Protože nejen sklem člověk jest živ, přidal jsem k naší stránce blog ze života, takového jaký je...
 |
Československé sklo Czechoslovakian Glass Mistři českého skla - Czech Glass Masters |
Stav nákupu:
0 ks / 0,00 CZK [košík]
Blog LOLA
Augustin Eigl
Eigl Augustin
* 15.8.1932 Prachatice
| ? | - | ? | Střední průmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově , Kamenický Šenov (Česká Lípa), ? | |
| ? | - | ? | Vysoká škola uměleckoprůmyslová (od 1945), Praha, Kaplický Josef |
Borocrystal
Borocrystal, Borské sklárny n. p., závod EXBOR
1945- Dekret o znárodnění velkých průmyslových podniků.
*1948 - Vzniká n. p. Borocrystal, sdružující 55 původních drobných provozoven a skláren.
*1948- Vzniká n. p. Umělecké sklo.
*1953 - Konsolidací těchto podniků spolu s n.p. Borské sklárny vznikl státní podnik Borské sklo.
*1965 - Položen základní kámen nového komplexu (zahájil výrobu 1967).
Crystalex
*1953- Konsolidací těchto podniků spolu s n.p. Borské sklárny vznikl státní podnik Borské sklo.
*1965- Položen základní kámen nového komplexu (zahájil výrobu 1967).
*1974- Podnik přijal nové jméno - Crystalex. Oborový podnik sdružoval ve své době většinu českýc.h skláren vyrábějících užitkové sklo.
*1994- Vzniká akciová společnost Crystalex.
Květná
Moravské sklárny, n.p., Květná u Uherského Brodu
1794 založil kníže Lichtenstein
1848 majitel hutě firma Josef Zahn, co. a vedoucím jmenován Emanuel Zahn. (vybudoval další sklářskou pec a zavedl výrobu jemného křišťálového skla zdobeného broušením, hranováním a rytím). Ve sklárně se udržela výroba i v průběhu 2. světové války. 5. dubna 1945- sklárna pro blízkost fronty zastavena.
1961 začleněn Moravské sklárny, n.p. se sídlem ve Květné.
1986 se výrobní program rozšiřuje o leptané sklo, dekorační techniky ocelotisk, panto a giloš, ledování, matování a později malování a zlacení.
František Koudelka
František Koudelka (*22.5. 1930, + 13.1.1992 )
1945 - 1947 Sklářská škola, Železný Brod
František Koudelka byl návrhářem Borského skla n.p. Koncem šedesátých
let vyvzoroval zajímavou a populární kolekci ananas . Sedmdesátá léta
v jeho tvorbě připomínají velké vázy kolekce Flora .
O Koudelkové vzdělání a životě nelze téměř nic sehnat, vím jen,
že počátkem devadesátých let se nedokázal vyrovnat se změnou systému
a ukončil svůj život sebevraždou.
Titulní obrázek: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
Picture in caption: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
Auction - Aukce
České sklo a starožitnosti, INTERNETOVÁ aukce
ve čtvrtek 23.3. 2023, začátek v 19:00 přesně
Aukce významného moderního českého skla se koná ONLINE na livebidu 23. března 2023, začátek v 19 hodin přesně :
https://livebid.cz/auction/zika_10ea/category/moderni-sklo
Výstava dražených předmětů se koná od pondělí 6. března 2023 denně od 10 do 18 hodin pondělí-pátek
v obchodě ArtKabinet Zíka, Mikulandská 120/8, Praha 1, tel: 00420 - 603 889 421.
Účastníci internetové aukce musejí být registrováni u livebid.cz a mít příslušnou aukci aktivovánu (registrace i aktivace online před aukcí). K přihazování před aukcí (early bidding) i ve vlastní aukci se pak stačí již jen přihlásit. Písemné limity na požadované položky je možno podat před aukcí osobně u aukčního domu, nebo poslat mailem či poštou tamtéž. Přihazování po telefonu během této aukce není možné.
Dražené předměty jsou starožitné a mají tudíž prakticky vždy známky stáří a používání, i pokud není zmíněno v katalogu.
Zájemci mají příležitost přesvědčit se o stavu nabízených předmětů během výstavy před aukcí, nebo u vybraných předmětů požádat aukční dům o tuto informaci telefonicky nebo mailem.
Tato pozvánka též v angličtině na
https://www.glassmessages.com/index.php/topic,72562.0.html
Katalog českého poválčného skla č. 7 (jako volné pokračování dosud vydaných katalogů) byl vydán experty sekce skla a keramiky, Janem Kaňou a Jiřím Viehmannem. Katalog může být objednán na:
https://www.art-cabinet.com/czech-art-glass-7-d6894.html
Modern Glass, ONLINE auction
23rd March, starting at 7 p.m. CET sharp
Important Bohemian & Czech Glass sale takes place on the 23rd March 2023, starting at 7 p.m. CET sharp, Prague, Czech Republic.
For details and bidding please visit:
https://livebid.cz/en/auction/zika_10ea/category/moderni-sklo
Bidders need to be registered with the livebid.cz platform first and then have the actual auction activated for participation; both can be done online before the sale. For early bidding and bidding during the auction then, just signing-in is necessary. Absentee bids can be done online up to one hour before the sale starts, or can be sent via email, via regular mail, or submitted at ArtKabinet Zíka in Prague in person. Phone bidding during the sale is not possible for this type of auction.
Live viewing of all items is possible from 10 a.m. to 6 p.m. Monday to Friday from Monday 6th March on, on the premises of ArtKabinet Zíka, Mikulandská 120/8, in Prague 1, Czech Republic, phone 00420-603 889 421.
Antique and vintage objects always have some degree of wear and signs of use even if not explicitly mentioned in the description. Bidders can view all offered objects during the preview of the sale, or get this information on items of their interest through the auction house via phone/mail before the sale.
This invitation also on
https://www.glassmessages.com/index.php/topic,72562.0.html
A new printed catalogue of post-war Czech Glass 7, a sequel of the six Sypka glass catalogues, was brought out by the experts of the glass/ceramics section, Messrs. Jan Kaňa and Jiří Viehmann. The catalogue can be ordered on
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Odešel pan Vladislav Urban
V pošmourně ponurém Brně jsme se včera rozloučili s legendou československého lisovaného skla, panem Vladislavem Urbanem.
Tedy jen s jeho pozemským bytím, protože panu Urbanu bylo souzeno státi se nesmrtelným.
Svým dílem, svojí prací, rodinou, přáteli, obdivovateli.
"Nestane se to každému" říkával pan František Vízner, když si lisované sklo před lety oblíbili tehdy mladí výtvarníci jako Maxim Velcovsky nebo Jan Čapek .
"Nestane se to každému" říkám si s ním a mám na mysli tu úžasnou shodu náhod, díky které jsem nějaký čas mohl být poblíž tohoto velkého muže i když často jen jako "přítel na telefonu".
Dnešní den byl jak každý jeden z Urbanových obrazů.
Nejdřív, na první pohled, zasmušilý, smutný, šedý, ale pak, při troše trpělivosti se z ničeho nic objeví nebývale jasné světlo, zář která projasní den i mysl.
Pan Urban měl pevný stisk ruky.
Upřímný, ale až bolestivě drtící. Dnes mám bolest na duši z toho, že už nikdy mě drsně nepomačká ty mé artrotické klouby ve své dlani.
"Nikdy nezapomeneme" v případě akademického sochaře pana Vladislava Urbana není pouhá fráze na stuze věnce. Je to holá skutečnost, ryzí fakt.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Vážení a milí přátelé československého skla
(FOR ENGLISH SCROLL DOWN PLEASE)
Bylo to včera, ale vlastně je to 13 let, kdy jsem poněkud nejistě a nervózně chystal první „výtisk“ internetového Českosloslovenského skla, který pak „vyšel“ 1.1.2010.
Jak a proč k tomu došlo Vám napíšu možná někdy jindy.
Mnozí z Vás jsou „se mnou“ od počátku, tak víte jak to bylo.
Kromě toho, že jsem si „cintal pentli“ a „okecával“ kdejakou sklářskou událost jsem také dost intenzivně pracoval. Kdybych byl opravdový žurnalista, psal bych o „špičce ledovce“ neboť napsat více než dvě věty bez otřepaného klišé, je velmi neprofesionální.
V čem spočívala ta neviditelná, ale velmi tvrdá práce?
Sháněl jsem všechny publikované „papírové zdroje“, především časopisy Glasrevue, Tvar, Domov a pak reklamní katalogy i vzorové knihy a ty pak oskanoval a publikoval v příslušných kolonkách.
Když si to dnes „digitalizované“ projdete, zjistíte, že jsou to tisíce stran.
No a ti co si někdy hráli se skanerem asi umí spočítat jak ta potvora vedle mě v pracovně vrčela.
Ale právě pro ty zdroje, ne pro moje blábolení, se stalo Československé sklo populární.
A pak jsem začal být zahlcován maily s prosbou o pomoc s určením toho či onoho sklíčka.
Věděl jsem, že „jsem to někde viděl, když jsem to skanoval“ a tedy že to někde na stránkách cs-skla je. Ale najít kde, vždycky znamenalo procházet hromadu zdrojů, úkol na hodiny.
Řekl jsem si: „to chce systém!“
A založil jsem si na každého autora a sklárnu složku, jako ten Mrázek.
Tedy na disku. Když pak přišel dotaz, bylo to jednodušší, protože jsem uměl odhadnout autora nebo sklárnu a stačilo profrčet složky a bylo to, čas potřebný k zatřídění sklíčka se zkrátil na pětinu.
Pak jsem si na to udělal prográmek, vlastně vyhledávač v databázi na DVD disku.
Rozvoj internetu a IT, tedy zejména zrychlení přenosů mě umožnilo začít uvažovat o internetové aplikaci – nástroje pro atribuci československého skla.
A tak jsem spáchal Czech Glass Guide.
Takhle v jedné větě to vypadá prostě, a vlastně to i prosté bylo.
Chvilka přemýšlení, volba padla ne e-shop, který jsem „znásilnil“, zrušil možnost koupit a k velké lítosti Vás mnohých i cenu – nejsem schopen odhadovat ceny každého výrobku a udržovat je aktuální a pak už to stačilo jen „nakrmit daty“.
Důležité a zásadní pro CGG je nejen sklo zatřídit, ale dodat odkazy na zdroje, které toto zatřídění potvrzují. Proto tam nenajdete některé věci, o kterých je notoricky známý autor, ale já prostě zatím nenašel v literatuře žádné potvrzení toho přiřazení.
Ale mnoho skla tam nenajdete také proto, že tam prostě ještě není, mám tam zatím jen něco přes 8 000 kousků, tedy – je to výzva do budoucna.
Kdybych byl novinář, napsal bych, že jsem se rozhodl Vás „nechat nahlédnout do své kuchyně“ ale protože na cs-sklo.cz je klišé tabu, popíšu Vám, jak to vlastně v tom CGG dělám.
Nemusíte to číst, pochopitelně
Jak to dělám
Kostru programu mám hotovou, autoři, sklárny, druhy výrobků – všechny kategorie mám připraveny a zčásti i naplněny daty. Spousta obrázků jsou výřezy ze skanů z časopisů, vypadá to škaredě.
1.Úloha
Vyměnit obrázek v CGG.
Přátelé mi často pošlou lepší fotografii výrobku, než v současném CGG mám, a chci obrázek nahradit.
Prosím, moc prosím, když mi posíláte fotku, k něčemu, co jste v CGG našli, napište k tomu číslo vzoru, nebo alespoň autora a sklárnu, není li v CGG číslo uvedeno. Když mi někdo pošle sadu nádherných fotek bez zatřídění, pošle mě vlastně na začátek.
Jako příklad jsem vybral fotku ze skvělého webu našeho slovenského kolegy Martina Hattaše www.sklo-union.eu kterou nahradím tu škaredou co dosud v CGG mám.
Jak to udělám ukazuje tohle video.
2. Úloha
Přidání nové položky do CGG
Přátelé mi občas pošlou nějakou další věc, již dobře zatříděnou, abych ji doplnil do CGG.
Kolega Lukáš mě poslal vázičku pana Schrötera, mám ji tam ve třech velikostech, on našel čtvrtou, poslední.
Tak ji tam doplním.
3. Úloha
Vytvoření nové položky v CGG
Tahle úloha je v podstatě základní. Procházím systematicky Glasrevue a nahrávám a zatřiďuji vzory.
Takhle to celé vlastně od začátku vzniká.
Vlastně to není vůbec nic složitého, jen sled úkonů, deset, dvacet kliknutí, než se něco v CGG změní na jedné položce.
Žádná velká inteligence, žádná velká moudra, jen hromada práce a času u monitoru.
Pýcha
Pýcha předchází pád, tak se to říká.
Ale každý rodič je pyšný a hrdý na své děcko a dvojnásob pak, když se mu daří.
A CGG se daří, zdá se.
Za dva roky existence jej navštívilo skoro 40 tisíc unikátních návštěvníků a mnozí se vrací a CGG používají, protože přístupů na stránku mám zaznamenáno desetkrát více.
92 zemí světa?
Paráda, československé sklo spojuje národy ….
Jasně, už brzdím…
Přesto si dovolím takovou neskromnost, CGG si získal respekt i skutečných odborníků na československé sklo jako je pan Dr. Milan Hlaveš nebo pan Dr. Petr Nový, ano moji přátelé – doktoři přes sklo. Pan Dr. Nový výraznou měrou přispěl k zkvalitnění údajů o lisovaném skle uváděných v CGG, když s kolegy panem Polaneckým a paní Havlíčkovou psal knihu Hledání rovnováhy.
A nedávno se abonentem CGG stal i světoznámý odborník Mark Hill.
No ale abych se nedmul jen pýchou.
Pan Mark Hill se stal abonentem. Jako mnozí z Vás a moc vám za to děkuji.Ale zdaleka ne všichni, kdo CGG užívají jsou předplatitelé protože jsme CGG ponechal jako hodně otevřený zdroj. Výhodou abonentů je přístup do knihovny CGG, který je chráněn heslem.
Mám tam ještě Privátní knihovnu – do té mám přístup jenom já, ne proto, že bych se s vámi nechtěl podělit, ale proto, že tam mám naskanované dokumenty, které jsou chráněny copyrightem, a proto je tam mám výhradně pro svou potřebu, abych nemusel cestovat s valníkem knih.
Proč potřebuji abonenty?
www.cs-sklo.cz léta platím ze svého, tedy vlastně rodinného, i já mám děti a vnoučata.
Doménu, služby webarealu, a hlavně datové úložiště google.
Pro CGG jsem totéž musel pořídit znovu, a také všechny ty služby platím každoročně. A dohromady s cs-sklo.cz to pak už dělá docela zajímavou sumu, určitě na dovolenou pro vnoučata by to bylo.
Tak, podobně jako ten Google, potřebuji každoroční příjem.
Jenže nejsem takový prevít jako Google, a abonentům, i když jejich rok už vypršel, nic nevypínám a žiji nadějí, že když budou chtít CGG používat dále, sami svůj příspěvek pošlou. A mnozí tak dělají a zato ohromný dík přátelé. Mnozí, ale nepřevažují, Bohužel.
No, a velká většina uživatelů CGG vlastně abonenty ani není.
Trochu mě to mrzí, protože to dělá jen méně než 1,40 Kč denně, které asi budou chybět málokomu, ale CGG by hodně pomohly. Nejen financovat provoz, ale i pořizovat nové zdroje, katalogy, časopisy.
Tak jsem si poplakal, ale není tak zle.
Dobří lidé ještě žijí, a díky nim půjde CGG do třetího roku své existence statečně a nezlomně.
Díky moc přátelé a hezké svátky všem.
A kdyby někdo nevěděl, co mi dát k Vánocům….. link
Jindra Pařík 24.12. 2022
Dear friends of Czechoslovak glass
It was yesterday, but it is actually 13 years ago, when I was somewhat uncertainly and nervously preparing the first "copy" of the online Czechoslovak Glass, which was then "published" on 1 January 2010.
How and why this happened I will write to you maybe some other time.
Many of you have been "with me" since the beginning, so you know how it was.
Apart from the fact that I "babbled" and I was "embellishing" every glass event, I was also working quite intensively. If I were a real journalist, I would write about the "tip of the iceberg" because to write more than two sentences without a hackneyed cliché is very unprofessional.
What was the invisible but very hard work?
I sought out all the published "paper sources", mainly Glasrevue, Tvar, Home
magazines and then advertising catalogues and sample books and then scanned and published these in the appropriate columns.
If you go through the "digitized" stuff today, you'll find it's thousands of pages.
Well, those who have ever played with a scanner can probably count how much time the scanner next to me in the office growled.
But it's for those sources, not my babbling, that Czechoslovakian Glass became popular.
And then I began to be inundated with emails asking for help identifying this or that glass.
I knew that "I had seen it somewhere when I scanned
it" and therefore that it was somewhere on the cs-glass website. But finding where always meant going through a bunch of resources, a task for hours.
I said to myself, "it need a system!"
And I set up a folder for each author and glassworks, like Mrazek.
I mean, on a disk. Then when the query came in, it was easier because I could guess the author or the glassworks and just browse through the folders and that was it, the time it took to sort the issue was cut to a fifth.
Then I made a little program to do it, actually a database search on the DVD disc.
The development of the Internet and IT, especially the speed of transfers, allowed me to start thinking about an Internet application - a tool for attribution of Czechoslovak glass.
And so I started the Czech Glass Guide.
In one sentence it looks simple, and actually it was simple.
A moment's thought, the choice fell on not the e-shop, which I "raped", cancelled the possibility to buy and, much to the regret of many of you, the price - I am not able to estimate the prices of each product and keep them up to date, and then it was enough just to "feed it with data".
It is important and essential for CGG to not only attribute the glass, but to supply links to sources that confirm that classification. That's why you won't find some things in there that the author is notorious for, but I just haven't found any confirmation of that assignment in the literature yet.
But you also won't find a lot of glass in there because it's just not there yet, I have just over 8,000 pieces
so far, so - it's a challenge for the future.
If I were a journalist, I would write that I decided to "let you peek into my kitchen" but since cliché is taboo on cs-sklo.cz, I will describe how I actually do it in this CGG.
You don't have to read it, of course.
How I do it
The skeleton of the program is ready, authors, glassworks, types of products - all categories are ready and partly filled with data. A lot of the images are cutouts from magazine scans, it looks ugly.
1.Task
Replace image in CGG.
Friends often send me a better photo of a product than I have in the current CGG, and I want to replace the image.
Please, very please, when you send me a photo, for something you have found in CGG, write the pattern number, or at least the artist and the glass factory, if the CGG does not list a number. When someone sends me a set of beautiful photos without attributing, they are actually sending me back to square one.
As an example, I have chosen a photo from the great website of our Slovak colleague Martin Hattas www.sklo-union.eu to replace the ugly one I still have in CGG.
This video shows how I do it.
Task 2
Adding a new item to the CGG
Friends occasionally send me another item, already well sorted, to add to the CGG.
My colleague Lukas sent me a vase by Mr. Schröter, I have it in three sizes, he found the fourth, the last one.
So I will add it.
3. Task
Creating a new item in CGG
This task is basically basic. I systematically go through Glasrevue and upload and sort the patterns.
That's how it's actually created from scratch.
It's actually nothing complicated at all, just a sequence of actions, ten, twenty clicks to change something in CGG on one item.
No great intelligence, no great wisdom, just a bunch of work and time at the monitor.
Pride
Precedes a fall, so they say.
But every parent is proud and proud of their kid, and doubly so when they do well.
And CGG is thriving, it seems.
In two years of existence, it has had nearly 40,000 unique visitors, and many return and use CGG because I have recorded ten times as many accesses to the site.
92 countries in the world?
Awesome, Czechoslovak glass connects nations ....
Yeah, I'm slowing down...
Still, if I may be so immodest, CGG has earned the respect of even real experts on Czechoslovak glass like Dr. Milan Hlaveš or Dr. Petr Nový, yes my friends - glass doctors. Dr. Nový contributed significantly to the improvement of the data on pressed glass presented in CGG when he wrote the book Finding Balance with his colleagues Mr. Polanecký and Mrs. Havlíčková.
And recently, world-renowned expert Mark Hill has also become a CGG subscriber.
But not to be puffed up with pride.
Mr. Mark Hill has become a subscriber. As many of you have, and I thank you very much for that.
But by no means all who use CGG are subscribers because we have kept CGG as very much an open source. A benefit of subscribers is access to the CGG library, which is password protected.
I also have a Private Library - only I have access to that, not because I don't want to share, but because I have scanned documents
there that are copyrighted, and therefore I keep them there for my exclusive use so I don't have to travel with a wheelbarrow of books.
Why do I need subscribers?
I have been paying www.cs-sklo.cz for years out of my own, well actually my family's, I have children and grandchildren too.
Domain, webareal
services, and most importantly google data storage.
For CGG I had to get the same again, and I also pay for all those services annually. And together with cs-sklo.cz it makes quite an interesting sum, certainly for a holiday for the grandchildren it would be.
So, like that Google guy, I need an annual income.
But I'm not such a bugger as Google, and I don't turn off subscribers, even though their year is up, and I live in the hope that if they want to continue using CGG, they will send in their contribution themselves. And many do, and for that a huge thank you my friends. Many, but they do not prevail, unfortunately.
Well, and the vast majority of CGG users are not actually subscribers. I'
m a bit sad about that, because it only makes less than 6 cents a day, which probably few people will miss, but would help CGG a lot. Not only to fund operations, but to acquire new resources, catalogues, magazines.
So I cried, but it's not that bad.
The good people are still alive, and thanks to them the CGG will go into its third year of existence bravely and unbroken.
Thanks a lot, friends, and happy holidays to all.
And if anyone doesn't know what to give me for Christmas..... here is the link
Jindra Pařík 24.12. 2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Stanislav Libenský Award 2022
„Viděl si to?“ strčila do mě Soňa loktem.
„Co bych jako měl vidět?“ jedu pražským metrem po několika letech a není to něco, co bych si zrovna užíval.
„No ten chlápek támhle, ten má na ruce staré digitálky. Ty, co se nosili v osmdesátých…“
„Houbeles, ten má ty „chytré“ hodinky a nastavil si „retro“ ciferník“, jestli chceš, nastavím ti ho taky.“
„Jediný, kdo tu má retro ciferník jsi ty!“
Vy, kteří jste jako já, ženatí spíše desetiletí než léta, už jistě tušíte, že jsem jen polknul a mlčel, protože jakýkoliv odpor by byl hustě kontraproduktivní.
„Proč bys mě to jako nastavoval, mě vyhovují ty ručičky, tam vidím čas!“ odsekla.
Tedy vím, že má žena vidí vše, od ledabyle pohozených ponožek až po skvrnu na mém saku, ba občas vidí i to, co není, ale čas? Opravdu někdo může vidět čas?
“Jak jako ten čas vidíš, prosím tě?
“No, jednoduše. Když bude ručička tady, mám být támhle, co je na tom nepochopitelného?“ zpražila mě.
Kouknu na tu svoji časomíru, a musím uznat, že má zase pravdu.
Ručička má oběhnout čtvrtkruh, a máme být na Pražském hradě, v Rožmberském paláci.
A to se musím ještě vykulit do starých Zámeckých schodů, vyfotit úžasné panorama Matičky Stověžaté. Hašlerovi dal někdo do ruky cigáro. Směj se, když sotva popadáš dech.
A jsme tu, a já vidím čas, aniž bych k tomu potřeboval hodinky.
Ano, bylo to v roce 2010, kdy jsem zde psal o Ceně Libenského a pomluvil Charlotte van Wouwe z Belgie, která dokázala, že na sklo se sice dá hrát, ale nedá se to poslouchat.
V dvoraně Rožmberského paláce, kde budou vyhlášeni letošní vítězové Stanislav Libenský Award totiž mistrovky muzicíruje Petr Špatina, a právě na sklenky vyladěné vodou. Mé omyly mě budou provázet celý slavnostní večer. Přiznám to bez mučení, můj staromilský a konzervativní vkus se s neúprosnou pravidelností míjí s vkusem odborné poroty a vítězné dílo bych často nedal ani do sklepa, protože by zabíralo místo nějakému krásnému bicyklu.
Ne tak letos. Ale nepředbíhejme.
Přátelské přivítání od Marka Veselého, který, navzdory tomu, jaký vždycky od nás dostane „kartáč“ zůstává milý a zdvořilý, vzpomínání s Františkem Janákem na jeho boj o sklářskou školu v Kamenickém Šenově, který nakonec vyhrál, ale na stupních vítězů už nestál, jak už to na světě bývá.
Pan doktor Milan Hlaveš, jako vždy rozšafně vtipkující a pozdě, ale přece, kverulující Jirka Šuhájek s nezbytným kloboukem a skeptickým nadhledem.
Marek Veselý zahajuje slavnostní večer, letos zjevně v uvolněnějším a improvizovanějším duchu.
Hned úvodem publikum, na které dopadá na pražské září poněkud nezvyklý chlad, rozehřeje aukcí obrazu sympatické výtvarnice Galiny Nikiťuk. Galina, uprchlice před válkou z ukrajinské Oděsy namalovala obraz inspirovaný sochou Stanislava Libenského, a Marek jí nabídl právě tuto formu pomoci. A tak se chvilku bavíme hereckým výkonem průvodce dnešním večerem.
A pak nás zase dobíhá ten zatrolený čas. Zahájilo se o nějakých 40 minut později, a ty nám teď chybí, protože se začíná rychle stmívat. Svoji cenu předává předseda poroty, pak další člen poroty, Anička chvilku zpívá, a vyhlášené vítěze už nevidíme, tedy vizualizace plynoucího času dokonalá.
Takže už je konečně načase se na to sklo podívat.
Mrzout, co ve mně bydlí, mi našeptává „to zase výron konceptu a užvaněného mudrování“ ale jak jsem předeslal. Omyl. Na díle oceněném prvním místem bych se tentokrát s porotou naprosto shodnul. Vytvořila jej Renate Zeimule z Lotyšska.
No a pak dál, zase jako obvykle, ale což, nemusí hned pršet….
Pokud budete mít cestu do Prahy, zajděte se na výstavu podívat, a pokud cestu do Matky měst mít nebudete, je výstava Stanislav Libenský Award 2022 dobrým důvodem ji navštívit. Tedy do 22. října.
A má-li někdo opravdu takový pech, že se do Stověžaté opravdu nemůže dostat, je tu ještě jedna šance, tedy kromě zakoupení si výstavního katalogu.
Pan Marek Veselý oznámil dobrou zprávu:
Právě včera spustil web na podporu začínajících umělců www.praguegallery.com, řadu vystavených prací tam naleznete, a můžete si i zakoupit.
Tak jsem včera viděl čas.
Nejen díky mé paní Soně, ale díky Stanislav Libenský Award.
A co víc, čas jsem vnímal pozitivně a optimisticky, nikoliv nostalgicky lítostivě.
Čas, který alespoň tady, ubíhá správným směrem.
Jindra Pařík 28.10. 2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
SKLO JE JAKO JAZZ - RENÉ ROUBÍĆEK *100
Dneska to mám lehké, neboť svoji, více než málo, zaujatou reportáž mohu začít něčím, na co se vždy v mých notickách nejvíc těší náš milý doktor přes sklo, pan Dr. Milan Hlaveš. Tedy popisem naší cesty na tu či onu výstavu či akci. Samozřejmě, že mě to nikterak zvlášť radost nedělá, ale zde musím být značně kritický, a nebojím se toho přísného odsudku, protože zde pořadatel, tedy Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov, selhal naprosto ostudně.
Zhruba od České lípy totiž začalo sněžit a cesta přes kopec z Nového Boru do Šenova byla sjízdná jen s maximální pozorností a za až nebezpečného duševního vypětí. Hulvátské chování předjíždějících šoférů, z nichž minimálně jeden na mě hulákal z okénka něco ve smyslu „nauč se řídit ty magore“ a následnou scénku typu „rozvod se Soňou“, když jsem se jej snažil dostihnout a vyříkat si to s ním jako „chlap s chlapem“, bych nezmiňoval vůbec, kdyby mi i celou cestou zpátky domů Soňa nehubovala, že jsem se prý „choval jako malej kluk“.
Pozitivní na tom všem je, že tohle je naprosto jediné negativum, které mohu pořadateli vytknout, protože celé odpoledne, věnované stému výročí narození René Roubíčka probíhalo v mile svižném tempu udávaném tóny jazzového klavírního doprovodu. Aula školy byla zcela plná, pozdě příchozí pak postávali i na galerii.
Jeden politik, druhý politik, zřejmě povinná úlitba těm, kteří ovládají školní penězovod, a pak už pan Dr. Petr Nový s informací o plánované výstavě René Roubíčka v jeho domovském MSB, pořádané ve spolupráci se sklárnou Jiřího Pačínka v Kunraticích u Cvikova, slavnostní odhalení skleněné instalace René Roubíčka věnované škole rodinou výtvarníka a pak ta přednáška.
Nevím jak vy, ale já se slovem přednáška mám od studií spojeno něco šíleně nudného, před čím je lepší se na tu hodinu a půl schovat v některé z dejvických hospůdek, tedy hned poté, co se podepíše prezenční listina. Doktor Hlaveš, jako už tolikrát dříve, mi do mých představ zabodl vidle.
Nejen, že nenechal kolovat docházkovou listinu, ale jeho prezentace byla zábavná i poučná a k velké škodě trvala snad necelých třicet minut. Jsem si jist, že by se klidně mohla protáhnout na těch standardních minut devadesát, a milý doktor by měl neustále co říct jak k dílu, tak i osobnosti pana René Roubíčka a nikdo by nezíval nudou. Chtěl jsem povstat a skandovat „Zugabe“, ale jedna výtka mé paní denně, je přesně to, co dokážu zvládnout a unést, a tu jsem ráno vyčerpal v tom autě. Inu ovládl jsem se.
V programu odpoledne byla i prohlídka školy, a já měl to štěstí, že mě celou budovou, ateliéry i dílnami provedl sklářský výtvarník a pedagog školy, pan Petr Stacho. Bylo patrné, jak je na svoji školu a její vybavení právem pyšný a protože vím, že i pan Stacho dobře ví, o čem mluví, měli bychom na tu nejstarší sklářskou školu ve střední Evropě být hrdí i pyšní my všichni a já tedy zcela jistě jsem.
Jsem rád, že škola zápas o svoji existenci před deseti lety vyhrála, a tak trochu mě hřeje, že i tenkrát jsme byli s Československým sklem u toho.
Pro pořádek a v zájmu historické pravdivosti, musím dodat, že k očekávanému dalšímu závažnému střetu s doktorem Hlavešem nedošlo, protože řízků pořadatel připravil dost pro nás oba. Vzhledem k skvělému cateringu, který pořadatel zajistil, jsem se rozhodl, že pomlčím o tom, jak jsem cestou zpátky k autu na náledí uklouznul, a nabil si čumák, detaily panu doktorovi H. sdělím tedy jen mailem, protože vím, že na ně čeká.
Ještě jednu věc bych měl zmínit.
Prodejnu prací žáků školy. Těžko popisovat, to se musí vidět. Za ceny více než příznivé nakoupíte věci budoucích slavných český sklářů. Bez legrace.
No a pak, ještě na kávu do Nového Boru k panu Vladimiru Kleinovi a slib, že se tam brzy vrátíme.
Ale o tom vážně až někdy jiny.
Jindra Pařík 24.1.2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
České vánoční ozdoby v Paříži
Mám pro vás dvě zprávy.
Kterou chcete slyšet dřív: tu dobrou, nebo tu špatnou?
Já raději začnu tou pozitivní. Ne, nebojte se, že to bude jak v tom prastarém vtipu o lékaři, který též nabízel dvě možnosti a ta dobrá byla „teplota klesla“….
Takže to dobré.
Výstava českých vánočních ozdob v Paříži, na kterou mě pozval „jizerský bard“, spisovatel, historik a kurátor pan Dr. Petr Nový, je absolutně dokonalá a skvělá. Dobré nasvícení, rozumně uspořádané vitríny, a nemohu si odpustit, nezmínit Františka Víznera, všude čisto. Skvělá prezentace české sklářské dovednosti.
Vzpomínám si na výstavu mnohem větší a vážně úžasnou, kterou před léty spáchal stejný delikvent Dr. Nový, a jak už to u něj bývá, napsal k tomu i knihu, a jak už to u něj bývá, báječnou.
Výstava v Paříži, ovšem, měla úplně jiný charakter i účel.
A chápu, že popularizační a komerční.
Co ti žabožrouti vědí, jak krásně jsou naše skleněné vánoční ozdoby?
A přijel dr. Petr Nový z Jablonce, jim to ukázat. Současné věci, ty, které si můžete koupit.
A předvedl to skvěle.
A teď se dostávám k té druhé části.
Ty špatné zprávy.
Jak jen to říct, a být slušný.
Výstava je až ve čtvrtém patře něčeho , co si říká jako České kulturní centrum v Paříži, ale je to v podstatě ošumělá budova na Rue Bonaparte, kterou poznáte podle toho, že tam vedle vlajky Evropské unie stejně smutně visí ošuntělá, nevypraná vlajka naší vlasti.
Je to sice pár kroků od Louvre, paralalelně s Rue de Seine kde je mnoho prodejních galerií, ostatně je jich pár i v té „naší“ rue, tedy relativně prestižní místo, ovšem totálně umrtvené chcíplou výlohou.
Na výstavu se propasujete až přes něco, co si říká „Czech Concept Store“, jehož nabídku mohu stěží komentovat jinak, než slůvkem „proč“?
Má moji vlast v Paříži representovat nějaký „koncept“?
Inu, proč ne, nebuďme staromódní, ale to by tam nějaký ten „koncept“ musel být. Nejsem v téhle branži moc kovaný, ale vím, že tam není. To pozná i laik.
Jen někdo chce něco prodat, a prezentují to hůř, než černí jinoši co prodávají Eieffelovky n prostranství před Louvrem.
A pak ty schody. Spisovatel, Dr Nový, mě nabídl východisko i slogan „Schody do nebe“?
Asi jo, dobrý nápad.
Jen by celé schodiště nesmělo být lemováno Kunderou. Príma, četl jsem Směšné lásky i Žert, ten muž umí psát, ale takových v Čechách, ba i na Moravě máme dost. Žije v Paříži.
Tedy důvod, proč nebýt ve Českém centru, soudím. Určitě má své francouzské čtenáře, a České centrum, by mělo asi pomáhat se prosadit novým autorům a výtvarníkům, a ne se lehce šoulat po slávě minulé. V druhém patře, změna. „Václav Havel“ kdo by ho neměl rád.
Ukápla by mi i slza, když jsem viděl ty fotky z Listopadu. Trochu jsem se taky namočil.
Ale Bože!
Tohle je to co české centrum Francouzům předvádí?
Jako kdyby u nás presentovali Francii De Gaullem? Koho to osloví?
Smutný příběh. Ano, bylo to velké, ohromné, ale je to, bohužel, už 30 let.
A pak, zase provázen Kunderou, tedy nesmyslnými fotokopiemi jeho titulů přeloženými do různých jazyků, přicházím do toho skleněného ráje.
Zkusil jsem to nafotit, ale vidět, to je něco jiného.
Soňa hned ukázala na pár věcí s jejím neodolatelným „to se mi líbí“ a já přemýšlel, jestli dole zaplatím hotovostí, nebo raději kartou.
Ani jedno se nestalo. Vystavené, byť současné zboží, není na prodej.
WTF?
„Já nechci to vystavené, já chci, to co tam vystavujete si koupit, nebo objednat.“
No to nejste první, řekla mi slečna na recepci, takových tu bylo už hodně.
Sním nebo bdím?
Uděláme výstavu vánočních ozdob současných výrobců a neumožníme lidem si to koupit?
Jsem snad z jiného světa?
Fakt si myslíte, že zítra je napadne si někde na netu vyhledat výrobce a složitě z ČR kupovat?
Možná jo, Soňa říká, že jsem trochu senilní, poslední dobou. Třeba jo.
Ale co je doma, to se počítá, a když už to auto Paříže jelo, pár beden navíc by asi uvezlo ….
Vím, jsem přízemní, myslím, trochu pragmaticky, jen na prachy.
A vyperte a nechte vlát tu vlajku! O pár metrů vedle ví jak na to.
Jindra Pařík 22.21.2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
S Vladislavem Urbanem v Brně
Obvykle s tím nemívám problém. Jak začít. Prostě sednu a píšu.
Ale dneska vážně nevím, odkud bych měl zahájit své vypravování. Trápím se tím dva dny. Vlastně třetí den. Protože je sobota a já tam byl ve středu. V tom Brně.
Na návštěvě u pana Vladislava Urbana, muže, na kterého se mělo zapomenout, a nestalo se tak. Jel jsem si tam zrána, vlastně jen pro obraz, ale o tom snad někdy jindy.
No, a kdyby mě Soňa v půl šesté večer nezavolala, sedím s panem Urbanem v jeho atelieru asi ještě teď.
Je už to pár let, co jsme se viděli naposled. Jasně, telefonovali jsme si, ale co zmůže takový telefon…
A pak jsem tam, v tom brněnském bytě, popíjím kávu s paní doktorkou Urbanovou, a mám pocit, že jsem tu byl naposledy včera.
A pak to sklo: „tohle byla moje diplomka“, pokládá na stůl pan Urban dózičku „a tohle, to si vyfoťte, to udělala Jitka Forejtová“. Předměty se kupí na psacím stole, sotva stačím fotit.
Těkáme vitrínou i epochami. Šedesátá i devadesátá, úžasně vybroušený gigantický topaz nebo obraz žížaly.
„Proč zrovna žížala, pane Urbane?“
„No, bez ní bychom tu nebyli, vytváří přeci humus!“
Jasně, žížala, to dává smysl.
A to už nás paní doktorka vystrkuje ze dveří: „Chcete přeci ještě do té galerie!“
A už se řítíme Brnem, jen létat může být lepší, směr Moravská galerie.
Povídali jsme si o tom nedávno, s doktorem Hlavešem. Expozici v Brně nedělal kurátor, ale výtvarník, náš dávný kamarád Maxim Velčovský.
„To jsem na tebe zvědavý, co předvedeš, Kudrnáči“ říkám si potichu.
Galerií nás provází velmi milá mladá dáma, paní Pavla Obrovská.
V přízemí sál s ikonami designu, Musée des arts décoratifs v malém. Chytře instalováno, uprostřed místnosti rampa, aby návštěvník měl šanci dobře si prohlédnout i předměty ve vyšších patrech vitrín a naopak, aby mohl vidět ty věci dole s nadhledem. Žádná hluchá místa, důmyslně využitý prostor. Jsem nadšen.
Stoupáme do patra a tady se mé nadšení mění v euforii.
„Jó, takhle se na věc musí!“ chce se mi zařvat.
Brněnští zvolili úplně jiný koncept, než galerie či muzea, která jsem dosud navštívil.
Rozhodli se vyprázdnit depozitáře, a vše co bude možné vystavit.
Ať se na mě moji přátelé kurátoři a doktoři přes sklo zlobí nebo ne, tohle je přesně to, co od muzea či galerie chci. Ať vitríny praskají pod tím náporem, ať se předměty na sebe tlačí jako sardinky a regály nechť se prohýbají. Ať tu nádheru všichni vidí, a ne aby byla zavřená v pojízdných skříních muzejního depozitu.
A tady Maxim Velčovský exceloval.
Dokázal té ohromné změti dát jednotící výtvarný řád, takže chaos se vlastně proměnil v systém, návštěvníkovo oko není přetíženo, naopak, ten pohled těší a hřeje.
Jisté je, že tenhle koncept bude vyžadovat ještě spoustu práce.
Každý foch musí dostat svoje číslo a vystavené předměty své popisky, ovšem nikoliv na papíře, ale on-line, na muzejním webu, aby třeba šťoura mého typu si mohl najít to zatrolené číslo vzoru u každé vázičky. Bude to ještě hodně dlouhá cesta, ale mám za to, že směr, kterým se v Brně vydali, je správný.
„Kudrnáči, tleskám. Skvělá práce.“
Díky i za speciální vitrínu, kterou jsi věnoval dílu právě pana Vladislava Urbana, kterému se, i když to asi nepřizná, před ní tak trochu leskly oči.
Prohlídka Moravské galerie ovšem pokračuje, sál věnovaný módě a Liběně Rochové, expozice moderního designu Design 2000+, i průřezová výstava díla výtvarníka Jiřího Pelcla, všechno skvělé.
Jak by řekl pan František Vízner: „Všechno v pořádku, mají tam čisto“, čímž měl na mysli úplně všechno, nejen umyté podlahy.
No, a pak do ateliéru pana Urbana.
Tolik nápadů, tolik hotové i rozdělané práce.
Pane Všemohoucí, moc prosím, dej tomuto muži dost sil na dalších sto let.
Možná raději dvě stě, a stačit to nebude, to jsem si jist.
Když jsem byl mlád, byla velmi populární písnička Michala Tučného Všichni jsou už v Mexiku. Tu jsem si broukal cestou zpátky domů. Jen místo na Mexiko jsem myslel na Brno.
Jindra Pařík 8.1. 2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Radostné smutnění
Těžko to oddělit – radost a takový ten nostalgický smutek. Musel jsem se podívat do kalendáře
No jo, to tak.
Už uplynulo 13 let, od okamžiku, kdy Marcus Newhall vydal vlastním nákladem knížku:
Sklo Union : art before industry : 20th century Czech pressed glass ,
první anglicky psanou monografii věnované československému lisovanému sklu. Marcus dorazil do Prahy o dva dny dříve, než přišel balík s 25 výtisky jeho vysněné publikace. Voněla tiskárnou tak, jak všechny nové knihy voní.
Těžko říci, bylo-li to pohnutí a dychtivé rozechvění, nebo snad naléhavý nedostatek alkoholu, ale třesoucíma rukama obracel její stránky a pohledem se mazlil s fotografiemi Simona Brunthella.
Na ten okamžik čekal Marcus deset let a posledních pět let s ním i já.
Byl také sychravý prosinec, jak už to v Čechách bývá, ale Marcus žhnul a planul, spřádal velké plány.
„Uděláme výstavu desetkrát větší než byla v Gottwaldově!“ zvolal a obrátil do sebe pulitr na ex.
Jiný den, ale ve stejné naší velkopopovické osvěžovně, zase plánoval muzeum lisovaného skla.
Jeho optimismus a nadšení, stejně jako chuť do sebe nalít několik škopků během pár okamžiků, to obojí bylo děsivě nakažlivé.
Děsivě tedy zejména pro Soňu, která nám dělala šoféra, protože pod vlivem se i tehdy řídit nesmělo.
Ale i tak, krásné čtyři týdny, než se Soňa rozhodla „nás rozesadit“ a dva dny před Štědrým dnem Marcus odletěl domů.
A pak už bylo dobrých zpráv pomálu. Tedy pro Marcuse Newhalla.
Jeho knížka, která způsobila mezi sběrateli explozi zájmu o lisované sklo, prostě neměla očekávaný komerční úspěch. Prostě bylo velmi mnoho lidí, které Marcusovi fandili, drželi mu palce, vyjadřovali podporu i vděk a jeho práce si verbálně velmi vážili, ale v té době nastupující ekonomické krize nebyli ochotni sáhnout do peněženky, a jeho monografii si koupit.
Nutno připomenout, že nikoliv v naší vlasti, Česká republika byla jediná země, kde prodej publikace překonal Marcusovo očekávání.
Byli jsme amatéři a samouci, a těmi jsme i zůstali.
Včera jsem měl šanci zažít jak to vypadá, když se stejné věci ujmou profíci.
Na výstavě „Hledání rovnováhy“ v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.
Tedy, včera jasem tam nebyl poprvé, protože jistě tušíte, že ačkoliv jsem se pro trajdání po Francii nemohl zúčastnit vernisáže, že to první, co jsem po návratu do vlastu udělal, bylo že jsem pelášil do Jablonce tu výstavu zkouknout.
Ale včera to bylo oficielní.
Již dávno jsme se totiž s mým oblíbeným doktorem přes sklo, Dr. Milanem Hlavešem domluvili, že tam zajedem, tedy zkouknout tu výstavu, ale zejména vyžrat representační fondy, našemu druhému doktorovi přes sklo, jizerskému bardovi. Dr. Petru Novému, jenže jak už to bývá, nejdřív nemohl jeden, pak druhý a pak zase já, tak jsme si pár týdnů počkali.
Vy, co mě znáte víte, že se o samotné výstavě vlastně nic moc nedozvíte, protože tak tři čtvrtiny mých reportáží vždycky zabere popis, jak jsem na výstavu jel a co mi Soňa cestou řekla nebo neřekla, a na vlastní událost tak nějak nezbude prostor. Ani dnes neudělám výjimku.
A dneska náhodou ne proto, že ta výstava je skle, které tak nějak nechápu a nerozumím mu, ale proto, že se to opravdu musí vidět.
Soňa (hele už je to tu zase), často říká, že „to lisované sklo často vypadá na fotkách lépe, než ve skutečnosti“. Tak tohle pro výstavu „Hledání rovnováhy“ neplatí ani omylem.
Skvěle rozmístěné i nasvětlené lisovačky dokazují opak, u mnohých poděbradských předmětů z olovolisu je našinec často na pochybách, že je to pravdu „jen“ lisované.
Ta výstava má koncept, vede diváka přes jednotlivá období, vypichuje charakteristické až ikonické předměty příslušných period, seznamuje se základy technologie, k vidění jsou vidět i litinové lisařské formy. To celé umocňuje videoprojekce skvělých fotek pana Kosiny, i černobílé reprodukce z dobových reklam.
Pochopitelně, že šťoura mého typu, musí být s něčím nespokojen.
Ne, doktoři se mýlí, u jednotlivých předmětů mi nechyběla čísla vzorů, ty jsou, a díky za to, v úžasné doprovodné publikaci trojice autorů – Petr Nový, Jaroslav Polanecký, Dagmar Havlíčková.
Brblám si pod fousy i nahlas: „Safra, pane doktore, vy tam toho máte vystaveno tak desetinu toho, co bych si přál vidět já, na výstavě lisované skla.“
Jenomže „doktoři přes sklo“ jsou profíci, oni vědí, co si přejí veřejnosti představit, jak ji informovat, neunavit a neotrávit, a tak mi nezbývá nic jiného, než sklapnout podpadky a jejich znalosti a um respektovat.
A snít si dál ten sen Marcuse Newhalla, o velké výstavě lisovaného skla.
V každém případě, nic nám nebrání, dát si dneska večer pivo.
Jedno, dvě, tři, čtyři….
Na Marcuse….
Jindra Pařík 18.12. 2021
výstava:
https://www.jablonec.com/archiv-akci/duse-skla-soucasne-ceske-umeni-2/
kniha (Czech and English):
https://www.msb-jablonec.cz/produkt/hledani-rovnovahy-design-ceskoslovenskeho-lisovaneho-skla-1948-1989
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Pocta Václavu Machačovi - vernisáž
„Co ti je?“ zeptala se Soňa.
„Co by mi bylo, nic mi není?“ zabručím nepřesvědčivě.
„Nelži, co se stalo?“ kdepak, ta holka mě zná 35 let, z toho se asi nevykroutím.
„No podívej se kolem, jak je všechno šedé, tmavé, škaredé, jak za Husáka…“
Pohled z Nuselského mostu na Matičku stověžatou je opravdu truchlivý.
Občas nějaký nesmělý náznak vánoční výzdoby, ale celkový dojem? Šeď.
Temný Pakul nebo Lidojem, jak se té ohromné barabizně říkalo, pohaslé údolí, nenasvětlený Karlov i Vyšehrad…
Pryč odsud…
„Nezamlouvej to, o co jde? Vždyť si se tak těšil!“
Ano, těšil jsem se jako malý kluk na Ježíška od toho okamžiku, co se mi na monitoru objevila pozvánka na tu dnešní vernisáž. Jó. Zase uvidím svého milého doktora, jehož mírně sarkastický humor mám rád, potkám známé skláře a všechny ty co se kolem československého skla motali a motají.
Psal jsem „všude dobře, tak proč být doma“ ale dost jsem přeháněl.
Dobře je možná všude, ale nejlépe stejně mezi svými.
„Tys toho pána znal?“
Jako Václava Machače? Kdo, co se chvilku vrtá v československém skle, by jej neznal. To je otázka….
„Ani moc ne, párkrát jsme se viděli v Ajetu, když tam Daniela Prokešová (dnes Divišová) pořádala ty sklářské besedy. Jestli jsem s ním prohodil pár slov, dvakrát či třikrát, nevím, byl to milej chlap.“
„Co tě teda žere?“.
Budu muset z pravdou ven, už je to tak.
Vyklopil jsem jí to.
„Ty se naděláš!. Tak prostě o nich nepiš. Nedělej té galerii reklamu!“
„To nejde, to nemůžu.“
Nemůžu to udělat Václavovi Machačovi, nechci to udělat doktoru Hlavešovi, a bylo by nesprávné nevidět ohromný kus práce Galerie ex-Post z Příčné 1 v Praze. Tolik „hlav“ Václava Machače se najednou už asi nikde jinde nesejde. Jeho sochy se nám nemusí vždycky líbit, určitě ne na první pohled, ale zcela jistě nikomu nebudou lhostejné. Co víc by si umělec mohl přát?
Vidím sochu, řeknu – jasně, to je Vízner, Klein, Šuhájek a také poznám, že tohle udělal určitě Václav Machač.
„Když nemůžeš, tak to teda napiš. Je to tvůj web! Ale už nebuď smutnej, prosím…“ špitla.
Tak vám to tedy řeknu na tvrdo.
Opravdu ohromná výstava. To se musí vidět, protože ty objekty zmizí v galeriích i u sběratelů a uspořádat něco podobného bude napříště obtížné, ne-li nemožné. Nakonec jsem vděčný za tu roušku, kterou mě donutili si nasadit, alespoň není vidět, jak „civím s otevřenou hubou“, jak se u nás říká.
A do toho ta pecka. Mladý muž, galerista, vytahuje mobil a začíná kontrolovat ty QR kódy covid pasů. Nevěřím svým očím. Proč tohle dělá?
Že prý „musíme“.
Nemusíme!
Na vernisáž výstavy Václava Machače nepřišla banda nezodpovědných výrostků, co bude srkat koktejly jedním brčkem, které bude kolovat. Všichni jsou to kultivovaní, vzdělaní a dospělí lidé, někteří z nás už tak dlouho dospělí, že se nám to pomalu přestává zamlouvat.
A tenhle mladík nás bude lustrovat?
To má takový strach, že mezi nás vpadne kontrola z hygieny v doprovodu policie a nekompromisně bude oddělovat zrno od plev, tedy v dnešní novořeči „zodpovědné od nezodpovědných“?
Tolik se bojí těch úřadů?
Nebo se opravdu tak bojí toho vira a přitom je tak neinformovaný, že netuší, že ten covid pas ze zdravotního hlediska neznamená vůbec nic, protože očkovaní v žádném případě nejsou bezinfekční, a i ráno provedený PCR test nezaručí, že večer toho covida nemám?
Cožpak ten muž neví, že celá tahle taškařice měla a má jediný cíl – donutit lidi nechat se naočkovat?
Nebo to ví?
Jindra Pařík 9.12. 2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Všude dobře
tak proč být doma.
Tak se to říkáme, abychom si našli nějakou, rádoby vtipnou, výmluvu pro naše „boty z toulavého telete“.
Bežně bych si takovou příležitost, jako je slavnostní předávání Ceny Libenského nenechal ujít, ale co je letos běžné a normální. Tak trajdám po cizině.
Ale za cs-sklo.cz tak někdo být musel, tak tedy dcera.
Jak vidno, jablko nepadlo daleko od stromu, kritikou nešetřila ani moje ratolest.
Prostě, až na malé výjimky, výběr poroty se asi nestrefuje do našeho staromódního vkusu a představám o skle, ale to vůbec nic neznamená.
Věž pana Eiffela v Měste světel byla také dlouho hanobena a často i upřímně nenáviděna, a dnes, ejhle, umí si někdo Paříž představit bez ní?
Držím palce, a doufám nahlas, že i Cena Libenského v budoucnosti stane symbolem sklářského kumštu, který je v naší vlasti doma.
Velký obdiv organizátorům, panu Marku Veselému, porotě i soutěžícím.
Příští rok to budu snad opět já, kdo namočí brk do žluči, a nelítostně zkritizuje vše, včetně lokality a počasí.
Jindra Pařík 21.10.2021
Svatý Václave nenech zahynouti Stanislav Libenský Award
Slavnostního předávání ceny Stanislav Libenský Award jsem se několikrát účastnila i v předchozích letech. Pokud jste četli můj minulý článek, dokážete si představit s jakými očekáváními jsem vyrazila na letošní ročník. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak celou návštěvu pojmu. Líčila jsem svému příteli, který mě doprovázel průběh minulých ročníků: „No víš…Bude to hodně kulturně náročné, pokud nebudeš chtít opravdu se mnou chodit nemusíš.“
Letos se Stanislav Libenský Award konala v Císařské konírně na Pražském hradě. Už z výběru místa jsem neměla radost, protože se na Pražském hradě vždycky ztratím a špatně se tam parkuje. „Klid to bude určitě nějak označený, kudy tam dojít…“ uklidňoval mě Štěpán, když jsme konečně v 17:59 (událost začínala v 18:00) někde zaparkovali. Označené to nebylo, takže jsme přišli pozdě, za to se všem účastníkům jménem nás dvou omlouvám. Organizátorům děkuji za krásnou procházku, jen mne prosím příště informujte, ať se zdržím společenské obuvi.
Hned jak jsme vstoupili do slavnostní síně přítel pochopil, že jsem to s tou kulturní náročností rozhodně nepřeháněla. Zrovna vrcholila úvodní skladba umělce Projekt OMNION, který byl pro letošní ročník zvolen za hudební těleso události. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho používat indické bubny, looper a dětský zásyp tímto způsobem. Litovala jsem, že jsem odložila roušku, která alespoň částečně zakrývala mé rozporuplné pocity. „A to je teprve začátek.“ pomyslela jsem si.
Poté Marek Veselý pozval na imaginární pódium speciálního hosta vnuka Stanislava Libenského, aby řekl veselou historku o dědečkovi a předal nějaké to vlastní životní moudro. Zklamalo mě, že se životní moudro mělo podobu agitace za vakcínu proti Covidu 19. Doufala jsem, že se událost tomuto tématu vyhne. A když už musíme být političtí, proč raději nevyzvat publikum k účasti u voleb?
Ještě než se přešlo k udílení cen samotných, byly uděleny dvě speciální ceny. Utkvěla mi v paměti slova jedné z porotkyň při jmenování vítěze jedné z těchto speciálních cen:
„Vybrala jsem tohoto umělce proto, že používá stejnou techniku jako já, protože si přeji aby mne překonal.“
Překonal?
Jak může umělec překonat jiného umělce? Jak se pozná, že k tomu došlo? Kdo o tom rozhoduje? Vždyť přece každý z laureátů do své práce vložil kus sebe, často člověk ani na první dobrou nepozná, co dané dílo ztváňuje. Tak jak se tu může hovořit o nějakém překonávání?
Následovala skladba „Svatý Václave“ ve velice svérázném podání. Nechyběl ani beatbox. (definice dle Wikipedie: „způsob vytváření zvuků, které imitují perkuse, a to pouze ústy, tedy bez použití hudebních nástrojů“). Byla jsem netrpělivá, kdo letos ceny obdrží a ulevilo se mi, že si Projekt OMNION pro svůj hudební experiment nezvolil třeba Gregoriánský chorál.
Vždycky mě tak trochu trápilo, že vítězem se stává obvykle nějaká z mého subjektivního pohledu nepoužitelná, prostorově náročná, nepochopitelná nesmyslnost.
Pokud jde o sklo, tak většinou se přikláním k názoru onoho slavného filosofa, jehož jméno si nepamatuji, že: „Krásné je to, co se hodí.“
Přičemž pod pojmem hodí se skrývá - lze z toho pít nebo do toho umístit květinu.
Musím říct, že letos jsem byla velmi mile překvapena. Vítězné dílo od mladého maďarského designéra Balazse Telegdiho mě dokázalo přesvědčit o tom, že i sklo bez praktického využití může být pro mě krásné. Autor zcela originálním způsobem využil fyzikálních vlastností světla. Divák se tak může kochat ne z jedné, ale hned ze DVOU perspektiv!
Balazs Telegdi Through The Scope 2020 VideoCredit Balazs Telegdi
Gratuluji vítězům i laureátům ceny Stanislava Libenského.
Ukázalo se, že hlas mé generace má co nabídnout světu, byť si občas neumí zavázat ani tkaničky u bot či sundat pokrývku hlavy uvnitř místnosti.
Zuzana Paříková 13.10. 2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
More and more glass / Stále více skla
You probably know that. The feeling that you are completely tiny, little, insignificant compared to the mountain you wanted to conquer.
I wake up with similar feelings every morning. It seems that what I have taken into my head is impossible to manage in one human life, even if it is only at the beginning, which is not mine anymore.
Since the first of February, when I launched the Czech Glass Guide, I have doubled the number of attributed items, revised the Sklo Union designs, scanned several catalogs and magazines, and yet I am still slapping somewhere at the foot of that damned hill.
Nevertheless, CGG is slowly gaining its users, unfortunately, but many more fans than subscribers.
Sometimes I wonder what I'm doing wrong?
As a kid, I was a boy who used to ride bike. To the long distance.
Not so much from sports, but rather because it was the cheapest, and for me the only reliable mode of transport.
I've been riding again for a few years.
It's liberating, forgetting everything, counting the days until three and getting on the bike in the morning with a single thought, surviving into the evening and mastering today's stage. Don't think for more than two days.
I'll get here today, there tomorrow.
A tired body, a paralyzed mind that focuses on just one thing: I'm riding, I can handle it.
You can't think about those thousands of kilometers, you would probably stay at home. It's about where I get today and what tomorrow will bring.
I also stood once at the foot of the mountain, so tiny, so little.
With a bike that belongs more to a museum or a junkyard.
When one decides, the mountain falls.
--------------------------------------------------
Asi to znáte.
Ten pocit že jste úplně malinkatí, titěrní, nepatrní ve srovnání s tou horou, kterou jste si zamanuli zdolat.
S podobnými pocity se budím každé ráno. Zdá se, že to co jsem si vzal do hlavy, je nemožné zvládnout za jeden lidský život, byť by byl teprve na začátku, což ten můj už není.
Od prvního února, kdy jsem spustil Czech Glass Guide, jsem počet zatříděných předmětů zdvojnásobil, provedl revizi vzorů Sklo Union, přiskanoval několik katalogů a časopisů Glasrevue, a přesto se stále plácám někde u úpatí toho zatroleného kopce.
Přesto si CGG zvolna získává své uživatele, bohužel, ovšem mnohem více fanoušků než abonentů.
Občas si říkám, co dělám špatně?
Zamlada jsem byl kluk, co hodně jezdil na kole.
Do daleka. Ani ne tak ze sportu, ale spíš proto, že to byl nejlevnější, a pro mě vlastně jediný spolehlivý způsob dopravy. Pár let už zase jezdím.
Je to osvobozující, zapomenout na všechno, počítat dny tak do tří a ráno nasedat na kolo s jedinou myšlenkou, přežít do večera a zvládnout tu dnešní etapu. Nevidět dál než do pozítří.
Dnes dojedu sem, zítra tam.
Unavené tělo, ochromená mysl, která se soustředí jen na tu jednu věc.
Jedu, zvládnu to. Nejde přemýšlet o těch tisících kilometrech, to by člověk asi zůstal sedět doma.
Jde o to, kam se dostanu dnes a co bude zítra.
Taky jsem už stál u úpatí té hory, tak malinkatý, tak titěrný.
S kolem, co patří spíše do musea, nebo na vrakoviště.
Když se člověk rozhodne, hora padne.
Jindra Pařík 11/4/2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Vladimír Jelínek - man of the heart / muž srdce
There are things that shouldn't happen to a gentleman.
You must not forget your wife's birthday or, God forbid, the wedding anniversary date. But things like that don't happen to me. I have my method for that, but I won't tell you. Well, for other important dates, I have Sonia here. She always reminds me in time, and then I don't look like a loat, a dunce, or both.
But yeah, I know you've read me, and you know I just want to get away with it and blame someone else. It is, of course, only my fault.
Immersed completely in the work on CGG and under the distressing issues of the events around, I simply forgot about the birthday of Mr. Vladimír Jelínek (* 5.2. 1934).
I didn't wish him, I didn't call him.
No single word.
And that's why it has broken.The beautiful, tall and slender Olympia. The highest one.
Suddenly, there is a crack from top to bottom.Not so bad. Although it is said that this makes the vase worthless, but that is why it does not cease to be beautiful. I will turn the crack towards the wall and it will still be a showpiece of my cabinet.
It's a strange coincidence, but I get to Mr. Jelínek every five years. And I always feel like I was with him yesterday.
Robert Bevan-Jones and I visited him for the first time in his Smíchov’s apartment in January 2010, when we were preparing a book about Škrdlovice, then I was there alone
and this year, so I missed this year. My weak excuse is that because of all the anti-virus measures, I still couldn't see him.
I could have called him and I didn't.
So I won't actually tell you any news. But maybe yes, because I never wrote everything I learned from Mr. Vladimir.
A characteristic story is the case when Mr. Jelínek was offered the position of the head of the ÚBOK art center. He said then:
"I refused, saying, 'Look at me, can I be a leader?Should I give orders to someone or even reprimand them? I???"
And Mr. Jelínek pointed to his vase. Yes to the one in the form of heart.
I didn't make it this year, but next time, next time, I certainly won't miss it.
Additionally, happy birthday, Mr. Vladimir.
--------------------------------------------------------------------------------
Jsou věci, které by se chlapovi stávat neměly.
Třeba zapomenout na narozeniny své paní, či, chraň Bůh, datum výročí svatby.
Takové věci se mi ovšem nestávají. Mám na to svoji methodu, kterou vám ovšem neprozradím.
No, a na ostatní důležitá data tu mám Soňu. Ta mi je vždy včas připomene, a já pak nevypadám jako nevychovanec, trouba, nebo obojí dohromady.
Ale jo, já vím že mě máte přečteného, a dobře poznáte, že se chci jen z toho vykroutit a hodit vinu na někoho jiného.
Je to samozřejmě pouze a jen moje chyba. Pohlcen zcela prací na CGG a pod stesující tíhou událostí kolem, jsem prostě zapomenul na narozeniny pana Vladimíra Jelínka (* 5.2. 1934).
Nepopřál jsem mu, nezavolal, nic.
A proto mi také praskla.
Ta krásná, vysoká a štíhlá Olympia. Ta nejvyšší.
Zničeho nic, šlic odzhora dolů. Ale houby zle, sice se říká, že tímto se stává ta váza bezcennou, ale proto nepřestane být krásnou. Prasklinu otočím směrem ke zdi a stále bude ozdobou mého kabinetu.
Je to podivná shoda náhod, ale k panu Jelínkovi se dostávám v intervalu pěti let. A vždycky mám pocit, jako bych u něj byl včera.
Poprvé jsme jej v jeho smíchovském bytě navštívili s Roberten Bevan-Jonesem v lednu 2010, když jsme chystali, knížku o Škrdlovicích , pak jsem tam byl sám a letos, letos jsem tedy vynechal. Chabou omluvou je mi, že kvůli všem těm protivirovým opatřením bych za ním stejně nemohl, zatelefonovat jsem mohl.
Takže vám vlastně žádné novinky nepovím.
Ale možná jo, protože nikdy jsem nenapsal úplně všechno, co jsem se od pana Vladimíra dozvěděl.
Příznačná je třeba příhoda, když panu Jelínkovi nabízeli funkci vedoucího výtvarného střediska ÚBOKu.
Říkal tenkrát:
„Odmítnul jsem to se slovy: Podívejte se na mě, copak já mohu někomu dělat vedoucího?
Já bych měl někomu vydávat příkazy nebo jej snad i kárat? Já???“
A pan Jelínek ukázal rukou směrem ke své váze. Ano k té v podobě srdce.
Letos jsem to nestihnul, ale příště, příště určitě nevynechám
Dodatečně, vše nejlepší k narozeninám, pane Vladimíre.
Jindra Pařík 17.03.2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Ceny skla / Prices of glass
It has appeared just another request again to estimate the price of glass issue in one FB group.
So, forgive the old man, I complained:
I'm sad about you guys. When I see such a beautiful thing, I always wonder who created such a beauty and when and where it was made.
And you just wonder only: "for how much I can sale it, how much it is on the market ..."
But one colleague reprimanded me:
Why upbraid someone right now.
I'm also interested in the price of the things I have got, even though I don't intend to sell it.
It is always good to know what you have at home and how to handle it.
Moreover, such a glass lover like you should be happy to get these things from people who have no idea about them to people they would keep them with care, rather than throw it to a dustbin. Do you have any idea how many people get rid of things like this just because they are lazy to offer them somewhere?
So I answered, and I think I should share that explanation with you.
I would not say that I upbraided someone rather I sadly complained.
It was probably because I receive several messages and e-mails every day, usually with a very polite request to estimate the price of an issue, but without any desire to learn a little more about it, even to discover only the period of origin.
I answer truthfully: I do not know.
I stopped buying glass about 10 years ago, not because I didn't like it, but because I had nowhere to put it.
At that time, I was able to estimate prices quite accurately, today I have almost no general idea.
I really don't understand your desire to know what the value of the item is today. In the case of glass pieces, perhaps more than in the case of other goods, the instantaneous price is determined solely by demand, it expresses neither the price of the material nor the inserted labor, but only the wish “to have it” of contemporaries.
It was me as well, but there were more of us, Maxim Velcovsky, Jan Čapek, Jan Jaroš and a few more guys who, by intensively collecting designer glasses - pressed and free hand ones - caused a sharp rise of the prices of issues that until then had a “penny” value.
And as we began to talk and write about it - especially our English friends Marcus Newhall, Mark Hill and Robert Bevan-Jones, the little-known names of artists and designers suddenly has appeared at auction web sites.
I was really happy at that time, not because we screwed up the prices - we were beaten on it ourselves, but that the public began to feel glass pieces as beautiful things and not "some vases from the school canteen". I was glad I was involved when it moved in the right direction.
I'm not so happy nowadays.
I'll just mention Aukro auctions .On the one hand, I see that the "mission" has not been so successful, because although it is so easy to attribute many issues, someones do not even try it at all and offer "Brussel” period pieces as “Art Deco”, and pieces from 70ties as ”Art Nouveau”.
To benefit from prized names and brands many pieces are “Vízner” or "Moser"
I don't want to hurt everyone, there are also salespeople from whom I can learn and whose attributions are admirably perfect and the knowledge stunning.
Damn. I am talking a lot again
So back to the point.
The price today does not mean the price tomorrow. However, the more items people throw in the trash, the greater will be the future cost of surviving issues, so "words that I should be happy" is a mistake.Yeah, and don't ask me about the price, I really don't really know it and I'm often surprised for how much things are offered (I don't know if it even buys).
Prices can be estimated by people who deal with Czech glass, and those I know are also great experts and lovers of Czech glass.
By holding auctions with precise attribution of objects they do a very good job of popularizing it and maybe even shape those prices a bit.
Well, don't ask them about the price either, because it costs them a lot of work and time to be able to estimate and it is never lasting job. They have to follow variable trends of taste.
I have already written it here, the value of the glass piece is given by the pleasure it brings to you, nothing else.
And one more thing. Remember, those beautiful things were designed by people. People of my parents' generation, and nowadays, unfortunately, actually some of my peers. These people had their visions, ideas, desires, illusions and destinies.
Therefore, each glass piece has not only a price, but mainly the soul.
The soul that their creator imprinted on it with his work.
----------------------
V jedné skupině ne FB se objevila další žádost o odhad ceny skleněného předmětu.
A tak, budiž starci odpuštěno, jsem si postesknul:
Je mi z vás lidi smutno.
Když vidím tak krásnou věc, vždycky mě zajímá, kdo takovou nádheru vymyslel a kdy a kde to vyrobili.A vás jen "za kolik to můžu střelit, kolik na tom trhnu..."
Jednou kolegyní jsem byl ovšem umravněn:
Proč hned někomu dávat čočku? Taky mě u věcí, které nějak získám zajímá cena, i když to nemám v úmyslu dát z ruky. Ale je dobré vědět, co máte doma a jak s tím popř. zacházet. Kromě toho, takový milovník skla by měl být rád, že se dostanou tyhle věci od lidí, jež k nim nemají vztah, k lidem, které zajímají, než aby skončily třeba u popelnic. Máte potuchy, kolik lidí se takhle zbavuje věcí jen proto, že jsou líní je někde nabídnout nebo někam odnést?
A tak jsem odpověděl, a myslím si, že bych se o to vysvětlení měl podělit I s vámi
Neřekl bych. že dávám "čočku" ale "smutně jsem si postestkl".Bude to zřejmě tím, že každý den dostávám několik zpráv a mailů s obvykle velmi zdvořilou prosbou o určení ceny nějakého sklíčka ale touha se dozvědět malinko víc, byť třeba jen období vzniku, tam není. Popravdě odpovídám, že nevím.
Sklo jsem přestal nakupovat zhruba před 10 lety, ne proto, že bych jej neměl rád, ale proto, že už ho nemám kam dávat (tedy nepřestal jsem zcela a úplně, ale soustředím se jen na dvě specifické záležitosti). Tehdy jsem ceny uměl odhadovat dost přesně, dnes už nemám skoro ani rámcovou představu.
Opravdu nerozumím vaši touze vědět, jakou ten předmět má dnes cenu. U sklíček, snad více něž u jiného zboží, okamžitou cenu určuje výhradně poptávka, nevyjadřuje ani cenu materiálu, ani vložené práce, ale pouze jen náklonost současníků.
Lítám v tom také, ale bylo nás víc, Maxim Velčovský, Honza Čapek, Jan Jaroš a ještě pár kluků a holek, kteří tím, že začali intensivně sbírat designové sklo - lisovačky a hutničinu - způsobili strmý růst cen věcí, které do té doby měly korunovou hodnotu. A jak jsme začali o tom i mluvit a psát - zejména naši angličtí přátele Marcus Newhall, Mark Hill a Robert Bevan-Jones, dostala se dříve širšímu publiku málo známá jména výtvarníků a designérů na stránky aukčních serverů. Tehdy jsem měl opravdu radost, ne z toho, že jsme ceny vyšroubovali vzhůru, protože jsme sami na tom byli biti, ale z toho, že se na designové sklo začala veřejnost koukat jako na krásné věci, co mají nějakou hodnotu, a ne "ty vázičky ze školní jídelny". Byl jsem rád, že jsem byl u toho, když se to pohnulo správným směrem.
Dneska radost nemám, a zmíním jen aukro.
Jednak vidím, že "mise" nebyla zase až tak moc úspěšná, protože ačkoliv je tak snadné hodně věcí identifikovat, někteří se vůbec nesnaží a "brusel" vydávají za art deco, a normalizační "pozdní doprdelevlezismus" za secesi, jíní se zase "vezou na vlně ceněných jmen a značek" a tak kde co je "Vízner" popřípadě "Moser". Nechci křivdit všem, jsou i prodejci, od kterých se mohu učit a jejichž přiřazení jsou obdivuhodně dokonalá a znalosti ohromující.
Kurnik, to jsem se rozkecal.
Takže k věci. Cena dnes, neznamená cenu zítra. Čím více předmětů lidé nahází do popelnic, tím větší ovšem bude budoucí cena toho, co přežije, takže "že bych měl být rád" je omyl.
Jo, a mě se na cenu neptejte, fakt a opravdu nevím a často jsem překvapen, za kolik se lecos nabízí (nevím jestli i kupuje).
Ceny umí odhadovat lidé, kteří se zabývají obchodování se sklem, a ti , které znám, jsou také skvělí machři a milovníci českého skla a pořádáním aukcí s precizní identifikace předmětů dělají velmi dobrou práci na jeho popularizaci a možná i ty ceny tak trochu utváří.
No, a těch se také na cenu neptejte, protože to, aby ji uměli odhadovat je stálo hodně práce a času, a nejen stálo, ale stojí neustále, protože musí sledovat trendy, tak proměnné, jak už móda bývá.
Už jsem to tu psal, hodnota předmětu je daná radostí, kterou vám přináší, ničím jiným.
A ještě jedna věc. Nezapomínejte, že ty krásné věci navrhovali lidé. Lidé generace mých rodičů, a dnes, bohužel, vlastně i někteří mojio vrstevníci. Ti lidé měli své vize, přání, touhy, iluze a osudy.
Každý předmět proto má nejen cenu, ale hlavně duši.
Duši, kterou mu svojí prací vtisknul jejich tvůrce.
Jindra Pařík 2. března 2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
CZECH GLASS GUIDE is just starting
So I feel myself like before the exam, a long time ago, still in college. Such an unpleasant feeling that I have terrible gaps in knowledge that I did not do enough to succeed, that I would need much more time to be sure and to appear before the examiner proudly and confidently. There is a small soul in me that the first or second user of the Czech Glass Guide will not find the vase that "everyone knows" will catch me in sloppy, and I will slide down from the pear tree.
That's right, there are 4,500 Czechoslovak glasses in CGG today, and I'm still at the beginning. Consider that only Mr. František Vízner himself designed 450 things. And how many glass designers were in our beautiful homeland, and many more fruitful...
So I cut a real slice. But I am absolutely sure that the direction I have set out is the right one.
Now it just needs to stand it, and load the data into the system, replace the very poor photos with better ones, research other catalogs and magazines, and stuff it into the machine systematically and tirelessly.
You might say, well Jindra, so we'll wait for me to have 10,000 or 20,000 of those things there, and then get back to us, then your toy will make sense. And you'll probably be right.
But I need your support right now. Not that my family and I would suffer financially, but I also have my other responsibilities, so our Czechoslovak Glass website must at least earn money for the operation of the server and data storage, and it would benice if I had something left for the catalogs I buy, I scan and publish.
I thought to myself, 10 years ago I made a DVD with works of František Vízner, it was for sale, and perhaps my colleague Jiří is still selling it for a price similar to an annual CGG subscription. So CGG contents the Vízner’s issues there, and something more as well.
I will be grateful if you support my Czech Glass Guide project, you will also help this website, which has been here with you for twelve years. I would like to thank those who have already bought CGG in advance, as a "hare in a sack", I really appreciate it, you made me the second Christmas.
Thank you for your years of favour
WWW.CZECHGLASSGUIDE.CZ
1.2. 2021 Jindřich Pařík
.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Právě spouštím CZECH GLASS GUIDE
Tak mám pocit jako před zkouškou, kdysi dávno, ještě na vejšce.
Takový ten nepříjemný pocit, že mám hrozné mezery v znalostech, že jsem neudělal dost, aby se to mohlo podařit, že bych potřeboval ještě mnohem víc času, abych si byl jist a předstoupil před zkoušejícího hrdě a sebevědomě. Je ve mě malá dušička, že hned první nebo druhý uživatel v Czech Glass Guide nenajde tu vázičku, kterou „přece každý zná“ přistihne mě v nedbalkách, a pošupajdím z hrušky dolů.
Je to tak, v CGG je dnes 4500 československých skel, a stále jsem jen na začátku.
Považte, že jen pan František Vízner sám navrhnul na 450 věcí.
A kolik bylo v naší krásné vlasti sklářských designerů, a mnozí i plodnější....
Zakrojil jsem si tedy pořádný krajíc.
Ale jsem si naprosto jist, že směr, kterým jsem se vydal, je správný.
Teď už to jen chce vydržet, a ládovat do systému data, nahradit mizerné fotografie lepšími, probrat další katalogy a časopisy, a cpát to do té mašiny systematicky a neúnavně.
Možná si řeknete, fajn Jindro, tak my si počkáme, až tam budeš těch věcí mít 10 nebo 20 tisíc, a pak se nám ozvi, pak ta tvoje hračka bude mít nějaký smysl.
A budete zřejmě mít pravdu.
Jenže já potřebuji vaší podporu právě teď.
Ne, že bychom s rodinou snad finančne strádali, ale mám i svoje další povinnosti a tak si naše stránky Československé sklo, musí alespoň vydělat na provoz serveru a datového úložiště, a bylo by fajn, kdyby mě něco zbylo i na ty katalogy, které nakupuji, skanuji a zveřejňuji.
Říkám si, před 10 lety jsem udělal DVD s díly Františka Víznera, prodávalo se, a stále snad jej ještě kolega Jiří prodává za cenu podobné ročnímu předplatnému CGG.
Tak toho Víznera tedy CGG tam má, a ještě něco navíc.
Budu vám vděčný, když se můj projekt Czech Glass Guide podpoříte, pomůžete i tomuto webu, který je tu s vámi už dvanáctým rokem.
Chtěl bych strašně poděkovat těm, kteří již CGG zakoupili předem, jako „zajíce v pytli“, velmi si toho vážím, udělali jste mi druhé Vánoce.
Děkuji vám za léta přízně
1.2. 2021 Jindra Pařík
www.czechglassguide.cz
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Stanislav Libenský Award 2019 - Návrat ke sklu
Nechápu to.
Asi jste si toho také všimnuli. Jde o zásadní věc, která ovlivňuje život každého z nás, a nic.
Ticho po pěšině.
Politici mlčí, kavárna se nevyjadřuje, Okamura ignoruje, ba i Ovčáček drží klapačku. Z Brusele se teprve ničeho nedočkáme, i když "globální klimatická změna” i s ozónovou dírou je proti tomu banalitka.
O co jde?
O zrychlování času.
Všimnul jsem si toho těsně po návratu z vojny, tedy někdy v roce 1985. Čas se od té doby nějak rozběhnul a prudce akceleruje. Třicítka, padesátka a to dnešní tempo je už vražedné. Dvakrát se ohlédneš a desetiletí v tahu. No, je to tak.
Bylo to včera, nebo snad předevčírem, alespoň mě se to tak zdá, co jsem byl “hooodně” zlý ve své reportáži z Libenský Award 2018. A už na mě z monitoru kouká upoutávka na ročník 2019. Škodolibě se těším, jak zase rozcupuji hodnocení poroty a nenechám na ni ani jednu nitku suchou, až masochisticky nedočkavě si v duchu představuji ty hrůzy, které ti ocenění s největší vážností předvedou. Budou to zase utavené zuby? Nebo snad něco ze skla v kostce ledu, co se rozprskne o zem, a tím vznikne to pravé umění, tedy až se to nafilmuje?
Čekám pozvánku, každé poledne šacuji poštovní schránku, ale ono nic, a onen velký den se stale blíží. Urguji doktora přes sklo, pana Milana Hlaveše, ale ten mě odkazuje na na pana Marka Veselého. Ajaj, tomu také pravidelně nasazuji chobot za jeho moderování, tak už vím, odkud fouká.
Taky bych si nezval takového rypáka, jako jsem já.
Mám snad škemrat o připuštění? Inu, asi nic jiného nezbude, pokoř se Jindřichu, pokoř se.
Ne, nebude to nutné.
Koukám a vidím to. Na tom internetu. Prý si lze zakoupit na obřad předávání cen zakoupit vstupenku, a tím i podpořit tuto akci, tedy dvě mouchy jednou ranou. Ten nahoře mě má rád.
Nepokořen, hrdopyšný budu tam, a to co pak o tom pro čtenáře Československého skla napíšu, z toho Marek nebude Veselý.
No, to jsem ještě netušil, ale to až později.
V centru mé rodné matičky stověžaté nebývám často a tak si to užívám.
Znovu okouzlen tou krásou, říkám si:
Když to vystavené sklo bude stát za prd, napíšu o Karlově náměstí, které spíše než náměstí je nádherným parkem, o Novoměstské radnici, kde se akce koná a když to stále bude málo řádek na reportáž, trochu nahlas porozmýšlím o dívce, která sedí opřená o kašnu a cosi loví v mobilu, o mládí které je tak krásné a je tak v trapu.
Na místě s předstihem, tak do kavárny, kde se na mě zdaleka směje Vladimir Klein. Povídáme, tedy spíše on, o svých plánech, budoucích výstavách, dostávám nejnovější katalog, Vladimir je kamarád léta a trochu se stydím, že na něj na stránkách cs-skla tak trochu zapomínám. Přichází i Marek Veselý a v očích má čertíky. Čekám nějakou lotrovinu.
Prý jako VIP host mám čestné místo i osobní hostesku.
Jak prosím?
Už skoro začínáme, opřen o kašnu se chystám fotit, filmovat, prostě pořizovat si poznámky, abych jim to „zase mohl natřít“ když mě pan Marek vyzval, abych zaujal své „čestné místo“. Fakt, v první řadě uprostřed, tam kde vždy sedávala paní Brychtová. I s cedulkou na židli. Všichni kolem se řechtají a Vladimir prožívá soukromý mejdan.
Bože, ty to vidíš. To mám za tu svou nevymáchanou hubu.
A už hudba, úvodní slovo včetně vysvětlení, jak vlastně taková soutěž probíhá, jak se vybírají exponáty a jak strastiplné někdy je dostat vše v pořádku do výstavní síně v Praze. A zase malinko zastydím, že ve svém svatém zápalu boje proti „konceptu“ jsem vždy opomíjel tenhle aspekt.
Kolik práce a kolik úsilí stojí tuhle soutěž zorganizovat, kolik lidí a kolik hodin muselo poctivě makat. A to už máme jedenáctý ročník, tedy násobme to těmi léty. A pak se představuje porota, ejhle Vladimir Klein se taky ujal funkce porotce, a rozlepují obálky, vyhlašují vítězové.
Nebyla by to Cena Libenského, kdyby tam nebylo něco extra. Třetí místo není, zato máme dvě druhá místa. Nechci se příští rok dočkat dalšího překvapení, proto jen podotknu: ach jo.
Výstavní sál je trochu tmavý, ale jak říká pan Hlaveš „sklo si světlo přitáhne“, takže vlastně v pořádku.
Jak komentovat práce studentů, či spíše práci poroty.
S potěšením zjišťuji, že těch „otřesů“, kdy mladý tvůrce se snaží vymyslet cosi neotřelého, šokovat a zároveň mudrovat a poučovat, ubylo. Ano, sadu mobilů a dva notebooky v řadě, byť třeba realisticky vyvedené ze skla, vážně za sklářské umění nikdy považovat nebudu, i když náramně okecáváno „nastavováním zrcadla našim egům“ či něco v tomto smyslu. Vystavená jsou ovšem i jiná díla, a některá z nich bych si dovedl představit ve své sbírce.
Návrat ke sklu?
Pomalý, ale patrný.
Tak bych asi hodnotil letošní ročník a tak s nadějí budu očekávat ročníky příští.
Cena Libenského za chvilku půjde do puberty, uvidíme, co to s ní udělá.
Čekáte-li jména vítězů či fotky vítězných exponátů, marně.
Neprozradím vám je. Zajeďte se do Prahy podívat, výstava bude v Novoměstské radnici až do 15. září. A kdyby vás to sklo nenadchlo, pořád je tam to Karlovo náměstí, co je vlastně nádherný park.
4. září 2019 Jindra Pařík
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Být králem na cestě ... 4. Holandsko
Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede-li člověk po dálnici, nemá šanci si toho všimnout, ale na kole je to docela jiné. Krasoduchové by si na mě smlsli, neboť jsem opravdu zažíval pocity nefalšovaného a zarputilého xenofoba. Možná všichni ti zlostně vypadající, vousatí chlápci jsou milí a přátelští lidé, kteří by se rozdali, jenže já ten pocit z nich neměl.
„Tady bych nechtěl mít defekt a měnit duši" opakoval jsem si a opatrně kontroloval povrch cesty před sebou, přes každý rantlík při nájezdu na chodník jsem raději opatrně kolo přenesl, jen to neprorazit. Jestli to trvalo půl hodinky, na to bych si nevsadil, ale připadalo mě jako věčnost.
A mám-li se už obnažit jako fašoun a nácek, prozradím svoje další dojmy.
Zatímco francouzsky hovořící část Belgie působí poněkud ošuměle, lajdácky neuspořádaně a i trochu špinavě, vlámsky hovořící Belgičané si už potrpí na pořádek a čistotu.
A čím blíže k holandské hranici, tím uniformněji vypadají cihlové domečky i jejich malinkaté předzahrádky, aby po jejím překročení se vesnice změnili v sterilní skanzeny, kde tráva má svou předepsanou výšku, stejně jako živé ploty, a dům, který by snad vypadal malinko jinak než všechny okolo je zřejmě srovnán se zemí jako stavení sodomo-gomorské. Hříchem je i zaparkovat vůz jinak, než přesně kolmo k domu, nebo nemít mezery mezi odstavenými vozy o předepsané šíři s tolerancí v milimetrech. Připadám si jak v zemi po výbuchu neutronové bomby, tak jak nás to učili v dětství.
Domy a ostatní nemovitosti zůstávají neporušené, jen lidé někam vysublimovali.
„Je letní odpoledne, kde jsou k čertu děti. Jaktože nedovádí na ulici před domky, nehoní se na kolech, nebo nehrají na schovávanou mezi keři, zaparkovanými auty a popelnicemi? Proč holčičky neskáčou na chodníku gumu nebo panáka? Proč neslyším jejich vřískání? Kde jsou puberťáci s rámusem z reproduktorů, kam se schovávají, když si chtějí zapálit první cigáro?"
Stačí popojet pár metrů a záhada vyřešena. Děcka jsou internována na oploceném hřišti, kde si užívají prolejzačky tak, jak si architekt představoval, nebo taky ne. Tátové jsou v práci, a mámy doma přemýšlí, jak co nejlevněji uvařit večeři, protože známo jest, že co Skot zahodí, to Holanďan zvedne.
Svět se mi proměnil ve fádní placku. Všechno má svůj předepsaný vzhled a řád, jednotlivé vesnické čtvrti vytvářejí svými jednotvárnými ulicemi ohromný, z ptačí perspektivy snadno rozpoznatelný ornament. A ornament je zločin. Tvrdil pan Loos....
Rotterdam a první kopec. Tedy ne tak docela kopec, jako nájezd na gigantický most. V tom titěrném Holandsku mě ty rozměry ohromují. A hned vedle neméně ohromný portálový jeřáb.
„Rád bych si dal večeři a jsem sám" oslovuji číšníka hotelové restaurace.
„Co takhle si pustit televizi?"
Tak na vtípky mám zrovna náladu..
„Ne, raději bych vážně povečeřel a docela rychle, jsem unavený a tak nerozumím humoru" nabručeně odsekávám.
„Tak mě následujte...."
Neuvěřitelné, proplujeme mezi stoly k poslední řadě u zdi, a tam je asi 5 stolků se židlí, a před nimi obrazovka, na stole sluchátka ovladač. Prostě osamělý strávník se u jídla může zabavit.
„Vy jste si nedělal legraci?"
„Ani v nejmenším, to bych si přeci nedovolil" šklebí se na mě ten klučina, a je na něm vidět, jak se baví.
Do Amsterodamu kousek, ráno si mohu přispat.
Mírně přistrkován větrem kličkuji kolem kanálů. Hle kopeček?
Je to legrace, jak na vršku sotva polovičním než jsou ty, co obklopují naši vesničku střediskovou si Holanďané vytvořili lyžařské centrum.
„Sníh zřejmě vyrábějí strojky na zmrzlinu" pomyslím si škodolibě.
A pak zase kanál, jezero, větrné mlýny, kanály až vjíždím do krásného lesoparku, kterým prosvištím skoro až k Herrenkanalu v centru starého Amsterodamu. Navigace google neudělala sebemenší chybičku, takhle bych to natrasovat nikdy nedovedl.
O Amsterodamu nic psát nebudu, ten je potřeba vidět, prochodit a projezdit lodí a protože to štěstí jsem už několikrát měl, pořídím pár dokumentačních fotek a čas stále skvělý, popojedu dál. Ruším rezervaci v Amstru a měním za Naarden. Těch 30 km se bude zítra hodit.
Z města jsem vyjel po doslova a do písmene cyklodálnici.
Říkal jsem si: „Safra, kde jsou ty urostlé, pohledné, plavovlasé Holanďanky, co se na mě s Honzou tenkrát tak mile usmívaly?"
A pak mi to došlo.
To jsou ty staré dámy, co tu šlapou na kolech.
Tak jsem jednu vyzkoušel, pozdravil jsem:
„Bonžůr madam. A ona se mile usmála, asi si mě taky pamatovala..."
A tak jsem to zkoušel na každou, co proti mě jela, a vždycky jsem ji asi připadal povědomý, tak mi odpovídaly "Haló" a usmívaly se, a dvacet kiláků v zadku jak nic.
A to už jsem "ve vlastních stopách" nacházím pomník i museum Ámose. Tenkrát do měli Čechoslováci grátis, dneska jak ostatní 6,50.
No, nešel bych, 1x stačilo, i kdyby bylo otevřeno.
Nemyslím si, že Holanďani jsou z "učitele národů" tak šejdrem, špatně čitelně na tom pomníku je napsáno, že ho darovali Čechoslováci v roce 1957....
Ale což už, moje německá babička, co byla českým bratrem byla ráda, když jsem ji o místě posledního odpočinku velkého Čecha (co byl Moravanem) vyprávěl, a vyprávěl bych rád znovu.
Jenže babička už není, není ani máma s tátou, ani strejdové a tety, a jsem to já, kdo je nejstarším z rodu.
A tak na mě padá najednou tíseň a smutek, že co bylo už není, a všechno je jinak, a mě není 22 roků, a tam co je ten bukový les se tenkrát jen proháněl vítr. Těm stromům je sotva 30.
Šlapu si rozteskněn těch pár kiláků k hotelu, nemám kam spěchat. Dneska určitě ne.
Život spěchá dost i beze mě.
Hotelový komplex s přístavem vypadá spíš jako kdybych se najednou ocitnul ve Skandinavii.
„A co to slyším? Jsou tu krajani!"
„Na kole tady? To jste dojel až z Čech?"
„No vlastně z německých hranic..."
„Člověče, my toho máme dost v autě, to respekt....."
„Když moc nespěcháte, dá se to...."
Nebudu jim povídat, že jsem to vzal oklikou přes Paříž a Brusel a že mám dost na kvalt.
Až u večeře mi dochází, že ti moji krajané vlastně mluvili slovensky.
Na rovině má všechny esa v ruce vítr.
A když jsem vyjížděl, vítr ještě vyspával, vrtule větrníků smutně klopily lopatky, až jsem si je musel vyfotit.
A posílám to s ranním pozdravením Soně.
A hned jsem poučen jak stejnou věc lze vidět opačně.
"Smutná cesta do nikam." píše Soňa.
"Přímá cesta vpřed!" odpovídám.
A pak znuvu kanál, les, zase kanál, a městečko a už to vidím. Žene se na mě bouřka. A zvedá se vítr.
Ale tím správným směrem, mě do zad.
Opírám se do pedálů a nejedu, letím tlačen větrem. Na zadní kolo dopadají kapky, přední stále v suchu, nebo skoro nějak tak. Občas nějaká kapka mě povzbudí v zátylku, ale ujíždím tomu.
A pak zrada, stáčím se k severu, podpora větru slábne a po dvaceti kilácích mě to dožene.
Hromy blesky, liják.
Schovávám se do budky zastávky autobusu a luštím z internetu, kdy to přestane. Prý za 58 minut.
Hodinku, tak tu ti dám, a když ne, dál poplavu.
Volám Soně, a než mi stačí povědět jen "to nejnutnější a podstatné" je hodina v trapu. A furt leje.
Tak kapuci a jedem.
A Šéf, jako by to viděl, že to nevzdám, vypne sprchu a zase foukne do zad.
A tak jsem přejel Holandsko a zůstal 3 km za hranicemi.
Německo.
Kolo jde do garáže, jak jsem čekal.
A co dál.
Jako každý den, vyprat, zavolat Soně, na večeři a do hajan. V neděli budu v Hamburku.
Já to snad fakt dokážu
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Být králem na cestě - 3. Do Bruselu
Ven z města světel zase podél kanálu, časně zrána.
Na sever, nevábným předměstím Saint-Denis, kde by člověk nechtěl zůstat sám po setmění, tahle část Paříze opravdu za vidění moc nestojí. Naštěstí je neděle, všichni spí, jen u a tam se potácí nějaká postavička či skupinka, která má ještě noc a spěchá ze sobotního tahu domů. Ti mají svých starostí dost, těch se bát nemusím.
Po dvou dnech odpočinku se mi šlape nějak lehčeji, jen ty kilometry nepřibývají, ploužím se strašně pomalu. Aby ne. Nějakým omylem mám přehozeno na malou placku.
Takže nejen tělo chátrá, ale i hlava má problém.
Upřímně, tahle Pikardie není nic moc pro oko. Mírné kopečky, pole nalevo, pole napravo, občas trs vlčích máků, občas pomníček připomene, jak se to tady před sto lety řezalo. Těžko uvěřit. S přibývajícími kilometry se ráz krajiny nijak moc nemění, ale mění se charakter staveb. Šedý kámen nahrazuje červená cihla, přibývají řadové domy, všechno je takové nějaké studené, opršelé, anglické.
Můj dojem podtrhává drobné mrholení. Jinak na západní frontě klid.
Celkem brzy vjíždím do Amiensu, cíle mé dnešní etapy a jsem opravdu rád.
Je to smutné, ale nejsilnějším zážitkem toho dne pro mě asi zůstane červené pivo Stella Artois Rouge v baru na náměstí, fakt sytě červené s chutí malinovky.
„Ještě jedno pane?"
„Ne, děkuji, jedno stačilo bohatě."
Ráno úplně bez lítosti Amiens opouštím s tím, že sem se už asi vracet nebudu. Cesta ve stejném rytmu, pole, větrníky, pole. A ejhle, Varennes, tady za revoluce chytli Ludvíka XIV, když jim bral roha.
„Taková díra, to tu nemají ani žádnou desku, co by tu událost připomenula?" mudruji si.
Ledaže by to byla jiná ves. Google říká, že ano - to bylo Varennes-en-Argonne, 250 km na východ odsud.
No, hlavně že jsem si kvůli tomu vyšlápnul na kopec.....
Loudavým tempem dojíždím do Arrasu s nadějí, že si „oko ohřeju" na nějaké sličné Manon, pochopitelně od stolku s obědem. Tak tohle náměstí si pamatuji.
Skvost. Tedy skvost by to byl, kdyby uprostřed nezřídili parkoviště.
„Kouknete mi prosím na kolo?" prosím číšníka, když odcházím na toaletu.
„Jasně, ale žádný strach, tohle je klidné město, pane."
„Takže žádná Paříž?"
„Kdepak, a vůbec ne Lille, tady se nekrade, pane."
Informaci okamžitě vyhodnocuji tak, že si v Lille musím dávat na kolo extra bacha.
O tom, že tvrzení, že se v Arrasu nekrade nebylo úplně přesné se přesvědčuji za malinký okamžik.
Za tu kohoutkovou vodu, kterou mi přinesl v otevřené láhvi od Evianu mi účtuje 5 euro.
Manon jsem neviděl ani jednu, ale potkal jsem francouzského Jánošíka, tedy pokud se o lup podělí s chudými, na což bych si nevsadil.
A směr Lille, vršků ubývá, země se mění v placku, silnice naprd, nuda, otrava.
Chemin des Canadiens? Kanadská vlajka na kruháči?
Jasně, a o kousek dál vojenský hřbitov.
Ne tak rozlehlý jako ty u Verdunu, ale zasahuje mě stejně. Kanaďané na náhrobcích totiž uvádějí všechna data, ne jen datum, kdy ten nešťastník padl.
A tak kráčím podél té řady a čtu si, 22 let, 24 let, 19 let, 20 let.....
Bože, je tohle vůbec možné?
Takoví mladíčci.
A cítím se zahanbeně, jak fňukám nad drkocavou cestou, spalujícím sluncem, protivětrem či protivným deštěm. Jaké já to mám privilegium, dožil jsem se v relativním zdraví trojnásobku některých z těch hochů a budu si stěžovat? Facku bych si zasloužil.
No, a taky ji hned dostávám.
Projíždím městečkem, ladím si navigaci na řídítkách a nedávám pozor, přední kolo do díry a už letím přes palubu.
Dopadám na ruce a bok, byla to pecka. Za mnou okamžitě zastavuje kluk v Peugeotu a pomáhá mina nohy.
„Jo, to bude dobrý, dobrý to je, děkuji."
„Jste si jist, pane?"
Já v cajku, kolo taky, dopadlo to výborně. A pak kousek kolem kanálu, a jsem v centru Lille.
A tady se mi zbláznila navigace, dostala ji jedna objížďka. Jedu podle šipky, po pěti metrech hlásí:
„jestli je to možné, otočte se o 180 stupňů" poslušně otočím a ta mrcha stejnou hlášku zopakuje i v opačném směru?
Tak takhle ne, hezky po staru, mapa, jména ulic n nárožích, půjde to.
Škoda, že nemám čas se tu zdržet, netušil jsem, že Lille má takhle hezké historické centrum, sem se asi vrátím, bude-li mi dopřáno. Poslední noc ve Francii, na hranice asi 5 km. Zase podél kanálu.
Těším se, až překročím hranici, pořídím fotku u hraničního sloupku, ale ujedu dvacet 15 kiláků a hranice nikde. Až když mě objížďka odvede od kanálu a projíždím vesnicí, zjišťuji, že zaparkovaná auta mají belgické značky. Jinak od městeček na severu Francie k nerozeznání, tady se stále ještě mluví francouzsky. A pak někdy lepší, jindy horší, kořeny potrhaná stezka, začínám mít hlad, musím do městečka. Tady už jsou ti „chrochtové" kromě změny jazyka však žádný jiný rozdíl.
Restaurace na náměstíčku, v předzahrádce pod slunečníky sedí strejcové a lijí si pivo do hlavy.
Nakouknu do lokálu, ale na to, že bych mohl dostat něco k snídani, to nevypadá.
„Začínají brzo" pomyslím si.
Tak tedy plán B.
Tragické řešení, hledám nejbližší mekáč na cestě. Ještě 15 km, to dám.
Ošklivé, obtloustlé maminy s rozhejkanýma, obdobně zavalitýma děcky se ládují hranolkama, a já vzpomínám na Provence. Čert mi nakukal, že mám jet na sever.
A pak stezka podél kanálu, betonové kodrcání podél státovky, kodrcání po keramických dlaždicích až nakonec kodrcání po poctivé dlažbě a jsem v Bruselu.
Zase se mění jazyk a etnické složení obyvatel. Ze stažených okének otřískaných plechovek se ozývá to kvílení, tím hlasitější, čím jednotvárnější. Že tihle hoši se s cyklisty mazat nebudou a dokazují to při každé příležitosti. Naštěstí, hned za světly, opouštím severní Afriku a vracím se do Evropy.
Tedy Evropy plné čínských turistů.
Není snadné se mezi nimi prodrat a pořídit fotku Zelenáče s čůrajícím panáčkem, ale neudělat to nelze.
Čas skvělý, ubytovat se, vyprat, zavolat Soně a vzhůru do města.
Den 10
Den 11
