logo    Československé sklo  Czechoslovakian Glass  Mistři českého skla - Czech Glass Masters 

Obsah


»
Blog LOLA

Protože nejen sklem člověk jest živ, přidal jsem k naší stránce blog ze života, takového jaký je...

Augustin Eigl

Eigl Augustin

* 15.8.1932 Prachatice 

? - ?   Střední průmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově , Kamenický Šenov (Česká Lípa), ?
? - ?   Vysoká škola uměleckoprůmyslová (od 1945), Praha, Kaplický Josef
Borocrystal

Borocrystal, Borské sklárny n. p., závod EXBOR

1945- Dekret o znárodnění velkých průmyslových podniků.

*1948 - Vzniká n. p. Borocrystal, sdružující 55 původních drobných provozoven a skláren.
*1948- Vzniká n. p. Umělecké sklo.
*1953 - Konsolidací těchto podniků spolu s n.p. Borské sklárny vznikl státní podnik Borské sklo.
*1965 - Položen základní kámen nového komplexu (zahájil výrobu 1967).




Crystalex

*1953- Konsolidací těchto podniků spolu s n.p. Borské sklárny vznikl státní podnik Borské sklo.
*1965- Položen základní kámen nového komplexu (zahájil výrobu 1967).
*1974- Podnik přijal nové jméno - Crystalex. Oborový podnik sdružoval ve své době většinu českýc.h skláren vyrábějících užitkové sklo.
*1994- Vzniká akciová společnost Crystalex.

Květná

Moravské sklárny, n.p., Květná u Uherského Brodu

1794 založil kníže Lichtenstein
1848 majitel hutě firma Josef Zahn, co. a vedoucím jmenován Emanuel Zahn. (vybudoval další sklářskou pec a zavedl výrobu jemného křišťálového skla zdobeného broušením, hranováním a rytím). Ve sklárně se udržela výroba i v průběhu 2. světové války. 5. dubna 1945- sklárna pro blízkost fronty zastavena.
1961 začleněn Moravské sklárny, n.p. se sídlem ve Květné.
1986 se výrobní program rozšiřuje o leptané sklo, dekorační techniky ocelotisk, panto a giloš, ledování, matování a později malování a zlacení.

František Koudelka

František Koudelka (*22.5. 1930, + 13.1.1992 )

1945 - 1947 Sklářská škola, Železný Brod

František Koudelka byl návrhářem Borského skla n.p. Koncem šedesátých
let vyvzoroval zajímavou a populární kolekci ananas . Sedmdesátá léta
v jeho tvorbě připomínají velké vázy kolekce Flora .

O Koudelkové vzdělání a životě nelze téměř nic sehnat, vím jen,
že počátkem devadesátých let se nedokázal vyrovnat se změnou systému
a ukončil svůj život sebevraždou.

Titulní obrázek: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
Picture in caption: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525

SKLO JE JAKO JAZZ - RENÉ ROUBÍĆEK *100

Dneska to mám lehké, neboť svoji, více než málo, zaujatou reportáž mohu začít něčím, na co se vždy v mých notickách nejvíc těší náš milý doktor přes sklo, pan Dr. Milan Hlaveš. Tedy popisem naší cesty na tu či onu výstavu či akci. Samozřejmě, že mě to nikterak zvlášť radost nedělá, ale zde musím být značně kritický, a nebojím se toho přísného odsudku, protože zde pořadatel, tedy Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov, selhal naprosto ostudně.

Zhruba od České lípy totiž začalo sněžit a cesta přes kopec z Nového Boru do Šenova byla sjízdná jen s maximální pozorností a za až nebezpečného duševního vypětí. Hulvátské chování předjíždějících šoférů, z nichž minimálně jeden na mě hulákal z okénka něco ve smyslu „nauč se řídit ty magore“ a následnou scénku typu „rozvod se Soňou“, když jsem se jej snažil dostihnout a vyříkat si to s ním jako „chlap s chlapem“, bych nezmiňoval vůbec, kdyby mi i celou cestou zpátky domů Soňa nehubovala, že jsem se prý „choval jako malej kluk“.

Pozitivní na tom všem je, že tohle je naprosto jediné negativum, které mohu pořadateli vytknout, protože celé odpoledne, věnované stému výročí narození René Roubíčka probíhalo v mile svižném tempu udávaném tóny jazzového klavírního doprovodu. Aula školy byla zcela plná, pozdě příchozí pak postávali i na galerii.
Jeden politik, druhý politik, zřejmě povinná úlitba těm, kteří ovládají školní penězovod, a pak už pan Dr. Petr Nový s informací o plánované výstavě René Roubíčka v jeho domovském MSB, pořádané ve  spolupráci se sklárnou Jiřího Pačínka v Kunraticích u Cvikova, slavnostní odhalení skleněné instalace René Roubíčka věnované škole rodinou výtvarníka a pak ta přednáška.

Nevím jak vy, ale já se slovem přednáška mám od studií spojeno něco šíleně nudného, před čím je lepší se na tu hodinu a půl schovat v některé z dejvických hospůdek, tedy hned poté, co se podepíše prezenční listina. Doktor Hlaveš, jako už tolikrát dříve, mi do mých představ zabodl vidle.
Nejen, že nenechal kolovat docházkovou listinu, ale jeho prezentace byla zábavná i poučná a k velké škodě trvala snad necelých třicet minut. Jsem si jist, že by se klidně mohla protáhnout na těch standardních minut devadesát, a milý doktor by měl neustále co říct jak k dílu, tak i osobnosti pana René Roubíčka a nikdo by nezíval nudou. Chtěl jsem povstat a skandovat „Zugabe“, ale jedna výtka mé paní denně, je přesně to, co dokážu zvládnout a unést, a tu jsem ráno vyčerpal v tom autě. Inu ovládl jsem se.

V programu odpoledne byla i prohlídka školy, a já měl to štěstí, že mě celou budovou, ateliéry i dílnami provedl sklářský výtvarník a pedagog školy, pan Petr Stacho. Bylo patrné, jak je na svoji školu a její vybavení právem pyšný a protože vím, že i pan Stacho dobře ví, o čem mluví, měli bychom na tu nejstarší sklářskou školu ve střední Evropě být hrdí i pyšní my všichni a já tedy zcela jistě jsem.
Jsem rád, že škola zápas o svoji existenci před deseti lety vyhrála, a tak trochu mě hřeje, že i tenkrát jsme byli s Československým sklem u toho.

Pro pořádek a v zájmu historické pravdivosti, musím dodat, že k očekávanému dalšímu závažnému střetu s doktorem Hlavešem nedošlo, protože řízků pořadatel připravil dost pro nás oba. Vzhledem k skvělému cateringu, který pořadatel zajistil, jsem se rozhodl, že pomlčím o tom, jak jsem cestou zpátky k autu na náledí uklouznul, a nabil si čumák, detaily panu doktorovi H. sdělím tedy jen mailem, protože vím, že na ně čeká.

Ještě jednu věc bych měl zmínit.
Prodejnu prací žáků školy. Těžko popisovat, to se musí vidět. Za ceny více než příznivé nakoupíte věci budoucích slavných český sklářů. Bez legrace.

No a pak, ještě na kávu do Nového Boru k panu Vladimiru Kleinovi a slib, že se tam brzy vrátíme.
Ale o tom vážně až někdy jiny.

Jindra Pařík 24.1.2022


Dr. Petr Nový Dr. Milan Hlaveš Petr Stacho


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDíky za reportáž imgSklárna Škrdlovice img07.02.2022 18:20
imgdíky imgMilan Hlaveš img24.01.2022 13:27
České vánoční ozdoby v Paříži

Mám pro vás dvě zprávy.

Kterou chcete slyšet dřív: tu dobrou, nebo tu špatnou?
Já raději začnu tou pozitivní. Ne, nebojte se, že to bude jak v tom prastarém vtipu o lékaři, který též nabízel dvě možnosti a ta dobrá byla „teplota klesla“….

Takže to dobré.

Výstava českých vánočních ozdob v Paříži, na kterou mě pozval „jizerský bard“, spisovatel, historik a kurátor pan Dr. Petr Nový, je absolutně dokonalá a skvělá. Dobré nasvícení, rozumně uspořádané vitríny, a nemohu si odpustit, nezmínit Františka Víznera, všude čisto. Skvělá prezentace české sklářské dovednosti.
Vzpomínám si na výstavu mnohem větší a vážně úžasnou, kterou před léty spáchal stejný delikvent Dr. Nový, a jak už to u něj bývá, napsal k tomu i knihu, a jak už to u něj bývá, báječnou.
Výstava v Paříži, ovšem, měla úplně jiný charakter i účel.

A chápu, že popularizační a komerční.
Co ti žabožrouti vědí, jak krásně jsou naše skleněné vánoční ozdoby?
A přijel dr. Petr Nový z Jablonce, jim to ukázat. Současné věci, ty, které si můžete koupit.
A předvedl to skvěle.

A teď se dostávám k té druhé části.
Ty špatné zprávy.

Jak jen to říct, a být slušný.
Výstava je až ve čtvrtém patře něčeho , co si říká jako České kulturní centrum v Paříži, ale je to v podstatě ošumělá budova na Rue Bonaparte, kterou poznáte podle toho, že tam vedle vlajky Evropské unie stejně smutně visí ošuntělá, nevypraná vlajka naší vlasti.
 Je to sice pár kroků od Louvre, paralalelně s Rue de Seine kde je mnoho prodejních galerií, ostatně je jich pár i v té „naší“ rue, tedy relativně prestižní místo, ovšem totálně umrtvené chcíplou výlohou.
Na výstavu se propasujete až přes něco, co si říká „Czech Concept Store“, jehož nabídku mohu stěží komentovat jinak, než slůvkem „proč“?
Má moji vlast v Paříži representovat nějaký „koncept“?

Inu, proč ne, nebuďme staromódní, ale to by tam nějaký ten  „koncept“ musel být. Nejsem v téhle branži moc kovaný, ale vím, že tam není. To pozná i laik.
Jen někdo chce něco  prodat, a prezentují to hůř, než černí jinoši co prodávají Eieffelovky n prostranství před Louvrem.

A pak ty schody. Spisovatel, Dr Nový, mě nabídl východisko i slogan „Schody do nebe“?
Asi jo, dobrý nápad.  

Jen by celé schodiště nesmělo být lemováno Kunderou. Príma, četl jsem Směšné lásky i Žert, ten muž umí psát, ale takových v Čechách, ba i na Moravě máme dost. Žije v Paříži.

Tedy důvod, proč nebýt ve Českém centru, soudím. Určitě má své francouzské čtenáře, a České centrum, by mělo asi pomáhat se prosadit novým autorům a výtvarníkům, a ne se lehce šoulat po slávě minulé. V druhém patře, změna. „Václav Havel“ kdo by ho neměl rád.
Ukápla by mi i slza, když jsem viděl ty fotky z Listopadu. Trochu jsem se taky namočil.
Ale Bože!
Tohle je to co české centrum Francouzům předvádí?
Jako kdyby u nás presentovali Francii De Gaullem? Koho to osloví?
Smutný příběh. Ano, bylo to velké, ohromné,  ale je to, bohužel, už 30 let.

A pak, zase provázen Kunderou, tedy nesmyslnými fotokopiemi jeho titulů přeloženými do různých jazyků, přicházím do toho skleněného ráje.

Zkusil jsem to nafotit, ale vidět, to je něco jiného.
Soňa hned ukázala na pár věcí s jejím neodolatelným „to se mi líbí“ a já přemýšlel, jestli dole zaplatím hotovostí, nebo raději kartou.

Ani jedno se nestalo. Vystavené, byť současné zboží, není na prodej.
WTF?
„Já nechci to vystavené, já chci, to co tam vystavujete si koupit, nebo objednat.“
No to nejste první, řekla mi slečna na recepci, takových tu bylo už hodně.
Sním nebo bdím?

Uděláme výstavu vánočních ozdob současných výrobců a neumožníme lidem si to koupit?
Jsem snad z jiného světa?
 
Fakt si myslíte, že zítra je napadne si někde na netu vyhledat výrobce a složitě z ČR kupovat?
Možná jo, Soňa říká, že jsem trochu senilní, poslední dobou. Třeba jo. 

Ale co je doma, to se počítá, a když už to auto Paříže jelo, pár beden navíc by asi uvezlo  ….
Vím, jsem přízemní, myslím, trochu pragmaticky, jen na prachy.

A vyperte a nechte vlát tu vlajku! O pár metrů vedle ví jak na to.

Jindra Pařík 22.21.2021




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

S Vladislavem Urbanem v Brně

Obvykle s tím nemívám problém. Jak začít. Prostě sednu a píšu.
Ale dneska vážně nevím, odkud bych měl zahájit své vypravování. Trápím se tím dva dny. Vlastně třetí den. Protože je sobota a já tam byl ve středu. V tom Brně.
Na návštěvě u pana Vladislava Urbana, muže, na kterého se mělo zapomenout, a nestalo se tak. Jel jsem si tam zrána, vlastně jen pro obraz, ale o tom snad někdy jindy.
No, a kdyby mě Soňa v půl šesté večer nezavolala, sedím s panem Urbanem v jeho atelieru asi ještě teď.
Je už to pár let, co jsme se viděli naposled. Jasně, telefonovali jsme si, ale co zmůže takový telefon…

A pak jsem tam, v tom brněnském bytě, popíjím kávu s paní doktorkou Urbanovou, a mám pocit, že jsem tu byl naposledy včera.
A pak to sklo: „tohle byla moje diplomka“, pokládá na stůl pan Urban dózičku „a tohle, to si vyfoťte, to udělala Jitka Forejtová“. Předměty se kupí na psacím stole, sotva stačím fotit.
Těkáme vitrínou i epochami. Šedesátá i devadesátá, úžasně vybroušený gigantický topaz nebo obraz žížaly.
„Proč zrovna žížala, pane Urbane?“
„No, bez ní bychom tu nebyli, vytváří přeci humus!“
Jasně, žížala, to dává smysl.

A to už nás paní doktorka vystrkuje ze dveří: „Chcete přeci ještě do té galerie!“
A už se řítíme Brnem, jen létat může být lepší, směr Moravská galerie.

Povídali jsme si o tom nedávno, s doktorem Hlavešem. Expozici v Brně nedělal kurátor, ale výtvarník, náš dávný kamarád Maxim Velčovský.
„To jsem na tebe zvědavý, co předvedeš, Kudrnáči“ říkám si potichu.

Galerií nás provází velmi milá mladá dáma, paní Pavla Obrovská.
V přízemí sál s ikonami designu, Musée des arts décoratifs v malém. Chytře instalováno, uprostřed místnosti rampa, aby návštěvník měl šanci dobře si prohlédnout i předměty ve vyšších patrech vitrín a naopak, aby mohl vidět ty věci dole s nadhledem. Žádná hluchá místa, důmyslně využitý prostor. Jsem nadšen.
Stoupáme do patra a tady se mé nadšení mění v euforii.
„Jó, takhle se na věc musí!“ chce se mi zařvat.
Brněnští zvolili úplně jiný koncept, než galerie či muzea, která jsem dosud navštívil.
Rozhodli se vyprázdnit depozitáře, a vše co bude možné vystavit.
Ať se na mě moji přátelé kurátoři a doktoři přes sklo zlobí nebo ne, tohle je přesně to, co od muzea či galerie chci. Ať vitríny praskají pod tím náporem, ať se předměty na sebe tlačí jako sardinky a regály nechť se prohýbají. Ať tu nádheru všichni vidí, a ne aby byla zavřená v pojízdných skříních muzejního depozitu.
A tady Maxim Velčovský exceloval.
Dokázal té ohromné změti dát jednotící výtvarný řád, takže chaos se vlastně proměnil v systém, návštěvníkovo oko není přetíženo, naopak, ten pohled těší a hřeje.
Jisté je, že tenhle koncept bude vyžadovat ještě spoustu práce.
Každý foch musí dostat svoje číslo a vystavené předměty své popisky, ovšem nikoliv na papíře, ale on-line, na muzejním webu, aby třeba šťoura mého typu si mohl najít to zatrolené číslo vzoru u každé vázičky. Bude to ještě hodně dlouhá cesta, ale mám za to, že směr, kterým se v Brně vydali, je správný.
„Kudrnáči, tleskám. Skvělá práce.“
Díky i za speciální vitrínu, kterou jsi věnoval dílu právě pana Vladislava Urbana, kterému se, i když to asi nepřizná, před ní tak trochu leskly oči.

Prohlídka Moravské galerie ovšem pokračuje, sál věnovaný módě a Liběně Rochové, expozice moderního designu Design 2000+, i průřezová výstava díla výtvarníka Jiřího Pelcla, všechno skvělé.
Jak by řekl pan František Vízner: „Všechno v pořádku, mají tam čisto“, čímž měl na mysli úplně všechno, nejen umyté podlahy.

No, a pak do ateliéru pana Urbana.
Tolik nápadů, tolik hotové i rozdělané práce.
Pane Všemohoucí, moc prosím, dej tomuto muži dost sil na dalších sto let.
Možná raději dvě stě, a stačit to nebude, to jsem si jist.

Když jsem byl mlád, byla velmi populární písnička Michala Tučného Všichni jsou už v Mexiku. Tu jsem si broukal cestou zpátky domů. Jen místo na Mexiko jsem myslel na Brno.

Jindra Pařík 8.1. 2022





NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Nebyl zatím přidán žádný názor. Přidejte svůj názor nebo dotaz jako první.

Radostné smutnění

Těžko to oddělit – radost a takový ten nostalgický smutek. Musel jsem se podívat do kalendáře

No jo, to tak.
Už uplynulo 13 let, od okamžiku, kdy Marcus Newhall vydal vlastním nákladem knížku: 
Sklo Union : art before industry : 20th century Czech pressed glass ,
první anglicky psanou monografii věnované československému lisovanému sklu.  Marcus dorazil do Prahy o dva dny dříve, než přišel balík s 25 výtisky jeho vysněné publikace. Voněla tiskárnou tak, jak všechny nové knihy voní.
Těžko říci, bylo-li to pohnutí a dychtivé rozechvění, nebo snad naléhavý nedostatek alkoholu, ale třesoucíma rukama obracel její stránky a pohledem se mazlil s fotografiemi Simona Brunthella.
Na ten okamžik čekal Marcus deset let a posledních pět let s ním i já.

Byl také sychravý prosinec, jak už to v Čechách bývá, ale Marcus žhnul a planul, spřádal velké plány.
„Uděláme výstavu desetkrát větší než byla v Gottwaldově!“  zvolal a obrátil do sebe pulitr na ex.
Jiný den, ale ve stejné naší velkopopovické osvěžovně, zase plánoval muzeum lisovaného skla.
Jeho optimismus a nadšení, stejně jako chuť do sebe nalít několik škopků během pár okamžiků, to obojí bylo děsivě nakažlivé.
Děsivě tedy zejména pro Soňu, která nám dělala šoféra, protože pod vlivem se i tehdy řídit nesmělo.
Ale i tak, krásné čtyři týdny, než se Soňa rozhodla „nás rozesadit“ a dva dny před Štědrým dnem Marcus odletěl domů.
A pak už bylo dobrých zpráv pomálu. Tedy pro Marcuse Newhalla.
Jeho knížka, která způsobila mezi sběrateli explozi zájmu o lisované sklo, prostě neměla očekávaný komerční úspěch. Prostě bylo velmi mnoho lidí, které Marcusovi fandili, drželi mu palce, vyjadřovali podporu i vděk a jeho práce si verbálně velmi vážili, ale v té době nastupující ekonomické krize nebyli ochotni sáhnout do peněženky, a jeho monografii si koupit.
Nutno připomenout, že nikoliv v naší vlasti, Česká republika byla jediná země, kde prodej publikace překonal Marcusovo očekávání.
Byli jsme amatéři a samouci, a těmi jsme i zůstali.

Včera jsem měl šanci zažít jak to vypadá, když se stejné věci ujmou profíci.
Na výstavě „Hledání rovnováhy“ v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.
Tedy, včera jasem tam nebyl poprvé, protože jistě tušíte, že ačkoliv jsem se pro trajdání po Francii nemohl zúčastnit vernisáže, že to první, co jsem po návratu do vlastu udělal, bylo že jsem pelášil do Jablonce tu výstavu zkouknout.
Ale včera to bylo oficielní.
Již dávno jsme se totiž s mým oblíbeným doktorem přes sklo, Dr. Milanem Hlavešem domluvili, že tam zajedem, tedy zkouknout tu výstavu, ale zejména vyžrat representační fondy, našemu druhému doktorovi přes sklo, jizerskému bardovi. Dr. Petru Novému, jenže jak už to bývá, nejdřív nemohl jeden, pak druhý a pak zase já, tak jsme si pár týdnů počkali.

Vy, co mě znáte víte, že se o samotné výstavě vlastně nic moc nedozvíte, protože tak tři čtvrtiny mých reportáží vždycky zabere popis, jak jsem na výstavu jel a co mi Soňa cestou řekla nebo neřekla, a na vlastní událost tak nějak nezbude prostor. Ani dnes neudělám výjimku.

A dneska náhodou ne proto, že ta výstava je skle, které tak nějak nechápu a nerozumím mu, ale proto, že se to opravdu musí vidět.

Soňa (hele už je to tu zase), často říká, že „to lisované sklo často vypadá na fotkách lépe, než ve skutečnosti“. Tak tohle pro výstavu „Hledání rovnováhy“ neplatí ani omylem.
Skvěle rozmístěné i nasvětlené lisovačky dokazují opak, u mnohých poděbradských předmětů z olovolisu je našinec často na pochybách, že je to pravdu „jen“ lisované.
Ta výstava má koncept, vede diváka přes jednotlivá období, vypichuje charakteristické až ikonické předměty příslušných period, seznamuje se základy technologie, k vidění jsou vidět i litinové lisařské formy. To celé umocňuje videoprojekce skvělých fotek pana Kosiny, i černobílé reprodukce z dobových reklam.
Pochopitelně, že šťoura mého typu, musí být s něčím nespokojen.
Ne, doktoři se mýlí, u jednotlivých předmětů mi nechyběla čísla vzorů, ty jsou, a díky za to, v úžasné doprovodné publikaci trojice autorů – Petr Nový, Jaroslav Polanecký, Dagmar Havlíčková.

Brblám si pod fousy i nahlas: „Safra, pane doktore, vy tam toho máte vystaveno tak desetinu toho, co bych si přál vidět já, na výstavě lisované skla.“

Jenomže „doktoři přes sklo“ jsou profíci, oni vědí, co si přejí veřejnosti představit, jak ji informovat, neunavit a neotrávit, a tak mi nezbývá nic jiného, než sklapnout podpadky a jejich znalosti a um respektovat.

A snít si dál ten sen Marcuse Newhalla, o velké výstavě lisovaného skla.
V každém případě, nic nám nebrání, dát si dneska večer pivo.
Jedno, dvě, tři, čtyři….
Na Marcuse….

Jindra Pařík 18.12. 2021

výstava:
https://www.jablonec.com/archiv-akci/duse-skla-soucasne-ceske-umeni-2/

kniha (Czech and English):
https://www.msb-jablonec.cz/produkt/hledani-rovnovahy-design-ceskoslovenskeho-lisovaneho-skla-1948-1989

 




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Pocta Václavu Machačovi - vernisáž

„Co ti je?“ zeptala se Soňa.
„Co by mi bylo, nic mi není?“ zabručím nepřesvědčivě.
„Nelži, co se stalo?“ kdepak, ta holka mě zná 35 let, z toho se asi nevykroutím.
„No podívej se kolem, jak je všechno šedé, tmavé, škaredé, jak za Husáka…“
Pohled z Nuselského mostu na Matičku stověžatou je opravdu truchlivý.
Občas nějaký nesmělý náznak vánoční výzdoby, ale celkový dojem? Šeď.
Temný Pakul nebo Lidojem, jak se té ohromné barabizně říkalo, pohaslé údolí, nenasvětlený Karlov i Vyšehrad…
Pryč odsud…

„Nezamlouvej to, o co jde? Vždyť si se tak těšil!“
Ano, těšil jsem se jako malý kluk na Ježíška od toho okamžiku, co se mi na monitoru objevila pozvánka na tu dnešní vernisáž. Jó. Zase uvidím svého milého doktora, jehož mírně sarkastický humor mám rád, potkám známé skláře a všechny ty co se kolem československého skla motali a motají.
Psal jsem „všude dobře, tak proč být doma“ ale dost jsem přeháněl.
Dobře je možná všude, ale nejlépe stejně mezi svými.
„Tys toho pána znal?“
Jako Václava Machače? Kdo, co se chvilku vrtá v československém skle, by jej neznal. To je otázka….
„Ani moc ne,  párkrát jsme se viděli v Ajetu, když tam Daniela Prokešová (dnes Divišová) pořádala ty sklářské besedy. Jestli jsem s ním prohodil pár slov, dvakrát či třikrát, nevím, byl to milej chlap.“
„Co tě teda žere?“.
Budu muset z pravdou ven, už je to tak.

Vyklopil jsem jí to.

„Ty se naděláš!. Tak prostě o nich nepiš. Nedělej té galerii reklamu!“
„To nejde, to nemůžu.“

Nemůžu to udělat Václavovi Machačovi, nechci to udělat doktoru Hlavešovi, a bylo by nesprávné nevidět ohromný kus práce Galerie ex-Post z Příčné 1 v Praze. Tolik „hlav“ Václava Machače se najednou už asi nikde jinde nesejde. Jeho sochy se nám nemusí vždycky líbit, určitě ne na první pohled, ale zcela jistě nikomu nebudou lhostejné. Co víc by si umělec mohl přát?
Vidím sochu, řeknu – jasně, to je Vízner, Klein, Šuhájek a také poznám, že tohle udělal určitě  Václav Machač.

„Když nemůžeš, tak to teda napiš. Je to tvůj web! Ale už nebuď smutnej, prosím…“  špitla.

Tak vám to tedy řeknu na tvrdo.
Opravdu ohromná výstava. To se musí vidět, protože ty objekty zmizí v galeriích i u sběratelů a uspořádat něco podobného bude napříště obtížné, ne-li nemožné. Nakonec jsem vděčný za tu roušku, kterou mě donutili si nasadit, alespoň není vidět, jak „civím s otevřenou hubou“, jak se u nás říká.
A do toho ta pecka. Mladý muž, galerista, vytahuje mobil a začíná kontrolovat ty QR kódy covid pasů. Nevěřím svým očím. Proč tohle dělá?
Že prý „musíme“.
Nemusíme!
Na vernisáž výstavy Václava Machače nepřišla banda nezodpovědných výrostků, co bude srkat koktejly jedním brčkem, které bude kolovat. Všichni jsou to kultivovaní, vzdělaní a dospělí lidé, někteří z nás už tak dlouho dospělí, že se nám to pomalu přestává zamlouvat.
A tenhle mladík nás bude lustrovat?
To má takový strach, že mezi nás vpadne kontrola z hygieny v doprovodu policie a nekompromisně bude oddělovat zrno od plev, tedy v dnešní novořeči „zodpovědné od nezodpovědných“?
Tolik se bojí těch úřadů?
Nebo se opravdu tak bojí toho vira a přitom je tak neinformovaný, že netuší, že ten covid pas ze zdravotního hlediska neznamená vůbec nic, protože očkovaní v žádném případě nejsou bezinfekční, a i ráno provedený PCR test nezaručí, že večer toho covida nemám?
Cožpak ten muž neví, že celá tahle taškařice měla a má jediný cíl – donutit lidi nechat se naočkovat?
Nebo to ví?

Jindra Pařík 9.12. 2021




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Všude dobře

tak proč být doma.
Tak se to říkáme, abychom si našli nějakou, rádoby vtipnou, výmluvu pro naše „boty z toulavého telete“.
Bežně bych si takovou příležitost, jako je slavnostní předávání Ceny Libenského nenechal ujít, ale co je letos běžné a normální. Tak trajdám po cizině.
Ale za cs-sklo.cz tak někdo být musel, tak tedy dcera.

Jak vidno, jablko nepadlo daleko od stromu, kritikou nešetřila ani moje ratolest.

Prostě, až na malé výjimky, výběr poroty se asi nestrefuje do našeho staromódního vkusu a představám o skle, ale to vůbec nic neznamená.
Věž pana Eiffela v Měste světel byla také dlouho hanobena a často i upřímně nenáviděna, a dnes, ejhle, umí si někdo Paříž představit bez ní?

Držím palce, a doufám nahlas, že i Cena Libenského v budoucnosti stane symbolem sklářského kumštu, který je v naší vlasti doma.

Velký obdiv organizátorům, panu Marku Veselému, porotě i soutěžícím.
Příští rok to budu snad opět já, kdo namočí brk do žluči, a nelítostně zkritizuje vše, včetně lokality a  počasí.

Jindra Pařík 21.10.2021

Svatý Václave nenech zahynouti Stanislav Libenský Award

Slavnostního předávání ceny Stanislav Libenský Award jsem se několikrát účastnila i v předchozích letech. Pokud jste četli můj minulý článek, dokážete si představit s jakými očekáváními jsem vyrazila na letošní ročník. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak celou návštěvu pojmu. Líčila jsem svému příteli, který mě doprovázel průběh minulých ročníků: „No víš…Bude to hodně kulturně náročné, pokud nebudeš chtít opravdu se mnou chodit nemusíš.“

Letos se Stanislav Libenský Award konala v Císařské konírně na Pražském hradě. Už z výběru místa jsem neměla radost, protože se na Pražském hradě vždycky ztratím a špatně se tam parkuje. „Klid to bude určitě nějak označený, kudy tam dojít…“ uklidňoval mě Štěpán, když jsme konečně v 17:59 (událost začínala v 18:00) někde zaparkovali. Označené to nebylo, takže jsme přišli pozdě, za to se všem účastníkům jménem nás dvou omlouvám. Organizátorům děkuji za krásnou procházku, jen mne prosím příště informujte, ať se zdržím společenské obuvi.

Hned jak jsme vstoupili do slavnostní síně přítel pochopil, že jsem to s tou kulturní náročností rozhodně nepřeháněla. Zrovna vrcholila úvodní skladba umělce Projekt OMNION, který byl pro letošní ročník zvolen za hudební těleso události. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho používat indické bubny, looper a dětský zásyp tímto způsobem. Litovala jsem, že jsem odložila roušku, která alespoň částečně zakrývala mé rozporuplné pocity. „A to je teprve začátek.“ pomyslela jsem si.

Poté Marek Veselý pozval na imaginární pódium speciálního hosta vnuka Stanislava Libenského, aby řekl veselou historku o dědečkovi a předal nějaké to vlastní životní moudro. Zklamalo mě, že se životní moudro mělo podobu agitace za vakcínu proti Covidu 19. Doufala jsem, že se událost tomuto tématu vyhne. A když už musíme být političtí, proč raději nevyzvat publikum k účasti u voleb?

Ještě než se přešlo k udílení cen samotných, byly uděleny dvě speciální ceny. Utkvěla mi v paměti slova jedné z porotkyň při jmenování vítěze jedné z těchto speciálních cen:
„Vybrala jsem tohoto umělce proto, že používá stejnou techniku jako já, protože si přeji aby mne překonal.“
Překonal?
Jak může umělec překonat jiného umělce? Jak se pozná, že k tomu došlo? Kdo o tom rozhoduje? Vždyť přece každý z laureátů do své práce vložil kus sebe, často člověk ani na první dobrou nepozná, co dané dílo ztváňuje. Tak jak se tu může hovořit o nějakém překonávání?

Následovala skladba „Svatý Václave“ ve velice svérázném podání. Nechyběl ani beatbox. (definice dle Wikipedie: „způsob vytváření zvuků, které imitují perkuse, a to pouze ústy, tedy bez použití hudebních nástrojů“). Byla jsem netrpělivá, kdo letos ceny obdrží a ulevilo se mi, že si Projekt OMNION pro svůj hudební experiment nezvolil třeba Gregoriánský chorál.

Vždycky mě tak trochu trápilo, že vítězem se stává obvykle nějaká z mého subjektivního pohledu nepoužitelná, prostorově náročná, nepochopitelná nesmyslnost.
Pokud jde o sklo, tak většinou se přikláním k názoru onoho slavného filosofa, jehož jméno si nepamatuji, že: „Krásné je to, co se hodí.“
Přičemž pod pojmem hodí se skrývá - lze z toho pít nebo do toho umístit květinu.
Musím říct, že letos jsem byla velmi mile překvapena. Vítězné dílo od mladého maďarského designéra Balazse Telegdiho mě dokázalo přesvědčit o tom, že i sklo bez praktického využití může být pro mě krásné. Autor zcela originálním způsobem využil fyzikálních vlastností světla. Divák se tak může kochat ne z jedné, ale hned ze DVOU perspektiv!

Balazs Telegdi Through The Scope 2020 VideoCredit Balazs Telegdi

Gratuluji vítězům i laureátům ceny Stanislava Libenského.
Ukázalo se, že hlas mé generace má co nabídnout světu, byť si občas neumí zavázat ani tkaničky u bot či sundat pokrývku hlavy uvnitř místnosti.

Zuzana Paříková 13.10. 2021


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

More and more glass / Stále více skla

You probably know that. The feeling that you are completely tiny, little, insignificant compared to the mountain you wanted to conquer.
I wake up with similar feelings every morning. It seems that what I have taken into my head is impossible to manage in one human life, even if it is only at the beginning, which is not mine anymore.

Since the first of February, when I launched the Czech Glass Guide, I have doubled the number of attributed items, revised the Sklo Union designs, scanned several catalogs and magazines, and yet I am still slapping somewhere at the foot of that damned hill.

Nevertheless, CGG is slowly gaining its users, unfortunately, but many more fans than subscribers.
Sometimes I wonder what I'm doing wrong?

As a kid, I was a boy who used to ride bike. To the long distance.
Not so much from sports, but rather because it was the cheapest, and for me the only reliable mode of transport.
I've been riding again for a few years.

It's liberating, forgetting everything, counting the days until three and getting on the bike in the morning with a single thought, surviving into the evening and mastering today's stage. Don't think for more than two days.
I'll get here today, there tomorrow.
A tired body, a paralyzed mind that focuses on just one thing: I'm riding, I can handle it.
You can't think about those thousands of kilometers, you would probably stay at home. It's about where I get today and what tomorrow will bring.
I also stood once at the foot of the mountain, so tiny, so little.
With a bike that belongs more to a museum or a junkyard.

When one decides, the mountain falls.  

--------------------------------------------------

Asi to znáte.
Ten pocit že jste úplně malinkatí, titěrní, nepatrní ve srovnání s tou horou, kterou jste si zamanuli zdolat.
S podobnými pocity se budím každé ráno. Zdá se, že to co jsem si vzal do hlavy, je nemožné zvládnout za jeden lidský život, byť by byl teprve na začátku, což ten můj už není.
Od prvního února, kdy jsem spustil Czech Glass Guide, jsem počet zatříděných předmětů zdvojnásobil, provedl revizi vzorů Sklo Union, přiskanoval několik katalogů a časopisů Glasrevue, a přesto se stále plácám někde u úpatí toho zatroleného kopce.

Přesto si CGG zvolna získává své uživatele, bohužel, ovšem mnohem více fanoušků než abonentů.
Občas si říkám, co dělám špatně?

Zamlada jsem byl kluk, co hodně jezdil na kole.
Do daleka. Ani ne tak ze sportu,  ale spíš proto, že to byl nejlevnější, a pro mě vlastně jediný spolehlivý způsob dopravy.  Pár let už zase jezdím.
Je to osvobozující, zapomenout na všechno, počítat dny tak do tří a ráno nasedat na kolo s jedinou myšlenkou, přežít do večera a zvládnout tu dnešní etapu. Nevidět dál než do pozítří.
Dnes dojedu sem, zítra tam.
Unavené tělo, ochromená mysl, která se soustředí jen na tu jednu věc.
Jedu, zvládnu to. Nejde přemýšlet o těch tisících kilometrech, to by člověk asi zůstal sedět doma.
Jde o to, kam se dostanu dnes a co bude zítra.

Taky jsem už stál u úpatí té hory, tak malinkatý, tak titěrný.
S kolem, co patří spíše do musea, nebo na vrakoviště.
Když se člověk rozhodne, hora padne.

Jindra Pařík 11/4/2021 




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Vladimír Jelínek - man of the heart / muž srdce

There are things that shouldn't happen to a gentleman.
You must not forget your wife's birthday or, God forbid, the wedding anniversary date. But things like that don't happen to me. I have my method for that, but I won't tell you. Well, for other important dates, I have Sonia here. She always reminds me in time, and then I don't look like a loat, a dunce, or both.

But yeah, I know you've read me, and you know I just want to get away with it and blame someone else. It is, of course, only my fault.
Immersed completely in the work on CGG and under the distressing issues of the events around, I simply forgot about the birthday of Mr. Vladimír Jelínek (* 5.2. 1934).

I didn't wish him, I didn't call him.
No single word.

And that's why it has broken.The beautiful, tall and slender Olympia. The highest one.
Suddenly, there is a crack from top to bottom.Not so bad. Although it is said that this makes the vase worthless, but that is why it does not cease to be beautiful. I will turn the crack towards the wall and it will still be a showpiece of my cabinet.

It's a strange coincidence, but I get to Mr. Jelínek every five years. And I always feel like I was with him yesterday.
Robert Bevan-Jones and I visited him for the first time in his Smíchov’s apartment in January 2010, when we were preparing a book about Škrdlovice, then I was there alone
and this year, so I missed this year. My weak excuse is that because of all the anti-virus measures, I still couldn't see him.

I could have called him and I didn't.

So I won't actually tell you any news. But maybe yes, because I never wrote everything I learned from Mr. Vladimir.
A characteristic story is the case when Mr. Jelínek was offered the position of the head of the ÚBOK art center. He said then:
"I refused, saying, 'Look at me, can I be a leader?Should I give orders to someone or even reprimand them? I???"
And Mr. Jelínek pointed to his vase. Yes to the one in the form of heart.

I didn't make it this year, but next time, next time, I certainly won't miss it.
Additionally, happy birthday, Mr. Vladimir. 

--------------------------------------------------------------------------------

Jsou věci, které by se chlapovi stávat neměly.
Třeba zapomenout na narozeniny své paní, či, chraň Bůh, datum výročí svatby.
Takové věci se mi ovšem nestávají. Mám na to svoji methodu, kterou vám ovšem neprozradím.
No, a na ostatní důležitá data tu mám Soňu. Ta mi je vždy včas připomene, a já pak nevypadám jako nevychovanec, trouba, nebo obojí dohromady.

Ale jo, já vím že mě máte přečteného, a dobře poznáte, že se chci jen z toho vykroutit a hodit vinu na někoho jiného.  
Je to samozřejmě pouze a jen moje chyba.  Pohlcen zcela prací na CGG a pod stesující tíhou událostí kolem, jsem prostě zapomenul na narozeniny pana Vladimíra Jelínka (* 5.2. 1934).
Nepopřál jsem mu, nezavolal, nic.

A proto mi také praskla.
Ta krásná, vysoká a štíhlá Olympia. Ta nejvyšší.
Zničeho nic, šlic odzhora dolů.  Ale houby zle, sice se říká, že tímto se stává ta váza bezcennou, ale proto nepřestane být krásnou. Prasklinu otočím směrem ke zdi a stále bude ozdobou mého kabinetu.

Je to podivná shoda náhod, ale k panu Jelínkovi se dostávám v intervalu pěti let. A vždycky mám pocit, jako bych u něj byl včera.
Poprvé jsme jej v jeho smíchovském bytě navštívili s Roberten Bevan-Jonesem v lednu 2010, když jsme chystali, knížku o Škrdlovicích , pak jsem tam byl sám  a letos, letos jsem tedy vynechal. Chabou omluvou je mi, že kvůli všem těm protivirovým opatřením bych za ním stejně nemohl, zatelefonovat jsem mohl.

Takže vám vlastně žádné novinky nepovím.
Ale možná jo, protože nikdy jsem nenapsal úplně všechno, co jsem se od pana Vladimíra dozvěděl.
Příznačná je třeba příhoda, když panu Jelínkovi nabízeli funkci vedoucího výtvarného střediska ÚBOKu.
Říkal tenkrát:
Odmítnul jsem to se slovy: Podívejte se na mě, copak já mohu někomu dělat vedoucího?
Já bych měl někomu vydávat příkazy nebo jej snad i kárat? Já???
A pan Jelínek ukázal rukou směrem ke své váze. Ano k té v podobě srdce.

Letos jsem to nestihnul, ale příště, příště určitě nevynechám
Dodatečně, vše nejlepší k narozeninám, pane Vladimíre.

Jindra Pařík 17.03.2021




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgVladimírek imgMilan Hlaveš img17.03.2021 10:55
Ceny skla / Prices of glass

It has appeared just another request again to estimate the price of glass issue in one FB group.
So, forgive the old man, I complained:
I'm sad about you guys. When I see such a beautiful thing, I always wonder who created such a beauty and when and where it was made.
And you just wonder only: "for how much I can sale it, how much it is on the market ..."

But one colleague reprimanded me: 
Why upbraid someone right now.
I'm also interested in the price of the things I have got, even though I don't intend to sell it.
It is always good to know what you have at home and how to handle it.
Moreover, such a glass lover like you should be happy to get these things from people who have no idea about them to people they would keep them with care, rather than throw it to a dustbin. Do you have any idea how many people get rid of things like this just because they are lazy to offer them somewhere?

So I answered, and I think I should share that explanation with you.

I would not say that I upbraided someone rather I sadly complained.
It was probably because I receive several messages and e-mails every day, usually with a very polite request to estimate the price of an issue, but without any desire to learn a little more about it, even to discover only the period of origin.
I answer truthfully: I do not know.
I stopped buying glass about 10 years ago, not because I didn't like it, but because I had nowhere to put it.
At that time, I was able to estimate prices quite accurately, today I have almost no general idea.

I really don't understand your desire to know what the value of the item is today. In the case of glass pieces, perhaps more than in the case of other goods, the instantaneous price is determined solely by demand, it expresses neither the price of the material nor the inserted labor, but only the wish “to have it” of contemporaries. 
It was me as well, but there were more of us, Maxim Velcovsky, Jan Čapek, Jan Jaroš and a few more guys who, by intensively collecting designer glasses - pressed and free hand ones  - caused a sharp rise of the prices of issues that until then had a “penny” value.

And as we began to talk and write about it - especially our English friends Marcus Newhall, Mark Hill and Robert Bevan-Jones, the little-known names of artists and designers suddenly has appeared at auction web sites.

I was really happy at that time, not because we screwed up the prices - we were beaten on it ourselves, but that the public began to feel glass pieces as beautiful things and not "some vases from the school canteen". I was glad I was involved when it moved in the right direction.

I'm not so happy nowadays.
I'll just mention Aukro auctions .On the one hand, I see that the "mission" has not been so successful, because although it is so easy to attribute many issues, someones do not even try it at all and offer "Brussel” period pieces as “Art Deco”, and pieces from 70ties as ”Art Nouveau”.
To benefit from prized names and brands many pieces are “Vízner” or "Moser"
I don't want to hurt everyone, there are also salespeople from whom I can learn and whose attributions are admirably perfect and the knowledge stunning.
Damn. I am talking a lot again
So back to the point.
The price today does not mean the price tomorrow. However, the more items people throw in the trash, the greater will be the future cost of surviving issues, so "words that I should be happy" is a mistake.Yeah, and don't ask me about the price, I really don't really know it and I'm often surprised for how much things are offered (I don't know if it even buys).
Prices can be estimated by people who deal with Czech glass, and those I know are also great experts and lovers of Czech glass.
By holding auctions with precise attribution of objects they do a very good job of popularizing it and maybe even shape those prices a bit.
Well, don't ask them about the price either, because it costs them a lot of work and time to be able to estimate and it is never lasting job. They have to follow variable trends of taste.

I have already written it here, the value of the glass piece is given by the pleasure it brings to you, nothing else.


And one more thing. Remember, those beautiful things were designed by people. People of my parents' generation, and nowadays, unfortunately, actually some of my peers. These people had their visions, ideas, desires, illusions and destinies.

Therefore, each glass piece has not only a price, but mainly the soul.
The soul that their creator imprinted on it with his work.

----------------------

V jedné skupině ne FB se objevila další žádost o odhad ceny skleněného předmětu.
A tak, budiž starci odpuštěno, jsem si postesknul:

Je mi z vás lidi smutno.
Když vidím tak krásnou věc, vždycky mě zajímá, kdo takovou nádheru vymyslel a kdy a kde to vyrobili.A vás jen "za kolik to můžu střelit, kolik na tom trhnu..."

Jednou kolegyní jsem byl ovšem umravněn:
Proč hned někomu dávat čočku? Taky mě u věcí, které nějak získám zajímá cena, i když to nemám v úmyslu dát z ruky. Ale je dobré vědět, co máte doma a jak s tím popř. zacházet. Kromě toho, takový milovník skla by měl být rád, že se dostanou tyhle věci od lidí, jež k nim nemají vztah, k lidem, které zajímají, než aby skončily třeba u popelnic. Máte potuchy, kolik lidí se takhle zbavuje věcí jen proto, že jsou líní je někde nabídnout nebo někam odnést?

A tak jsem odpověděl, a myslím si, že  bych se o to vysvětlení měl podělit I s vámi

Neřekl bych. že dávám "čočku" ale "smutně jsem si postestkl".Bude to zřejmě tím, že každý den dostávám několik zpráv a mailů s obvykle velmi zdvořilou prosbou o určení ceny nějakého sklíčka ale touha se dozvědět malinko víc, byť třeba jen období vzniku, tam není. Popravdě odpovídám, že nevím.

Sklo jsem přestal nakupovat zhruba před 10 lety, ne proto, že bych jej neměl rád, ale proto, že už ho nemám kam dávat (tedy nepřestal jsem zcela a úplně, ale soustředím se jen na dvě specifické záležitosti). Tehdy jsem ceny uměl odhadovat dost přesně, dnes už nemám skoro ani rámcovou představu.

Opravdu nerozumím vaši touze vědět, jakou ten předmět má dnes cenu. U sklíček, snad více něž u jiného zboží, okamžitou cenu určuje výhradně poptávka, nevyjadřuje ani cenu materiálu, ani vložené práce, ale pouze jen náklonost současníků.

Lítám v tom také, ale bylo nás víc,  Maxim VelčovskýHonza Čapek, Jan Jaroš a ještě pár kluků a holek, kteří tím, že začali intensivně sbírat designové sklo - lisovačky a hutničinu - způsobili strmý růst cen věcí, které do té doby měly korunovou hodnotu. A jak jsme začali o tom i mluvit a psát - zejména naši angličtí přátele Marcus Newhall, Mark Hill a Robert Bevan-Jones, dostala se dříve širšímu publiku málo známá jména výtvarníků a designérů na stránky aukčních serverů. Tehdy jsem měl opravdu radost, ne z toho, že jsme ceny vyšroubovali vzhůru, protože jsme sami na tom byli biti, ale z toho, že se na designové sklo začala veřejnost koukat jako na krásné věci, co mají nějakou hodnotu, a ne "ty vázičky ze školní jídelny". Byl jsem rád, že jsem byl u toho, když se to pohnulo správným směrem.

Dneska radost nemám, a zmíním jen aukro.

Jednak vidím, že "mise" nebyla zase až tak moc úspěšná, protože ačkoliv je tak snadné hodně věcí identifikovat, někteří se vůbec nesnaží a "brusel" vydávají za art deco, a normalizační "pozdní doprdelevlezismus" za secesi, jíní se zase "vezou na vlně ceněných jmen a značek" a tak kde co je "Vízner" popřípadě "Moser". Nechci křivdit všem, jsou i prodejci, od kterých se mohu učit a jejichž přiřazení jsou obdivuhodně dokonalá a znalosti ohromující.

Kurnik, to jsem se rozkecal.

Takže k věci. Cena dnes, neznamená cenu zítra. Čím více předmětů lidé nahází do popelnic, tím větší ovšem bude budoucí cena toho, co přežije, takže "že bych měl být rád" je omyl.

Jo, a mě se na cenu neptejte, fakt a opravdu nevím a často jsem překvapen, za kolik se lecos nabízí (nevím jestli i kupuje).

Ceny umí odhadovat lidé, kteří se zabývají obchodování se sklem, a ti , které znám, jsou také skvělí machři a milovníci českého skla a pořádáním aukcí s precizní identifikace předmětů dělají velmi dobrou práci na jeho popularizaci a možná i ty ceny tak trochu utváří.
No, a těch se také na cenu neptejte, protože to, aby ji uměli odhadovat je stálo hodně práce a času, a nejen stálo, ale stojí neustále, protože musí sledovat trendy, tak proměnné, jak už móda bývá.

Už jsem to tu psal, hodnota předmětu je daná radostí, kterou vám přináší, ničím jiným.

A ještě jedna věc. Nezapomínejte, že ty krásné věci navrhovali lidé. Lidé generace mých rodičů, a dnes, bohužel, vlastně i někteří mojio vrstevníci. Ti lidé měli své vize, přání, touhy, iluze a osudy.

Každý předmět proto má nejen cenu, ale hlavně duši.
Duši, kterou mu svojí prací vtisknul jejich tvůrce.

Jindra Pařík 2. března 2021


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

CZECH GLASS GUIDE is just starting

So I feel myself like before the exam, a long time ago, still in college. Such an unpleasant feeling that I have terrible gaps in knowledge that I did not do enough to succeed, that I would need much more time to be sure and to appear before the examiner proudly and confidently. There is a small soul in me that the first or second user of the Czech Glass Guide will not find the vase that "everyone knows" will catch me in sloppy, and I will slide down from the pear tree.
That's right, there are 4,500 Czechoslovak glasses in CGG today, and I'm still at the beginning. Consider that only Mr. František Vízner himself designed 450 things. And how many glass designers were in our beautiful homeland, and many more fruitful...

So I cut a real slice. But I am absolutely sure that the direction I have set out is the right one.
Now it just needs to stand it, and load the data into the system, replace the very poor photos with better ones, research other catalogs and magazines, and stuff it into the machine systematically and tirelessly.

You might say, well Jindra, so we'll wait for me to have 10,000 or 20,000 of those things there, and then get back to us, then your toy will make sense. And you'll probably be right.
But I need your support right now. Not that my family and I would suffer financially, but I also have my other responsibilities, so our Czechoslovak Glass website must at least earn money for the operation of the server and data storage, and it would benice if I had something left for the catalogs I buy, I scan and publish.

I thought to myself, 10 years ago I made a DVD with works of František Vízner, it was for sale, and perhaps my colleague Jiří is still selling it for a price similar to an annual CGG subscription. So CGG contents the Vízner’s issues there, and something more as well.

I will be grateful if you support my Czech Glass Guide project, you will also help this website, which has been here with you for twelve years. I would like to thank those who have already bought CGG in advance, as a "hare in a sack", I really appreciate it, you made me the second Christmas.

Thank you for your years of favour

WWW.CZECHGLASSGUIDE.CZ

1.2. 2021 Jindřich Pařík
.
 


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Právě spouštím CZECH GLASS GUIDE

Tak mám pocit jako před zkouškou, kdysi dávno, ještě na vejšce.
Takový ten nepříjemný pocit, že mám hrozné mezery v znalostech, že jsem neudělal dost, aby se to mohlo podařit, že bych potřeboval ještě  mnohem víc času, abych si byl jist a předstoupil před zkoušejícího hrdě a sebevědomě. Je ve mě malá dušička, že hned první nebo druhý uživatel v Czech Glass Guide nenajde tu vázičku, kterou „přece každý zná“ přistihne mě v nedbalkách, a pošupajdím z hrušky dolů.

Je to tak, v CGG je dnes 4500 československých skel, a stále jsem jen na začátku.
Považte, že jen pan František Vízner sám navrhnul na 450 věcí.
A kolik bylo v naší krásné vlasti sklářských designerů, a mnozí i plodnější....

Zakrojil jsem si tedy pořádný krajíc.
Ale jsem si naprosto jist, že směr, kterým jsem se vydal, je správný.
Teď už to jen chce vydržet, a ládovat do systému data, nahradit mizerné fotografie lepšími, probrat další katalogy a časopisy, a cpát to do té mašiny systematicky a neúnavně.

Možná si řeknete, fajn Jindro, tak my si počkáme, až tam budeš těch věcí mít 10 nebo 20 tisíc, a pak se nám ozvi, pak ta tvoje hračka bude mít nějaký smysl.
A budete zřejmě mít pravdu.

Jenže já potřebuji vaší podporu právě teď.
Ne, že bychom s rodinou snad finančne strádali, ale mám i svoje další povinnosti a tak si naše stránky Československé sklo, musí alespoň vydělat na provoz serveru a datového úložiště, a bylo by fajn, kdyby mě něco zbylo i na ty katalogy, které nakupuji, skanuji a zveřejňuji.  

Říkám si, před 10 lety jsem udělal DVD s díly Františka Víznera, prodávalo se, a stále snad jej ještě kolega Jiří prodává za cenu podobné ročnímu předplatnému CGG.
Tak toho Víznera tedy CGG tam má, a ještě něco navíc.

Budu vám vděčný, když se můj projekt Czech Glass Guide podpoříte, pomůžete i tomuto webu, který je tu s vámi už dvanáctým rokem.
Chtěl bych strašně poděkovat těm, kteří již CGG zakoupili předem, jako „zajíce v pytli“, velmi si toho vážím, udělali jste mi druhé Vánoce.

Děkuji vám za léta přízně

1.2. 2021 Jindra Pařík

www.czechglassguide.cz


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Stanislav Libenský Award 2019 - Návrat ke sklu

Nechápu to.
Asi jste si toho také všimnuli. Jde o zásadní věc, která ovlivňuje život každého z nás, a nic.
Ticho po pěšině.
Politici mlčí, kavárna se nevyjadřuje, Okamura ignoruje, ba i Ovčáček drží klapačku. Z Brusele se teprve ničeho nedočkáme, i když "globální klimatická změna” i s ozónovou dírou je proti tomu banalitka.

O co jde?
O zrychlování času.
Všimnul jsem si toho těsně po návratu z vojny, tedy někdy v roce 1985. Čas se od té doby nějak rozběhnul a prudce akceleruje. Třicítka, padesátka a to dnešní tempo je už vražedné. Dvakrát se ohlédneš a desetiletí v tahu. No, je to tak.

Bylo to včera, nebo snad předevčírem, alespoň mě se to tak zdá, co jsem byl “hooodně” zlý ve své reportáži z Libenský Award 2018. A už na mě z monitoru kouká upoutávka na ročník 2019. Škodolibě se těším, jak zase rozcupuji hodnocení poroty a nenechám na ni ani jednu nitku suchou, až masochisticky nedočkavě si v duchu představuji ty hrůzy, které ti ocenění s největší vážností předvedou. Budou to zase utavené zuby? Nebo snad něco ze skla v kostce ledu, co se rozprskne o zem, a tím vznikne to pravé umění, tedy až se to nafilmuje?

Čekám pozvánku, každé poledne šacuji poštovní schránku, ale ono nic, a onen velký den se stale blíží. Urguji doktora přes sklo, pana Milana Hlaveše, ale ten mě odkazuje na na pana Marka Veselého. Ajaj, tomu také pravidelně nasazuji chobot za jeho moderování, tak už vím, odkud fouká.
Taky bych si nezval takového rypáka, jako jsem já.
Mám snad škemrat o připuštění? Inu, asi nic jiného nezbude, pokoř se Jindřichu, pokoř se.

Ne, nebude to nutné.
Koukám a vidím to. Na tom internetu. Prý si lze zakoupit na obřad předávání cen zakoupit vstupenku, a tím i podpořit tuto akci, tedy dvě mouchy jednou ranou. Ten nahoře mě má rád.
Nepokořen, hrdopyšný budu tam, a to co pak o tom pro čtenáře Československého skla napíšu, z toho Marek nebude Veselý.

No, to jsem ještě netušil, ale to až později.

V centru mé rodné matičky stověžaté nebývám často a tak si to užívám.
Znovu okouzlen tou krásou, říkám si:
Když to vystavené sklo bude stát za prd, napíšu o Karlově náměstí, které spíše než náměstí je nádherným parkem, o Novoměstské radnici, kde se akce koná a když to stále bude málo řádek na reportáž, trochu nahlas porozmýšlím o dívce, která sedí opřená o kašnu a cosi loví v mobilu, o mládí které je tak krásné a je tak v trapu.

Na místě s předstihem, tak do kavárny, kde se na mě zdaleka směje Vladimir Klein. Povídáme, tedy spíše on, o svých plánech, budoucích výstavách, dostávám nejnovější katalog, Vladimir je kamarád léta a trochu se stydím, že na něj na stránkách cs-skla tak trochu zapomínám. Přichází i Marek Veselý a v očích má čertíky. Čekám nějakou lotrovinu.
Prý jako VIP host mám čestné místo i osobní hostesku.
Jak prosím?

Už skoro začínáme, opřen o kašnu se chystám fotit, filmovat, prostě pořizovat si poznámky, abych jim to „zase mohl natřít“ když mě pan Marek vyzval, abych zaujal své „čestné místo“. Fakt, v první řadě uprostřed, tam kde vždy sedávala paní Brychtová. I s cedulkou na židli. Všichni kolem se řechtají a Vladimir prožívá soukromý mejdan.
Bože, ty to vidíš. To mám za tu svou nevymáchanou hubu.

A už hudba, úvodní slovo včetně vysvětlení, jak vlastně taková soutěž probíhá, jak se vybírají exponáty a jak strastiplné někdy je dostat vše v pořádku do výstavní síně v Praze. A zase malinko zastydím, že ve svém svatém zápalu boje proti „konceptu“ jsem vždy opomíjel tenhle aspekt.
Kolik práce a kolik úsilí stojí tuhle soutěž zorganizovat, kolik lidí a kolik hodin muselo poctivě makat. A to už máme jedenáctý ročník, tedy násobme to těmi léty. A pak se představuje porota, ejhle Vladimir Klein se taky ujal funkce porotce, a rozlepují obálky, vyhlašují vítězové.

Nebyla by to Cena Libenského, kdyby tam nebylo něco extra. Třetí místo není, zato máme dvě druhá místa.  Nechci se příští rok dočkat dalšího překvapení, proto jen podotknu: ach jo.

Výstavní sál je trochu tmavý, ale jak říká pan Hlaveš „sklo si světlo přitáhne“, takže vlastně v pořádku.

Jak komentovat práce studentů, či spíše práci poroty.
S potěšením zjišťuji, že těch „otřesů“, kdy mladý tvůrce se snaží vymyslet cosi neotřelého, šokovat a zároveň mudrovat a poučovat, ubylo. Ano, sadu mobilů a dva notebooky v řadě, byť třeba realisticky vyvedené ze skla, vážně za sklářské umění nikdy považovat nebudu, i když náramně okecáváno „nastavováním zrcadla našim egům“ či něco v tomto smyslu. Vystavená jsou ovšem i jiná díla, a některá z nich bych si dovedl představit ve své sbírce.

Návrat ke sklu?

Pomalý, ale patrný.
Tak bych asi hodnotil letošní ročník a tak s nadějí budu očekávat ročníky příští.
Cena Libenského za chvilku půjde do puberty, uvidíme, co to s ní udělá.

Čekáte-li jména vítězů či fotky vítězných exponátů, marně.
Neprozradím vám je. Zajeďte se do Prahy podívat, výstava bude v Novoměstské radnici až do 15. září. A kdyby vás to sklo nenadchlo, pořád je tam to Karlovo náměstí, co je vlastně nádherný park.

4. září 2019 Jindra Pařík

sponzoři :-)




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgVýborná reportáž imgRoman img15.10.2019 17:10
imgchvála imgMilan Hlaveš img07.09.2019 14:33
Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede-li člověk po dálnici, nemá šanci si toho všimnout, ale na kole je to docela jiné. Krasoduchové by si na mě smlsli, neboť jsem opravdu zažíval pocity nefalšovaného a zarputilého xenofoba. Možná všichni ti zlostně vypadající, vousatí chlápci jsou milí a přátelští lidé, kteří by se rozdali, jenže já ten pocit z nich neměl.
Tady bych nechtěl mít defekt a měnit duši" opakoval jsem si a opatrně kontroloval povrch cesty před sebou, přes každý rantlík při nájezdu na chodník jsem raději opatrně kolo přenesl, jen to neprorazit. Jestli to trvalo půl hodinky, na to bych si nevsadil, ale připadalo mě jako věčnost.
A mám-li se už obnažit jako fašoun a nácek, prozradím svoje další dojmy. 
Zatímco francouzsky hovořící část Belgie působí poněkud ošuměle, lajdácky neuspořádaně a i trochu špinavě, vlámsky hovořící Belgičané si už potrpí na pořádek a čistotu. 

A čím blíže k holandské hranici, tím uniformněji vypadají cihlové domečky i jejich malinkaté předzahrádky, aby po jejím překročení se vesnice změnili v sterilní skanzeny, kde tráva má svou předepsanou výšku, stejně jako živé ploty, a dům, který by snad vypadal malinko jinak než všechny okolo je zřejmě srovnán se zemí jako stavení sodomo-gomorské. Hříchem je i zaparkovat vůz jinak, než přesně kolmo k domu, nebo nemít mezery mezi odstavenými vozy o předepsané šíři s tolerancí v milimetrech. Připadám si jak v zemi po výbuchu neutronové bomby, tak jak nás to učili v dětství.
Domy a ostatní nemovitosti zůstávají neporušené, jen lidé někam vysublimovali.
Je letní odpoledne, kde jsou k čertu děti. Jaktože nedovádí na ulici před domky, nehoní se na kolech, nebo nehrají na schovávanou mezi keři, zaparkovanými auty a popelnicemi? Proč holčičky neskáčou na chodníku gumu nebo panáka? Proč neslyším jejich vřískání? Kde jsou puberťáci s rámusem z reproduktorů, kam se schovávají, když si chtějí zapálit první cigáro?"

Stačí popojet pár metrů a záhada vyřešena. Děcka jsou internována na oploceném hřišti, kde si užívají prolejzačky tak, jak si architekt představoval, nebo taky ne. Tátové jsou v práci, a mámy doma přemýšlí, jak co nejlevněji uvařit večeři, protože známo jest, že co Skot zahodí, to Holanďan zvedne.

Svět se mi proměnil ve fádní placku. Všechno má svůj předepsaný vzhled a řád, jednotlivé vesnické čtvrti vytvářejí svými jednotvárnými ulicemi ohromný, z ptačí perspektivy snadno rozpoznatelný ornament. A ornament je zločin. Tvrdil pan Loos....

Rotterdam a první kopec. Tedy ne tak docela kopec, jako nájezd na gigantický most. V tom titěrném Holandsku mě ty rozměry ohromují. A hned vedle neméně ohromný portálový jeřáb.

Rád bych si dal večeři a jsem sám" oslovuji číšníka hotelové restaurace.
Co takhle si pustit televizi?"
Tak na vtípky mám zrovna náladu..
Ne, raději bych vážně povečeřel a docela rychle, jsem unavený a tak nerozumím humoru" nabručeně odsekávám. 
Tak mě následujte...."
Neuvěřitelné, proplujeme mezi stoly k poslední řadě u zdi, a tam je asi 5 stolků se židlí, a před nimi obrazovka, na stole sluchátka ovladač. Prostě osamělý strávník se u jídla může zabavit.
Vy jste si nedělal legraci?"
Ani v nejmenším, to bych si přeci nedovolil" šklebí se na mě ten klučina, a je na něm vidět, jak se baví.

Do Amsterodamu kousek, ráno si mohu přispat.
Mírně přistrkován větrem kličkuji kolem kanálů. Hle kopeček?
Je to legrace, jak na vršku sotva polovičním než jsou ty, co obklopují naši vesničku střediskovou si Holanďané vytvořili lyžařské centrum.
Sníh zřejmě vyrábějí strojky na zmrzlinu" pomyslím si škodolibě.
A pak zase kanál, jezero, větrné mlýny, kanály až vjíždím do krásného lesoparku, kterým prosvištím skoro až k Herrenkanalu v centru starého Amsterodamu. Navigace google neudělala sebemenší chybičku, takhle bych to natrasovat nikdy nedovedl.
O Amsterodamu nic psát nebudu, ten je potřeba vidět, prochodit a projezdit lodí a protože to štěstí jsem už několikrát měl, pořídím pár dokumentačních fotek a čas stále skvělý, popojedu dál. Ruším rezervaci v Amstru a měním za Naarden. Těch 30 km se bude zítra hodit.
Z města jsem vyjel po doslova a do písmene cyklodálnici.

Říkal jsem si: „Safra, kde jsou ty urostlé, pohledné, plavovlasé Holanďanky, co se na mě s Honzou tenkrát tak mile usmívaly?"

A pak mi to došlo.
To jsou ty staré dámy, co tu šlapou na kolech.

Tak jsem jednu vyzkoušel, pozdravil jsem: 
Bonžůr madam. A ona se mile usmála, asi si mě taky pamatovala..."

A tak jsem to zkoušel na každou, co proti mě jela, a vždycky jsem ji asi připadal povědomý, tak mi odpovídaly "Haló" a usmívaly se, a dvacet kiláků v zadku jak nic.

A to už jsem "ve vlastních stopách" nacházím pomník i museum Ámose. Tenkrát do měli Čechoslováci grátis, dneska jak ostatní 6,50.
No, nešel bych, 1x stačilo, i kdyby bylo otevřeno.
Nemyslím si, že Holanďani jsou z "učitele národů" tak šejdrem, špatně čitelně na tom pomníku je napsáno, že ho darovali Čechoslováci v roce 1957....
Ale což už, moje německá babička, co byla českým bratrem byla ráda, když jsem ji o místě posledního odpočinku velkého Čecha (co byl Moravanem) vyprávěl, a vyprávěl bych rád znovu.

Jenže babička už není, není ani máma s tátou, ani strejdové a tety, a jsem to já, kdo je nejstarším z rodu.

A tak na mě padá najednou tíseň a smutek, že co bylo už není, a všechno je jinak, a mě není 22 roků, a tam co je ten bukový les se tenkrát jen proháněl vítr. Těm stromům je sotva 30.
Šlapu si rozteskněn těch pár kiláků k hotelu, nemám kam spěchat. Dneska určitě ne.
Život spěchá dost i beze mě.

Hotelový komplex s přístavem vypadá spíš jako kdybych se najednou ocitnul ve Skandinavii.
A co to slyším? Jsou tu krajani!"
Na kole tady? To jste dojel až z Čech?"
No vlastně z německých hranic..."
Člověče, my toho máme dost v autě, to respekt....."
Když moc nespěcháte, dá se to...."
Nebudu jim povídat, že jsem to vzal oklikou přes Paříž a Brusel a že mám dost na kvalt.
Až u večeře mi dochází, že ti moji krajané vlastně mluvili slovensky.

Na rovině má všechny esa v ruce vítr.
A když jsem vyjížděl, vítr ještě vyspával, vrtule větrníků smutně klopily lopatky, až jsem si je musel vyfotit.

A posílám to s ranním pozdravením Soně.
A hned jsem poučen jak stejnou věc lze vidět opačně.
"Smutná cesta do nikam." píše Soňa.
"Přímá cesta vpřed!" odpovídám.

A pak znuvu kanál, les, zase kanál, a městečko a už to vidím. Žene se na mě bouřka. A zvedá se vítr.
Ale tím správným směrem, mě do zad.

Opírám se do pedálů a nejedu, letím tlačen větrem. Na zadní kolo dopadají kapky, přední stále v suchu, nebo skoro nějak tak. Občas nějaká kapka mě povzbudí v zátylku, ale ujíždím tomu.
A pak zrada, stáčím se k severu, podpora větru slábne a po dvaceti kilácích mě to dožene.
Hromy blesky, liják.
Schovávám se do budky zastávky autobusu a luštím z internetu, kdy to přestane. Prý za 58 minut.
Hodinku, tak tu ti dám, a když ne, dál poplavu.

Volám Soně, a než mi stačí povědět jen "to nejnutnější a podstatné" je hodina v trapu. A furt leje.

Tak kapuci a jedem.
A Šéf, jako by to viděl, že to nevzdám, vypne sprchu a zase foukne do zad.

A tak jsem přejel Holandsko a zůstal 3 km za hranicemi.
Německo.
Kolo jde do garáže, jak jsem čekal.
A co dál.

Jako každý den, vyprat, zavolat Soně, na večeři a do hajan. V neděli budu v Hamburku.
Já to snad fakt dokážu

Den 13

Den 14

Den 15




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Být králem na cestě - 3. Do Bruselu

Ven z města světel zase podél kanálu, časně zrána. 
Na sever, nevábným předměstím Saint-Denis, kde by člověk nechtěl zůstat sám po setmění, tahle část Paříze opravdu za vidění moc nestojí. Naštěstí je neděle, všichni spí, jen u a tam se potácí nějaká postavička či skupinka, která má ještě noc a spěchá ze sobotního tahu domů. Ti mají svých starostí dost, těch se bát nemusím.

Po dvou dnech odpočinku se mi šlape nějak lehčeji, jen ty kilometry nepřibývají, ploužím se strašně pomalu. Aby ne. Nějakým omylem mám přehozeno na malou placku.
Takže nejen tělo chátrá, ale i hlava má problém.

Upřímně, tahle Pikardie není nic moc pro oko. Mírné kopečky, pole nalevo, pole napravo, občas trs vlčích máků, občas pomníček připomene, jak se to tady před sto lety řezalo. Těžko uvěřit. S přibývajícími kilometry se ráz krajiny nijak moc nemění, ale mění se charakter staveb. Šedý kámen nahrazuje červená cihla, přibývají řadové domy, všechno je takové nějaké studené, opršelé, anglické.
Můj dojem podtrhává drobné mrholení. Jinak na západní frontě klid.
Celkem brzy vjíždím do Amiensu, cíle mé dnešní etapy a jsem opravdu rád. 
Je to smutné, ale nejsilnějším zážitkem toho dne pro mě asi zůstane červené pivo Stella Artois Rouge v baru na náměstí, fakt sytě červené s chutí malinovky.
Ještě jedno pane?" 
Ne, děkuji, jedno stačilo bohatě."
Ráno úplně bez lítosti Amiens opouštím s tím, že sem se už asi vracet nebudu. Cesta ve stejném rytmu, pole, větrníky, pole. A ejhle, Varennes, tady za revoluce chytli Ludvíka XIV, když jim bral roha. 
Taková díra, to tu nemají ani žádnou desku, co by tu událost připomenula?" mudruji si.
Ledaže by to byla jiná ves. Google říká, že ano - to bylo Varennes-en-Argonne, 250 km na východ odsud.
No, hlavně že jsem si kvůli tomu vyšlápnul na kopec.....

Loudavým tempem dojíždím do Arrasu s nadějí, že si „oko ohřeju" na nějaké sličné Manon, pochopitelně od stolku s obědem. Tak tohle náměstí si pamatuji.
Skvost. Tedy skvost by to byl, kdyby uprostřed nezřídili parkoviště.

Kouknete mi prosím na kolo?" prosím číšníka, když odcházím na toaletu.
Jasně, ale žádný strach, tohle je klidné město, pane."
Takže žádná Paříž?"
Kdepak, a vůbec ne Lille, tady se nekrade, pane."

Informaci okamžitě vyhodnocuji tak, že si v Lille musím dávat na kolo extra bacha.
O tom, že tvrzení, že se v Arrasu nekrade nebylo úplně přesné se přesvědčuji za malinký okamžik.
Za tu kohoutkovou vodu, kterou mi přinesl v otevřené láhvi od Evianu mi účtuje 5 euro.
Manon jsem neviděl ani jednu, ale potkal jsem francouzského Jánošíka, tedy pokud se o lup podělí s chudými, na což bych si nevsadil.

A směr Lille, vršků ubývá, země se mění v placku, silnice naprd, nuda, otrava.
Chemin des Canadiens? Kanadská vlajka na kruháči?
Jasně, a o kousek dál vojenský hřbitov.
Ne tak rozlehlý jako ty u Verdunu, ale zasahuje mě stejně. Kanaďané na náhrobcích totiž uvádějí všechna data, ne jen datum, kdy ten nešťastník padl. 
A tak kráčím podél té řady a čtu si, 22 let, 24 let, 19 let, 20 let.....
Bože, je tohle vůbec možné?
Takoví mladíčci.

A cítím se zahanbeně, jak fňukám nad drkocavou cestou, spalujícím sluncem, protivětrem či protivným deštěm. Jaké já to mám privilegium, dožil jsem se v relativním zdraví trojnásobku některých z těch hochů a budu si stěžovat? Facku bych si zasloužil.

No, a taky ji hned dostávám.
Projíždím městečkem, ladím si navigaci na řídítkách a nedávám pozor, přední kolo do díry a už letím přes palubu.
Dopadám na ruce a bok, byla to pecka. Za mnou okamžitě zastavuje kluk v Peugeotu a pomáhá mina nohy.
Jo, to bude dobrý, dobrý to je, děkuji."
Jste si jist, pane?"

Já v cajku, kolo taky, dopadlo to výborně. A pak kousek kolem kanálu, a jsem v centru Lille.
A tady se mi zbláznila navigace, dostala ji jedna objížďka. Jedu podle šipky, po pěti metrech hlásí: 
jestli je to možné, otočte se o 180 stupňů" poslušně otočím a ta mrcha stejnou hlášku zopakuje i v opačném směru?

Tak takhle ne, hezky po staru, mapa, jména ulic n nárožích, půjde to.
Škoda, že nemám čas se tu zdržet, netušil jsem, že Lille má takhle hezké historické centrum, sem se asi vrátím, bude-li mi dopřáno. Poslední noc ve Francii, na hranice asi 5 km. Zase podél kanálu.

Těším se, až překročím hranici, pořídím fotku u hraničního sloupku, ale ujedu dvacet 15 kiláků a hranice nikde. Až když mě objížďka odvede od kanálu a projíždím vesnicí, zjišťuji, že zaparkovaná auta mají belgické značky. Jinak od městeček na severu Francie k nerozeznání, tady se stále ještě mluví francouzsky. A pak někdy lepší, jindy horší, kořeny potrhaná stezka, začínám mít hlad, musím do městečka. Tady už jsou ti „chrochtové" kromě změny jazyka však žádný jiný rozdíl.
Restaurace na náměstíčku, v předzahrádce pod slunečníky sedí strejcové a lijí si pivo do hlavy.
Nakouknu do lokálu, ale na to, že bych mohl dostat něco k snídani, to nevypadá.
Začínají brzo" pomyslím si. 
Tak tedy plán B.
Tragické řešení, hledám nejbližší mekáč na cestě. Ještě 15 km, to dám.
Ošklivé, obtloustlé maminy s rozhejkanýma, obdobně zavalitýma děcky se ládují hranolkama, a já vzpomínám na Provence. Čert mi nakukal, že mám jet na sever.
A pak stezka podél kanálu, betonové kodrcání podél státovky, kodrcání po keramických dlaždicích až nakonec kodrcání po poctivé dlažbě a jsem v Bruselu. 
Zase se mění jazyk a etnické složení obyvatel. Ze stažených okének otřískaných plechovek se ozývá to kvílení, tím hlasitější, čím jednotvárnější. Že tihle hoši se s cyklisty mazat nebudou a dokazují to při každé příležitosti. Naštěstí, hned za světly, opouštím severní Afriku a vracím se do Evropy. 
Tedy Evropy plné čínských turistů.
Není snadné se mezi nimi prodrat a pořídit fotku Zelenáče s čůrajícím panáčkem, ale neudělat to nelze.
Čas skvělý, ubytovat se, vyprat, zavolat Soně a vzhůru do města.

Den 10

Den 11

Den 12




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Být králem na cestě ..... 2 - Paříž

Na snídani ve Strasbourgu je moc brzo, celé město ještě spí.
Tady to umím, rovně, pak u mekáče doprava přes park a jsem u kanálu Marna-Rýn, který bude mojí navigací dalších 70 kilometrů. Trochu vystrašeně sleduji oblohu a čekám, kdy se nad obzorem vyloupne ten neúprosný, zářící tyran, ale „zatím dobrý“.
A „u mě dobrý“ to je další dvě hodiny, slunce je už sice nad obzorem, ale buď ho zakrývají mráčky, nebo se nepropálí tím mlhavým oparem.  Ale nějak se nedokážu uvolnit, čekám nějaký podraz.
Když se bude měnit počasí, jistě se zvedne vítr, a z roviny mi udělá Alpy.
A jestli jsem si to nemyslel, už je to tady.
Jenže vítr je tentokrát kamarád, něžně se mi opře do zad a postrkuje mě dopředu s přibližováním stále zvětšujícím se oblinám Vogéz.  
Během snídaně v bistru v Saverne venku rychle sprchne, ale tak, že to ani cesty nestačí umýt, jen to nádherně pročistí vzduch. 

Cesta podél kanálu ze Saverne do městečka Arzviller patří mezi nejnádhernější „kanálovky“ které jsem kdy jel, pokud není vůbec nejkrásnější ze všech. Cesta vede nejdřív asi 12 kilometrů po rovině podél širokého kanálu uprostřed pískovcových skal a pak nový kanál opouští a pokračuje podél, a v jednom úseku i po konstrukci nad kanálem starým. Opuštěná zdymadla, která vytváří tůňky a u nich očíslované domky, některé chátrající, jiné zrekonstruované s rozkvetlými předzahrádkami, ticho, klid, ráj.
A přitom se pomalu ale jistě stoupá a jinak náročný přejezd Vogéz se mění v pohodlnou projížďku rozkvetlou krajinou. Před Arzvillerem ale konec, starý i nový kanál se opět spojují, a vrchol hory podjedou tunelem a já si musím přišlápnout.
A už jsem skoro nahoře, navigace říká, vem to doprava tou pěšinou, hezká zkratka.
Svah začíná být strmější, správný cyklista jde ze sedla, a já taky. Tak se projdu, a co?

Dvěstě, třista metrů, cesta končí a proti mě chlápek s hráběma.
"GPS, že jo? Tady není žádná cesta, konec."
Směje se dobrácky, ne zlomyslně.
"Merde" zakleji.
"Deutch?"
"Němec? Já? To chraň Bůh!"
"Holanďan, Belgičan?" vyzvídá.
"Jsem z České republiky!"
"Olala, to je daleko, Československo...
Hele, vidíte támhle to bílé stavení? Vemte to loukou k němu, tam už je zase cesta."
"Díky, zachránil jste mě, zpátky dolů bych nerad".
"To nic, šťastnou cestu!"
"Děkuji vám, i vy mějte krásný den" strkám kolo do louky.
"Počkejte! Už jste jedl? Za deset minut obědváme, nechcete se přidat?"
"Ne, jste laskav, musím dál..."
"Tak když musíte, tak bon route..."
Zápasím s kolem tou loukou, a až na cestě mě to došlo. Ten dobrý muž mě pozval na oběd.
Jen tak, zbloudilého cyklistu ze země, o které moc asi neví.
A dál cesta byla už jen z kopce až do Nancy.

Nancy je honosné bývalé hlavní město Lotrinska, ovšem je už mnohem francouzštější než alsaský Strasbourg, kde těžko utají, že Alsasané jsou více Němci než Francouzi.
A kolébka francouzské secese, Gallé, Daum, nancyská škola, k vidění spousta věcí. Můj plán je ale jiný.
Vyprat, najíst se a spát. Do Paříže ještě tři dny cesty.
Ráno je znát, že už jsem pátý den na cestě.
Dobré je, že jsem se už naučil rychle zabalit a vypravit se, věci pomalu dostávají svůj řád a místo, horší je, že se cítím unavený a nedospalý.
A také mám strach jestli tentokrát to navigačně zvládnu. Až do města Toul je všechno v pohodě, jede se podél řeky Mosely, ale pak nastává chaos. Navigace mě žene po cestách, které existují jenom v jejích mapách ale reálu nikoliv a jediná přímá komunikace je silnice N4, a na tu s kolem nesmím.
Rozhodnut neudělat chybu, jedu od vesnice k vesnici a přepečlivě kontroluji mapu. Dva, tři kilometry po prašné cestě, ale mám to. Krizový úsek jsem překonal. K nalezení otevřené restaurace poblíž je ovšem google maps přímo ideální. Chvilinku před dvanáctou usedám ke stolku a nechám se hýčkat paní hostinskou.
A k pití?
Perlivou vodu, prosím.
Sklenku?
Ne, celou láhev prosím
Půl litru nebo litr? Aha, promiňte, už vím, že se ptám….

Pod slunečníkem bylo dobře, tak ještě kafíčko, ale čas je neúprosný, musím dál.
Jasně modrá obloha, bezvětří a to známé pomlaskávání bot lepících se na asfalt, když do kopce srabácky kolo vedu.
A najednou jako by mě přes hlavu hodili duchnu, chce se mi spát. Nezvladatelně. Kdekoliv, ale hned.
Klidně si ustelu na lavičce u památníčku padlým Velké války, co jsou v každé vsi, ale, k čertu, památníčky jsou, i lavičky, ale na poledním slunci! Trochu úcty, jak má člověk zavzpomínat na padlé kamarády, když mu slunko pere na hlavu?
Já snad lehnu i na louku, ať mě sežerou mravenci, musím spát.
A když je Francouzům zle, musí zasáhnout baba.
Asi už začínám být Frantík, protože i mě spasila.
Panna Orleánská, Johanka z Arcu.
Ve zbroji střeží moji lavičku, zatímco já klimbám. Dvacet minut stačilo.

A pak chvilku nahoru a dolu, kousek polem, když jsem polevil v navigační ostražitosti a jsem zase starého dobrého kanálu ze Saint-Dizier do Vitry-le-Francois. Posledních třicet tedy výrazně zrychluji, skoro až na hranici svých sil.
A jsem tu a na hotelu, co jsem včera rezervoval a musel potvrdit kreditkou, že jistojistě přijedu, jinak mě prachy propadnou cedule, že mají zavřeno, a to na celý týden. Rána do palice.
Pár vteřin paniky a pak zase „ty internety“. Ve městě jsou další tři hotýlky.
Hned ten první, za rohem, má volno.
S kolem si nedělejte starosti, vezmu si ho na pokoj, slečno.
Ale je to v druhém patře, výtah nemáme, pane.
To nic neznamená, jsem přeci chlap!
To zcela jistě, pane...

Nechci být paranoidní, ale mám pocit, že ty francouzské hotelové recepční si ze mě neustále utahují.

Kdybych měl popsat další den, řekl bych "klid a pohoda v kraji Champagne".
Soňa by to asi viděla jinak.

Ráno "na kanál" a pak podle vody do Chalôns a pak zase podél vody do Épernay, kdybych nepotkal zajímavý most vlastně nic zvláštního, obrázek co už jsem si "na kanálu" zvyknul vídat. A odpoledne dál, uchlácholen "tady to důvěrně znám" jedu podle googleho, a končím na polní cestě.
Hůř. Přední kolo zahučelo do nějaké rejhy, a měl jsem co dělat, abych nepokousal kukuřici. Ale vybral jsem.

Jak jsem se tam mlel, jestli jsem do něčeho drknul rukou, nebo co, hodinky vyhodnotily moje chování jako nehodu, a zpustily poplach.
Vibrovaly a vrčely na ruce a tvrdily, že mám nehodu. Tak jsem to vypnul a pokračoval v hledání cesty z kukuřice na silnici.
Za dvě minuty volá Soňa, vyděšená k smrti.

Hodinky jí totiž poslaly tuhle SMS:

Zařízení Garmin uživatele Jindra8526 detekovalo nehodu. Jste uvedeni jako kontakt pro tísňové volání.

Poloha nehody:  49.057146,3.914184

Safra. Příjmení babičky za svobodna i hlavní město Finska? Prošel jsem testem příčetnosti, ale to Soňu moc neuklidnilo, naopak.
Proč si hned nenapsal, že si OK? Umřela jsem málem strachem!

Zkuste vysvětlit ženě, že jste to tam nastavili před dvěma lety, a zapomněli, že to něco takového umí a dělá...
To jen kytka nespraví....
A pak dál, Champagne, trochu vlnky, zelená Marna, vše krásné, skvělé, ale pocit provinění, tam někde vzadu, má recht, měl jsem okamžitě volat...
Co bych dělal já, dostat takovou zprávu?
Někdy ta "moc chytrá" technika může pěkně pozlobit. Vypnu to, zbytečné hlášení.

Poslední noc před Paříží v městečku La Ferté sous Jouarre.
Kartička od pokoje, a tady je PIN k dveřím hlavního vchodu, kdybyste se vracel po desáté, pane.
Dá se u vás povečeřet, slečno?
Ano, samozřejmě, pane.
A točené pivo máte?
Ano pane, Afflingem nebo Heineken, pane.
Tak to ten PIN nebudu potřebovat, odsud se dnes večer nehnu“.

Sedmý den je Stvořitelem předurčen k odpočinku, a já si vskutku hověl.
Do města světel sedmdesát, podél vody, známou cestou.
Soňa už je taky na cestě, večer se uvidíme.

Ty to zase uděláš ??!!!
Nevím o čem mluvíš, Soni?
Ale víš, dobře víš!
Nevím.
V tý Paříži, ty se to chystáš udělat, přiznej se!
Když víš, že chystám, tak co se ptáš?
A proč? K čemu je to dobrý?
K ničemu, ale já prostě musím, znáš mě....
Chlap, je mu šedesát a chová se jako děcko....

Musí mít poslední slovo, ženská, ničemu nerozumí.
Udělal jsem to.

4. den
5. den
6. den na dvakrát....
7. den

a trocha nostalgie.....

pokračování...




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Být králem na cestě ..... 1 - Německo

“Mami, ty plaveš?”
Volám překvapeně, když vidím svoji osmdesátiletou matku vrhat se odhodlaně do vln.
Co pamatuji, nikdy to neuměla, ve vodě maximálně po pás a nás neustále zaháněla z hloubky.
“Plavu, už dva roky. Jak jsem byla s tetou Boženkou v Řecku.
Řekla jsem si, ty, Jana i Václav jste zaopatření a stojíte na svých nohách, táta umřel, tak proč bych to nemohla risknout, už to beze mě zvládnete. A zkusila jsem to, a ono to šlo.”

To mě napadlo, když jsem kousek za Rozvadovem dostával poslední pokyny od Soni.
Ne, neřekl jsem jí to, bála by se ještě víc. Odkýval jsem, že budu opatrný, nebudu se přepínat, a když to nepůjde, tak to nebudu lámat přes koleno, a nechám toho.

Jako by mě neznala přes třicet let.
Vzdát to, to by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat, to bych snad raději někde vypustil duši.

A tak sedím na tom zeleném zázraku a vyjíždím vpřed, vstříc minulosti.


Je to 38 let, co jsme takhle s Honzou Zástěrou vyrazili na kolech do světa.
S dychtivou touhou poznat ten svět za oponou, co nejvíc toho vidět a co nejméně utratit.
Štrasburk, Paříž, Brusel, Amsterodam, Hamburk…..
Blížilo se mi dvaadvacet a svět mi ležel u nohou.
Stačilo se jen opřít do pedálů.

Už dva roky mi to tikalo v hlavě, že bych to měl zkusit znovu.
A pak stale naléhavěji až jsem se doma přiznal.
“Ale než vyrazíš, necháš se vyšetřit!”
“Vyšetřit? Jako jestli nejsem blázen?”
“Ne, jestli cestou nezdechneš….”

No, vyšetřit jsem se nenechal, ale ozkoušel jsem si tři týdny před tím kratší trasu, abych vychytal mušky ve výbavě  a uklidnil rodinu, že o nic nejde. Prostě bude to jeden z výletů na kole, jenže tentokrát trochu delší.

Vlastně nevím proč to dělám, a k čemu to bude dobré.
Ale je to osvobozující. Mít úkol, mít cíl, vzdálený, ale dosažitelný.
Všechno ostatní je podružné, jde o to přežít od rána do večera a odšlapat si tu svoji  naplánovanou porci kilometrů. A tak další tři týdny, a bude to.
Blíží se mi šedesát a svět mi leží u nohou.
Stačí se jen opřít do pedálů.

Stará E14 nepřekvapí, projel jsem ji na kole už vícekrát. Po státovce se jede jen chvilku, a pak už hladké asfaltce pro zemědělská vozidla podél silnice a pod kopci pak začíná cyklostezka, co mě dovede až do centra Norimberka.
“Hele, tady na té benzínce jsme vyškemrali vodu”.
Dobrých dvacet kilometrů přemýšlím, v čem jsme tu vodu vlastně vezli, petky tenkrát nebyly. Nepřišel jsem na to, ale čert to vem, svačinka u Turka, a už jsem ve městě.
A začíná ritual, co mě bude provázet následujících dvacet dní.
První úkol je sundat dres, vyprat a dát sušit, abych ráno vyjel v čistém. Pak zavolat Soňe a vyrazit sehnat něco k jídlu.


Vzpomínám si, jak v devadesátých jsme tady byli s tátou a mámou.
Táta se při chůzi hned zadýchal tak vymyslel fintu, každých dvacet kroků se zastavil a rozhlížel, vždy ho něco zaujalo, a dokázal o tom vyprávět. Mezitím si zapálil, odpočinul a popošel dalších dvacet aby opakoval stejný scénář. Kolik mu tenkrát bylo, tátovi?
Šedesát jistě ne, to méně.
A ejhle, já tu na kole!
A na to se napijeme!
Na buřtíky dvě pivka a do hajan. Zítra bude dlouhý den. Safra dlouhý den.

Vyjíždím hned brzy po páté,  slunce teprve vychází.
Ticho, klid, nádherné sobotní ráno. Těším se, že najdu lavičku na silniční odpočívadle, kde jsme před lety s Honzou nocovali. Objevil jsem ji náhodou najaře. Je asi 30 km za Norimberkem směr na Ansbach.
Dám si tam svačinu, zavolám domů a pak popustím uzdu svému sentimentu, budu si hýčkat své bolestínské stýskání  nad tryskem času a životem, který kolem mě tak rychle proběhl, že to snad ani není pravda.

“Šlaka, to snad né, to se nesmí, to je nefér!”
Chce se mi křičet tak křičím, kolem stejně nikdo není.
Kousek od “mé lavičky” budují most, a z odpočívadla si prostě udělali deponii, skrývku zeminy.
Celé parkoviště zahrnuto ornicí, až k betonovým stolkům.
“Všechno zničí, pošlapou, zdemolují!”
Vím, že to vyčistí, opraví, nainstalují nové lavičky a posezení, ale to už nebude ono.
Nebude to “naše lavička” ale nějaká jiná, cizí.
A takhle je to se vším. Už nikdy nic nebude jako dřív a já nezopakuji naši cestu s Honzou. Možná pojedu stejnými misty, ale všechno bude jiné. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, a každý pokus o to, je předem odsouzen k nezdaru. A už necítím nostalgický sladkobolný smutek ale nefalšovanou a hořkou lítost.
Snažím se chytit vítr sítem.
Nohy my ztěžkly a nechce se mi dál.
Praštit s kolem do pangejtu a vykašlat se na všechno.

To je “hlaďák”, dochází mi. Prostě mám hlad a tělo vzdoruje. A když vzdoruje tělo, mysl má taky nahnuto. V Ansbachu se naláduju žemlema, vypiju kýbl kafe, a hned je líp.
Myslete na chorál, malověrní!

Slunce si mě griluje a já kousek po kousku ukrajuji z naplánované porce, už jsem za půlkou, údolí říčky Kocher a kopec, který neokecáš. Odměnou je mi pohled na nádherný most.
Ano, v těch dvaadvaceti jsem byl přesvědčen, že takové mosty budu jednou navrhovat.
No, na tenhle nesmím, je dálniční, takže dolů  do údolí a pak zase nahoru.
V takovém kopci správný cyklista “jde ze sedla”.
Jsem správný cyklista, jdu ze sedla, a kolo vedu. Podrážky se mi lepí na roztékající asfalt.

A pak to se mnou jde zase z kopce, v Ohringenu si vzpomenu na Františka Víznera jak říkal:
 “V Ohringenu je takovej sběratel, co chce strašně mít tu zelenou mísu se špičkou. Pořád vytahoval šrajtofli, že mi jí zaplatí předem, ať mu jí už konečně udělám.”
“A proč mu jí neuděláte, pane Víznere?”
“Ale vždyť na tom makám, už jen ji domatovat, ale když furt jsem teď po doktorech…..”
Už nikdy nedodělal.

To je dneska ale blbej den, v hlavě se mi honí divné věci.


Ne, nepojedu romantickou vinnou stezkou, hezky napřímo po státovce do Heilbronnu.
Mám toho dost. Hodinky ukazují 170 km v pedálech.
Dědku, to není tak špatný.
Tak vyprat, zavolat, najíst a na kutě.

Ráno se vzbudím bez budíku.
Čím dřív vyjedu, tím lépe, bude zase výheň. Podél Neckaru a pak trochu do kopce a pár minut před devátou už čekám až otevřou mekáč v Brettenu. A pak ještě jeden vršek a dolů a rovina a Rýn.
Obědvat budu ve Francii!
Takhle myšlenka mě žene v před.
Nedělní dopoledne, na koupalištích skotačí děcka, dámy lžičkama uždibávají zmrzlinové poháry a pánové noří rty až po bradu do pivní pěny a já ….

Přejezd mostu přes Rýn, nádherný okamžik.
Ta řeka odspoda opravdu chladí a už jsem v sladké Francii. Tady už bude jen dobře, tady umí žít.
“Bohužel, polední menu nemáme, ale máme brunch”
Francie a brunch?
Pane Bože, ty to vidíš…..

Ale nakonec všechno dobře dopadlo, prostě samoobsluha.
Nepřecpat se, nikam nedojedeš.
Kolikrát za cestu ještě budu muset být na sebe takhle přísný?
A pak už počítám každý kilometr, slunce mě opravdu nešetří.
A cedule Strasbourg, jsem doma, dopíjím poslední kapku z bidonu. No nejsem, ještě deset rozpáleným městem než příjde vysvobození v podobě hotelu.

“Vy už jste tady na kole byl, že pane?”
“Ano, před třemi týdny, vy máte ale paměť slečno…”
“Dneska se udělalo teploučko, že. Jaké to je na kole v tomhle vedru, pane?”
“Strašné, milá slečno, opravdu strašné….”
“A proč to teda děláte, pane?”
“Protože jsem starý idiot…”
“Ne, pane, vy starý nejste……”

Idiota mi nechala.
Tak tedy merci…..

pokračování příště :-)

1. den

2. den

3. den




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Marcus Newhall odešel

Před několika okamžiky jsem se dozvěděl, že nás 26.2. opustil pan Marcus Newhall - autor první a zatím poslední monografie o československém lisovaném skle

SKLO UNION: Art Berore Industry

S Marcusem jsme u nás prožili pár hektických týdnů, když dokončoval svoji knihu, stíhat jeho životní tempo bylo náročné.

Více snad později. 

Sbohem, kamaráde. 

 

Jindra 2.3. 2019


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgJe mi líto. imgRoman img10.06.2019 13:48
imgSmutné imgSchreibmaschine img26.04.2019 00:26
imglítost imgMilan Hlaveš img04.03.2019 13:31
Czech Art Glass

Jiří mi nevolá často, vlastně jen párkrát do roka.
Ale když mi na displeji naskočí jeho jméno, vím naprosto přesně, o čem se následujících pár minut budeme bavit. Pochopitelně o skle, českém, nebo chcete-li československém skle.

A Jiří má většinou dobré zprávy, vlastně vždy má dobré zprávy.

Ten jeho včerejší telefonát však byl výjimečný, neměl dobrou zprávu.
Měl zprávu přímo skvělou!

Víš, že jsme s Honzou Kaňou vydali další pokračování katalogu Czech Art Glass?“ hlaholil radostně.  
Lovím v paměti, no jo, mluvil o tom, že něco chystají, před půl rokem, rokem, nebo snad dvěma lety?
Safra, hlava stará, hloupá a k tomu ten rychlý čas….

Asi jste si toho také všimnuli, jsme svědky neobyčejného jevu, který zcela nepochopitelně zůstává stranou zájmu jak politiků, tak  neziskovek. Čas se totiž neustále zrychluje. Možná si v Bruselu toho všimli, když se rozhodli, že přestanou s časem šíbovat každého půl roku, protože při té rychlosti jakou dnes plyne, si člověk sotva stačí přeřídit hodinky a už zase ta změna.

Vzpomínám, jak se čas v době mého dětství vlekl, ve škole, při hodinách ruštiny, nebo později, na vojně, ty nekonečné hodiny ve službě dozorčího autoparku. A pak najednou někdo škubnul pákou, a všechno  dostalo jiné grády. Jak dlouho se vlastně s Honzou Kaňou a Jiřím Viehmannem už v tom skle motáme?

Jsi tam?“ křičí mi ten druhý z aparátu do ucha.
Ale jo“ přestanu bloudit vzpomínkami a přecházím do protiútoku.
Když nevíš kudy kam, zaútoč“ staré pravidlo.

No, samozřejmě že vím. Furt vás hoši pozoruji“ lžu až se mi od huby práší.
Ale všimnul jsem si také, že mě ještě nepřistál výtisk v poště, ani elektronickou verzi jste mi nedodali! Na Jindru prostě kašlete!!!
To víš, na mě si jen tak nepříjdeš“ raduju se ze svého pohotového úderu.
No, ale to bych na druhé straně drátu musel mít nějakého Jácu, a ne Jiřího?

Hele, jak často se díváš do svého mailu?
Furt, zprávy mi naskakují na hodinky.
Já jen, že to tam už asi týden máš…..

Kurnik, ten chlap mě ničí a to nemilosrdně.
Čekal jsem, že se ozveš a něco nám k tomu řekneš.“ vrtá se mi škodolibě ve svědomí.

Kurnik, co by ten chlap chtěl slyšet?  Co mu k tomu mám říci? Že je to skvělý nápad?
Takový manuál,  příručka, základní údaje o autorovi návrhu, skvělá fotka,  zatřídění včetně odkazů na literaturu? Všechno česky a anglicky.

Vím co chce.
Chce pochválit, je to ješitný chlap, stejně jako já.

Nedělám to rád, baví mě někoho ztrhat, nenechat na něm nitku suchou, ale tady to fakt nejde.
Ať hledám jak hledám, chybu nenacházím a to je dost k vzteku.
Nebo k radosti.
Podle vaší nátury.

Pánové, skvělá práce – něco jako „to musíš mít“ pro každého sběratele, znalce nebo milovníka českého skla. Těším se na další díl.

Jindra Pařík 31.1. 2019

Czech Art Glass 7

Aukro

Art Cabinet

E-bay

Glass messages




NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgMam radost imgRoman img10.06.2019 13:59
Stanislav Libensky Award 2018

A já budu dneska zlej. Já budu tak krásně zlej…


Jak jen začít?
Vylít na vás tu stařeckou žlučovitou zlobu hned a naplno, nebo to cynicky a nešetrně dávkovat a postupně mučit a škodolibě si rochnit v tom, jak se ten jed co ze sebe vypouštím se bude zvolna roztékat do vašich duší, bolestivě drásat útroby, abych vás v důsledku brutálně dorazil, tak jak se stalo i mě?

Inu, nebudu se tím trápit, a vymýšlet komplikované plány, napíšu to tak, jak to prostě bylo.

Ono to vlastně začalo už v úterý, u mého zubaře.
Pod sedmičkou vlevo dole zánět a dost to bolelo.
A krátké spojení – zuby – blíží se další Cena Libenského…
To to teda letí, to byl pátý ročník a rok 2013….   
(https://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/3415-2013-1)

Bolest zubu výrazně zaostřuje moje kritické vidění a proto, ne zrovna přeplněn laskavou a shovívavou náladou,  jsem dorazil do centra moderního umění DOX, které samo o sobě je krásné asi jako opuštěná továrna na průmyslová hnojiva.

Natěšen, že uvidím „své“ staré známé výtvarníky, Vladimira Kleina, Jiřího Šuhájka, Vladimíra Jelínka a trochu pozlobím „dokora přes sklo“ pana Milana Hlaveše, jsem byl o půl hodiny dříve „na značkách“.

Kromě půvabné recepční a několika málo soutěžících byl sál ovšem prázdný a poloprázdný zůstal i v okamžik zahájení.
„Ajajaj. Tady něco nehraje“  říkám si, ale bylo hůř.
Ono tam něco hrálo.  Hudba z výtahu?
Ale, nešť, sklo je to oč tu běží.

Pan Marek Veselý, dnes s ještě vyšší dávkou sebeuspokojení než v letech minulých, v tempu v pravdě zběsilém, představil porotu a už se rozlepovaly obálky, dvě zvláštní ceny, hudební předěl (tady se sluší režii večera pochválit za to, že zůstalo jen u jednoho),  a pak třetí a druhé místo a pak …  

No nemohl jsem vám to nenatočit:
Václav Hrabě - Zavři oči

Všimněte si Markova skvělého forehandu, toho bych nechtěl potkat na kurtu jako soupeře…
Inu, když může Banášová zpívat, proč by nemohl Veselý recitovat?

A přitahujeme šrouby dál, zástupce sponzora  - skláren Kavalier – se dožaduje mohutného sklářského díla  a nabízí  deset tun borosilikátového skla.
To až se doslechne Jirka Šuhájek postaví robota na Letné ….
Slovo do pranice.
A pak žvaní nějaký politik. Proč tohle? Máme to zapotřebí?

A nakonec vnuk pana profesora Libenského.
Mluví hezky, k věci, o dědečkově skle.

A pak první místo.
Porota zůstala věrna své tradici ocenit něco, co podlé mého, jak říkával pan František Vízner „vůbec nemuselo vzniknout“.

A tady už nejde o legraci.
Tohle je velmi vážná věc. Prolistujme si katalogy minulých ročníků Ceny Stanislava Libenského, prolistujme si ten dnešní,  a vypozorujeme trvale sestupnou tendenci.
Umění od slova „uměti“ nahrazuje jakási „koncepce“ pokus o „svědectví či výpověď“.
Ani to by nebylo špatně.
Znám pár výtvarných děl, která člověka donutí se zastavit a zamyslet se.
Bez vysvětlivek, bez krasomluvného okecávání.
Tváří v tvář opravdovému umění se cítí člověk malinký, nedokonalý a nedostatečný, ošklivý a nicotný. Nebo naopak, rozveselený a šťastný s pocitem, že pro takovou krásu stojí za to žít.
Zůstane stát.

A to se v tomto případě nestalo, protože pár minut po zahájení výstavy soutěžních prací někdo prošel dílem oceněným druhým místem. Chcete silnější důkaz?
Já jej nepotřebuji.

Mám velmi silný pocit, že cena Libenského se ubírá špatným směrem.
Konceptualismus?
Není už trochu passé?

Chceme být při pohledu na sklářské dílo poučováni mladičkou výtvarnicí:
Formováním osobností různým prostředím vede ke stereotypnímu vnímání neznámých skupin lidí. Tím vzniká společenská nerovnost…..bla, bla, bla ….Mým záměrem bylo aby se lidé zbavili svých předsudků vůči jiným lidem nebo věcem a navrátili se k sobě samým“, to chceme?

Nebo jiné moudro jiného výtvarníka:
Nacházíme se v realitě, ale neskutečné je na druhé straně. Navzdory nemožnosti rozpoznat skutečné od neskutečného někde existujeme“…..jejda, kdo by to řekl.

Nevím, jestli za to může umělecké školství, ale mám za to, že je potřeba se vrátit zpět na začátek k tomu, co sklo opravdu představuje a znamená.
Kdo si nefouknul nebo se o sklo neříznul, ať se věnuje něčemu jinému.
Chci vidět poctivé řemeslo, tak poctivé a věrohodné, že se stává uměním.
Opačný směr nefunguje.

Skvělá myšlenka, ohromné organizační úsilí, spousta práce, kterou pořádání Ceny Stanislava Libenského bezesporu představuje by měla směřovat výš.
Už pro to jméno, které ta cena nese.
Ten rám si zaslouží lepší obraz.

Teď k tomu co mě dorazilo.
Ne, nebyla to skutečnost, že se čepoval Plzeňský Prazdroj a já tam byl jako na potvoru vozem, ani to, že ty prášky na zub nějak přestávaly účinkovat.

Byl to nápis, pro jistotu i anglicky, nad východem z DOXu.

JSEM ČESKEJ SRAB,
KTEREJ ČUMĚL,
KDYŽ NAKLÁDALI ŽIDY,
HAJLOVAL NÁCKÚM,
MÁVAL KOMOUŠÚM,
A PAK CHTĚL JISTOTU
DESETINÁSOBKU 

Tak to mě nadzvedlo.
Co to je za chorou duši, co takhle vidí svůj národ?
O kom to sakra mluví?

Lidi, které kolem sebe mám a potkávám jsou jiní, úplně jiní.
Jsou hrdí na ten plácek uprostřed Evropy, mají ho rádi, milují ho.
Snaží se svojí prací představit světu naši zem, jako zem slušných, pracovitých, vzdělaných, přátelských a laskavých lidí.
Ať už jde o organizátory Ceny Stanislava Libenského, pana Marka Veselého a jeho tým, naše „doktory přes sklo“ pány Milana Hlaveše a Petra Nového a ostatní kurátory, výtvarníky, designéry a všechny ostatní přátele a fandy českého a československého skla, ale nejen ty. Je nás dost.

Jak nesnáším sprejery, příště, až půjdu do DOXu, nastříkám tam pod ten hnus:

„MLUV JEN ZA SEBE, BLBEČKU“ a pro jistotu i anglicky.

Pár fotografií ještě zde

Jindra Pařík 21/9/2018


1. cena 2. cena Porota Kálíme si do vlastního hnízda....