík. Já jsem dcera.“ Vytáhla propisku a odškrtla si nás ze seznamu veledůležitých osob. Pochopili jsme, že můžeme pokračovat do sálu.

              Protože jsme přišli asi o 13 minut pozdějí, za což vděčíme hlavně Magistrále a navigaci Sygic, která ve snaze objet vyhlášenou kolonu nás dostala do kolony ještě delší, zbyly na nás místa v majestátní první řadě označené cedulí „VIP“. Diskrétně jsme ceduli posunuli a modlili se, aby nás nějaký renomovaný designér, který přišel později než je odpuštěníhodná akademická čtvrthodinka ze židlí nezvedl.

              Dopadlo to dobře. Jediný, kdo přišel po zmíněné čtvrthodince, byl muž, jehož ztopořené postranní vlasy, reprezentovaly všechny plešatící muže, jakoby chtěly říct světu „I s pár vlasy můžeš bejt frajer..“ Později jsme se dozvěděli, že se jedná o člena poroty.

              Kdesi za mnou jsem očkem zahlédla pana Jiřího Šuhájka s kloboukem na hlavě, který si cosi čmáral do notesu. Zřejmě se bavil stejně jako my. Třetí cenu získala jakási slečna ze Slovenska, jejíž dílo údajně bylo inspirováno norskými vodami. A podobně jako Karel Gott, když přebíral jednaačtyřicátého Slavíka, to opravdu nečekala.

              Druhou cenu obdržel americký vousatý mladík, který během svého děkovacího monologu, nám sdělil pouze to, že stáž v Novém Boře, je přesně ta cena, kterou chtěl vyhrát. A možná i něco o tom, že to také nečekal, ale rozhodně to nepůsobilo upřímně. Člověk čekal fanfáry, slzy dojetí a tak. Ale nic takového se nekonalo.

              Než jsme se dočkali vyhlášení vítěze, přišla třetí hudební vložka. Tedy třetí po dobu naší přitomnosti v sále. Ale i tak to bylo dost. Jednalo se o klarinetové trio. Z harmonie skladby jsme poznali, že hrají upravené jazzové věci, avšak interpretace byla příliš, řečeno slovy Tomáše – hudebníka, klasická (v překladu nejazzová, tudíž stylově nevyhovující). Pro mě to byl prostě jenom kravál. Nejsem fanoušek klarinetu ani když hraje sólo. A tady na mě vytáhli hned tři a ještě jim to neznělo. Otřela jsem si krev z uší a čekala, až vyhlásí hlavního hrdinu dnešního galavečera.

              Stal se jím mladík z České republiky. Jaká to sláva pro naši malou zem! Na plátno se promítlo umělcovo veledílo. Vypadalo to jako měsíc. Byla jsem plná očekávání, než přijde na podium. Kdo je ten hlas naší generace? Kdo je ten vítěz? Kdo je ten, kdo prostřednictvím umění vyjadřuje naše palčivé otázky? Co nám k tomu řekne?

              Konečně stál na podiu a já si ho mohla prohlédnout. Odpustila jsem mu ten účes podle kastrůlku, protože vím, že umělecká „image“ je pro jeho povolání nezbytná. Pak mé oči spočinuly na jeho rozepnutém poklopci a posléze na jeho botách. Outdoorové pohorky. Vážně? To jako vážně? Čekala jsem na jeho slova. Čekala jsem na vysvětlení. Co mu bylo inspirací? A co poděkování? Řekl jen „Díky moc, už se těším do Pilchucku.“ Slezl z pódia a zakopl. A já si uvědomila, že to opravdu Čech asi bude. Z kapsy mu vypadl řízek v alobalu. Nebo alespoň tak jsem to cítila.

             

Když už bylo po všem a dozněl poslední tón uší penetrujících klarinetů a moderátor nás svým neúspěšným pokusem o sarkastický vtip označil za nejhorší publikum v dějinách lidstva, byli jsme pozváni na výstavu těch sklářských umění. Ta začínala o sedmé. A já se rozhodla posilnit se sklenkou vína, než si půjdeme prohlédnout ty norské vody.

Víno bylo hnusné, ale za to zdarma. Rozhlížela jsem se po lidech. Kolem nás se odehrávala spousta nucených konverzací, snad o těch sklářských počinech. Všichni ti vážení lidé, všichni ti umělci kolem nás korzovali, švitořili a tvářili se nepopsatelně nabubřele. Umělce člověk pozná tak, že v místnosti klobouk v žádném případě nesudná. Věnec na hlavě jsem měla jen já. A tak jsem přemýšlela, co je k tomu ospravedlňuje, narozdíl od nás běžných smrtelníků. Je to snad něco s čím se člověk narodí? Měli tihle lidé už v porodnici napsáno na zadečku umělec, rádoby umělec nebo designér? Či snad etika téhle komunity nepředepisuje, že gentleman v místnosti smekne klobouk? Je snad image nadřazena slušnému vychování?

Marně jsem hledala odpovědi v tom suchém víně. Když jsem je nenašla na dně skleničky první, najdu je snad na dně té druhé. Dostatečně dlouho jsem slečně hostesce u vína šermovala prázdnou skleničkou pod obličejem, aby pochopila, že to s tím dolitím myslím vážně a vrátila se k tomu, co jsem dělala před tím. Rozuměj, hledání odpovědí ve víně. Vzádu místnosti postávaly takzvané dámy. Měly pečlivě naondulované a vyfoukané účesy, které vyšly z módy někdy zhruba spolu s pádem berlínské zdi. Další kdo mě zaujal, byla ta zrzavá porotkyně. Vypadala totiž jako když zkřížíte Jitku Molavcovou a Barboru Hrzánovou a vzniklý polotovar pošlete nakupovat do vintage second handu.

Konečně se přiblížila sedmá a my si mohli jít prohlédnout výstavu. Míjeli jsme další a další lidi. Snaha vypadat za každou cenu originálně a umělecky se rozplynula v tom, že nakonec vypadali všichni stejně. Jen každý blbě po svém. Vešli jsme do výstavní síně (další betonové haly). Jako první jsme zmerčili televizní obrazovky, na kterých jezdili skateboardisté na skateboardech. Po chvíli nechápání a obdivování perfektních „flipů ve slow motion“ jsme si všimli, že se na zemi válí dva kusy skla, po kterých skateboardista v obrazovce jezdil a skákal. Přistoupili jsme k malé tabulce s popiskem díla. Znechuceně jsme zvedli obočí a poznamenali „To je ale blbina!“. Smyslem této instalace bylo totiž vnímat sklo jak živý materiál, který je potřeba rozbít. Pokračovali jsme dál. Potkali jsme i několik pěkných věcí, které by si člověk vystavil třeba i na nějaké důstojnější místo, než do nejbližší popelnice na tříděný odpad. Ty však nikdo neobdivoval.

Naši pozornost získaly dvě zvláště prostorově výrazné instalace, z nichž jedna reprezentovala cirkulaci vody, která však cirkulovala pouze na zemi, nikoli v instalaci. Instalace totiž nebyla nainstalovaná správně, a tak voda z hadice volně vytékala na kohokoli, kdo si toto perpetuum mobile zrovna prohlížel.

Začínali jsme toho mít dost. K vítězné skulptuře, jejíž světlo se krásně zrcadlilo v holé lebce předsedy poroty, jsme se ani nedostali. Takže jsme nezjistili, zda je zobrazením luny či pouhým světelným kotoučem. Tím pro nás letošní rok skončil a budeme se těšit na příští.

 

22.9. 2017 Zuzana Paříková

 


Zuzana Paříková, zuřivý reportér...


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJablko a strom imgJindra img23.09.2017 21:55
img img imgimgRe: Jablko a strom imgKonipasek img11.11.2017 06:33
Miloslav Klinger - poznámka

Přečetla jsem si bakalářskou práci Evy Kurfiřtové (https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8)., ve které se věnovala SUPŠS v Železném Brodě, napsané v r. 2010. Rozšířila bych informace, týkající se Miloslava Klingera, který je tam také jmenovaný.

(Jen upozorňuji, že ředitelem této školy byl v letech 1963-1966, nikoliv 1963-1965, jak je uvedeno v její práci).

Na str. 51 se autorka zmiňuje o výstavě v Bruselu EXPO 58. Tam byl Miloslav Klinger taktéž oceněný. "Hutně tvarované plastiky "Tanečnice" ocenila mezinárodní porota:tavené sklo velkou cenou, modelované figurální kreace stříbrnou medailí (Antonín Langhamer: Miloslav Klinger, 1992). Zároveň se mu podařilo za jeho působení coby ředitele SUPŠS v Železném Brodě prosadit otevření nového učebního oboru - hutní tvarování skla. Odborným učitelem se stal František Švec.

Umělecká cesta M. Klingera byla složitější. Od spolupráce s J. Brychtou na tažených skleněných figurkách, přes skleněné plastiky, návrhy užitných předmětů až po tvorbu čistě abstraktní. Po vystoupení z KSČ jako protestu nesouhlasu s politickým děním od r. 1968 mu byla znemožňována jeho vlastní tvůrčí činnost a prosazování se i na výstavách. Ke konci 80. let a v samém začátku 90. let 20. století pak ještě vytvořil velmi zajímavé plastiky, které v současné době jsou z pozůstalosti prodávány v aukčních domech Sýpka a Dorotheum. Parkinsonova choroba mu znemožnila pokračovat v tvorbě.
Zemřel v r. 1999.

 

Miroslava Bašková
21/2/2017


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Novinky na webu

Bakalářské práce:


SUPŠ V Železném Brodě - Eva Kurfiřtová

https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8

 

Umělecké sklo Františka Víznera - Gabriela Petrová

https://goo.gl/photos/xYfgiQCFXC7KSR536

Palau del Vidre

Vím, asi si řeknete, že jsem se dočista zbláznil a asi nebudete daleko od pravdy.
Chlapům se to prostě stává. Po padesátce začnou blbnout. A podle občanky i vojenské knížky asi budu mužský, tak proč bych zrovna já měl být výjimkou.

Jenže, jako u všeho, o co zavadím, dělám si to nějak „po svém“. Místo, abych jako jiní normální chlápci si našel milenku a novou manželku, udělal si miminko, rozbil svůj dosavadní život na cimprcampr, svoji oddanou ženu nechal v slzách a své bankovní konto prázdné jako lebky politiků, svoji stále pevnou a neochvějnou mužnost jsem se jal si dokazovat jinak. Vyhrabal jsem ze sklepa své staré kolo, abych zavzpomínal na mládí, kdy jsem o kožené sedlo svého favouše dřel zadnici z Prahy na Paříž a dál a vyrazil si dát repete. Pchá, co je Paříž pro „pumpičku“ mého formátu!
Jsem mladý, silný a houževnatý, co takhle z Prahy až do Andory? Pyreneje, to je opravdová výzva pro chlapa! A pak jsem stál na tom vrcholku a docela nechlapsky bulel dojetím sám nad sebou. (http://www.nakole.cz/blog/zobraz/693-do-andorry-10-que-c-est-beau-la-vie).

Kam dál, kam výš?
Tudy dál už cesta nevede a kluk, kterým stále jsem, navzdory hrozivě se blížící šedesátce, potřebuje nějaký cíl, cíl hodně nesnadný, ale splnitelný. Potřebuji jít dopředu, objevovat a poznávat nové, stejně jako ve dvaceti, mít před sebou stále něco velkého, nepoznaného.

Tak jsem se jednoho rána, zřejmě ještě ne zcela střízlivý, rozhodl, že se naučím francouzsky.
Jen tak, pro plezír. A to jsem si kousnul do vážně tvrdého krajíce. Čtvrtým rokem už trápím svoje mozkové závity, drnčím hlasivkami a špulím pusu při vyslovování věcí pro Čecha nevyslovitelně nevyslovitelných, nepolevuji na dovolené, na služebních cestách, den za dnem, hodinku, dvě ba i víc.
Přesto, že jsem měl k dispozici všechny výdobytky moderní techniky, multimediální učebnice, filmy, videa, audio nahrávky, byl jsem na tom jako tenkrát, s Robem Bevan-Jonesem, než se nám podařilo sehnat vzorové knihy Škrdlovic. Věděl a uměl jsem hodně, ale nebyl v tom systém.
Motal jsem se v kruhu a navzdory trpělivosti a píli se vůbec neposouval dopředu.
„Nedá se svítit, Jindřichu, potřebuješ učitele!“

Strejda Google mi jednoho poradil.
Daleko od nás, v Perpignanu. Francouzka, co má za manžela Angličana pořádá soukromé kurzy, jeden proti jednomu, z tváře do tváře, šest hodin denně.  Zabalil jsem si svoje a vyrazil na dva týdny studovat. Vloni.
Hlava mě tehdy brněla a zdávalo se mi o Johance s mečem na koni, ale pokrok byl znát. Opustil jsem bludný kruh a zase šel vpřed. Čtu si, poslouchám si, a občas i rozumím, ale madam Pompadoure bych stále ještě asi neukecal „pour un flirt“.
Tak letos zpět na místo činu, k paní Caroline, dolů, do francouzského Katalánska. Nepotřebuji dřít gramatiku, umím vyslovit „vais“ a „veux“ aby byl slyšet pro Frantíky srozumitelný rozdíl, tak si dopoledne povídáme a odpoledne poznáváme společně okolí.

Nějak se profláklo, že jsem se trochu šťoural ve sklářské historii, tak mě včera Caroline s Mickem připravili překvapení.

Asi dvacet kilometrů jižně od Perpignanu, na úpatí Pyrenejí je malá vesnička Palau del Vidre. Vy, kteří umíte katalánsky, víte, že se jmenuje „Skleněný palác“, mě to museli přeložit.  Tady působí již od třináctého století sklářská rodina pana Jorge Mateuse. Vyrábějí skleněné předměty, provádějí presentace, pořádají sklářské festivaly, a své výrobky prodávají.
Mimo turistickou sezónu jsou presentace jen několikrát v týdnu, Caroline tvrdila, že jsme měli štěstí, že jsme tam dorazili právě na třetí hodinu a zrovna v den, kdy předvádění výroby skleněné vázy probíhá, ale blázen možná jsem, ale hlupák nikoliv. Ale i tak, jsem strašně vděčný, jak to na mě nachystali.

A Jorge nabírá křišťál, vyfukuje malou baňku, šoulá ji v rukavičce a plácá s ní o desku.
„Safra, chlape, tak to foukni, co se s tím mazlíš!“
Ale Jorge ne. Vrací baňku do pece, jeho pomocník vysvětluje, a já rozumím tak z poloviny, protože mluví rychle a kolem je celkem rušno. „Aha, bude se barvit!“

A už tu věc vytahuje z pece, posypává nějakou drobotí, zase přihřívá, trošku pofouká, a zase s ní plácá o ocelový plát. Baňka putuje do pece a ven, jak ježibaba na kolečkových bruslích, sem tam, sem tam.  Pak to popotahuje kleštěmi, vytvoří jakoby ježka.
„Vy víte co to bude?“ ptá se mě Caroline ale stejně jako ona, absolutně netuším. Pak vnitřek baňky vysypají nějakým práškem,  trochu přifouknou, hladí namočeným nehořlavým hadrem.
„K čertu, nadělal jsi ostny a teď je zase uhladíš, chlape, takhle se fouká sklo? Kde ses to učil? To bys měl vidět Jirku Šuhájka, jak foukne ptáka na pár nadechnutí!“

Kdepak, už to zase oplácává, hladí, popotahuje a zase vyhlazuje, laškuje se tím jako kdyby to nebylo žhavé. A pak přichází kolega s druhou píšťalou, vytváří pontil, urazí hrdlo a zaoblují. Nedokážu spočítat, kolikrát ten předmět byl v peci a venku, než dostal konečnou podobu, ale je to hotové.

Váza, v které barevné pruhy vytváří jakoby spirálu, jak sklovina chladne, rýsují se čím dál tím zřetelněji.
„Jo, chlape, tak ty fakt umíš! Tohle musím povědět ostatním.“

V krámku kupuji skleněný hrníček, klučina, co to prodává vysvětluje jak se to vyrábělo a oči mu tak ohnivě svítí, jako by se v nich odrážel plamen sklářské pece.
„Vy jste sklář!“
„Ano, jsem, tuhle věc jsem foukal já, vy také?“
„Ne, já se trochu zabývám historií sklářského designu, jen amatérsky.“

Caroline z ničeho nic vytahuje naší škrdlovickou knihu: „tak tohle je ten pán“.
Kluk si prohlíží obrázky, a říká:
„Vy jste z Čech?“
„To jsem, znáte české sklo?“
„Kdo by neznal české sklo, učili jsme se ve škole českou techniku…“

Jak stárnu, jsem čím dál tím víc sentimentální, zase knedlík v krku, a zase polykám.
„I moji Francouzi mě rozumějí!“

Zdravím domů z Perpignanu, jsme skvělá země.
Daleko a i v tak nádherné zemi, jakou Francie je, to cítím velmi intenzivně.

3.5. 2017 Jindra Pařík

Fotografie zde:
https://goo.gl/photos/S6dXo4Ey68myU8pw7


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

František Vízner, Nové Město na Moravě, Exhibition 2016

Vážení přátelé,

neúnavný propagátor československého skla, pan Jiří Viehmann, navštívil minulý týden jedinečnou výstavu v Horácké galerii v Novém městě na Moravě a pořídil pár snímků, které vás snad přesvědčí, že byste si toto léto měli udělat čas a navštívit Vysočinu.

Zároveň mi kladl na srdce, abych nezapomenul připomenout, že v druhém patře galerie je i výstava souputníka pana Františka, pana Jaroslava Svobody.

 

Se mnou jak povinnosti tak konečně i zábava neustále smýká Evropou, po návratu domů však jistojistě Nové Město na Moravě navštívím.

Tak jen pozdrav paním Víznerovým, poděkování panu řediteli Chalupovi, a pochopitelně i panu Jiřímu

 

29.7. 2016 Jindra Pařík

 

Vážení přátelé, omlouvám se za špatně uvedené jméno pana Svobody, je Jaroslav, nikoliv Jiří, a vím to, kromě všech co československé sklo mají rádi, i já, ale nějak jsem se do toho zamotal, a zřejmě za to může zase Jiří, protože když československé sklo, naskakuje mi jméno Jiří ( Viehmann).

Omluva všem, omluva panu Jaroslavovi Svobodovi, a pochopitelně i Jiřímu V., který na moji zločinnou chybu upozornil.

 

Fotografie od Jiřího zde:
https://plus.google.com/+Jind%C5%99ichPa%C5%99%C3%ADk/posts/fDVhNPegTux?pid=6312607280028643954&oid=104509467784289017506




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Zahrada Soni Paříkové

Garden of Sonia Parikova, my lady :-)




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgMísa se špičkou imgKonipasek img13.07.2016 23:50
Malá vzpomínka na velkého muže

Nezapomněl jsem, od rána na to myslím, ale až teď, mám chvilku času Vám to napsat.

Dnes tomu je 80 let, co se narodil pan František Vízner.

Muž, který se mnou byl od počátku našeho webu, a který se mnou je vlastně stále.
O panu Františkovi jsem napsal hodně slov, ale slova jsou jen slova.

Lepší je se dívat.



Proto dnes, k narozeninám Františka Víznera Vám ukáži pár obrázků.
Tak tohle je jedna z prvních broušených váz pana Víznera, udělal to ještě na fakultě.



Tohle jsou jedny z jeho raných kreseb (velký dík paní Idě Víznerové za PFky…)

Mnoho lidí by si přálo vlastnit díla, z archivu pana Víznera



Každý je může vlastně mít, ne „velkého broušeného Víznera“ ale třeba jen „velkého lisovaného nebo hutního Víznera“ (ty broušené, z mého archívu, dary pana Františka, ale nezískáte….. J )
Četl jsem nedávno, v jakési podivné stati, domněnky o „organické inspiraci“ pana Víznera.
No, je to tak, že pan Vízner skutečně byl inspirován přírodou i ve své rané tvorbě, ale trochu jinak, než si autor oné  divnořeči navymýšlel.

Když se pozorně zahledíte do siluety té fialové lisované vázy uprostřed (součást Víznerovi diplomky) třeba vás napadne, co tenkrát Soňu.

Řekla: „pane Víznere, je to to co si myslím?“ a pan František s pobaveným úsměvem odpověděl
Vy to tam vidíte?
Naprosto jasně“ řekla Soňa.
A pan Vízner si jen povzdechnul: „To víte, byli jsme mladí……

Jindra Pařík 9/3/2016




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJa jsem tak rád. imgKoňipasek img13.07.2016 23:48
YjM3NTA